26 Cdo 3160/2021-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Michaely Janouškové a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně O. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Richardem Nigrinim, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Kladská 1489/5, proti žalovanému Společenství pro dům XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Argentinská 783/18, o zaplacení částky 234.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 110/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, č. j. 17 Co 118/2021-138, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.567,60 Kč k rukám JUDr. Richarda Nigriniho, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 2, Kladská 1489/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 27. 3. 2019 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení pokuty ve výši 234.000 Kč za prodlení s vyúčtováním služeb za (specifikované) období let 2014 až 2018 ve výši 50 Kč za každý den prodlení. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 8. 12. 2020, č. j. 12 C 110/2019-107, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 234.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost doplatit soudní poplatek (výrok III.).
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku I.) změnil tak, že žalobu co do částky 58.500 Kč zamítl, co do částky 175.500 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (směřující proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu, posuzováno podle obsahu dovolání, § 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.
s. ř.“) odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení je nárok na zaplacení pokuty za prodlení s povinností žalovaného vyúčtovat zálohy na služby za roky 2014 až 2018, je třeba nárok za roky 2014 a 2015 posuzovat podle zákona č. 67/2013 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2015 (čl. II zákona č. 104/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020), za období od 1. 1. 2016 pak podle zákona č. 67/2013 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2016. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce (vlastník) s ním byl seznámen (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 16. 7. 1981, sp. zn. Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 9.
2. 1968, sp. zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č. 15/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Splatnost nedoplatku může nastat jedině na základě (v důsledku) řádného, tj. v souladu se všemi příslušnými předpisy provedeného, vyúčtování (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 26.
11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, nebo ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007, ústavní stížnost podanou proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2495/09).
Od těchto právních závěrů není důvod se odchýlit ani v poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. 67/2013 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4404/2017, ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2778/2019); přičemž uvedené závěry je třeba aplikovat i v poměrech bytového spoluvlastnictví (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 356/2018, a ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4637/2018). Soud i v řízení o zaplacení pokuty podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. musí zkoumat, zda vyúčtování služeb, s nímž poskytovatel služeb seznámil příjemce služeb (před zahájením řízení či v jeho průběhu), bylo řádné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
10. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1528/2020). Pokutou podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. je penalizováno prodlení s povinnostmi s nepeněžitým plněním stanoveným tímto zákonem (a to obou smluvních stran). Pokuta tak dopadá i na prodlení poskytovatele služeb s povinností provést vyúčtování a doručit je příjemci služeb v předepsané lhůtě. Ocitne-li se pak poskytovatel služeb v prodlení se splněním povinnosti, kterou mu ukládá ustanovení § 7 zákona č. 67/2013 Sb., zásadně jej stíhá povinnost zaplatit příjemci služeb za každý započatý den prodlení pokutu v částce 100 Kč (od 1.
1. 2016 v částce 50 Kč, případně i v nižší – ujednané – částce); zprostit se jí může jen, jestliže prokáže, že by splnění této povinnosti (vyúčtovat služby) ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo že k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany. Nárok na pokutu vzniká příjemci služby již samotným uplynutím stanovené lhůty, následný výsledek vyúčtování na něj nemá žádný vliv (srov. již odvolacím soudem přiléhavě citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4074/2019 a ze dne 23.
6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020). Převedeno do poměrů projednávané věci, vznikl-li žalobkyni (příjemci služby) nárok na pokutu již samotným uplynutím stanovené lhůty, v níž měl žalovaný (poskytovatel služby) povinnost provést vyúčtování řádně, přičemž (následný) výsledek vyúčtování na vznik nároku na pokutu nemá vliv, nemůže obstát námitka dovolatele, že žalovaná nemá nárok na úhradu pokuty, je-li výše pokuty ve značeném nepoměru s vyúčtovanou částkou (i poskytnutými platbami). Důvodná není ani námitka dovolatele, že žalobkyně řádnost (správnost) jednotlivých vyúčtování nenamítala.
Je tomu tak proto, že žalobkyni (příjemkyni služeb) taková povinnost netíží, naopak bylo povinností žalovaného (poskytovatele služeb) vyúčtování provést řádně a včas a seznámit s ním žalobkyni (příjemkyni služeb) ve stanovené lhůtě (a to nezávisle na tom, zda jej žalobkyně o řádné vyúčtování žádala). Nadto zákon č. 67/2013 Sb. s (ne)podáním námitek ani žádné následky nespojuje. K řečenému se sluší dodat, že tím, zda je vyúčtování služeb řádné, má soud povinnost zabývat se bez ohledu na to, zda vyúčtování bylo reklamováno, ani absence reklamace nemůže zhojit případné nesprávnosti ve vyúčtování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 743/2021).
K obdobnému závěru došel Nejvyšší soud i při řešení následků námitek proti vyúčtování služeb provedeného již podle zákona č. 67/2013 Sb., které jsou upraveny obdobně jako reklamace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2778/2019). Odvolací soud správně uzavřel, že nepřiměřeně vysoká pokuta může být důvodem k použití moderačního práva podle § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“ (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4074/2019, a ze dne 23.
6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020), přičemž odvolací soud své závěry o využití moderačního práva přiléhavě odůvodnil (viz bod 19 odůvodnění). Jeho závěry se neprotiví ani dovolatelem zmiňovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1432/2010 [z nějž se (mimo jiné) podává zákonem daná široká možnost uvážení, aby rozhodnutí …. „odpovídalo obecně sdílenému pojetí ekvity a mravnosti“], či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004; odvolací soud v nich zmiňovaná kritéria posuzoval.
V obecné rovině pak § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., nevylučuje ani aplikaci korektivu dobrých mravů ve smyslu § 2 odst. 3 a § 8 o. z., neboť tato ustanovení jsou ustanoveními obecnými pro právní poměry podléhající občanskému zákoníku (srov. obdobně odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněného pod číslem 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4074/2019). Jde však o postup výjimečný, přičemž zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud při aplikaci korektivu dobrých mravů vycházet, proto vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě závisí na úvaze soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009, jehož závěry lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z.). Uplatnění nároku na pokutu však není možno (bez dalšího) považovat za zjevné zneužití práva jen na základě poměřování závažnosti porušování vzájemných povinností účastníků řízení (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1105/2020). V kontextu uvedeného, namítá-li dovolatel, že je nespravedlivé, aby „vzhledem k tomu, že byl v dobré víře, že svým povinnostem řádně dostál, měl povinnost hradit zákonnou pokutu v takové výši, která pro něj může být až likvidační“, přehlíží, že ze skutkových zjištění soudů (přičemž skutková zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhají) se nepodává, že by své zákonné povinnosti dostál; bylo tomu právě naopak.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně nemá povinnost žádat po dovolateli provedení řádného vyúčtování, naopak je to dovolatel, kdo má povinnost vyúčtování řádně a včas provést (žalobkyně se nadto provedení vyúčtování v předmětném řízení ani nedomáhá), je nepřiléhavá jeho námitka, že „nárok žalobkyně na předložení vyúčtování za rok 2014 byl promlčen“.
Poukazuje-li dovolatel na skutečnost, že současná právní úprava „může mít pro malá společenství…až likvidační následky“, pomíjí, že výši (žalobkyní požadované) pokuty sám svým (liknavým) přístupem (rozporným se zákonem) zavinil. Jinak řečeno, splnil-li by dovolatel (řádně a včas) svou (zákonnou) povinnost, nebyl-li by se splněním své povinnosti v prodlení (zde v řádu let), netížila by jej ani povinnost zaplatit žalobkyni pokutu. S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek („že vyúčtování byla řádná“) dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o.
s. ř. a contrario). Vytýká-li dovolatel dále odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost (nepředvídatelnost) napadeného rozhodnutí, uplatnil ve skutečnosti vady řízení. Vady řízení však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Ostatně lze dodat, že napadené rozhodnutí namítanou vadou netrpí (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelovo sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho nákladový výrok. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 4. 2022
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu