26 Cdo 2944/2024-137
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Romana Šebka v právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 276/20, proti žalovaným 1) V. P., a 2) A. S., zastoupeným Mgr. Vladimírem Holcem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2133/138, o splnění povinnosti doručit řádné vyúčtování služeb a o zaplacení částky 239.398 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 192/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024, č. j. 18 Co 185/2024-111, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024, č. j. 18 Co 185/2024-111, se ve výroku I, ve výroku II v části, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 1. 2024, č. j. 60 C 192/2023-75, ve výroku III tak, že se žaloba co do částky 184.650 Kč s příslušenstvím zamítá, a v nákladových výrocích III a IV, zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobce se rozšířenou žalobou domáhal, aby byla žalovaným uložena povinnost doručit mu řádná vyúčtování záloh na služby spojené s užíváním tam specifikovaného bytu (dále jen „byt“) za zúčtovací období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019, od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020, od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 a od 1. 1. 2022 do 31. 5. 2022. Současně požadoval zaplacení částky 34.998 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, kterou žalovaným zaplatil na jimi tvrzený nedoplatek z vyúčtování za roky 2018 až 2020, a částek ve výši 61.450 Kč, 58.500 Kč, 46.400 Kč, 28.150 Kč a 9.900 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení představujících pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), za prodlení s povinností předložit mu vyúčtování záloh na služby za roky 2018 až 2022.
2. Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 1. 2024, č. j. 60 C 192/2023-75, zastavil řízení o žalobě v části, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalovaným uložena povinnost předložit mu řádná vyúčtování záloh na služby za zúčtovací období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019, od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020, od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 a od 1. 1. 2022 do 31. 5. 2022 (výrok I), uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku částku 34.998 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II) a částku 204.400 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok III), a v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 35.750 Kč za den 26. 12. 2023 žalobu zamítl (výrok
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 30. 5. 2018 uzavřeli žalovaní jako pronajímatelé se žalobcem jako nájemcem smlouvu o nájmu bytu (dále jen „Smlouva“). Žalobce se zavázal platit pronajímatelům měsíčně předem nájemné (20.000 Kč) a zálohy na úhradu tam uvedených služeb spojených s užíváním bytu (4.500 Kč). Strany si dále ujednaly, že skutečná výše poplatků a záloh na jednotlivé služby a spotřebované energie se zúčtuje vždy podle faktur nebo vyúčtování doručených od příslušného dodavatele, a to vždy min.
ke konci června každého roku. Dne 11. 4. 2021 zaslal žalovaný 1) žalobci vyúčtování za roky 2018 až 2020. V e-mailu ze dne 13. 7. 2021 se žalobce žalovaného 1) dotázal, zda po kontrole vyúčtování nezjistil nedoplatek za období od června 2018 do prosince 2020 s tím, že byl případně připraven jej obratem uhradit. Téhož dne žalovaný 1) žalobci sdělil, že nedoplatek za uvedené období činí 34.999 Kč. Třemi postupnými platbami v srpnu, září a říjnu 2021 žalobce žalovaným na nedoplatku uhradil 34.998 Kč. Dne 22.
1. 2022 žalobce žalovanému 1) sdělil (v návaznosti na žalovanými zamýšlený prodej bytu), že by rád vyrovnal vzájemné závazky, a to mimo jiné vyúčtování záloh na služby za rok 2021, a dále též za roky 2018 až 2020, avšak pouze v rozsahu ujednaném ve Smlouvě. Žalovaní v reakci uvedli, že vyúčtování za rok 2021 se zpracovává až v průběhu měsíce dubna, proto tuto položku nyní nelze vyčíslit, a vyúčtování za rok 2018 až 2020 jsou v souladu se Smlouvou, není tedy důvod pro jejich modifikaci. Dopisem ze dne 12.
4. 2022 žalobce vyzval žalované k jednání o možné koupi bytu, trval na nesprávnosti vyúčtování za roky 2018 až 2020 s tím, že podle něj za toto období vznikl přeplatek ve výši 22.241,78 Kč. Uvedl také, že částka 34.999 Kč představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaných a že z důvodu nedoručení řádných vyúčtování mu vznikl nárok na pokutu ve výši 97.850 Kč. Žalobce vyzval žalované k úhradě bezdůvodného obohacení, jím vyčísleného přeplatku a pokuty ve výši 113.150 Kč, resp. 168.650 Kč dopisy ze dne 17.
5. 2022 a 14. 6. 2023. Žalovaní doručili žalobci vyúčtování za roky 2018 (počínající 1. 5. 2018) až 2022 (končící 20. 9. 2022) 16. ledna 2024. Mezi dubnem a zářím roku 2022 účastníci neúspěšně jednali o možné koupi bytu. Nájemní vztah skončil dne 31. 5. 2022, žalobce žalovaným byt předal dne 20. 9. 2022. Žalobce rozšířil žalobu podáním ze dne 15. 11. 2023, které bylo žalovaným doručeno 26. 12. 2023.
4. Po právní stránce nejprve uzavřel, že vyúčtování, jež žalovaní žalobci doručili dopisem ze dne 11. 4. 2021 za roky 2018 až 2020, nejsou řádná, neboť obsahují i položky nezúčtovatelné žalobci jako nájemci a vyúčtování za rok 2018 zahrnuje i období před trváním nájemního vztahu, a proto nemohla vyvolat splatnost nedoplatků v nich uvedených. Pokud tedy žalobce na jejich základě uhradil žalovaným částku 34.998 Kč, vzniklo na jejich straně bezdůvodné obohacení, které jsou povinni mu vrátit. Dodal, že ze shodného důvodu není řádné ani vyúčtování za rok 2021. K požadavku na úhradu pokuty za prodlení s povinností poskytnout vyúčtování záloh na služby uvedl, že ke dni 15. 11. 2023 (tímto datem žalobce vymezil konec období, za něž pokutu požaduje) žalovaní žalobci řádná vyúčtování za roky 2018 až 2022 nepředložili. Nedoručí-li poskytovatel služeb po skončení zúčtovacího období včas vyúčtování, je povinen zaplatit příjemci služeb pokutu. Tato povinnost sice nevzniká automaticky, avšak v daném případě žalovaní ani netvrdili skutečnosti podřaditelné pod liberační důvody předpokládané § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. Je přitom bez významu, že žalobce žalované o zaslání vyúčtování neupomínal. Žalovaným proto povinnost zaplatit pokutu vznikla. Z tam rozvedených příčin neshledal důvod ani pro moderaci pokuty podle § 2051 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) či pro odepření uplatněného práva žalobci s ohledem na korektiv upravený v § 8 o. z. I tento požadavek tudíž shledal oprávněným, s výjimkou nároku na úrok z prodlení z částky 35.750 Kč za den 26. 12. 2023, neboť změna (rozšíření) žaloby byla žalovaným doručena tohoto dne a do prodlení se dostali dnem následujícím. V části, jíž se žalobce domáhal předložení řádných vyúčtování za roky 2019 až 2022, řízení zastavil, neboť žalobce vzal v této části (se souhlasem žalovaných) žalobu zpět poté, co mu žalovaní dne 16. 1. 2024 doručili žádaná vyúčtování, jež považoval za řádná.
5. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 18 Co 185/2024-111, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 34.998 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok I), a ve výroku III jej potvrdil co do povinnosti žalovaných zaplatit žalobci společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku částku 19.750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 27. 12. 2023 do zaplacení a změnil co do částky 184.650 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu zamítl (výrok II); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV).
6. Po částečném zopakování dokazování odvolací soud nejprve předeslal, že je správný závěr soudu prvního stupně, podle něhož vyúčtování za roky 2018 až 2020, jež žalovaní žalobci zaslali dne 11. 4. 2021, nejsou řádná, a nemohla tudíž přivodit splatnost nedoplatků v nich vyčíslených. Zdůraznil ovšem, že poté, co žalobce zaplatil nedoplatek ve výši 34.998 Kč, již žalovaní nemohli důvodně předpokládat, že vyúčtování za řádná nepovažuje. Následný požadavek na vrácení bezdůvodného obohacení a zaplacení smluvní pokuty pro ně tudíž byl překvapivý a vznikl jako reakce na avizované ukončení nájmu bytu a neúspěšné jednání o jeho koupi.
Jestliže si strany na základě vyúčtování dobrovolně plnily, závazek k předložení řádných vyúčtování na straně žalovaných již neexistoval. Nebyl totiž důvod vyhotovovat vyúčtování nová, pokud žalobce ta původní akceptoval a dluh na jejich základě uhradil. Částku 34.998 Kč tedy nelze považovat za bezdůvodné obohacení na straně žalovaných a žalovaným nemohla vzniknout ani povinnost k zaplacení pokuty, jde-li o vyúčtování za roky 2018 až 2020. Ve vztahu k vyúčtováním za roky 2021 a 2022, která byla žalobci doručena v lednu 2024, však shledal nárok na zaplacení pokuty oprávněným.
V této souvislosti uvedl, že strany si ve Smlouvě sjednaly zúčtovací období do konce června každého roku, žalovaní proto byli povinni předložit vyúčtování do 4 měsíců od jeho skončení, tj. do 31. 10. každého roku. Do prodlení se tedy dostali dne 1. 11. 2022 ve vztahu k vyúčtování za rok 2021 a dne 1. 11. 2023 ve vztahu k vyúčtování za rok 2022 s tím, že žalobce požaduje zaplacení pokuty do 15. 11. 2023; jsou tudíž povinni zaplatit mu pokutu v celkové výši 19.750 Kč s úrokem z prodlení od 27. 12.
2023 s ohledem na doručení změny žaloby žalovaným předchozího dne. Důvod k moderaci pokuty podle § 2051 o. z. neshledal.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) směřuje do výroku I a do části výroku II, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla co do částky 184.650 Kč s příslušenstvím zamítnuta (dále též jen „měnící zamítavé výroky“). Dovolání odůvodnil ve smyslu § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Předně považoval na nesprávný právní názor odvolacího soudu, podle něhož se smluvní strany mohly v neprospěch nájemce odchýlit od § 7 zákona č. 67/2013 Sb., jenž ukládá poskytovateli služeb povinnost vyúčtovat příjemci služeb skutečnou výši nákladů a záloh na služby, tím, že dovolatel uhradil nedoplatek vyplývající z původně předložených neřádných vyúčtování. Odvolací soud totiž neposoudil právní jednání účastníků optikou zvláštní ochrany nájemce jakožto slabší smluvní strany. Dále uvedl, že skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož si strany ve Smlouvě sjednaly zúčtovací období do konce června každého roku, je ve zjevném rozporu se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, a zároveň brojil též proti dalším tam podrobně vymezeným skutkovým závěrům, které odvolací soud podle jeho názoru řádně neodůvodnil.
Nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že žalovaní se dostali do prodlení s placením pokuty až dne 27. 12. 2023. V této souvislosti odvolací soud nezohlednil, že žalobce žalované vyzýval k zaplacení pokuty postupně předžalobní výzvou, její urgencí a následně změnou žaloby. Konečně odvolacímu soudu vytkl, že účastníky nepoučil o svém odlišném právním názoru, v důsledku čehož byl jeho rozsudek pro dovolatele překvapivý. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdí.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a poté se zabýval jeho přípustností.
9. Dovolací soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. a také důvodné, neboť odvolací soud se při řešení otázky, zda v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2022 může akceptace (nepodání námitek bezprostředně po jeho doručení) nikoliv řádného vyúčtování a zaplacení nedoplatku z něj vyplývajícího nájemcem přivodit zánik zákonné povinnosti poskytovatele služeb předložit příjemci služeb řádné vyúčtování záloh na služby ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a při zjišťování skutkového stavu zasáhl do základního práva dovolatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
10. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedenou vadu dovolatel uplatnil námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu pro něj bylo překvapivé. S ohledem na výsledek dovolacího řízení se dovolací soud touto výtkou nezabýval, neboť i kdyby byla zmíněná vada dána, bude odklizena zrušením napadeného rozsudku v jeho měnících zamítavých výrocích.
11. Na tomto místě dovolací soud předesílá, že i když v dané věci jde o dva nároky se samostatným skutkovým základem, a požadavek na vydání bezdůvodného obohacení, o němž odvolací soud rozhodl výrokem I napadeného rozsudku, samostatně nepřevyšuje 50.000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se ve vztahu k tomuto výroku neuplatní, neboť dovolání se týká právní otázky, jejíž řešení je oběma nárokům společné (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023).
12. Při posuzování otázky, zda může akceptace nikoliv řádného vyúčtování a zaplacení nedoplatku z něj vyplývajícího nájemcem přivodit zánik zákonné povinnosti poskytovatele služeb předložit příjemci služeb řádné vyúčtování záloh na služby, postupoval dovolací soud podle zákona č. 67/2013 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2022, neboť se týká toliko vyúčtování za roky 2018 až 2020, která byla žalobci doručena dne 11. 4. 2021.
13. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2022, není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak, skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vyúčtuje poskytovatel služeb příjemci služeb vždy za zúčtovací období a vyúčtování doručí příjemci služeb nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období.
14. Podle § 7 odst. 3 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2022, finanční vyrovnání provedou poskytovatel a příjemce služeb v dohodnuté lhůtě, nejpozději však ve lhůtě 4 měsíců ode dne doručení vyúčtování příjemci služeb.
15. Ustanovení o nájmu bytu a domu představují zvláštní úpravu nájmu sloužícího k zajištění bytových potřeb nájemce a členů jeho domácnosti, přičemž jde o relativně kogentní úpravu. Zákon v § 2235 odst. 1 o. z. stanoví, že se nepřihlíží k ujednáním zkracujícím nájemcova zákonná práva. Smyslem této zvláštní úpravy je zabránit sjednání nepřiměřených podmínek a svévolnému jednání ze strany pronajímatele vůči nájemci, který je chápán jako slabší strana. Zvýšená ochrana nájemce je dále zdůrazněna úpravou zakázaných ujednání v § 2239 o. z. Optikou této ochrany je pak třeba poměřovat všechna ujednání stran týkající se nájmu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2059/2018, uveřejněný pod č. 33/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 3230/19)].
16. Zákonná úprava přitom vychází z konstrukce, že pronajímatel je povinen zajistit nájemci plnění spojená s užíváním bytu nebo s ním související služby (§ 2247 o. z.). Není-li platba za poskytované služby ujednána paušální částkou – srov. § 9 zákona č. 67/2013 Sb., má pronajímatel právo požadovat na nájemci placení záloh (§ 4 zákona č. 67/2013 Sb.) a potom je povinen skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vyúčtovat nájemci vždy za zúčtovací období a vyúčtování mu doručit nejpozději do 4 měsíců od jeho skončení, není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak (§ 7 zákona č. 67/2013 Sb.). Nesplní-li pronajímatel tuto zákonem stanovenou povinnost, má druhá strana (nájemce) právo podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. na zaplacení pokuty. Povinnost k úhradě pokuty pronajímateli nevzniká ve dvou případech – za prvé, jestliže by splnění povinnosti provést vyúčtování a doručit je nájemci ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat, nebo za druhé, jestliže k nesplnění lhůty došlo zaviněním nájemce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2734/2020).
17. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, plně využitelné pro poměry právní úpravy účinné do 31. 12. 2022, se také podává, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 7. 1981, sp. zn. Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 2. 1968, sp. zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č. 15/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Splatnost nedoplatku může nastat jedině na základě (v důsledku) řádného, tj. v souladu se všemi příslušnými předpisy provedeného, vyúčtování [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, a ze dne 24.
6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2495/09), či jeho usnesení ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3160/2021].
18. V souzené věci odvolací soud výše citovaná východiska ve vztahu k vyúčtováním za roky 2018 až 2020 pominul, uzavřel-li, že účastníci se smluvním ujednáním mohli odchýlit od § 7 zákona č. 67/2013 Sb. zakotvujícím poskytovateli služeb (zde pronajímateli) poskytnout příjemci služeb (zde nájemci) vyúčtování záloh na služby do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období. Ustanovení § 7 zákona č. 67/2013 Sb. má nepochybně kogentní povahu, nedává stranám prostor pro uplatnění autonomie vůle. Strany se tedy nemohou dohodnout, ať již výslovně či konkludentně, že poskytovatele služeb (pronajímatele) tam stanovené povinnosti zprostí a nemůže tak v důsledku svého jednání učinit ani sám nájemce. To platí tím spíše, že by jej takový postup poškozoval, neboť nájemce je slabší smluvní stranou, jemuž svědčí zákonná ochrana zajišťovaná relativní kogentností právní úpravy a zákazem sjednání zjevně nepřiměřených povinností. Jestliže tedy dovolatel na podkladě nesprávných vyúčtování za roky 2018 až 2020 uhradil žalovaným tam vyčíslený nedoplatek (ačkoliv mu ve skutečnosti vznikl přeplatek), nemohl tímto jednáním vyúčtování akceptovat v tom smyslu, že by žalované zprostil povinnosti uložené jim § 7 zákona č. 67/2013 Sb. K tomu lze již jen dodat, že splatnost nedoplatku (přeplatku) mohla v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2022 nastat toliko na podkladě řádného vyúčtování; nebylo-li vyúčtování řádné, nemohl být splatný ani nedoplatek (přeplatek) v něm uvedený. K přijetí nedoplatku vyčísleného na podkladě nesprávných vyúčtování za rok 2018 až 2020 (doručených dovolateli dne 11. 4. 2021) proto žalovaní nemohli mít právní důvod. Navíc i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2023 splatnosti nedoplatku nebrání pouze takové vady, které nemají vliv na vypočtenou výši nedoplatku; rozhodně tedy nikoliv takové nedostatky, v jejichž důsledku z vyúčtování vyplyne nedoplatek, přestože příjemci služeb vznikl ve skutečnosti přeplatek (viz § 7 odst. 3 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2023).
19. K porušení základního práva dovolatele na spravedlivý proces zakotveného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pak lze uvést následující.
20. Jakkoliv platí, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., Ústavní soud přesto ve své judikatuře (srov. nálezy ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů) dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Jedná se obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 a násl. o. s. ř.) nikdy dospět (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1313/2022).
21. O tento případ šlo i v projednávané věci. Odvolací soud totiž učinil skutkové zjištění, že účastníci si sjednali zúčtovací období do konce června každého roku, na podkladě ujednání obsaženého v čl. V odst. 5 Smlouvy, podle něhož se skutečná výše poplatků a záloh za jednotlivé služby a spotřebované energie zúčtuje vždy dle faktur nebo vyúčtování doručených od příslušného dodavatele, a to vždy min. ke konci června každého roku. Z citovaného ustanovení Smlouvy však žádný údaj o počátku či konci zúčtovacího období, tj. období, za něž se má skutečná výše poplatků a záloh slovy Smlouvy zúčtovat, nevyplývá. Vyjádřeno jinak, ujednání o době, ve které má proběhnout vyúčtování zaplacených záloh na služby, není totéž, co určení (či sjednání, jak dovodil odvolací soud) počátku (případně konce) zúčtovacího období ve smyslu § 2 písm. c) zákona č. 67/2013 Sb. Nadto nelze přehlédnout, že vyúčtování, která žalovaní dovolateli předložili, byla vyhotovena za zúčtovací období počínající 1. lednem a končící 31. prosincem, a že i dovolatel svou žalobou požadoval předložení vyúčtování za takto vymezená období. I v tomto ohledu tudíž dovolatel použil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. opodstatněně.
22. Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku I a v měnící části výroku II správný. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) ve výroku I, v měnící části výroku II a v závislých nákladových výrocích III a IV zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
23. Jestliže odvolací soud v dalším řízení žalobě vyhoví (ať už zcela či zčásti), při určení počátku prodlení žalovaných s placením žalobou požadovaných částek (§ 1958 odst. 2 o. z.) zohlední, že dovolatel je k zaplacení pokuty a k vydání bezdůvodného obohacení vyzýval postupně předžalobní výzvou ze dne 17. 5. 2022, její urgencí dne 14. 6. 2023 a konečně prostřednictvím rozšíření žaloby ze dne 15. 11. 2023 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3607/2019). V případě pokuty posoudí s ohledem na okolnosti dané věci i možnost moderace její výše (§ 2052 o. z.).
24. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
25. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2025
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu