U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce P. H., zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem v Praze 10,
Litevská 1174/8, proti žalovaným: 1) hlavnímu městu Praha, IČO: 000 64 581, se
sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, a 2) Technické správě komunikací hl.
m. Prahy, IČO: 638 34 197, se sídlem v Praze 1, Řásnovka 770/8, obou
zastoupeným JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou se sídlem v Praze 5,
Stroupežnického 2328/30, o zaplacení částky 177.691,18 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 142/2013, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2015, č. j. 69
Co 39/2015-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 9. září 2014, č. j. 39 C 142/2013-86, jímž byla
zamítnuta žaloba o zaplacení částky 177.691,18 Kč se specifikovanými úroky z
prodlení a žalobci jím bylo současně uloženo, aby zaplatil žalované ad 2) na
náhradě nákladů řízení částku 25.560 Kč, zatímco žalovanému ad 1) nebylo právo
na náhradu nákladů řízení přiznáno (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Na
náhradě nákladů odvolacího řízení bylo žalobci uloženo, aby žalované 2)
zaplatit částku 20.618 Kč (výrok II) a současně bylo vysloveno, že ve vztahu
mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
žádný z těchto účastníků (výrok III).
Proti usnesení odvolacího soudu, všem jeho výrokům, podal žalobce dovolání,
které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“), neboť není přípustné. Učinil tak proto, že dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení)
vyjmenovaných v § 238a o. s. ř. (proti nimž je dovolání přípustné bez dalšího)
a nejsou naplněny ani předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy.
Rozhodnutí odvolacího soudu je (primárně) založeno na závěru, že žalobce nemá
právo na vrácení (v tomto řízení nárokovaného) plnění, jež poskytl žalovanému
coby nájemné (dle nájemní smlouvy uzavřené účastníky dne 17. 3. 2003) v
situaci, kdy do postavení pronajímatele vstoupila jiná osoba, nabyvší věc v
restituci (k tomu srov. též § 25 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů), avšak plnění bylo poskytnuto dříve, než byla změna vlastnictví k
pronajaté věci oznámena či nabyvatelem prokázána nájemci (srov. § 680 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; k jeho
interpretaci v rozhodovací praxi dovolacího soudu srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 906/2005, uveřejněné pod C
4497 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo
339/2006 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud České
republiky odmítl usnesením ze dne 27. března 2007, sp. zn. IV. ÚS 256/07/, nebo
ze 17. října 2007, sp. zn. 26 Cdo 1363/2007; z nich vyplývá, že do doby, než je
změna vlastnictví oznámena /či nabyvatelem prokázána/ nájemci, se nájemce
nemůže zprostit svých závazků vůči dřívějšímu vlastníkovi a je tedy povinen
platit mu i nájemné; s touto judikaturou napadené rozhodnutí odvolacího soudu v
kolizi není).
Kritizuje-li pak žalobce závěry odvolacího soudu, že na poskytnuté plnění je
třeba pohlížet jako na nájemné, činí tak prostřednictvím námitek
zpochybňujících skutková zjištění odvolacího soudu (o tom, kdy byla změna
vlastnictví žalobci coby nájemci věci oznámena či prokázána), a to navíc
předestřením jiné skutkové verze, s uplatněním nových skutečností, jež v řízení
před soudy nižších stupňů dosud netvrdil (jestliže uplatnění práva doprovázel
skutkovým vylíčením, že k ukončení nájemní smlouvy přistoupil až úkonem ze dne
14. 6. 2010, a to bezprostředně poté, kdy se o změně vlastníka dozvěděl,
zatímco v nyní podaném dovolání nově uvádí, že již 1. 7. 2009 s nabyvatelem
věci uzavřel novou smlouvu).
Přitom platí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a že
nové skutečnosti (a důkazy) v dovolacím řízení uplatnit nelze (srov. § 241a
odst. 6 o. s. ř.).
Obstojí-li tedy již ten závěr odvolacího soudu, že žalobce poskytl žalovanému
plnění na základě právního důvodu, smlouvy o nájmu, a že poskytnuté plnění
nemůže představovat bezdůvodné obohacení, jsou pro věc nezávažné další
odvolacím soudem podpůrně zmiňované důvody o případném promlčení práva na
vydání bezdůvodného obohacení (jakož i námitky dovolatele k těmto důvodům se
vztahující), neboť nejde o otázky, na nichž by záviselo napadené rozhodnutí a
jejichž řešení by bylo s to ovlivnit výsledné posouzení správnosti rozhodnutí
(k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn.
22 Cdo 1172/2015, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp.
zn. 28 Cdo 4335/2010, a judikaturu zde odkazovanou, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006).
Přesto Nejvyšší soud pokládá v dané procesní situaci za vhodné uvést k těmto
dalším výtkám dovolatele následující.
K závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního
důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.) je obchodním závazkovým vztahem (kdy je
promlčecí doba čtyřletá; § 397 obch. zák.) byl by pak nezbytný předchozí
úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě
vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením § 261 odst. 1 až 3 obch. zák. a
§ 262 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003,
sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník
2003, pod číslem 198). O takový případ v posuzované věci nejde, ačkoliv na
jedné straně posuzovaného vztahu vystupuje samosprávná územní jednotka – obec
(žalovaná) a na druhé žalobce (jehož by bylo lze považovat za podnikatele ve
smyslu § 2 odst. 2 obch. zák.), avšak vztah mezi účastníky se netýkal
zabezpečování veřejných potřeb.
Závěr o počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení (§ 107 odst. 1 obč. zák.) odvolací soud – v souladu s
konstantní judikaturou (srov. např. již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR
ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1975, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9.
2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp.
zn. 30 Cdo 2758/2006, publikovaný v časopise Právní rozhledy pod č. 6, ročník
2008, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008,
21 Cdo 3434/2008, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, a ze dne 6. 5.
2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012) – spojuje se skutkovým zjištěním, kdy se
žalobce prokazatelně dozvěděl o tom, že žalovaný měl na jeho úkor získat
majetkový prospěch (vycházeje též z žalobcem dříve prezentovaných tvrzení, že
tomu tak bylo 14. 6. 2010, přičemž žaloba u soudu byla podána až 17. 3. 2013).
Pro přezkum závěru o promlčení práva není pak relevantní ani argumentace
dovolatele, že vzniklý majetkový prospěch by bylo lze hodnotit jako úmyslně
získané bezdůvodné obohacení (kdy úmysl obohaceného má význam toliko z hlediska
délky objektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 2 obč. zák., nikoliv lhůty
subjektivní, a kdy při kombinaci objektivní a subjektivní promlčecí doby se
právo promlčí uplynutím té lhůty, která skončí dříve).
Námitky dovolatele, že se soudy obou stupňů „nevypořádaly s otázkou uznání
závazku žalovaných“ jsou pak rovněž kritikou skutkových zjištění odvolacího
soudu (jejich správnosti a úplnosti), jež není uplatněním dovolacího důvodu dle
§ 241a odst. 1 o. s. ř. (v situaci, kdy písemné uznání dluhu co do důvodu i
výše odvolací soud nevzal za prokázané).
Obstát pak nemůže ani argumentace dovolatele, že uplatnění námitky promlčení ze
strany žalované je výrazem zneužití práva (kterou žalobce opírá o tvrzené,
avšak v řízení neprokázané uznání dluhu), nehledě na to, že žalobcem poskytnuté
plnění – jak výše uvedeno – odvolací soud kvalifikuje jako plnění na základě
existujícího právního důvodu, smlouvy o nájmu.
Nejenom proto se nemohou uplatnit dovolatelem citovaná ustanovení zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, nadto v situaci, kdy se práva a povinnosti, o
které v tomto řízení jde, řídí dosavadními předpisy – zákonem č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a kdy Nejvyšší soud např. v
rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod
číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že ustanovení
§ 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nelze vykládat tak, že by
způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 NOZ na
dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Přípustnost dovolání nemohou pak založit ani námitky dovolatele, že řízení je
postiženo vadami (neprovedení dalších navržených důkazů, nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí), neboť ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li
dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.); samy o sobě vady
řízení přípustnost dovolání založit nemohou.
Dovolání není pak přípustné ani v části směřující proti výrokům o náhradě
nákladů řízení, a to již proto, že uvedenými výroky bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, která i v případě výroku o nákladech
řízení představuje bagatelní hranici přípustnosti dovolání podle ustanovení §
238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod č. 5/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání
žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaných, kteří prostřednictvím zvolené
advokátky podali vyjádření k dovolání, nelze považovat za účelně vynaložené
náklady k uplatňování či obraně práva (a to již s přihlédnutím k obsahu
vyjádření, jež ve vztahu k relevantním otázkám nepřináší žádnou novou
argumentaci).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu