26 Cdo 3296/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce Společenství vlastníků Český Těšín, Bezručova 1643/22, Havlíčkova
1644/7 a 1645/9, se sídlem v Českém Těšíně, Bezručova 1643/22, IČO: 28619234,
zastoupeného Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Tovární
1707/33, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Těšíňan, se sídlem v
Českém Těšíně, nábřeží Míru 1883/22b, IČO: 00398675, zastoupenému Mgr. Tomaszem
Pustówkou, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Hrabinská 498/19, o zaplacení
částky 264.814,76 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 15 C
61/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.
března 2016, č. j. 57 Co 571/2015-138, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. března 2016, č. j. 57 Co
571/2015-138, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u soudu dne 26.
března 2013 se žalobce domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 264.814,76 Kč z
titulu zákonného úroku z prodlení, v němž se měl nacházet v období od 1. dubna
2010 do 17. prosince 2012, nepřevedl-li mu do 31. března 2010 na základě jeho
výzvy ze dne 17. března 2010 nevyčerpané prostředky určené k vypořádání (v
částce 1.261.695,49 Kč) podle § 24 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb., zákon o
vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon o
vlastnictví bytů“).
Okresní soud v Karviné (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. července 2015,
č. j. 15 C 61/2015-89, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 264.814,76 Kč; současně
rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 17. března 2016, č. j. 57 Co 571/2015-138, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení
účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující
skutková zjištění. Žalobce – s datem vzniku 13. ledna 2010 – je od 17. března
2010 zapsán v rejstříku společenství vlastníků jednotek vedeném Krajským soudem
v Ostravě, v oddílu S, vložce 6912. Žalovaného dopisem z téhož dne (dále jen
„dopis ze 17. března 2010“) – s odkazem na ustanovení § 24 odst. 7 zákona o
vlastnictví bytů – vyzval, aby mu nejpozději do 31. března 2010 mimo jiné
poukázal na tam uvedený bankovní účet zůstatek vypořádání prostředků z
nájemného určených na financování oprav a údržby budovy a prostředků tvořených
ze zisku bytového hospodářství (dále jen „prostředky určené k vypořádání“). Zůstatek prostředků určených k vypořádání, který podle shodných tvrzení
účastníků dosahoval částky 1.261.695,49 Kč a jehož doba splnění nebyla
dohodnuta, stanovena právním přepisem či určena v rozhodnutí, však žalovaný
převedl na účet žalobce až 17. prosince 2012. Vzhledem k námitce promlčení, jíž
vznesl žalovaný v průběhu odvolacího řízení, se odvolací soud zabýval otázkou
počátku běhu promlčecí doby pro uplatnění žalobcova práva na úroky z prodlení
za dobu od 1. dubna 2010 do 17. prosince 2012 z částky 1.261.695,49 Kč (v
celkové částce 264.814,76 Kč). V této souvislosti především uvedl, že povinnost
platit úroky z prodlení nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní, a proto
splněním dluhu nebo jeho zánikem z jiného důvodu zaniká a končí také povinnost
platit úroky z prodlení. Současně dodal, že dojde-li k promlčení hlavního
závazkového právního vztahu, musí se takový právní následek vztahovat rovněž na
závazek vedlejší (zde poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21
Cdo 3477/2006). Vycházeje z řečeného uzavřel, že promlčí-li se tedy úrok z
prodlení jako příslušenství pohledávky též při promlčení jistiny, nelze v
případě práva, jehož splatnost se řídí ustanovením § 563 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále
opět jen „obč. zák.“), vázat počátek běhu promlčecí doby až na splatnost
pohledávky vyvolanou výzvou věřitele, nýbrž za rozhodný je zapotřebí považovat
den, kdy počala běžet promlčecí doba ve vztahu k jistině. Přitom jde-li o dluh,
jehož splatnost nebyla dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v
rozhodnutí (§ 563 obč. zák.), je třeba za den rozhodný pro počátek běhu
promlčecí doby považovat den, který bezprostředně následuje po vzniku dluhu (v
této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo
2634/2008). V návaznosti na to pokládal vznesenou námitku promlčení za
důvodnou, neboť byla-li žaloba v dané věci podána až dne 26. března 2013, stalo
se tak po marném uplynutí obecné (tříleté) promlčecí doby podle § 101 obč. zák. (ustanovení § 110 odst. 3 obč. zák. se zde neuplatní), která v tomto případě
počala běžet dne 15. ledna 2010, kdy nejdříve – vzhledem k zapsanému datu
vzniku žalobce – mohla nastat splatnost dluhu žalovaného z titulu nevyčerpaných
prostředků určených k vypořádání podle § 24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů.
Dodal, že tříletá promlčecí doba u požadovaných úroků z prodlení by však marně
uplynula i v případě, kdy by se její počátek odvíjel až od prodlení žalovaného
se splněním uvedené povinnosti, neboť byl-li žalobcem po jeho zápisu do
rejstříku společenství vlastníků jednotek dopisem ze dne 17. března 2010 účinně
vyzván k plnění, měl dluh splnit dne 18. března 2010 a pokud tak neučinil, byl
v prodlení již od 19. března 2010. Za této situace vyhovující rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). V této
souvislosti zejména konstatoval, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva (otázky počátku běhu promlčecí doby u práva na úroky z
prodlení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu předně vytkl, že pro posouzení dané
věci byl nepřípadný jeho odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn.
21 Cdo 3477/2006, neboť v souzeném případě nenastalo promlčení hlavního
závazkového vztahu, jež by mělo za následek též promlčení vedlejšího
(úrokového) závazku. Žalovaný totiž splnil povinnost převést mu nevyčerpané
prostředky určené k vypořádání (§ 24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů) již dne
17. prosince 2012, tj. před uplynutím obecné (tříleté) promlčecí doby počítané
od 14. ledna 2010, kdy mohl poprvé vykonat právo odpovídající uvedené
povinnosti. Poté zdůraznil, že z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (zde zmínil
rozhodnutí ve věci sp. zn. 32 Cdo 3873/2012) vyplývá, že právo na úroky je
relativně samostatným právem, a že již v rozhodnutí ve věci sp. zn. 31 Cdo
4291/2009 Nejvyšší soud dovodil, že povinnost dlužníka platit úroky z prodlení
se splněním určitého závazku nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání
prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním
tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva rovněž běžet promlčecí doba a
jejím uplynutím se právo promlčí jako celek. V posléze uvedeném rozhodnutí
přitom Nejvyšší soud rovněž poznamenal, že citovaný právní názor je
aplikovatelný obecně, tj. i v občanskoprávních vztazích, což ostatně potvrzuje
i tam uvedený výslovný odkaz na ustanovení § 110 odst. 3 obč. zák. Podle mínění
dovolatele je proto zapotřebí vztáhnout uvedený právní názor též na posuzovanou
věc, a to bez zřetele k tomu, že splatnost hlavního závazku se v tomto případě
řídila ustanovením § 563 obč. zák. Při opačné úvaze by totiž neměl pro
uplatnění práva na úroky z prodlení k dispozici tříletou promlčecí lhůtu,
přestože mu takovou lhůtu „garantuje“ ustanovení § 110 odst. 3 obč. zák. Z toho
dovozoval, že u úroků z prodlení, které jsou předmětem daného řízení, počala
běžet promlčecí doba teprve dne 1. dubna 2010, kdy se žalovaný ocitl v prodlení
se splněním povinnosti podle § 24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů, jelikož ho
dopisem ze 17. března 2010 požádal, aby svůj dluh splnil „nejpozději do 31.
března 2010“. Dodal, že byla-li tedy žaloba na zaplacení úroků z prodlení
podána dne „26. 3. 2010“ (správně 26. března 2013), stalo se tak před uplynutím
zvláštní (tříleté) promlčecí doby podle § 110 odst. 3 obč. zák. Navrhl, aby
dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích
námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele)
projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod
2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání
bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst.
1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst.
1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti
rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení
otázky hmotného práva (otázky počátku běhu promlčecí doby u práva na úroky z
prodlení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se podle dosavadních
právních předpisů posuzují až do svého zakončení všechny lhůty a doby, které
začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem
2014), jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními
právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
Vzhledem k tomu, že promlčecí doba k uplatnění práva na úroky z prodlení počala
v tomto případě jednoznačně běžet přede dnem 1. ledna 2014, posuzoval dovolací
soud také otázku promlčení uvedeného práva podle dosavadních právních předpisů.
Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je
promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle § 110 odst. 3 obč. zák. se úrok a opětující se plnění promlčují ve třech
letech; jde-li však o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato
promlčecí doba, jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jehož splatnost
nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání.
Podle § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním
předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne
poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Naposledy citované ustanovení míří na případy, kdy doba plnění není vůbec
stanovena. Právo ji určit pak náleží věřiteli. Jakmile věřitel o plnění požádá,
je dlužník povinen plnit zásadně prvního dne poté. Nesplní-li v den splatnosti,
ocitá se další den v prodlení, přičemž od tohoto dne na něj dopadají negativní
důsledky prodlení (např. povinnost platit úrok z prodlení). Uvedl-li věřitel ve
výzvě k plnění lhůtu, do které má dlužník plnit, je tato lhůta závazná a před
jejím uplynutím se dlužník nedostane do prodlení (srov. Švestka, J., Spáčil,
J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář.
2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1655; obdobně Eliáš, K. a kol.
Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek, Praha: Linde Praha,
2008, str. 1634).
Otázkou počátku běhu promlčecí doby u práva na úroky z prodlení se Nejvyšší
soud zabýval např. v rozsudku ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21
Cdo 682/2006, uveřejněném pod č. 104/2007 časopisu Soudní judikatura (citovaný
rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. C 4790 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu). V něm mimo jiné dovodil, že právo věřitele na úroky z prodlení vzniká v
den, kdy se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku; tímto dnem počíná u
tohoto práva běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo na úroky z
prodlení promlčí jako celek. Ačkoli uvedené právní názory Nejvyšší soud zaujal
v řízení týkajícím se obchodněprávního vztahu, později se k nim přihlásil též v
poměrech občanského zákoníku – ustanovení § 110 odst. 3 obč. zák. (srov. např.
rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu z 10. března 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, a z 15. května 2013, sp. zn.
31 Cdo 2160/2012, uveřejněná pod č. 96/2010 a 70/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost podanou proti posléze citovanému
rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. července 2013, sp. zn. Pl.
ÚS 37/2013/). Podle přesvědčení dovolacího soudu neexistuje jediný rozumný
důvod, pro nějž by citované právní názory nebyly využitelné rovněž v případě
promlčení práva na úroky z prodlení se splněním práva, u nějž nebyla doba
splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí (§ 563
obč. zák.). Názor, že rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby je v takovém
případě den, kdy počala běžet promlčecí doba jistiny, tj. v daném případě den,
který bezprostředně následuje po vzniku dluhu (míněno hlavního závazkového
právního vztahu), nelze akceptovat především proto, že v té době nebyl ještě
žalovaný v prodlení s placením jistiny (den vzniku dluhu totiž nic nevypovídá o
prodlení žalovaného s jeho splněním); navíc tento názor by mohl ve svých
důsledcích způsobovat v konkrétní situaci zkrácení promlčecí doby podle § 110
odst. 3 obč. zák. a v krajním případě by mohl vést až k absurdnímu závěru, že
právo na úroky z prodlení se promlčelo dříve než vůbec vzniklo (než se dlužník
ocitl v prodlení s plněním hlavního závazku). Lze tudíž uzavřít, že v případě
práva na úroky z prodlení se splněním peněžitého závazku, jehož splatnost se
řídila ustanovením § 563 obč. zák., počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy se
dlužník ocitl – poté, co byl věřitelem požádán o plnění – v prodlení se
splněním uvedeného závazku.
V posuzovaném případě bylo součástí zjištěného skutkového stavu rovněž
zjištění, že dopisem ze 17. března 2010 dovolatel vyzval žalovaného, aby mu
nejpozději do 31. března 2010 převedl na jeho účet nevyčerpané prostředky
určené k vypořádání (§ 24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů), které podle
shodných tvrzení účastníků dosahovaly částky 1.261.695,49 Kč. Jelikož splatnost
závazku podle § 24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů není stanovena právním
předpisem a v tomto případě ani nebyla určena jinak (§ 563 obč. zák.), nastala
jeho splatnost poslední den lhůty „do 31. března 2010“ stanovené v dopise ze
17. března 2010, jímž dovolatel (věřitel) požádal žalovaného (dlužníka) o
plnění. Žalovaný se tak ocitl v prodlení s plněním peněžitého dluhu v celkové
výši 1.261.695,49 Kč následující den po uplynutí uvedené lhůty, tj. dnem 1.
dubna 2010; tímto dnem pak vzniklo dovolateli právo na zaplacení úroků z
prodlení z uvedené částky a současně počala u tohoto práva běžet tříletá
promlčecí doba podle § 110 odst. 3 věty před středníkem obč. zák. Byla-li tedy
žaloba na zaplacení úroků z prodlení podána u soudu dne 26. března 2013, stalo
se tak před uplynutím uvedené promlčecí doby (počítané od 1. dubna 2010), a
nikoli až po uplynutí obecné (byť rovněž tříleté) promlčecí doby podle § 101
obč. zák., jak se mylně domníval odvolací soud. Zbývá dodat, že v posuzovaném
případě nenastalo promlčení úrokového závazku (coby vedlejšího /akcesorického/
závazkového právního vztahu) před podáním žaloby ani jako následek promlčení
hlavního závazkového právního vztahu. Žalovaný totiž splnil povinnost převést
dovolateli nevyčerpané prostředky určené k vypořádání (§ 24 odst. 7 zákona o
vlastnictví bytů) již dne 17. prosince 2012, tj. před uplynutím obecné
promlčecí doby počítané od 14. ledna 2010, kdy mohl dovolatel poprvé vykonat
právo odpovídající uvedené povinnosti (k počátku běhu promlčecí doby u práva,
jehož splatnost se řídí ustanovením § 563 obč. zák., viz v podrobnostech
rozsudek Nejvyššího soudu z 28. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008,
uveřejněný pod č. 104/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tj.
rozhodnutí, na které odkázal již odvolací soud v napadeném rozsudku). Splněním
povinnosti podle § 24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů pak sice zanikla
žalovanému též povinnost platit úroky z prodlení z dlužné částky, avšak uvedený
následek se vztahuje pouze na úroky z prodlení, jejichž splatnost by nastala po
splnění dotčeného závazku; povinnost zaplatit již dospělé úroky z prodlení (tj.
úroky z prodlení za období od 1. dubna 2010 do 17. prosince 2012) zůstala
zachována (k tomu viz odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu z 8.
února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, a dále např. rozsudku
Nejvyššího soudu ze 6. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, na který
odvolací soud rovněž odkázal). Přitom – jak bylo již uvedeno shora – na
uplatnění práva na zaplacení těchto (dospělých) úroků z prodlení měl dovolatel
k dispozici tříletou promlčecí dobu, jíž mu – jak v dovolání výstižně podotkl –
„garantuje“ ustanovení § 110 odst. 3 obč. zák. a jež v tomto případě počala
běžet teprve dne 1. dubna 2010, kdy se ocitl – v důsledku marného uplynutí
lhůty stanovené v dopise ze 17. března 2010 – v prodlení se splněním povinnosti
převést mu nevyčerpané prostředky určené k vypořádání ve smyslu § 24 odst. 7
zákona o vlastnictví bytů.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu neobstojí, neboť spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací
soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s
ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř.
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. dubna 2017
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu