26 Cdo 287/2025-178
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Kardamena s.r.o., se sídlem v Praze 1, Příčná 1488/7, IČO 25684701, zastoupené JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Legionářů 947/2, proti žalovaným 1) O. K., a 2) G. B., oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Pokorným, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická 1008/28, o 66 806 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 70 C 317/2023, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č. j. 17 Co 252/2024-157, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č. j. 17 Co 252/2024-157, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 89 948 Kč s příslušenstvím (v podobě smluvního úroku z prodlení). Své nároky opírala o podnájemní smlouvu (dále též jen „předmětná smlouva“ či „smlouva“), kterou (jako nájemkyně) uzavřela se žalovanými a V. G. (jako podnájemci) ohledně tam specifikovaného bytu (dále jen „byt“) dne 1. 8. 2020 s tím, že podnájem skončil ke dni 31. 7. 2022. Uvedla, že žalovaní se smlouvou zavázali hradit jí podnájemné ve výši 20 000 Kč měsíčně, paušální platby za vodné a stočné a další služby ve výši 670 Kč za měsíc a osobu, tj. celkem 2 010 Kč za všechny tři podnájemce, a zálohově částku 800 Kč za měsíc za dodávku elektrické energie a 1 700 Kč za měsíc za dodávku zemního plynu.
Podáním ze dne 4. 7. 2023 vzala žalobu zpět co do částky 23 142 Kč s úrokem z prodlení. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) proto usnesením ze dne 26. 7. 2023, č. j. 70 C 317/2023-25, řízení v tomto rozsahu zastavil. Předmětem sporu tak zůstala částka 66 806 Kč s úrokem z prodlení, sestávající z částky 63 078 Kč za spotřebovaný zemní plyn v období od 7. 5. 2021 do 31. 7. 2022, částky 1 890 Kč za spotřebovanou elektrickou energii v období od 10. 5. 2022 do 1. 8. 2022 a částky 1 838 Kč za opravu a seřízení kotle.
2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 3. 2024, č. j. 70 C 317/2023-123, uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 48 314 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), co do částky 16 654 Kč (úhrada za spotřebovaný zemní plyn v období od 7. 5. 2021 do 20. 12. 2021), částky 1 838 Kč (náklady na opravu a nastavení plynového kotle) a tam specifikovaného úroku z prodlení
3. Na základě odvolání žalovaných Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 10. 2024, č. j. 17 Co 252/2024-157, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé a ve výroku III o nákladech řízení potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků (výrok II).
4. Odvolací soud vyšel po částečném zopakování dokazování ze zjištění, že žalobkyně jako nájemkyně a uživatelka bytu uzavřela se žalovanými a V. G. dne 1. 8. 2020 podnájemní smlouvu, kterou jim poskytla do užívání byt za účelem bydlení za měsíční podnájemné ve výši 20 000 Kč. Strany si sjednaly jistotu ve výši 20 000 Kč k zajištění veškerých nedoplatků a pohledávek nájemkyně za podnájemci, které vzniknou či mohou vzniknout v souvislosti s podnájmem za dobu jeho trvání, popř. po jeho skončení, a k zajištění případné náhrady škody způsobené na majetku pronajímatele, popř. k náhradě plateb za opravy.
Žalovaní se dále zavázali hradit měsíčně formou paušální platby částku 670 Kč za osobu (tj. 2 010 Kč za všechny tři podnájemce) za dodávku tam uvedených služeb (čl. III odst. 3 smlouvy) a zálohově částky 1 700 Kč za dodávku zemního plynu a 800 Kč za dodávku elektrické energie (čl. III odst. 4 smlouvy). Vyúčtování záloh na elektrickou energii a zemní plyn upravuje čl. III odst. 8 až 10 smlouvy s tím, že žalobkyně je měla provést na základě odečtů měřidel a podnájemci skutečně uhrazených záloh. Všechny platby byly splatné k 25.
dni každého měsíce předem. Strany si ujednaly také úrok z prodlení ve výši 2 % měsíčně z jakékoliv dlužné peněžité platby. Podnájemci se zavázali platit podnájemné, paušální částky na služby, zálohy na služby a případné nedoplatky po vyúčtování zálohových služeb podle skutečné spotřeby. Měli hradit též opravy a náklady na běžnou údržbu do výše 2 000 Kč na jednotlivý náklad. Veškerá sdělení týkající se smlouvy měla žalobkyně podnájemcům doručovat na adresu uvedenou v záhlaví smlouvy s tím, že zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb je doručena pátý pracovní den po jejím odeslání.
Podnájemci nebyli oprávněni proti svým povinnostem ze smlouvy započíst své pohledávky za nájemkyní (čl. XI odst. 6 smlouvy). Žalobkyně předala žalovaným byt dne 1. 8. 2020 a podnájem skončil na základě dohody stran ke dni 31. 7. 2022. Žalobkyně vystavila žalovaným faktury na částku 63 078 Kč dne 13. 2. 2023, se splatností 27. 2. 2023, za spotřebovaný zemní plyn v období od 7. 5. 2021 do 31. 7. 2022 po zohlednění zálohy a na částku 1 890 Kč dne 9. 2. 2023, se splatností 23. 2. 2023, za spotřebovanou elektrickou energii za období od 10.
5. 2022 do 1. 8. 2022 po zohlednění zálohy, a připojila k nim vyúčtování od dodavatelů, z nichž vyplývá skutečná spotřeba elektrické energie a zemního plynu ve vztahu k bytu. Dluh za spotřebovaný zemní plyn v období od 7. 5. 2021 do 20. 12. 2021 žalovaní podle tvrzení žalobkyně před podáním žaloby zaplatili, z tohoto titulu tedy zbývá uhradit 46 424 Kč. Žalobkyně vystavila žalovaným též fakturu na částku 1 838 Kč, se splatností 17. 5. 2023, za opravu a nastavení plynového kotle, k níž přiložila vyúčtování dodavatele PSP instalace s.r.o.
na částku 12 638 kč s tím, že jde o práce v bytech 1–17 s odběratelem YVERDON s.r.o. Žalovaní žalobkyni zaplatili celkem 597 759 Kč.
Za dobu užívání bytu byli přitom povinni uhradit 480 000 Kč na podnájemném, 48 240 Kč na paušálních platbách, 3 396 Kč na pojistném, 7 814 Kč, 10 451 Kč a 3 490 Kč na dodávkách elektrické energie, a 39 803 Kč a 56 625 Kč na dodávkách zemního plynu, tj. 649 819 Kč celkem; rozdíl činí 52 060 Kč. K úhradě dluhu žalobkyně žalované vyzvala naposledy předžalobní upomínkou ze dne 12. 5. 2023, zaslanou na adresu bytu; žalovaní netvrdili, že by jí oznámili adresu pro doručování.
5. Po právní stránce odvolací soud nejprve uvedl, že „s ohledem na vzájemnou zastupitelnost podnájemců při jednání o podnájmu upravenou v čl. XI odst. 10 smlouvy“ je nepřípadná námitka žalovaných, že žalobkyně nežalovala též třetího podnájemce. Poté vyložil, že podstatou podnájmu, jenž bývá vymezen jako „nájem nájemního práva“, je, že nájemce přenechává za úplatu pronajatou věc k užití třetí osobě a užívací právo jí může zřídit jen na dobu nájmu. Podnájemní vztah se tedy vůči nájemnímu vztahu vyznačuje akcesoritou, je na nájemním vztahu závislý, a to co do svého vzniku, obsahu i trvání.
Je-li podnájemní vztah slabší, nemůže podnájemce požívat stejné ochrany jako nájemce. Podnájemní smlouva se obecně řídí ustanoveními upravujícími nájem, avšak má určitá specifika. Přitom obecně platí, že absentuje-li pravidlo o vyúčtování záloh na energie, použije se analogicky zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále též jen „zákon č. 67/2013 Sb.“). To ovšem není případ posuzované věci, neboť ohledně zálohově placených služeb v podobě dodávky elektrické energie a zemního plynu „smlouva v čl.
III odst. 8–10 přesně uvádí, jak mají být vyúčtovány“. Zbytek služeb pak podnájemci platili paušálně, proto je vyloučeno uvažovat o užití § 7 zákona č. 67/2013 Sb. upravujícího lhůtu pro vyúčtování. Zdůraznil, že způsob vyúčtování zálohově placených služeb je závislý na tom, kdy elektřinu a plyn vyúčtuje nájemci vlastník bytu a upozornil též na skutečnost, že podnájemní vztah se s nájemním vztahem velmi často časově nekryje. Přisvědčil soudu prvního stupně, jenž dovodil, že žalovaným byly vyúčtování a upomínka k platbě dlužných částek doručeny až spolu se žalobou a že teprve na tento okamžik lze navázat počátek jejich prodlení.
Jednání žalobkyně neshledal „v rozporu s dobrými mravy ani diskriminační“. Jde o nárok z podnájemní smlouvy, již v rámci smluvní volnosti uzavřela právnická osoba se svéprávnými fyzickými osobami, které tak učinily dobrovolně, nikoliv pod nátlakem, přičemž jednotlivá ujednání ani předmětná smlouva jako celek „nepředstavují zneužívání práva ze strany žalobkyně“. Dodal, že žalobkyně jako nájemkyně není v závazkovém vztahu s dodavateli elektřiny a plynu, a tudíž jej ani nemůže prokázat. Dodavatelé uvedených služeb jsou ve smluvním vztahu s vlastníkem bytu případně domu, v němž se byt nachází.
Vlastník následně tyto služby přeúčtuje žalobkyni jako nájemkyni, jež za situace, kdy existuje podnájemní vztah, provede přeúčtování podnájemcům podle ujednaných pravidel. Žalovaní tedy tarif od dodavatelské společnosti ovlivnit nemohou. Konečně se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož je námitka započtení uplatněná žalovanými v částce 20 000 Kč, představující tvrzený nárok na vrácení jistoty, neurčitá, neboť z ní není zřejmé, proti kterému z žalobou uplatněných nároků hodlali tuto pohledávku započíst.
Přičinil, že na tom nic nemění ani doplnění odvolání žalovaných obsahující upřesnění námitky započtení, neboť „jde o případ“ podle § 205a zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“); tam uvedenými argumenty se proto dále nezabýval. Současně zdůraznil, že ostatně čl. XI odst. 6 smlouvy započtení vylučuje.
žalovaní (dále též jen „dovolatelé“) dovolání. Mají za to, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. z důvodu, že jde (z hlediska předmětu řízení v době vydání rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč) o vztah ze spotřebitelské smlouvy (za niž je předmětnou smlouvu třeba považovat, neboť žalovaní – fyzické osoby ji uzavřeli mimo rámec své podnikatelské činnosti a žalobkyně – právnická osoba ji uzavřela v rámci své podnikatelské činnosti) a kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 20.
8. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2018/2023, ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3841/2022, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4742/2010, ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 26 Cdo 749/2023. Namítají nesprávnost závěru, že mají coby podnájemci – spotřebitelé hradit „jednostranně navýšené náklady (na služby v podobě elektřiny a plynu), k nimž se zavázal primárně nájemce – podnikatel“ vůči vlastníku bytu (jemuž dodavatelé těchto služeb v průběhu trvání podnájemního vztahu cenu za dodávané služby navýšili) a které žalobkyně „jednostranně přenesla“ na žalované, aniž tuto skutečnost mohli ovlivnit.
Odvolací soud neposoudil předmětnou smlouvu ohledně povinnosti hradit služby elektřiny a plynu a zákazu zápočtu dluhu podnájemců na složenou jistotu ustanoveními o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem dle § 1810 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), když jde o ustanovení zneužívající dle § 1813 a násl. o. z. Odvolací soud též nesprávně uzavřel, že na věc nedopadá úprava zákona č. 67/2013 Sb. a povinnosti žalobkyně provést řádné vyúčtování zálohových plateb elektřiny a plynu.
To přitom řádně provedeno nebylo; jeho nesprávnost v podobě opakovaného účtování „některých položek“ uznala v průběhu řízení sama žalobkyně. Nedošlo proto ke splatnosti dluhu na službách, jak bylo dovozováno z právní úpravy zákona č. 67/2013 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2022, jež se však na danou věc uplatní, neboť „řešené právní poměry pochází z roku 2022“. Žalovaní rovněž v průběhu odvolacího řízení „určitým a jednoznačným způsobem upřesnili“, na který svůj dluh započítávají svou pohledávku na vrácení jistoty; nejde o nepřípustná nová tvrzení a důkazy, jejich námitka započtení měla být odvolacím soudem zohledněna.
Navrhují proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně předně považuje dovolání za nepřípustné s ohledem na předmět řízení v době vydání rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, a skutečnost, že dle ní se o vztah ze spotřebitelské smlouvy nejedná, neboť „pouhé přeúčtování spotřeby elektrické energie a plynu mezi nájemcem a podnájemcem znaky spotřebitelské smlouvy nenese, to vše za situace, kdy rozsah spotřeby byli schopni ovlivnit výlučně žalovaní“. Žalovaní nikdy neprojevili zájem o informace o výši jednotkové ceny za spotřebu elektrické energie a plynu, nevedli si svou spotřebu, byť měřicí přístroje měli volně dostupné. Výše jejich spotřeby je nezajímala. Je nesprávná představa, že by vlastník bytu nesl ze svého veškerou spotřebu podnájemců. Elektrická energie a plyn v bytě nejsou uvedeny v § 3 zákona č. 67/2013 Sb. coby služby podléhající vyúčtování dle § 7 tohoto zákona. Rozsudek odvolacího soudu tak považuje za správný, též co do závěru o nemožnosti započtení jistoty (když tu navíc žalobkyně použila v souladu s podnájemní smlouvou „na další závazky žalovaných“). Navrhuje proto odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Rozsudek odvolacího soudu byl sice vydán v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, protože však jde (z hlediska skutkových zjištění a právního posouzení věci odvolacím soudem) o vztah z podnájemní smlouvy, kterou uzavřela žalobkyně – obchodní korporace v rámci svého předmětu podnikání (jak se podává též z výpisu z obchodního rejstříku) se žalovanými pro účely jejich bydlení, jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy (srov. § 419, § 420, § 1810 o. z.; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2018/2023); proto se výluka z přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neuplatní.
10. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
11. Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí mimo jiné (je založen) na hmotněprávních otázkách (vytčených dovolatelkou) možného posouzení ujednání předmětné smlouvy ohledně povinnosti hradit služby elektřiny a plynu a zákazu zápočtu na složenou jistotu ze strany podnájemců ustanoveními o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem dle § 1810 a násl. o. z., ohledně povinnosti žalobkyně provést řádné vyúčtování zálohových plateb elektřiny a plynu též úpravou zákona č. 67/2013 Sb., jakož i na závěru, že v průběhu odvolacího řízení žalovanými provedené „upřesnění“, na který svůj dluh započítávají svou pohledávku na vrácení jistoty je tzv. nepřípustnou novotou, k níž dle § 205a o. s. ř. přihlédnout nelze.
12. Při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak je vyloženo níže; proto je dovolání přípustné a též opodstatněné.
13. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zde dovolací soud nepřehlédl, že výrokem I rozsudku odvolacího soudu potvrzený výrok I rozsudku soudu prvního stupně ukládá žalovaným povinnost zaplacení částky 48 314 Kč s příslušenstvím, jež má (viz též bod 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a bod 61 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) představovat součet dluhu na elektřině 1 890 Kč a dluhu na plynu 46 242 Kč; to však dohromady činí částku 48 132 Kč. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) se nepodává, proč byla namísto této částky přiznána částka 48 314 Kč; je proto v uvedeném směru nepřezkoumatelným (srov. též § 157 odst. 2 o. s. ř.). Existenci jiných vad výše uvedené povahy pak dovolací soud neshledal a dovolateli nejsou ani namítány.
14. Jak bylo vysvětleno v (dovolateli odkazovaném) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2018/2023, od něhož dovolací soud nemá důvodu se odchýlit, u podnájemního vztahu, jehož účelem je užívání bytu podnájemcem, mají strany podnájemní smlouvy při úpravě svých práv a povinností smluvní volnost. Stejně jako u jiných dohod a smluv, i v tomto případě smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z § 1 odst. 2 a § 547 o. z., právní jednání, které by se příčilo dobrým mravům, je neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Protože úprava smlouvy o podnájmu je dispozitivní (§ 1 odst. 2 o. z.), je také třeba se zabývat tím, zda smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a nepodnikatelem, zda subjekty smlouvy měly rovné postavení, tedy zda se nejednalo o spotřebitelskou smlouvu. Úprava závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem je zvláštní úpravou k obecné úpravě závazků, spotřebitele chrání zvláštní relativně kogentní úprava a není žádný rozumný důvod, proč by se neměla aplikovat i na smlouvu o podnájmu (u nájmu bytu se neuplatní – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1273/2021). Podnájemce jako spotřebitel je tak chráněn proti nepřiměřeným ujednáním.
15. Z uvedeného se podává, že v poměrech dané věci bylo namístě předmětnou smlouvu posoudit – včetně namítaných ujednání o úhradách služeb elektřiny a plynu a ujednání o zákazu podnájemců započítat své pohledávky vůči nájemci (ve srovnání naopak s právem nájemce své pohledávky vůči podnájemcům započítat; srov. čl. XI odst. 6 smlouvy a ohledně namítaného zápočtu na složenou jistotu ze strany podnájemců po skončení podnájemního vztahu existující povinnost nájemce její nespotřebovanou část vrátit) – též z pohledu ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem dle § 1810 a násl. o. z., zejména dle § 1813–§ 1815 o. z. Odvolací soud však tomuto požadavku nedostál; jeho (blíže neodůvodněný) prostý závěr, že „jednotlivá ujednání ani smlouva jako celek nepředstavuje zneužívání práva ze strany žalobkyně“, takové náležité právní posouzení nepředstavuje. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tak neúplné, a tudíž nesprávné.
16. K tomu se sluší uvést, že sám fakt, že podnájemce „nemůže ovlivnit“ cenu, za kterou mu nájemce opatřuje služby, k jejichž poskytování se mu ve smlouvě zavázal, nemusí být zneužívajícím ujednáním, má-li nájemci dle smlouvy hradit právě a jen takovou cenu. Z hlediska konkrétní výše takové pohledávky vůči podnájemci již nejde o otázku zneužívajícího ujednání smlouvy, ale o závěr o případném zneužití práva z takového ujednání vyplývajícího (srov. § 8 o. z.; význam zde mohou mít hlediska jako např. obvyklost ceny opatřené služby, její opatření nájemcem v souladu s kritériem „řádného hospodáře“ apod.).
17. Neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že v dané věci se ohledně náležitostí vyúčtování spotřeby elektřiny a plynu za rozhodné období nepoužije zákon č. 67/2013 Sb., neboť „ohledně zálohově placených služeb v podobě dodávky elektřiny a plynu je přesně ve smlouvě uvedeno, jak musí být vyúčtovány“.
18. Zákon č. 67/2013 Sb. se nevztahuje (jak se podává z jeho § 1 odst. 3) na služby, které si příjemce služeb zajišťuje bez účasti poskytovatele služeb; jeho předmětem nejsou (slovy důvodové zprávy k němu) „plnění, která jsou uskutečňována v rámci tzv. přímých dodavatelsko-odběratelských vztahů“. Jinými slovy nevztahuje se na služby, které si nájemce (podnájemce) nebo vlastník jednotky sjednává přímo s jejich dodavatelem (typicky elektřina, plyn).
19. Naopak zákon č. 67/2013 Sb. upravuje poskytování služeb (práva a povinnosti s tím související), které si nesjednává nájemce (podnájemce) nebo vlastník jednotky přímo (sám) s jejich dodavatelem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 26 Cdo 3535/2022, uveřejněný pod č. 97/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výčet těchto služeb uvedený v § 3 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. je pouze výčtem demonstrativním, neboť se (jak se podává i z důvodové zprávy k němu) „předpokládá, že při užívání bytu, popř. nebytového prostoru, mohou být dohodnuty mezi smluvními stranami ještě služby další“. Také rozsah poskytovaných služeb je věcí dohody mezi poskytovatelem služeb a příjemcem služeb nebo o něm rozhodne (v případě družstev) družstvo nebo (u domu rozděleného na jednotky) společenství vlastníků jednotek (§ 3 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.). Takovými službami přitom mohou být i ty služby, jež si jinak typicky nájemce (podnájemce) nebo vlastník jednotky s jejich dodavatelem sice sjednává přímo (sám), avšak v konkrétním případě tomu tak není, neboť jsou mu poskytovány (na základě dohody smluvních stran, rozhodnutí družstva či společenství vlastníků jednotek) v rámci konkrétního užívacího vztahu coby služby s užíváním spojené.
20. Jestliže proto v poměrech dané věci bylo mezi žalobkyní (coby nájemkyní) a žalovanými (coby podnájemci) dohodnuto v rámci sjednaného podnájemního vztahu též poskytování služeb v podobě elektřiny a plynu (tedy podnájemci si tyto komodity nezajistili sami přímo u jejich dodavatelů, ale byly jim poskytovány coby služby nájemkyní v rámci podnájemního vztahu), vztahuje se na vyúčtování zálohových plateb na ně (provedených v rámci podnájemního vztahu) též úprava zákona č. 67/2013 Sb.
21. Aby bylo vyúčtování služeb řádné, musí být provedeno v souladu se smlouvou a předpisy jej regulujícími (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4637/2018, ze dne 8. 3. 2022. sp. zn. 26 Cdo 2760/2021).
22. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3841/2022, byl přijat závěr, že jestliže si účastníci ve smlouvě o podnájmu bytu dohodli povinnost podnájemce platit zálohy na služby spojené s užíváním bytu a povinnost nájemce náklady na služby v daném období (minimálně jedenkrát ročně) vyúčtovat, aniž stanovili pravidla pro náležitosti vyúčtování, je třeba vyúčtování vyhotovit podle § 7 zákona č. 67/2013 Sb.
23. Z odvolacím soudem odkazovaných ustanovení čl. III odst. 8–10 smlouvy (jak bylo v posuzované věci z hlediska skutkového zjištěno) se ohledně pravidel vyúčtování podnájemci zálohově placených služeb elektrické energie a plynu podává toliko, že žalobkyně je měla provést na základě odečtů měřidel a podnájemci skutečně uhrazených záloh, nic více. Jiná pravidla vyúčtování (vyjma splatnosti nedoplatku do 10 dnů od doručení „oznámení“ a možnosti nájemce přeplatek vrátit či započítat na následující zálohy na služby) upravena nejsou. Není žádným způsobem ujednán obsah takového vyúčtování, jeho náležitosti.
24. Proto bylo namístě posoudit, zda žalobkyní zaslané faktury na částku 63 078 Kč ze dne 13. 2. 2023, se splatností 27. 2. 2023, za spotřebovaný zemní plyn v období od 7. 5. 2021 do 31. 7. 2022 po zohlednění záloh a na částku 1 890 Kč ze dne 9. 2. 2023, se splatností 23. 2. 2023, za spotřebovanou elektrickou energii za období od 10. 5. 2022 do 1. 8. 2022 po zohlednění záloh, s připojenými vyúčtováními od dodavatelů, z nichž vyplývá skutečná spotřeba elektrické energie a zemního plynu ve vztahu k bytu, splňují náležitosti dle § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.
25. Takové vyúčtování musí obsahovat – kromě náležitostí uvedených v § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. – minimálně i údaj o ceně za tu kterou službu a současně též údaj o množství dodané služby; z obsahu vyúčtování musí být možno zjistit minimálně takové informace, na základě kterých bude schopen podnájemce rozpoznat, zda nájemcem požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu výpočtu této spotřeby tak, jak byl účastníky dohodnut nebo jak je stanoven právním předpisem. Hlediskem je, aby konečný spotřebitel měl adekvátní možnost přezkoumat, zda je vyúčtování správné, tj. zda zní na správnou cenu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2181/2022).
26. Uvedeným způsobem však odvolací soud nepostupoval, jeho právní posouzení dané otázky je tudíž nesprávné.
27. Dovolací soud považuje za potřebné dodat, že vzhledem k tomu, že obě výše uvedené faktury byly vystaveny po 31. 12. 2022 (byť se týkají období do 31. 12. 2022) a že zákon č. 424/2022 Sb., jímž byl s účinností od 1. 1. 2023 novelizován zákon č. 67/2013 Sb., neobsahuje žádná přechodná ustanovení, nezbývá než dovodit, že se podle něj postupuje ode dne jeho účinnosti 1. 1. 2023, což znamená, že se vztahuje na vyúčtování služeb vyhotovených po tomto datu, byť se mohou (jako v dané věci) týkat i dřívějšího období. Pak ale též platí, že podle § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 67/2013 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2023 je příjemce služeb povinen vznést námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování do 30 dnů od jeho doručení, případně do 30 dnů od doložení podkladů pro vyúčtování, jinak se má za to, že s vyúčtováním souhlasí, tedy nastává fikce, že vyúčtování je řádné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2198/2024). I z tohoto pohledu je namístě se věcí zabývat.
28. Konečně není správný ani (dovolatelem namítaný) závěr odvolacího soudu, že „upřesnění námitky započtení (pohledávky žalovaných na vrácení jistoty) vůči pohledávce žalobkyně za odběr plynu“ učiněné za odvolacího řízení není bez dalšího přípustné, neboť se „jedná o případ dle § 205a o. s. ř.“, a proto se odvolací soud „tímto odvolacím argumentem již dále nezabýval“.
29. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2021, byl přijat závěr, že žalovaný je oprávněn uplatnit v odvolacím řízení, jež se řídí principy neúplné apelace, jako odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205 písm. f) o. s. ř. skutečnost, že po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně učinil jednostranný hmotněprávní úkon směřující k započtení své pohledávky proti vymáhané pohledávce; to platí bez zřetele k tomu, že odvolací soud bude o této obraně žalovaného rozhodovat ve skutečnosti v jediné instanci. Odvolací soud však k takovému kompenzačnímu projevu přihlédne jen tehdy, nebrání-li posouzení jeho důvodnosti, že je (musí být) spojen s nepřípustným uplatněním těch skutečností, jež se týkají důvodu vzniku (pravosti), výše a splatnosti pohledávky žalovaného užité k započtení, jež nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo dokonce před podáním žaloby o zaplacení vymáhané pohledávky.
30. To v poměrech dané věci znamená, že námitkou započtení uplatněnou žalovanými (určitým způsobem) za odvolacího řízení se odvolací soud zabývat měl; měl vyhodnotit, zda je (co do vymezení započítávané protipohledávky) založena na přípustném uplatnění skutečností. Jinými slovy, zda je založena na skutkovém základě, který lze z hlediska principů neúplné apelace, příp. též koncentrace řízení zohlednit (např. tehdy, jestliže skutečnosti tvořící skutkový základ takové protipohledávky zde byly zjištěny či jinak vyšly najevo do účinků neúplné apelace, příp. koncentrace řízení). Protože takovou úvahu odvolací soud nevedl, je jeho právní posouzení v této části rovněž nesprávné.
31. Ze shora uvedeného se podává, že výrok I rozsudku odvolacího soudu není z pohledu uplatněných dovolacích námitek správný (neobstojí). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatelé použili opodstatněně.
32. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), včetně závislého výroku II. o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 243f odst. 4 o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
33. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
34. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu