26 Cdo 2861/2010
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) Z. S., a b) Ing. P. S., zastoupených JUDr. Janem Kubečkem, advokátem se sídlem Náchod, náměstí T.G. Masaryka 19, proti žalovanému městu Náchod, se sídlem Náchod, Masarykovo náměstí 40, zastoupenému JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem Náchod, Tyršova 64, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp.zn. 4 C 240/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. března 2010, č.j. 20 Co 8/2010-79, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. března 2010, č. j. 20 Co 8/2010-79, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. října 2009, č. j. 4 C 240/2008-56, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. března 2010, č. j. 20 Co 8/2010-79, potvrdil rozsudek ze dne 22. 10. 2009, č.j. 4 C 240/2008-56, kterým Okresní soud v Náchodě (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení, že výpověď z nájmu bytu daná žalobcům dopisem žalovaného ze dne 15. 10. 2008, je neplatná a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal – ve shodě se soudem prvního stupně – zejména za prokázáno, že dne 29. 3. 2006 účastníci uzavřeli smlouvu o nájmu bytu č. 267/10 v domě č.p. 267 a 268 v N., D. ulici (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), že dopisem ze dne 15. 10. 2008, doručeným žalobcům dne 17. 10. 2008, jim dal žalovaný výpověď z nájmu předmětného bytu (dále též „Výpověď“) z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku ve znění účinném od 31. 3. 2006, tj. ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), opírající se o tvrzení, že dlužili na nájemném a na úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále též „úhrada za služby“) více než trojnásobek měsíčního nájemného a úhrady za služby, že v ní byl vypočten dluh s tím, že ke dni 30 7.
2008 činí 9.546,-Kč, uvedena výpovědní lhůta a poučení o možnosti podat žalobu na její neplatnost a že ke dni 30. 9. 2008 vzrostl dluh na uvedených platbách na částku 11.936,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který dovodil, že Výpověď splňuje všechny předepsané náležitosti a že uplatněný výpovědní důvod byl prokázán. Rovněž tak dovodil, že okolnost, že výše dluhu za rok 2003 a 2004 je sporná, není z hlediska naplnění výpovědního důvodu právně relevantní; může být významná toliko pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost odůvodnili podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že má po právní stránce zásadní význam. Zpochybňují existenci uplatněného výpovědního důvodu a namítají, že v dané věci představoval jejich dluh toliko dvojnásobek měsíčního nájemného a úhrady za služby, a že žalovaný má k dispozici na svém účtu vysokou částku jako kupní cenu, kterou mu poskytli v souvislosti s uzavřením smlouvy o budoucí kupní smlouvě na předmětný byt, z níž mohl dluh ve výši 9.456,- Kč uhradit.
Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že není (z důvodů, jež rozvádí) přípustné a navrhl, aby bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností. Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má- li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud se zřetelem k uvedenému zastává názor, že napadenému rozhodnutí lze přiznat zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., neboť řeší právní otázku, jež je v poměrech právní úpravy nájmu bytu účinné od 31. 3. 2006 rozhodována soudy rozdílně. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. I po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. platí, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu (v dané věci daná bez přivolení soudu) je jednostranným, adresovaným hmotněprávním úkonem, který musí – vedle náležitostí stanovených v § 711 odst. 3 obč.zák. – vyhovovat též obecným náležitostem právních úkonů vyplývajícím z ustanovení § 34 a násl. obč.zák., tj. i požadavku určitosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.), jenž se týká též specifikace užitého výpovědního důvodu.
Nadále rovněž platí, že soud se zabývá existencí uplatněného výpovědního důvodu až poté, co učinil kladný závěr o tom, že výpověď z nájmu bytu je platným právním úkonem, tj, že vyhovuje všem zákonem předepsaným náležitostem. Podle § 711 odst. 1 a 2 písm. b) obč.zák.
pronajímatel může vypovědět nájem bytu bez přivolení soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 1109/2009, zaujal právní názor, že ve vztahu k určitosti výpovědi pronajímatele (§ 37 odst. 1 obč.zák.) dané z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. b) obč.zák., spočívajícího v neplacení nájemného a úhrad za služby, je třeba, aby pronajímatel dostatečně určitě skutkově vymezil uplatněný výpovědní důvod tak, aby z ní bylo patrno, z čeho dovozuje jeho naplnění; nestačí tedy, aby např. pouze uvedl, že „nájemce nezaplatil nájemné a úhrady za služby ve výši odpovídající trojnásobku těchto měsíčních plateb“, nebo že „dluží na uvedených platbách konkrétní částku“, uvedenou ve výpovědi, ale je třeba, aby specifikoval, z čeho se tato částka sestává (nejlépe tak, že uvede, za které konkrétní měsíce a kolik nájemce nezaplatil).
K uvedenému právnímu názoru se dovolací soud přihlásil i v rozsudku ze dne 20. 10. 2010, sp.zn. 26 Cdo 4145/2009 a nemá důvodu se od něj odchýlit ani v projednávané věci. Uvedený požadavek určitosti výpovědi pronajímatele je odůvodněn i tím, že nájemce musí v případné žalobě na neplatnost výpovědi podle 711 odst. 5 obč.zák. (na jejíž podání má zákonnou lhůtu 60-ti dnů) uvést, v čem spatřuje neplatnost této výpovědi – neexistenci uplatněného výpovědního důvodu, tj. vylíčit rozhodující skutečnosti, jimiž se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o.s.ř.
rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a to v takovém rozsahu, aby umožňoval jednoznačnou individualizaci skutku, tj. nemožnost jeho záměny s jiným skutkem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 290/2002). K tomu, aby nájemce dostál shora uvedeným požadavkům na vylíčení rozhodných skutečností, nepostačí v žádném případě uvést, že částku uvedenou ve výpovědi nedluží.
V projednávané věci Výpověď nevyhovovala výše vymezenému požadavku určitosti výpovědního důvodu, neboť vedle citace zákonného textu výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč.zák. obsahovala toliko uvedení předepsaných částek měsíčního nájemného a úhrad za služby a celkovou výši ročního dluhu, a to v letech 2003, 2004 a 2006. Odvolací soud přesto shledal Výpověď (odkazem na právní závěry soudu prvního stupně) platnou, což (byť nevýslovně) vyjadřuje i závěr, že vyhovuje požadavku určitosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.).
Již z tohoto
důvodu nelze pokládat jeho právní posouzení věci za správné. Se zřetelem k tomu nemůže obstát ani jeho právní závěr o existenci uplatněného výpovědního důvodu. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud jej rovněž zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). V dalším řízení soud nepřehlédne právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyšího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. června 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu