26 Cdo 2982/2024-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Stavebního bytového družstva Nymburk, se sídlem v Nymburce, Topolová 2149, IČO 00036421, zastoupeného JUDr. Jiřím Sobotkou, advokátem se sídlem v Nymburce, Palackého třída 223/5, proti žalovaným 1) D. H., a 2) P. R., zastoupeného Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na hutích 661/9, o zaplacení částky 52 492 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 316/2022, o dovolání žalovaného 2) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2024, č. j. 26 Co 65/2024-90, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobce – Stavební bytové družstvo Nymburk (dále též jen „družstvo“) se domáhá, aby mu žalovaní společně a nerozdílně zaplatili částku 52 492 Kč z titulu nedoplatků z vyúčtování služeb za léta 2019 až 2021 souvisejících s užíváním družstevního bytu – jednotky č. 2155/24 v domě na adrese XY (dále jen „byt“), a družstevní garáže – jednotky č. 2155/56 v témže domě (dále jen „garáž“). Žalobu odůvodnil tvrzením, že byt a garáž měl jako člen družstva v nájmu až do své smrti dne 9. 5. 2010 otec žalovaných J. R., že dědické řízení po tomto zůstaviteli (vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 24 D 534/2010) stále probíhá a že jako dědicové členského podílu v družstvu, s nímž je spojeno právo nájmu bytu a garáže, připadají do úvahy právě (a jen) žalovaní.
2. Okresní soud v Nymburce (soud prvního stupně) usnesením ze dne 2. 1. 2024, č. j. 10 C 316/2022-81, přerušil řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), do pravomocného skončení dědického řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 24 D 534/2010.
3. Krajský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 11. 3. 2024, č. j. 26 Co 65/2024-90, změnil citované usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se nepřerušuje.
4. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že není dán důvod pro přerušení řízení do pravomocného skončení dědického řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 24 C 534/2010, neboť žalovaní jako dědicové J. R. jsou až do vypořádání dědictví pravomocným usnesením soudu považovaní za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví a jiným osobám odpovídají z právních úkonů (jednání) týkajících se věcí (majetkových práv) z dědictví společně a nerozdílně. Jsou tak v daném sporu pasivně věcně legitimovaní k úhradě žalovaného dluhu, jelikož ten se odvozuje od zůstavitelova členského podílu v družstvu a nájmu družstevního bytu, o kterém již bylo najisto postaveno v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 1101/98, že se nenacházel ve společném nájmu (bývalých) manželů J. R. a M. R.
5. Dovolání žalovaného (dovolatele) proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil otázku přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
6. Pro poměry právní úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), která je vzhledem ke dni úmrtí J. R. rozhodná i pro posouzení dovolatelem uplatněných dovolacích námitek (viz § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, uveřejněném pod č. 24/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že zanechal-li zůstavitel více dědiců, jsou až do vypořádání pravomocným usnesením soudu považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví. Z právních úkonů týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se na těchto právech a povinnostech navzájem podílejí; v řízení, v němž o tato práva nebo povinnosti jde, mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.).
7. V posuzované věci jde o úhradu dluhu, jenž se týká členského podílu v družstvu, o němž žalobce tvrdí, že náleží do dědictví po J. R., tedy po otci žalovaných, kteří (jedině) přichází do úvahy jako jeho dědicové. Není tak dán důvod pro přerušení řízení do skončení dědického řízení po jmenovaném zůstaviteli, neboť osobu povinnou (osoby povinné) k úhradě dotčeného dluhu lze určit i bez toho, že by soud musel schválit dohodu dědiců o vypořádání dědictví (§ 482 obč. zák.) nebo potvrdit dědicům nabytí dědictví podle dědických podílů (§ 483, § 484 obč. zák.), což lze učinit jen v řízení o dědictví (pozůstalosti); s přihlédnutím ke shora citované judikatuře bude takovou povinnou osobou až do vypořádání dědictví pravomocným usnesením soudu každý dědic zůstavitele, který dosud dědictví neodmítl, a to společně a nerozdílně (solidárně) s ostatními dědici.
8. Dovolatel nezpochybňuje, že spolu s druhou žalovanou mají až do vypořádání dědictví po svém otci postavení solidárních dlužníků ve vztahu k dluhům z právních úkonů (jednání) týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví. Nesouhlasí ale s tím, že do dědictví po tomto zůstaviteli patří též členský podíl v družstvu, s nímž je spojeno právo nájmu bytu a garáže. Podle jeho přesvědčení totiž byly byt a garáž ve společném (družstevním) nájmu manželů J. R. a M. R., jenž smrtí J. R. zanikl, a vzhledem k tomu, že právo na družstevní byt a garáž bylo nabyto za trvání jejich manželství, stala se poté jejich výlučnou nájemkyní a členkou družstva M. R., jíž připadl i členský podíl (§ 707 odst. 2, § 853 obč. zák.).
9. Otázka, zda tu byl (vznikl) společný nájem družstevního bytu (garáže), ze kterého (případně) vzešlo M. R. smrtí jejího (bývalého) manžela J. R. výlučné nájemní právo k bytu (garáži) a výlučné členství v družstvu (členský podíl), není otázkou, kterou by nemohl soud řešit v tomto řízení. Je tomu tak proto, že pozůstalý manžel, jenž má podle § 707 odst. 2 věty druhé obč. zák. (příp. podle jeho analogické aplikace) zůstat členem družstva a má mu náležet členský podíl, není dědicem a soud mu nepotvrzuje „nabytí“ členského podílu v družstvu v řízení o dědictví (pozůstalosti) po zemřelém manželovi. Řešení této otázky tudíž není vyhrazeno dědickému řízení (řízení o pozůstalosti) a v dané věci zároveň nejde ani o případ, v němž povinnost soudu přerušit řízení vyplývá přímo ze zákona.
10. Lze proto uzavřít, že odvolací soud (soud prvního stupně) se od citované judikatury v konečném důsledku neodchýlil, jestliže v okolnostech projednávané věci neshledal důvod pro přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
11. Nepřípadný je dovolatelův odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3576/2006, neboť v něm šlo o přerušení řízení podle § 107 odst. 2 o. s. ř., tj. v situaci, kdy fyzická osoba zúčastněná na řízení ztratila způsobilost být účastníkem řízení. Pro přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ale platí jiné předpoklady.
12. Poukazuje-li dovolatel v dovolání zároveň i na ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pomíjí, že otázkou, zda (eventuálně) není namístě na tutéž dobu přerušit řízení za použití § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., se odvolací soud nezabýval, a proto jejím prostřednictvím ani nelze založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
13. Námitkami, jimiž dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že bez patřičného návrhu činil poznatky o rozhodnutích vydaných v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 1101/98 a že následně z těchto rozhodnutí v napadeném usnesení vycházel, ač nebyla pro účastníky řízení a ani pro soud závazná, uplatňuje vady řízení. K těmto vadám může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237 – 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
14. Pouze pro úplnost dovolací soud dodává, že pro otázku, kterou odvolací soud řešil ve výroku napadeného usnesení (tj. pro úvahu, zda v
dědickém řízení po J. R. má být řešena otázka významná pro právní posouzení věci, jež není soud oprávněn řešit v tomto řízení), nemají výsledky řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 1101/98 žádnou vypovídací hodnotu. Jinak řečeno, napadené usnesení obstojí bez zřetele k obsahu rozhodnutí vydaných ve zmíněném řízení o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a garáže, a je proto bez právního významu, zda poznatky o těchto rozhodnutích získal odvolací soud v dané věci procesně regulérním způsobem či nikoli.
15. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
16. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení [§ 243 písm. a), b) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
17. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2024
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu