26 Cdo 3488/2024-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Jitky Wiesnetové, bytem v Praze 8, Společná 2211/2, zastoupené Mgr. Davidem Oplatkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, proti žalované WALZN s.r.o., se sídlem v Praze 8 – Libni, Vojenova 2481/5, IČO 61499111, zastoupené Mgr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, o 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 9/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, č. j. 28 Co 34/2024-166, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 29. 5. 2024, č. j. 28 Co 34/2024-170, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 13 310 Kč k rukám Mgr. Davida Oplatka, advokátem se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se (žalobou podanou soudu dne 6. 1. 2022) domáhala zaplacení částky 600 000 Kč s příslušenstvím (v podobě zákonného úroku z prodlení). Uvedla, že dne 1. 1. 2017 uzavřela (coby pronajímatelka) se žalovanou (coby nájemkyní) nájemní smlouvu, kterou jí pronajala tam specifikovaný byt (dále jen „předmětný byt“), jenž byla žalovaná oprávněna užívat pro sídlo společnosti a zároveň jako kancelář. Sjednané nájemné ve výši 300 000 Kč ročně bylo splatné vždy v lednu následujícího roku (po 100 000 Kč k 10., 20. a 30. dni měsíce ledna). Nájem skončil na základě dohody účastnic ke dni 31. 12. 2019. Za celou dobu trvání nájmu jí žalovaná na nájemném neuhradila ničeho; žalobou požaduje dlužné nájemné za roky 2018 a 2019.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 8. 2023, č. j. 24 C 9/2022-135, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. 12. 2023,č. j. 24 C 9/2022-145, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 600 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení z jednotlivých čtvrtletních splátek ve výši 90 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), „ve
3. Na základě odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 5. 2024, č. j. 28 Co 34/2024-166, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I co do částky 600 000 Kč a tam specifikovaného úroku z prodlení z jednotlivých čtvrtletních splátek ve výši 75 000 Kč potvrdil a co do tam specifikovaného úroku z prodlení z částek 15 000 Kč jej zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastnic (výrok II). Usnesením ze dne 29. 5. 2024, č. j. 28 Co 34/2024-170, odvolací soud citovaný rozsudek doplnil o výrok III, jímž potvrdil rovněž nákladový výrok III rozsudku soudu prvního stupně.
4. Odvolací soud vyšel (shodně se soudem prvního stupně) ze zjištění, že žalobkyně je bývalou manželkou jednatele a společníka žalované. Za trvání tohoto manželství dne 1. 1. 2017 uzavřela žalobkyně jako pronajímatelka se žalovanou jako nájemkyní smlouvu o nájmu kancelářských prostor (dále jen „předmětná smlouva“), jejímž předmětem byl předmětný byt, a to na dobu neurčitou. V čl. 4 se žalovaná zavázala platit žalobkyni nájemné ve výši 300 000 Kč ročně a částku 60 000 Kč ročně za plnění a služby spojené s užíváním bytu. Nájemné spolu s úhradou za služby bylo splatné v lednu následujícího roku po 120 000 Kč k 10., 20. a 30. dni měsíce ledna, a platby se měly uskutečňovat výhradně v hotovosti (čl. 4 odst. 3 smlouvy). Dne 1. 7. 2018 účastnice uzavřely dodatek k předmětné smlouvě (dále jen „dodatek předmětné smlouvy“), jímž změnily její čl. 4 odst. 3 tak, že nájemné a úhradu za služby v celkové výši 360 000 Kč rozdělily na 4 částky (splátky; 4 x 90 000 Kč), splatné vždy k 31. 3., 30. 6., 30. 9. a 31. 12. Dne 7. 12. 2019 se účastnice dohodly na ukončení nájmu k 31. 12. 2019. Žalovaná neprokázala uhrazení nájemného žalobkyni za roky 2018 a 2019, to ani svými výdajovými pokladními doklady a sběrnými účetními doklady, ani daňovými přiznáními žalobkyně; žalobkyně vskutku přesvědčivě vysvětlila, za jakých okolností daňová přiznání podávala (vše byla záležitost jejího bývalého manžela, jen podepisovala příslušné listiny).
5. Po právní stránce se odvolací soud (mimo jiné) ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně (vzhledem k námitce promlčení uplatněné v řízení před soudem prvního stupně žalovanou), že nárok žalobkyně na zaplacení nájemného za rok 2018 není promlčen. Dodatek předmětné smlouvy totiž změnil pouze „výši splátek nájemného, nikoli jeho splatnost“, a proto „i nadále byla jejich splatnost sjednána vždy až na nadcházející období ledna příštího roku“. Soud prvního stupně proto správně přiznal žalobkyni částku 600 000 Kč z titulu dlužného nájemného za roky 2018 a 2019, a správně vyšel i z dat splatnosti jednotlivých splátek včetně výše zákonného úroku z prodlení. Pochybil ovšem, přisoudil-li žalobkyni příslušenství ze splátek ve výši 90 000 Kč. Žalobkyně se totiž domáhala úhrady toliko nájemného ve výši 300 000 Kč za rok 2018 a 300 000 Kč za rok 2019, z čehož při čtvrtletních splátkách vyplývá částka 75 000 Kč. Z vyložených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil co do částky 600 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z částek (splátek) 75 000 Kč pro žalobou uplatněná období, a co do zákonného úroku z prodlení z částek (splátek) 15 000 Kč, jež nebyly žalobou vůbec uplatněny, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho
výrokům, podala žalovaná (dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4172/2019 a v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, ze dne 19.
4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2259/2021, ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3318/2020. Nesouhlasí se soudy provedeným výkladem dodatku předmětné nájemní smlouvy a závěrem, že jím nebyla sjednána splatnost nájemného za rok 2018 (ve stanovených splátkách) již v daném roce, ale až od roku 2019. Soudy zde nepřihlédly k úmyslu stran, „který smluvní strany sledovaly při sjednávání dodatku“, provedené důkazy vyhodnotily „v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností“. Žalobkyně by se při výkladu zaujatém soudy dostala podpisem dodatku „do podstatně horší situace“, protože se dodatek shodným způsobem týkal i plateb služeb poskytovaných spolu s nájmem, nebyla by ani schopna řádně vyúčtovat služby za rok 2018 do stanoveného data 30.
4. 2018. Na tom žalobkyně nemohla mít zájem, zvláště za situace, kdy „spolužití žalobkyně se svým manželem (kterého lze v daném řízení považovat za alter ego žalované) bylo pro ni neuspokojivé a v podstatě předpokládala, že žalovaná (resp. manžel jako alter ego žalované) jí žádné nájemné nezaplatí“. Předmětný dodatek v novém znění čl. 4 odst. 3 předmětné smlouvy „zřetelně určil výši nájemného a služeb a jejich splatnost konkrétními dny v roce. Nové znění neobsahuje žádné ustanovení, ze kterého by vyplývalo, že nájemné je splatné následujícího roku, ani neurčuje způsob placení nájemného (původně omezeno na hotovostní platby)“.
V dodatku není uvedeno, že by měl nabýt účinnosti až od roku 2019. Z jazykového projevu „je zřejmé, že platby za nájemné a služby budou uhrazeny v tom roce, ve kterém dochází k užívání nemovitosti“. Předmětný dodatek „zcela nahrazuje původní text obsažený v čl. 4 odst. 3 nájemní smlouvy, dodatkem nedochází pouze k doplnění tohoto ustanovení nebo jeho dílčí změně“. Nesouhlasí rovněž se závěrem soudů, že neprokázala uhrazení nájemného. Soudy neodůvodnily, „proč žalobkyně sice namítala, že nájemné nedostala, ale podala daňové přiznání, ve které zdanila neexistující příjem“.
Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a též rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Poukazuje mimo jiné na to, že dovolání je jen pokračující polemikou užitou již v řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Nepovažuje je proto za přípustné a navrhuje jeho odmítnutí.
8. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
9. Ve smyslu ustanovení § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání, jež je upravena v ustanoveních § 237 až § 238a o. s. ř., oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 o. s. ř. tím nejsou dotčena.
10. V dané věci je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy včetně té části jeho výroku I, jíž byl částečně zrušen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně tam uvedeného příslušenství a řízení v tomto rozsahu zastaveno. V tomto rozsahu však dovolání žalované není (subjektivně) přípustné.
11. Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu § 243c odst. 3, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b) o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
12. Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7.1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2000, pod číslem 7, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod č. 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, či důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod č. 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Ve shora uvedeném rozsahu však rozsudek odvolacího soudu nepůsobí újmu na právech dovolatelky a neukládá jí žádné povinnosti. Odvolací soud v tomto rozsahu žalované neuložil žádnou povinnost, rozhodnutí se netýkalo ani jejího procesního postavení, neboť bylo „pouze“ zastaveno řízení (a zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně) v rozsahu příslušenství, jež vůbec nebylo předmětem žaloby (byl o něj „překročen“ předmět řízení žalobou vymezený).
14. Dovolatelka dále výslovně svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu i v jeho nákladovém výroku. Zde však platí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí odvolacího soudu (objektivně) přípustné.
15. Ve zbylém rozsahu dovolání žalované (dovolatelky) proti potvrzující části výroku I rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“), a neshledal jej rovněž přípustným.
16. Ohledně právních závěrů odvolacího soudu při posouzení splatnosti žalobkyní uplatněného nároku na nájemné za rok 2018 dle předmětné smlouvy ve znění předmětného dodatku je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
17. Podle § 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.
18. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odst. 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odst. 2).
19. Jak bylo vysvětleno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019, výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu. Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání (jímž je jak předmětná smlouva, tak předmětný dodatek) formuluje § 556 odst. 1 věta prvá o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání vyžaduje (§ 556 odst. 1 věta první o. z. tak výslovně stanoví), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Pro výklad právního jednání je proto určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží.
20. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání.
21. Adresovanými právními jednáními jsou jak předmětná smlouva, tak předmětný dodatek.
22. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že při výkladu uvedených právních jednání je třeba nejprve zkoumat skutečnou vůli jednajících, a to z pohledu (poctivého) adresáta takového projevu vůle.
23. Těmto požadavkům odvolací soud (jenž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně) dostál. Zohlednil, že předmětnou smlouvu i předmětný dodatek připravila žalovaná (za niž jednal tehdejší manžel žalobkyně), že ve vztahu k předmětnému bytu žalobkyně pouze „podepisovala některé listiny“. Byly to „obchody jejího bývalého manžela, podepisovala daňová přiznání, které on udělal za byt“. Zohlednil splatnost ročního nájemného sjednanou původně předmětnou smlouvou (jež byla rovněž vždy až v roce následujícím, ve 3 splátkách v měsíci lednu), skutečnost, že předmětný dodatek (dle svého jazykového vyjádření) ustanovení čl. 4 odst. 3 předmětné smlouvy „nenahrazoval“, ale jen „měnil“ co do rozvržení ročního nájemného na 4 čtvrtletní splátky, aniž se jinak (ohledně roku, v němž má být nájemné takto nově hrazeno) výslovně ke splatnosti vyjadřoval; neřešil ani otázku uhrazení (při opačném výkladu již splatných) splátek nájemného (jež by měly být takto hrazeny k 31. 3. a 30.6.). Dovodil, že za takové situace bylo vůlí stran kontinuálně pokračovat v „rovnoměrném“ hrazení ročních nájemných (1x v každém kalendářním roce), „jen“ s nově stanoveným rozvržením splátek. To vše při zohlednění toho, že nebylo prokázáno uhrazení nájemného žalovanou za oba předmětné roky a že nájemné v jiných letech (ani služby) nebylo hrazeno. Při takovém výkladu předmětného dodatku je pak argumentace žalované o „zhoršení postavení“ žalobkyně lichá. Naopak, za takové situace lze spíše přisvědčit tomu, že vůlí stran (též) při uzavírání předmětného dodatku bylo dále „zvýhodnit“ žalovanou (posílit její výhodné postavení v nájemním poměru), nikoliv založit stav, že by v roce 2018 měla najednou žalobkyni uhradit 2 roční nájemné (jedno za rok 2017 dle předmětné smlouvy bez dodatku, jedno dle předmětného dodatku při jí zastávaném výkladu). Výklad předmětného dodatku zaujatý odvolacím soudem neoslabuje ani skutečnost zdanění příjmu nájemného za rok 2018 žalobkyní již v daňovém přiznání za toto zdaňovací období, neboť soudy řádně vysvětlily, že toto daňové přiznání připravoval bývalý manžel žalobkyně a ona ho „jen“ podepsala. Otázka služeb a zúčtování plateb na ně není sama o sobě rozhodující; služby lze obecně vyúčtovat i v situaci, kdy do takové doby na ně nebylo dosud nájemcem (zálohově) plněno ničeho; nadto již před uzavřením předmětného dodatku byla situace stran služeb obdobná.
24. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (v kontextu § 1 odst. 2 o. z.) již opakovaně zdůraznil, že právní normy soukromého práva jsou zásadně dispozitivní, přičemž strany se mohou při úpravě svých práv a povinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon nezakazuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3172/2020, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 152/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2019).
25. V dané věci bylo ujednání účastnic v předmětném dodatku v souladu s dispozitivní úpravou vyjádřenou v § 2251 odst. 1 o. z.
26. Námitky dovolatelky směřující k hodnocení skutkového stavu coby podkladu pro provedený výklad předmětného dodatku a námitky proti skutkovému závěru o neprokázání úhrady nájemného v obou letech představují námitky (polemiku dovolatelky) proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, jež nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Naopak skutkové závěry soudů obou stupňů jsou dle dovolacího soudu logickým výsledkem hodnocení provedených důkazů opírajícím se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Sluší se navíc podotknout, že dovolatelka byla o tom, že neunáší důkazní břemeno ohledně průkazu tvrzení o zaplacení nájemného, poučena soudem prvního stupně dle § 118a odst. 3 o. s. ř. při jednání dne 13. 12. 2022.
27. Lze proto shrnout, že výklad předmětného dodatku provedený odvolacím soudem (a soudem prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) odpovídá výše uvedené ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a že hodnocení provedených důkazů, na jejichž základě byl takový výklad učiněn, nepředstavuje výše definovaný extrémní rozpor; odpovídá jak pravidlům logického myšlení, tak „obecné zkušenosti“ či „obvyklému běhu věcí“.
28. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
29. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. 3. 2025
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu