26 Cdo 2198/2024-191
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce L. B., zastoupeného JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 351/6, proti žalované D. H., zastoupené JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, o povinnost předložit vyúčtování služeb, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 196/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, č. j. 69 Co 108/2024-151, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, č. j. 69 Co 108/2024-151, se v měnícím výroku I zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobce se domáhal, aby byla žalované uložena povinnost předložit mu řádná vyúčtování záloh na služby spojené s užíváním tam specifikovaného bytu (dále jen „byt“) za zúčtovací období od 1. 7. 2018 do 30. 6. 2019, od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020 a od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021. Současně požadoval zaplacení částek ve výši 54.500 Kč, 36.200 Kč a 17.950 Kč představujících pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), za prodlení s povinností poskytnout mu uvedená vyúčtování.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 11. 2023, č. j. 13 C 196/2022-107, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku předložit žalobci řádná vyúčtování záloh na služby za zúčtovací období od 1. 7. 2018 do 30. 6. 2019, od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020 a od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021 (výrok I) a povinnost rovněž ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci pokutu za prodlení s nepeněžitým plněním ve výši 54.500 Kč za období od 1. 11. 2019 do 26. 10. 2022, ve výši 36.200 Kč za období od 1. 11. 2020 do 26. 10. 2022, a ve výši 17.950 Kč
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná je vlastnicí tam uvedeného domu, ve kterém se nachází byt. Dne 31. 5. 2007 uzavřela žalovaná jako pronajímatelka se žalobcem jako nájemcem Smlouvu o nájmu bytu (dále jen „Smlouva“) na dobu určitou jednoho roku, s možností prolongace. Z čl. 3 Smlouvy vyplývá povinnost nájemce platit pronajímateli každý měsíc spolu s nájemným ve výši 13.000 Kč částku 2.500 Kč jako zálohové poplatky za služby spojené s užíváním bytu, povinnost pronajímatele vrátit nájemci kauci s případnými přeplatky z plateb za služby nejpozději do 10 dnů po ukončení nájmu a konečně povinnost nájemce uhradit k rukám pronajímatele skutečnou spotřebu vody nad rámec zálohové platby, a to oproti vyúčtování skutečné spotřeby předložené pronajímatelem.
V letech 2008, 2009, 2010 a 2011 účastníci uzavřeli písemné Dohody o prodloužení platnosti Smlouvy za stejných podmínek, od roku 2012 nájem písemně prodloužen nebyl. Žalovaná přebírala platby za užívání bytu od žalobce oproti potvrzení, na němž bylo uvedeno, že převzala nájemné a zálohu na poplatky. Dne 10. 8. 2022 se účastníci dohodli na zvýšení nájemného a záloh na služby. Dopisem ze dne 24. 8. 2022 požádal žalobce žalovanou o předložení vyúčtování zaplacených záloh na služby na roční bázi od června 2007 do června 2022.
Žalovaná jeho žádosti, ani v návaznosti na následnou předžalobní výzvu, nevyhověla.
4. Po právní stránce nejprve vyložil, že v roce 2007 účastníci uzavřeli Smlouvu, kterou čtyřikrát písemně prodloužili vždy o 12 měsíců, naposledy do 30. 6. 2012. Měl za to, že poté tak činili konkludentně. Jelikož byl nájem původně sjednán na dobu určitou, žalobce v bytě bydlel až do roku 2023 a žalovaná jej do této doby nevyzvala k vyklizení bytu, prodloužil se nájem za podmínek původně sjednaných. Nájemní smlouva sice musí být ze zákona uzavřena v písemné formě, avšak pronajímatel nemá právo nedostatek formy namítnout. Žalobce užíval byt po dobu delší tří let v dobré víře, přičemž žalovaná, ač si toho byla vědoma, nečinila žádné kroky ke změně situace. Soud prvního stupně tedy považoval nájemní smlouvu za řádně uzavřenou. Dále dovodil, že poplatky za služby jsou zálohového charakteru a žalovaná měla povinnost je vyúčtovat. Vysvětlil, že článek 3 Smlouvy tyto platby označuje za zálohové a současně počítá s případnými přeplatky, které je pronajímatel povinen vrátit nájemci do 10 dnů od skončení nájmu i s povinností nájemce uhradit skutečnou spotřebu vody nad rámec zálohové platby oproti vyúčtování předloženému pronajímatelem. Jestliže se tedy nájem (nejprve písemně a poté konkludentně) prodlužoval za stejných podmínek, zůstal charakter těchto plateb zálohový. Nepřisvědčil námitce žalované, podle níž tím, že žalobce nežádal o vyúčtování záloh za služby, považovala tyto platby za paušální. Žalobce není povinen pronajímatele o provedení vyúčtování žádat, je naopak povinností pronajímatele vyúčtování provést a ve stanovené lhůtě s ním nájemce seznámit. Ani poukaz žalované na praxi stran spočívající v tom, že po dobu nájmu k vyúčtování nedocházelo, neobstojí, neboť na základě čl. 3 Smlouvy měla žalovaná žalobci poplatky za služby vyúčtovat vždy do 10 dnů po skončení nájmu. Dodal, že podle zákona č. 67/2013 Sb. je zúčtovací období nejvýše dvanáctiměsíční a pronajímatel je povinen poskytnout nájemci vyúčtování do čtyř měsíců po jeho skončení. Z vyložených důvodů žalobě v plném rozsahu vyhověl.
5. K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 69 Co 108/2024-151, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), a ve výrocích II a III jej zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
6. Ve vztahu k nároku na předložení vyúčtování odvolací soud uvedl, že účastníci učinili nesporným, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně žalovaná povinnost uloženou jí výrokem I tohoto rozhodnutí dobrovolně splnila. Návrh žalobce, aby za této situace rozhodl rozsudkem pro uznání, považoval za nesmyslný; jestliže byla požadovaná povinnost splněna, není o čem rozhodovat. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl. Ve vztahu k nároku na zaplacení pokut pak považoval rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný. Uvedl, že vůbec není zřejmé, jak soud prvního stupně dospěl k časovým obdobím, za něž pokuty uložil, a v odůvodnění absentuje rovněž matematický výpočet jednotlivých částek. Především však soudu prvního stupně vytkl, že neposoudil, zda byla mezi účastníky v letech 2012 a 2013 uzavřena platná nájemní smlouva, a zda tudíž mohla být prolongována. Jestliže by totiž uzavřena nebyla, nebo by byla neplatná, bylo by nutné posoudit, zda účastníci uzavřeli nájemní smlouvu za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“ (tj. po 1. 1. 2014) a s jakým obsahem, zejména jde-li o charakter poplatků za služby ve výši 2.500 Kč. Konečně, i pokud by byl nárok žalobce na předložení vyúčtování oprávněný, neposoudil soud prvního stupně nárok na zaplacení pokuty z hlediska dobrých mravů. Z vyložených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku II a v navazujícím nákladovém výroku III, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Proti měnícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu podal žalobce
dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedl, že odvolací soud měl z úřední povinnosti zkoumat, zda vyúčtování, které žalovaná žalobci po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně předložila, jsou řádná. Jestliže tak neučil, odchýlil se od tam citované judikatury Nejvyššího soudu.
Zdůraznil, že vyúčtování, jež mu žalovaná doručila, za řádná nepovažuje, a proto proti nim podal námitky. Jestliže však odvolací soud považoval povinnost žalované za splněnou pouze na podkladě jejího tvrzení, tj. aniž se zabýval tím, zda jí předložená vyúčtování vskutku řádná jsou, v podstatě tím žalobce zbavil právní ochrany z důvodu překážky věci pravomocně rozsouzené. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve změnil výroku I tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdí, případně aby napadený výrok I rozsudku odvolacího soudu zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu. Uvedla, že sám žalobce výslovně potvrdil a učinil nesporným, že vyúčtování ve smyslu výroku I rozsudku soudu prvního stupně obdržel. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, eventuálně jako nedůvodné zamítl.
9. Nejvyšší soud dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 o. s. ř. a také důvodné, neboť odvolací soud se při řešení otázky, za jakých podmínek lze považovat povinnost pronajímatele předložit nájemci řádné vyúčtování záloh na služby za splněnou, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
11. Zákonná úprava vychází z konstrukce, že pronajímatel je povinen zajistit nájemci plnění spojená s užíváním bytu nebo s ním související služby (§ 2247 o. z.). Není-li platba za poskytované služby ujednána paušální částkou – srov. § 9 zákona č. 67/2013 Sb., má pronajímatel právo požadovat na nájemci placení záloh (§ 4 zákona č. 67/2013 Sb.) a potom je povinen skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vyúčtovat nájemci vždy za zúčtovací období a vyúčtování mu doručit nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období, není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak (§ 7 zákona č. 67/2013 Sb.). Nesplní-li pronajímatel tuto zákonem stanovenou povinnost, má druhá strana (nájemce) právo podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. na zaplacení pokuty. Povinnost k úhradě pokuty pronajímateli nevzniká ve dvou případech – za prvé, jestliže by splnění povinnosti provést vyúčtování a doručit je nájemci ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat, nebo za druhé, jestliže k nesplnění lhůty došlo zaviněním nájemce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2734/2020).
12. Soudní praxe se v minulosti ustálila v názoru, že podmínkou splatnosti nedoplatku (přeplatku) za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen. O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování.
Aby se tak mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši. V soudní praxi [viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp.zn. 26 Cdo 3256/2015 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1120/17)] není žádných pochyb ani o tom, že povinnost poskytovatele vyúčtovat příjemci zálohy na poskytnuté služby představuje soudně vymahatelnou právní povinnost. Uvedené právní názory se uplatní i v případě, že z porovnání skutečné výše nákladů čerpaných služeb s úhrnem poskytnutých záloh vyplynul přeplatek na službách.
Tyto teze mají oporu např. ve stanovisku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 7. 1981, sp. zn. Cpj 164/80, uveřejněném pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rovněž v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1261/2015 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2803/16), ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4404/2017, či ze dne 2. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 423/2017.
V citovaném rozsudku ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4404/2017, Nejvyšší soud rovněž dovodil, že není-li vyúčtování věcně správné (řádné), nesplnil pronajímatel (poskytovatel služeb) svoji povinnost vyúčtovat nájemci (příjemci služeb) skutečnou výši nákladů a záloh na jednotlivé služby, že tato povinnost tak nadále trvá a žalobu na její uložení pronajímateli – logicky vzato – nelze zamítnout s odůvodněním, že byla již splněna (zanikla splněním), a že v řízení o stanovení povinnosti provést vyúčtování služeb poskytovaných s nájmem (proto) soud zkoumá (je povinen zkoumat) i otázku, zda vyúčtování služeb, s nímž žalovaný (pronajímatel) seznámil žalobce (nájemce) před zahájením řízení či v jeho průběhu, bylo řádné (tj. v souladu s nájemní smlouvou a s právními předpisy jej regulujícími) – v této souvislosti srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
1. 2024, sp. zn. 26 Cdo 731/2023.
13. Ze závěrů citované judikatury lze i nadále vycházet, byť s určitou modifikací způsobenou tím, že zákon č. 67/2013 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2023 novelizován zákonem č. 424/2022 Sb., podle něhož § 7 odst. 3 a § 8 tohoto zákona zní: Podle § 7 odst. 3 finanční vyrovnání provedou poskytovatel a příjemce služeb v dohodnuté lhůtě, nejpozději však ve lhůtě 4 měsíců ode dne doručení vyúčtování příjemci služeb. Vady vyúčtování neovlivňují splatnost přeplatku. Splatnost nedoplatku neovlivňují takové vady vyúčtování, které nemají vliv na vypočtenou výši nedoplatku. Podle § 8 odst. 1 do 30 dnů od doručení vyúčtování může příjemce služeb písemně požádat poskytovatele služeb, aby příjemci služeb doložil náklady na jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh za služby a provedení vyúčtování podle tohoto zákona a aby umožnil příjemci služeb pořízení kopie podkladů. Této žádosti poskytovatel služeb vyhoví do 30 dnů od jejího doručení. Podle § 8 odst. 2 případné námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování předloží příjemce služeb poskytovateli služeb do 30 dnů od doručení vyúčtování, popřípadě doložení podkladů podle odstavce 1. Nepředloží-li příjemce služeb námitky v této lhůtě, platí, že se způsobem a obsahem vyúčtování souhlasí. Včas uplatněné námitky musí poskytovatel služeb vyřídit do 30 dnů od jejich předložení.". 14. Z citovaného znění § 7 odst. 3 zákona č. 67/2013 Sb. nyní plyne, že vady vyúčtování neovlivňují splatnost přeplatku, která nastává v zákonné lhůtě (nejpozději do 4 měsíců od doručení vyúčtování), a že na splatnost nedoplatku nemají vliv takové vady, které nezmění jeho výši. Tyto vady lze označit jako „formální“ a důvodová zpráva k nim řadí mimo jiné např. chybně uvedené číslo bytu, chybně uvedené jméno příjemce služeb (typicky v případech změn příjmení žen v souvislosti s uzavřením nebo rozvedením manželství během zúčtovacího období), neuvedení informace o použité skladbě zdrojů energie a o souvisejících ročních emisích skleníkových plynů za zúčtovací jednotku za poslední kalendářní rok v případech stanovených prováděcí vyhláškou, popis jednotlivých daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, které jsou zahrnuty v ceně tepelné energie dodané poskytovateli služeb ze soustav dálkového vytápění a které se přímo vztahují k množství dodané tepelné energie, v případech stanovených prováděcí vyhláškou.
15. Současné znění § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 67/2013 Sb. je třeba vyložit tak, že příjemce služeb je povinen vznést námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování do 30 dnů od jeho doručení, případně do 30 dnů od doložení podkladů pro vyúčtování, jinak se má za to, že s vyúčtováním souhlasí, tedy nastává fikce, že vyúčtování je řádné. I když důvodová zpráva o tom mlčí, lze předpokládat, že úmyslem zákonodárce bylo předejít tomu, aby se spory o správnost (řádnost) vyúčtování vedly „do nekonečna“, obvykle v souvislosti se soudním řízením o zaplacení nedoplatku (přeplatku) z vyúčtování.
16. Vzhledem k tomu, že zákon č. 424/2022 Sb. neobsahuje žádná přechodná ustanovení, nezbývá než dovodit, že se podle něj postupuje ode dne jeho účinnosti 1. 1. 2023, což znamená, že se vztahuje na vyúčtování služeb vyhotovených po tomto datu, byť se mohou (jako v dané věci) týkat i dřívějšího období.
17. V projednávané věci odvolací soud závěry shora uvedené dlouhodobě ustálené rozhodovací praxe pominul. S pouhým odkazem na vyjádření účastníků na ústním jednání konaném dne 24. 4. 2024 uzavřel, že žalovaná povinnost uloženou jí výrokem I rozsudku soudu prvního stupně splnila, aniž se zabýval tím, zda vyúčtování, která dovolateli doručila v prosinci 2023 a v lednu 2024, byla řádná (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími), ačkoliv proti nim dovolatel podal včasné námitky. Jeho právní názor je tudíž přinejmenším předčasný.
Nadto nelze přehlédnout, že odvolací soud tak učinil za situace, kdy v řízení doposud nebylo postaveno najisto, zda dovolatel byt užíval na základě nájemní smlouvy či bez právního důvodu, jaký byl případně obsah nájemní smlouvy, jaký charakter měly platby ve výši 2.500 Kč, jež dovolatel měsíčně hradil žalované, a konečně zda žalovaná vskutku byla povinna dovolateli tyto platby vyúčtovat; ostatně tytéž nedostatky vytkl odvolací soud soudu prvního stupně ve vztahu k odůvodnění vyhovujícího výroku II jeho rozsudku a (mimo jiné) pro ně také zmíněný rozsudek ve výrocích II a III zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. Nezbývá tedy než uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu je v tomto směru neúplné, a tudíž nesprávné. 18. Ze shora uvedeného vyplývá, že výrok I rozsudku odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) v měnícím výroku I zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). 19. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu