26 Cdo 3185/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně A. a.s. - v l., proti žalovanému P. M., zastoupenému advokátkou, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 45/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. března 2007, č. j. 60 Co 20/2007-677, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kroměříži (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. dubna 2002, č. j. 7 C 45/99-156, vyhověl žalobě a výrokem I. uložil původně žalovaným J. M., A. M. a J. Š., roz. M., a žalovanému P. M. (dále jen „žalovaný“) povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „dům č. p. 151 a stavební plochu p. č. st. 163/1 o výměře 490 m2 v k. ú. K., R. nám., zapsané na LV č. 5694 u Katastrálního úřadu v K.“; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaného a původně žalovaných J. M. a J. M. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací usnesením ze dne 9. února 2006, č. j. 60 Co 162/2004-495, odmítl odvolání původně žalovaných J. M. a J. M. (výrok I.), rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a původně žalovanými J. M. a J. M. (výrok II.) a zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.).
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 27. července 2006, č. j. 7 C 45/99-578, uložil žalovanému povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „dům č p. 151 a stavební plochu p. č. st. 163/1 o výměře 490 m2 k. ú. K., R. nám., zapsané na LV č. 5694 u Katastrálního úřadu pro Z. k., katastrální pracoviště K.“; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 8. března 2007, č. j. 60 Co 20/2007-677, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost vyklidit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku „dům č. p. 151 na parcele st. 163/1 a parcelu st. 163/1 v k.ú. K., zapsané na LV 5694
u Katastrálního úřadu pro Z. k., katastrální pracoviště K.“ (dále jen „dům čp. 151“, resp. „dům“ a „pozemek“); v návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že předmětem nájemních smluv uzavřených ve dnech 17. ledna 1995 a 8. února 1995 mezi obchodními společnostmi V. spol. s r.o., Ž. (jako vlastníkem a pronajímatelem domu čp. 151) a M. spol. s r.o., K. (jako nájemcem) nebyl dům čp. 151 (a pozemek p. č. 163/1), nýbrž pouze nebytové prostory (popřípadě „bývalé bytové prostory“) v něm se nacházející. Na základě tohoto skutkového zjištění dovodil, že nájemní smlouvy ze 17. ledna 1995 a z 8. února 1995 se řídily zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném v době uzavření nájemních smluv (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), a nikoli tedy ustanoveními § 663 a násl. zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření nájemních smluv (dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodil, že obě nájemní smlouvy jsou absolutně neplatné, neboť neobsahují určitě vymezený předmět nájmu ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb. Současně konstatoval, že nájemní smlouva z 8. února 1995 je v části, kterou měly být pronajaty „bývalé bytové prostory“, rovněž neplatná, a to proto, že nesplňovala náležitosti normované ustanovením § 686 odst. 1 obč. zák. pro smlouvu o nájmu bytu. V návaznosti na to pak dovodil, že žalovanému nesvědčí k užívání domu a pozemku platný právní titul, jenž odvozoval ze smlouvy o podnájmu, kterou jako podnájemce uzavřel dne 20. dubna 1995 s domnělým nájemcem, tj. s obchodní společností M. spol. s r.o., K. V této souvislosti zdůraznil, že nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Zdůraznil, že „předmětem nájemních smluv ze dne 17. ledna 1995 a ze dne 8. února 1995 byla nemovitost jako celek, neboť bytové prostory nelze užívat pro nebytové účely.“ Vyjádřil přesvědčení, že uvedené vyplývá
i z vůle stran projevené v těchto smlouvách a z jazykového výkladu obou smluv. Dále dodal, že důkazy na podporu těchto jeho tvrzení jsou obsaženy ve spisu. Z uvedených důvodů se neztotožnil se závěrem, že mu nesvědčí žádný titul k užívání domu,
a vyslovil názor, že pokud by odvolací soud použil při posuzování platnosti nájemních smluv obecná ustanovení občanského zákoníku (tedy § 663 a násl. obč. zák.), dospěl by k závěru, že smlouvy jsou platné a že mu tedy svědčí právní titul k jeho užívání. V této souvislosti poukázal na „nález Ústavního soudu ÚS 625/03“, podle něhož jsou-li možné oba výklady, má přednost výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především vyvracela správnost dovolacích námitek a uvedla, že „nejsou dány důvody, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného vyhověl“.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. března 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle § 219 o.s.ř. nebo podle § 220 o.s.ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).
V posuzovaném případě odvolací soud neposoudil práva a povinnosti účastníků řízení jinak než soud prvního stupně. I když ve výroku svého rozhodnutí upřesnil označení nemovitostí a na místo patnáctidenní lhůty k vyklizení stanovil lhůtu pouze třídenní, ve skutečnosti vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; je přitom nerozhodné (viz výklad shora), že výrok svého rozsudku formuloval tak, jakoby rozsudek soudu prvního stupně měnil. Z tohoto důvodu nemůže jít o nesouhlasná rozhodnutí ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Protože napadený rozsudek je rozsudkem potvrzujícím, nemůže být dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Přípustnost dovolání však nevyplývá ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Soud prvního stupně totiž ve svém druhém (odvolacím soudem ve skutečnosti potvrzeném) rozsudku nerozhodl ve vztahu k žalovanému jinak než ve svém dřívějším (zrušeném) rozsudku.
Následně se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval. Přitom právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, co bylo předmětem nájemních smluv ze 17. ledna 1995 a z 8. února 1995, tj. zda šlo o dům čp. 151 (tedy tuto nemovitost jako celek) či o nebytové a „bytové“ prostory v něm se nacházející, je proto otázkou skutkovou.
Zpochybňuje-li tedy dovolatel závěr, který ohledně neplatnosti nájemních smluv ze 17. ledna 1995 a z 8. února 1995 odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení § 3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb. a § 686 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků těchto smluv a jak měl být jejich projev vůle interpretován, napadá především správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech (tj. vzal by z provedených důkazů za zjištěno, že předmětem obou smluv je dům jako celek), musel by návazně dospět také k odlišným právním závěrům (a to s odkazem na ustanovení § 663 a násl. obč. zák.) ohledně platnosti obou nájemních smluv.
Vzhledem k uvedenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1,
§ 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu