26 Cdo 2811/2016-125
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté
ve věci žalobkyně Tenby s.r.o., se sídlem v Praze 2, Francouzská 836/31, IČO
28222601, zastoupené JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8,
Legionářů 947/2, proti žalované RAMIA s.r.o., se sídlem v Praze 9, Ocelkova
643/20, IČO 27248976, zastoupené JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou se sídlem
ve Strakonicích, Velké náměstí 45, o zaplacení částky 114.280 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 151 EC
16/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.
prosince 2015, č. j. 69 Co 415/2015-96, ve znění usnesení ze dne 7. dubna 2016,
č. j. 69 Co 415/2015-108, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2015, č. j. 69 Co
415/2015-96, ve znění usnesení ze dne 7. dubna 2016, č. j. 69 Co 415/2015-108,
se v měnící části výroku I. mění takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze
dne 15. ledna 2015, č. j. 151 EC 16/2011-54, ve znění usnesení ze dne 23.
března 2015, č. j. 151 EC 16/2011-64, se potvrzuje i ve zbývající části o
zamítnutí částky 57.140 Kč s 0,05% úrokem z prodlení z této částky denně od 1.
8. 2008 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení
částku 14.520 Kč a dovolacího řízení částku 17.260 Kč, k rukám JUDr. Jitky
Třeštíkové, advokátky se sídlem ve Strakonicích, Velké náměstí 45, do tří dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobou podanou dne 22. 1. 2011 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 114.280
Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že na základě kupní smlouvy ze dne 24. 4.
2008, která byla vložena do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 30.
5. 2008, se stala mimo jiné vlastnicí nebytových prostor, jež má podle nájemní
smlouvy ze dne 20. 12. 2005, uzavřené s předchozím vlastníkem, pronajaty
žalovaná. Vymáhaná částka představuje dlužné nájemné za měsíce červen a
červenec 2008.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 1. 2015, č.
j. 151 EC 16/2011-54, ve znění (opravného) usnesení ze dne 23. 3. 2015, č. j.
151 EC 16/2011-64, zamítl žalobu o zaplacení částky 114.280 Kč s příslušenstvím
v podobě úroku z prodlení (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit
žalované náklady řízení ve výši 36.179 Kč k rukám její zástupkyně (výrok II.).
Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalovanou jako nájemkyní a společností
HIKOR Písek, a.s. jako původní pronajímatelkou byla uzavřena dne 20. 12. 2005
smlouva o nájmu nebytových prostor (ve znění pozdějších dodatků č. 1 – 4) na
dobu neurčitou, jejímž předmětem byly tam specifikované nebytové prostory –
dále jen „nájemní smlouva“, že v roce 2008 činilo nájemné 57.140 Kč včetně DPH
měsíčně a bylo splatné vždy k 25. dni v měsíci na měsíc následující, že
společnost HIKOR Písek, a.s. uzavřela dne 24. 4. 2008 se žalobkyní kupní
smlouvu, kterou jí převedla mimo jiné i pronajaté nebytové prostory, že
vlastnické právo žalobkyně bylo vloženo do katastru nemovitostí dne 19. 6. 2008
s právními účinky ke dni 30. 5. 2008 a že žalovaná se dozvěděla o změně
vlastnictví na straně pronajímatele dne 21. 8. 2008. Dále zjistil, že podáním
ze dne 25. 6. 2008 označeným jako Oznámení o vzájemném vypořádání závazků
započetla žalovaná vůči původní pronajímatelce společnosti HIKOR Písek, a.s.
závazky z titulu neuhrazeného nájemného za měsíce červen a červenec 2008
(splatnost nájemného za měsíc červen 2008 ve výši 57.140 Kč byla ke dni 25. 5.
2008, za měsíc červenec 2008 ve výši 57.140 Kč pak ke dni 25. 6. 2008) oproti
pohledávkám z titulu vyúčtovaných nákladů na topení za topnou sezónu 2007 –
2008 v celkové výši 128.827 Kč. Následně uzavřel, že žalovaná, které k okamžiku
započtení nebyla oznámena změna v osobě pronajímatele, plnila svou povinnost z
nájemního vztahu za červen a červenec 2008 vůči původnímu pronajímateli „v
souladu s § 526 odst. 1“ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen
„obč. zák.“) a její závazky za nájemné za předmětné období zanikly dle
ustanovení § 580 obč. zák. dnem 25. 5. 2008 a dnem 25. 6. 2008, kdy se setkaly
pohledávky způsobilé k započtení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
16. 12. 2015, č. j. 69 Co 415/2015-96, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 4.
2016, č. j. 69 Co 415/2015-108, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ze dne 15. 1. 2015, č. j. 151 EC 16/2011-54, ve znění opravného usnesení
ze dne 23. 3. 2015, č. j. 151 EC 16/2011-64, v části zamítavého výroku I.
ohledně částky 57.140 Kč s 0,05% úrokem z prodlení z této částky denně od 1. 8.
2008 do zaplacení, zbývající část výroku I. změnil tak, že žalované uložil
povinnost zaplatit žalobkyni částku 57.140 Kč s 0,05% s úrokem z prodlení z
této částky denně od 1. 8. 2008 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci
rozsudku; výrokem II. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud dospěl na
základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně k závěru, že dnem 30.
5. 2008, kdy nastaly právní účinky vkladu kupní smlouvy ze dne 24. 4. 2008, se
stala žalobkyně vlastnicí pronajatých nebytových prostor a k tomu dni vstoupila
ve smyslu § 680 odst. 2 obč. zák. jako nabyvatel do právního postavení
pronajímatele. Proto se žalovaná nemohla zprostit svého závazku zaplatit
nájemné za měsíc červenec 2008 (splatné 25. 6. 2008) započtením své pohledávky
vůči původní vlastnici a pronajímatelce (společnosti HIKOR Písek, a.s.), neboť
ode dne vkladu vlastnického práva šlo již o pohledávku žalobkyně, přičemž
skutečnost, že žalovaná v té době ještě nevěděla o změně vlastníka, je
nerozhodná.
Měnící část výroku I. rozsudku odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním,
jehož přípustnost dovozovala podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“, z toho, že v předestřeném
kontextu dovolací soud doposud neřešil otázku zániku závazku započtením mezi
původním pronajímatelem (vlastníkem) a nájemcem, který o změně subjektu
pronajímatele ke dni zápočtu pohledávek nevěděl. Měla za to, že odvolací soud
nesprávně vyložil ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák., jestliže uzavřel, že pro
nájemce je významný okamžik přechodu vlastnického práva z původního vlastníka a
pronajímatele na nového vlastníka a pronajímatele, nezávisle na tom, kdy se o
změně vlastníka doví. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v
napadené části výroku změnil, nebo jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalobkyně poukázala zejména na to, že předmětné pohledávky nebyly způsobilé k
započtení, neboť nešlo o vzájemné pohledávky, které se mohly setkat, jestliže
předchozí vlastník žádnou pohledávku na nájemném vůči žalované již neměl.
Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, eventuálně zamítnuto, shledá-li je
dovolací soud přípustným.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované
(dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále opět jen o. s. ř. (srov.
čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom zjistil, že dovolání bylo podáno
včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž
bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva
(zda se může nájemce zprostit svých závazků hradit nájemné započtením vůči
dřívějšímu vlastníku, nebyla-li mu oznámena změna vlastníka pronajaté věci k
okamžiku splatnosti nájemného za předmětný měsíc), při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání
je důvodné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní poměry účastníků, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, dovolací
soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 3 věta první
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí (srov. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
863/97, uveřejněného pod č. 84 v časopisu Soudní judikatura č. 11/1997), že
dojde-li ke změně vlastnictví k pronajatým nebytovým prostorům, jde o zvláštní
případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je spojen ten důsledek, že na
nabyvatele přecházejí práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo
ze zákona - § 680 odst. 2 obč. zák. Smyslem tohoto ustanovení je zajistit
kontinuitu nájemního vztahu a poskytnout nájemci právní ochranu v situaci,
kterou nemohl (svým projevem vůle) ovlivnit. Podle výše uvedeného ustanovení
dále platí, že dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci, je nájemce
oprávněn zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku, jakmile mu byla
změna oznámena nebo nabyvatelem prokázána. Do doby, než se tak stane (než je mu
změna oznámena nebo prokázána), se nájemce nemůže zprostit svých závazků vůči
dřívějšímu vlastníkovi a je povinen mu platit i nájemné (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 906/2005, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1363/2007, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5195/2015).
Uvedené závěry pro danou věc znamenají, že rozhodným okamžikem, od kterého
vznikla žalované povinnost platit nájemné žalobkyni, je den 21. 8. 2008, kdy jí
byla změna vlastníka v osobě pronajímatele oznámena, nikoli den 30. 5. 2008, k
němuž jako počátku vlastnického práva žalobkyně vázal tuto povinnost odvolací
soud. Z tohoto důvodu není žalobkyně k vymáhání nájemného za měsíc červenec
2008 (splatného k 25. 6. 2008) věcně legitimována.
Jelikož na základě dosavadních výsledků řízení je možné o věci rozhodnout,
Nejvyšší soud změnil podle ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. rozsudek
odvolacího soudu v napadené části tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve
znění opravného usnesení potvrdil i v měnící části výroku I.
O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142
odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná byla v řízení
plně úspěšná a žalobkyně je jí povinna zaplatit náklady potřebné k účelnému
uplatňování práva.
Náklady žalované v odvolacím řízení sestávají z mimosmluvní odměny za právní
zastoupení advokátem za dva úkony právní služby [§ 11 odst. 1 písm. d) a g)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů],
ve výši 2 x 5.700 Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč
za dva úkony právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a 21% daně z
přidané hodnoty, jejíž je zástupkyně žalované plátcem, ve výši 2.520 Kč, což je
celkem 14.520 Kč.
Náklady žalované v dovolacím řízení představují zaplacený soudní poplatek za
dovolání ve výši 10.000 Kč, odměna za jeden úkon právní služby (dovolání) v
částce 3.420 Kč, paušální částka náhrady hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 3
advokátního tarifu) a 21% daň z přidané hodnoty ve výši 781 Kč, tedy celkem
14.501 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. dubna 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu