26 Cdo 3418/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., v právní věci žalobce Stavebního bytového družstva Chomutov, se sídlem v
Chomutově, Husova 2079/10, IČO 00041955, proti žalovaným 1) Š. A., a 2) J. A.,
oba J., zastoupeným Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem v Chomutově,
Chelčického 97/1, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod
sp. zn. 27 C 55/2012, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 7. května 2013, č. j. 14 Co 447/2013-58, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. května 2013, č. j.
14 Co 447/2013-58, usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. března 2013,
č. j. 27 C 55/2012-41, a usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 18.
července 2013, č. j. 27 C 55/2012-77, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
v Chomutově k dalšímu řízení.
Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
2. 2013, č. j. 27 C 55/2012-20, rozhodl, že žalovaní jsou povinni vyklidit byt
o velikosti 3 + 1B v 1. podlaží domu v J. a vyklizený jej odevzdat žalobci do
15 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Rozsudek byl vydán jako rozsudek pro uznání, neboť žalovaní nereagovali na
výzvu soudu učiněnou podle § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní včasné odvolání a zároveň požádali soud o
osvobození od soudního poplatku a ustanovení bezplatného právního zástupce z
řad advokátů s odůvodněním, že jejich příjmy se pohybují na hranici životního
minima, neboť mají ve své výchově svěřeny dvě nezletilé děti a jejich jediným
příjmem je odměna pěstouna ve výši 8.000,- Kč, kterou pobírá druhá žalovaná. První žalovaný není zaměstnán a nemá žádný příjem. Soud prvního stupně usnesením ze dne 29. 3. 2013, č. j. 27 C 55/2012-41,
žalovaným osvobození od soudního poplatku nepřiznal a jejich žádost o
ustanovení bezplatného právního zástupce z řad advokátů zamítl. Dospěl k
závěru, že prvý žalovaný nedoložil soudu své osobní a majetkové příjmy
věrohodným způsobem a druhá žalovaná má dostatečné příjmy, které neodůvodňují
osvobození od soudních poplatků, neboť její příjem - pěstounská odměna 8.000,-
Kč měsíčně za péči o nezletilého J. D. - je nad hranicí životního minima
stanoveného zákonem č. 110/2006 Sb. Poukázal i na to, že nejde o věc skutkově a
právně složitou, která by vyžadovala zastoupení advokátem. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“)
usnesením ze dne 7. 5. 2013, č. j. 14 Co 447/2013-58, usnesení soudu prvního
stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaní věrohodným způsobem
neosvědčili, že jejich majetkové poměry odůvodňují osvobození od soudních
poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů za stavu, kdy druhý žalovaný ve
vyplněném tiskopisu pouze uvedl, že není zaměstnán a nemá žádný příjem, ale
nedoplnil, zda je veden na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, a nedoložil
svůj zdravotní stav. Odvolací soud dodal, že dalším důvodem, pro který nelze
žalovaným osvobození od soudního poplatku přiznat, je skutečnost, že podané
odvolání proti rozsudku pro uznání je bezúspěšným uplatňováním práva, protože
neobsahuje žádný kvalifikovaný důvod zamýšlený v ustanovení § 205b o. s. ř., a
nemůže mu být vyhověno. Proti usnesení odvolacího soudu podali oba žalovaní včasné dovolání, které
doplnili prostřednictvím svého právního zástupce, jenž jim byl ustanoven
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, č. j. 26 Cdo 3418/2013-88. Jeho přípustnost dovozují z § 237 o. s. ř. a uplatňují v něm dovolací důvod ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Zpochybňují závěr odvolacího soudu, že nesplňují
podmínky pro osvobození od soudních poplatků, třebaže jejich příjem je tvořen
pouze dávkami sociální péče a pěstounskou odměnou a mají ve společné péči dvě
nezletilé děti. Částka 8.000,- Kč nemůže odpovídat potřebám čtyřčlenné rodiny,
neboť životní minimum pro takovou rodinu činí 10.250,- Kč. Dále namítají, že
závěr odvolacího soudu, že v případě žalovaných se jedná o bezúspěšné
uplatňování práva, je přinejmenším předčasný. Napadené usnesení je pak podle
dovolatelů diskriminační z důvodu jejich majetkové situace a představuje pro ně
citelný zásah do ústavně zaručených práv, a to zejména práva na soudní ochranu
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení se zásadou
rovnosti účastníků v přístupu k právu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí
závisí na posouzení otázky procesního práva, konkrétně na posouzení podmínek
pro přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 o. s. ř., při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a je i důvodné. Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat
účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry
účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění
práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze
výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody a toto rozhodnutí musí být
odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé
řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o
osvobození se však nevracejí. Občanský soudní řád dává skrze institut osvobození od soudních poplatků
účastníkovi možnost domáhat se svého práva před soudem i přes jeho nepříznivou
majetkovou situaci; takový postup podporuje i zásadu rovnosti účastníků, jež
vyplývá z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit
navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách
jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je
ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo, a nikoli ve vazbě na
jiné jím uplatňované nároky (nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08). Nejvyšší soud v době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí ve svém
rozhodnutí ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem
99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s odkazem na komentářovou
literaturu (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §
1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953) vyložil, že
účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno
uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v
občanském soudním řízení od počátku řízení.
Zdůraznil, že při rozhodování o
osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům
žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá
dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U
fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních
prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k
důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního
poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). Celkové
zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí
promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své
poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením,
včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže
mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající
osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo
jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným
způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. Rovněž v usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, Nejvyšší soud
dovodil, že objektivní nedostatek finančních prostředků fyzické či právnické
osoby se nesmí stát (pro účastníka řízení) překážkou přístupu k soudu. Nezbytnost verifikace majetkových a osobních poměrů (z hlediska zdravotního
stavu, věku či sociálního postavení) účastníka řízení (fyzické osoby) při
rozhodování o jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků, byla
Nejvyšším soudem zdůrazněna i v jeho předchozí judikatuře (srov. např. usnesení
ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007). V posuzovaném případě odvolací soud při své úvaze, zda poměry žalovaných
odůvodňují (byť částečně) přiznání osvobození od soudních poplatků, nepřihlédl
- v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu - ke všem relevantním hlediskům. Pouze obecně (stejně jako soud prvního stupně) konstatoval, že žalovaná má
měsíční příjem 8.000,- Kč jako odměnu za pěstounskou péči o nezletilého J. D. a
že žalovaný dostatečně nedoložil své majetkové, osobní a výdělkové poměry, když
jako nezaměstnaný neuvedl, zda je či není veden na úřadu práce jako uchazeč o
zaměstnání, a nedoložil svůj nepříznivý zdravotní stav, aniž jej ovšem k
předložení takových dokladů vyzval (žalovanými předložený vzor O. s. ř. č. 60
upozorňuje pouze na povinnost předložit potvrzení zaměstnavatele k bodům III. a
IV., má-li žadatel příslušné příjmy, a přílohy k bodům V. až VIII.), případně
si sám dostupné údaje zjistil. Odvolací soud se nijak nevypořádal ani se
skutečností, že žalovaní mají ve společné péči dvě nezletilé děti a jsou
nemajetní. Jen z toho, že příjem žadatele o osvobození od soudního poplatku
přesahuje životní minimum, nelze učinit závěr, že nesplňuje podmínky pro
osvobození od soudního poplatku podle § 138 odst. 1 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu je dále založeno na závěru, že odvolání žalovaných
proti rozsudku pro uznání je bezúspěšným uplatňováním práva. Tento závěr se
však jeví jako předčasný, neboť v odvolacím řízení mohou být relevantní
odvolací důvody ještě doplněny. Jelikož se odvolací soud při rozhodování o přiznání osvobození od soudních
poplatků podle ustanovení § 138 o. s. ř. řádně nezabýval celkovými
individuálními poměry žalovaných a jeho závěr, že jde o zřejmě bezúspěšné
uplatňování práva, není správný, dovolací soud napadené usnesení odvolacího
soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Protože na zrušeném usnesení odvolacího soudu ze dne 7. 5. 2013, č. j. 14 Co
447/2013-58, a zrušeném usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 3. 2013, č. j. 27 C 55/2012-41, je závislé usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. 7. 2013,
č. j. 27 C 55/2012-77, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř. i toto rozhodnutí. Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.