26 Cdo 3538/2010 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté, ve věci žalobce L. B., bytem P., zastoupeného JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem Praha 5, Staropramenná 17, proti žalovanému Dopravnímu rozvojovému středisku ČR, a. s., se sídlem Praha 4, Na Kavčích horách 1103/4, zastoupenému Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 32, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 83/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2009, č. j. 28 Co 332/2009-143, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 9. 12. 2009, č. j.
28 Co 332/2009-143, potvrdil rozsudek ze dne 2. 4. 2009, č. j. 57 C 83/2006-101, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) určil, že výpověď ze dne
20. 10. 2006, daná žalovaným žalobci (dále též „Výpověď“) z nájmu bytu v rodinném domě, P. (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“), je neplatná a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 689 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) byl naplněn, neboť žalobce (nájemce předmětného bytu) neoznámil žalovanému (pronajímateli bytu) změnu v počtu osob, které s ním v bytě žijí, jmenovitě že mu neoznámil skutečnost, že v bytě žije též matka jeho manželky F. H., jež zemřela. Ztotožnil se i s jeho závěrem, že Výpověď je neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.), a to s přihlédnutím k rodinnému vztahu žalobce ke jmenované, k jejímu věku a vážnému zdravotnímu stavu, vyžadujícímu péči druhé osoby (Alzheimerova choroba), k délce užívacího (nájemního) vztahu mezi účastníky, který trvá po dobu 30 let, jakož i k řádnému plnění povinností nájemce ze strany žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká nesprávnost jeho závěru o rozporu Výpovědi s dobrými mravy a namítá, že chtěl-li přihlížet k plnění povinností žalobce jako nájemce bytu, měl mu poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. a dát mu možnost se k tomu vyjádřit a navrhnout důkazy. Obsáhle polemizuje s významem dalších okolností, k nimž odvolací soud přihlédl, zdůrazňuje význam povinnosti, kterou žalobce porušil, poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 633/2002, z něhož vyplývá, že při posouzení aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je nutno přihlédnout též k důvodům na straně pronajímatele (porušení povinnosti nájemce, doba, po kterou toto porušení trvalo /od roku 2003/, jakož i to, že žalobci nic ve splnění této povinnosti nebránilo), což odvolací soud neučinil, čímž neoprávněně omezil výkon práv žalovaného.
Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností. Dovolání není v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatel dovolává. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Dovolatelé výslovně neoznačují otázku, s níž spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který dovolatel uplatňuje, přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č.
132 v časopise Soudní judikatura 7/2004, a z 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu z 7. 3. 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, z 28. 2. 2008, sp.zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. 7. 2010, sp.zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě zjevně nejde, neboť se nejedná bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního významu.
Napadené rozhodnutí je založeno na právním závěru, že Výpověď je neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč.zák.), přičemž dovolatel uvedený závěr zpochybňuje a předkládá vlastní, odlišné hodnocení okolností v tomto směru významných. Je však třeba zdůraznit, že podle ustálené judikatury posouzení otázky rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy v dané, konkrétní věci, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 24.
8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4908/2007, z 16. 2. 2010, sp.zn. 26 Cdo 1886/2008, a z 19. 4. 2010. sp. zn. 26 Cdo 4801/2009). Pro úplnost lze dodat, že pokud dovolatel poukazuje na dobu, po kterou mělo trvat porušování povinnosti žalobcem, je třeba zdůraznit, že sankcí upravenou v § 689 odst. 2 a 3 obč. zák. lze postihnout pouze takové jednání nájemce bytu, jehož se dopustil poté, kdy tato ustanovení nabyla účinnosti – tj. po 31. březnu 2006, jak to ostatně vyplývá i z přechodných ustanovení k zákonu č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného (viz § 7 posléze citovaného zákona) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23.
11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 1592/2008, a jeho usnesení z 24. 8. 2010, sp.zn. 26 Cdo 4539/2009. K námitce poukazující na chování žalobce lze uvést, že tato okolnost našla svůj výraz v závěru odvolacího soudu, že jeho jednání naplnilo uplatněný výpovědní důvod; jiné důvody na straně pronajímatele pak dovolatel nezmiňuje. Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalovaného není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. listopadu 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu