Judikát 26 Cdo 3181/2025
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:22.04.2026
Spisová značka:26 Cdo 3181/2025
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:26.CDO.3181.2025.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nájem nebytových prostor
Výpověď z nájmu nebytových prostor
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 9 předpisu č. 116/1990 Sb. ve znění do 31.12.2013 § 35 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:D
26 Cdo 3181/2025-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové, ve věci žalobkyně Coramax s.r.o., se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Říční 456/10, IČO 26816385, zastoupené Mgr. Janem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 26/15, proti žalované CGI Metropole, s.r.o., se sídlem v Praze 5 - Třebonicích, Řevnická 121/1, IČO 26120313, zastoupené JUDr. Barborou Urbancovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 6, K Roztokům 364/23, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 223/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2025, č. j. 15 Co 139/2025-131, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.021,50 Kč k rukám Mgr. Jana Krampery, advokáta se sídlem v Praze 1, Jungmannova 26/15, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 8. 2025, č. j. 15 Co 139/2025-131, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soud prvního stupně) ze dne 4. 12. 2024, č. j. 8 C 223/2024-95, kterým určil, že výpověď ze dne 27. 3. 2024 smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi žalovanou jako pronajímatelem a právní předchůdkyní žalobkyně (TISCALI Telekomunikace Česká republika s.r.o.) jako nájemcem dne 1. 4. 2004 (dále jen „Smlouva“), doplněné dodatkem č. 1 ze dne 10. 3. 2009, jímž byla převedena práva a povinnosti nájemce na žalobkyni, je neoprávněná, a uložil žalované zaplatit náklady řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné, protože odvolací soud otázky výkladu obsahu smlouvy a aplikovatelnosti výpovědních důvodů uvedených v § 9 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), od 1. 1. 2014 u nájemní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
3. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí uzavřel (srovnej např. rozsudek ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3721/2019, uveřejněný pod č. 81/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 15. 4 2020, sp. zn. 26 Cdo 2585/2019, uveřejněný pod č.
105/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že úprava nájmu prostoru sloužícího podnikání je úpravou dispozitivní; strany se tedy mohou při úpravě svých práv a povinností plynoucích z tohoto vztahu odchýlit od úpravy obsažené v § 2302 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“, popř. „občanský zákoník“). Takováto odchylná úprava přitom může být založena i smluvním ujednáním (dohodou), které předcházelo účinnosti občanského zákoníku, tj. přede dnem 1.
1. 2014 (viz např. závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1654/2022, nebo ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1826/2019, proti němuž byla podána ústavní stížnost, již Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3805/19). Odchyluje-li se „stará“ nájemní smlouva od dispozitivní nové úpravy, budou tak i napříště přednostně použita dohodnutá pravidla. Jestliže si tedy strany před 1. 1. 2014 ujednaly výpovědní důvody z nájmu nebytových prostor, jsou takovým ujednáním vázány i po nabytí účinnosti občanského zákoníku, byť tento (nový) zákon dispozitivně stanoví důvody jiné (srovnej také např. Hulmák, M.
a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055–3014/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2011–2023, marg. č. 27 a 28). Výše uvedené nepochybně platí i v případech, kdy lze nájem vypovědět i bez důvodu – § 2312 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2025, sp. zn. 26 Cdo 3407/2024, či usnesení ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. 26 Cdo 801/2023, včetně v něm citované judikatury).
4. Jestliže účastnice včlenily do textu nájemní smlouvy ujednání odkazující na ustanovení § 9 zákona č. 116/1990 Sb., lze – i po jeho zrušení – tam stanovená pravidla pro výpověď nájmu považovat za vyjádření jejich společné vůle, a tedy za součást jejich smluvního závazku. Sjednanými výpovědními důvody i výpovědní lhůtou (nyní dobou) jsou tak vázány bez ohledu na to, co stanoví (dispozitivní) právní úprava výpovědi nájmu na dobu neurčitou v § 2312 o. z.
5. Dovolání není přípustné ani pro otázku výkladu obsahu ujednání o možnosti Smlouvu vypovědět, neboť odvolací soud (soud prvního stupně) vyložil obsah tohoto ujednání podle ustálených výkladových pravidel a jeho závěr, že výpovědní důvody si strany sjednaly po celou dobu trvání nájmu (tedy i po té, co se doba nájmu změnila na dobu neurčitou), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
6. Otázka výkladu smluv podle § 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“ (podle něhož je třeba ujednání vykládat – viz § 3074 o. z.), je v právní teorii (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 35. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, 321–329 s.) i v soudní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálená. Podle § 35 obč. zák.
může být neurčitost odstraněna výkladem, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), určitost projevu vůle písemného právního úkonu pak musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán.
7. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který dovolatelka zjevně napadá jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 22. 4. 2026 JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu