26 Cdo 2802/2018-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobců a) M. P., narozeného XY, b) S. P., narozené XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Janou Novákovou, advokátkou se sídlem v Kostelci nad Labem, Neratovická 218, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO 00006947, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, o zaplacení částky 682.596 Kč s příslušenstvím, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 304/2011, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2018, č. j. 13 Co 401/2017-152, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobci napadli dovoláním usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018, č. j. 13 Co 401/2017-152, kterým odvolací soud potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 6. 2017, č. j. 25 C 304/2011-126, jímž zamítl jejich žalobu na obnovu řízení a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, přípustné, neboť otázku, zda později přijaté rozhodnutí (nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14) v jiné věci je důvodem pro povolení obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Právní teorie i soudní praxe (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 228 až 235i. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1800; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 645/2003, a ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 26 Odo 1195/2005) je jednotná v závěru, že žaloba na obnovu řízení byla a je chápána jako prostředek nápravy pravomocně skončených věcí, v nichž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně
nebo správně. Samotné jiné právní posouzení věci – spojené se změnou judikatury (v souvislosti s později přijatým rozhodnutím v jiné věci) není důvodem povolení obnovy řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdon 133/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1997, pod číslem 33, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněné pod číslem 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutím ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se rozumí takové rozhodnutí, jímž se odchylně řeší předběžná otázka rozhodná pro výsledek původního řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1665/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2794/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1793/2013 – ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 1350/15). Nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, jenž vzešel z jiného řízení odlišných účastníků, důvodem pro obnovu řízení v dané věci být nemůže (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2018. sp. zn. II. ÚS 2546/18).
Poukazují-li dovolatelé na rozpor v původním řízení vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, a to zejména s přihlédnutím k nerovnému postavení jich jako fyzických osob a žalované jako státu, přehlížejí, že tato námitka je v řízení o povolení obnovy irelevantní a odvolací soud ji ani neřešil.
Dovolatelé sice napadli dovoláním usnesení odvolacího soudu „v celém rozsahu“, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadají zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§ 237, § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 12. 11. 2018
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu