USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně PETRYKAN s.r.o., se sídlem v Praze – Letňanech, Křivoklátská 455, IČO 28541057, zastoupené JUDr. Veronikou Plickovou Dvořákovou, advokátkou se sídlem v Kolíně, Pražská 89, proti žalované Target Plus, s.r.o., se sídlem v Mostě – Velebudicích, Stavbařů 4, IČO 62244523, zastoupené JUDr. Bc. Martinem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Uruguayská 416/11, o vyklizení nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 14 C 91/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 8. 2024, č. j. 8 Co 343/2024-528, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám JUDr. Bc. Martina Vlka, advokáta se sídlem v Praze 2, Uruguayská 416/11, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se (změněnou žalobou) domáhala, aby soud vydal rozsudek následujícího znění: „Žalovaná je povinna do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit veškeré prostory, jež užívá v budově č. p. 32, v obci Most, v části Velebudice, které se nacházejí jako součást této budovy na stavební parcele č. 136/1, v k. ú. Velebudice, jmenovitě je povinna vyklidit prostor užívaný s budovou č. p. 4 v obci Most, v části Velebudice, který je vymezen levou stěnou (při pohledu od vchodu do prodejny žalované), místností č. 35 (prodejna) a místností č. 40 (sklad) a na pravé straně osou čtyř dvojic nosných železobetonových sloupů, přičemž dilatační spára je dána polohou uvedené osy čtyř dvojic sloupů v prvním i ve druhém nadzemním podlaží, včetně konstrukce stropů nad nimi a tato spára prochází až na vnější líc obvodových stěn.
Prostor, který je žalovaná povinna vyklidit, je zaznamenán na nákresech označených č. p. 4 I. NP a č. p. 4 II. NP, kde v prvním nadzemním podlaží je dilatační správa vyznačena červenou čarou, k níž směřují červené šipky, a ve druhém nadzemním podlaží červenou tečkovanou čarou, k níž směřují červené šipky. Oba nákresy jsou součástí rozsudku.“
2. Okresní soud v Mostě (soud prvního stupně) - poté, co jeho předchozí (zamítavý) rozsudek ze dne 8. 6. 2023, č. j. 14 C 91/2020-390, byl na základě odvolání žalobkyně zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2023, č. j. 8 Co 189/2023-427 - rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 14 C
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 8. 2024, č. j. 8 Co 343/2024-528, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu účastnic (výrok II).
4. Odvolací soud vyšel, shodně se soudem prvního stupně, ze zjištění, že původní jednotný stavební celek kolaudovaný postupně od roku 1983 pro jednoho vlastníka byl později uživatelsky rozdělen mezi více subjektů. Žalobkyně se stala vlastnicí pozemku parcela č. 136/1 s budovou č. p. 32 (původní označení jako objekt 01 a 03) na základě kupní smlouvy ze dne 31. 7. 2017 (dále jen „kupní smlouva“). Žalovaná se stala vlastnicí pozemku parcela č. 136/3, jehož součástí je budova č. p. 4 (původní označení jako objekt 02), na základě dobrovolné dražby ze dne 26.
8. 2002. Nebytové prostory specifikované v bodě 1 odůvodnění (dále též jen „předmětné prostory“ nebo „sporné prostory“), které se nachází mezi budovami č. p. 32 a č. p. 4, byly projektovány jako stavební součást objektu 03, avšak od nabytí vlastnictví k budově č. p. 4 je užívá žalovaná. V souvislosti se stavebními úpravami 1. a 2. nadzemního podlaží budovy č. p. 4 kolaudovanými dne 20. 4. 2011 došlo ke stavebnímu oddělení sporných prostor od budovy č. p.
32. Veřejný přístup do budovy č. p. 4 je možný pouze přes předmětné prostory v budově č. p.
32. Jejich oddělení je stavebně- technicky možné, přičemž znalec vyčíslil náklady na 7 855 000 Kč, k čemuž je nutno připočíst prostředky na dočasné přestěhování provozu žalované a jeho nastěhování zpět; v součtu by tedy šlo o 15 až 16 000 000 Kč. Dne 27. 1. 2012 uzavřela PRVNÍ MOSTECKÁ a. s. (právní předchůdkyně žalobkyně jako pronajímatelka) se žalovanou (jako nájemkyní) smlouvu o nájmu nebytových prostor „v ÚAB“ č. 8/12/11/PM na dobu určitou do 27. 1. 2027 (dále též jen „nájemní smlouva“). Její článek III bod 3.2 deklaroval, že nájemce předkládá výpis z obchodního rejstříku.
Nájemné bylo sjednáno v částce 1 Kč ročně. Podle článku VII bod 7.1 měl být vyhotoven výpočtový list k dodávce služeb jako nedílná součást smlouvy, tak se ovšem nestalo. Předmětem nájemní smlouvy byly nebytové prostory nacházející se nad parcelou č. 136/6 o výměře 138 m?, která v té době právně existovala jako věc (později se připojila k pozemku parcela č. 136/1, z nějž byla prve oddělena). Žalovaná měla nebytové prostory užívat pouze „v rozsahu a účelu dohodnutém ve smlouvě v bodě 4.1“, který vymezuje předmět nájmu (článek VII bodu 7.2 nájemní smlouvy).
Ředitel společnosti Severočeská teplárenská a.s. Ing. Petr Horák a tehdejší jednatel žalované Stanislav Socha k výši nájemného čestně prohlásili, že tato dohoda přihlížela ke skutečnosti, že smlouva si vyžádala náklady žalované na stavební úpravy v podobě oddělení sporných prostor, že vzhledem k jejich technickému stavu nebyla možnost je využít jinak a že v té době byl v lokalitě Most – Velebudice přebytek volných prostor k pronájmu. Z výpovědi svědků Stanislava Sochy (jednatele žalované v době uzavření smlouvy) a M.
P. (ředitele společnosti PRVNÍ MOSTECKÁ a. s. v době uzavření smlouvy) vyplynulo, že s ohledem na předcházející rekonstrukci a oddělení sporných prostor od budovy č. p. 32 bylo zřejmé, o jaký nebytový prostor v nájemní smlouvě jde (tj. že jde o předmětné prostory), i k jakému účelu byl pronajat.
Výši nájemného si strany sjednaly s ohledem na konkrétní poměry, nájemce neměl dle předmětné smlouvy právo na finanční vyrovnání jim provedených úprav sporných prostor (článek VII bod 7.2 nájemní smlouvy). Služby do sporných prostor dodávány nebyly. Při sjednávání smlouvy byl předložen výpis z obchodního rejstříku žalované, v němž měla tehdy zapsán předmět podnikání „koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej (v režimu živností volných)“, předmětné prostory byly užívány ke skladování těsnění a dalších věcí, „které žalovaná také prodávala“, v tomto oboru podnikala.
5. Po právní stránce se odvolací soud nejprve ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož se žalovaná nestala vlastnicí sporných prostor v důsledku dražby ani vydržení. Poté se zabýval platností nájemní smlouvy, neboť žalovaná v průběhu řízení svá tvrzení korigovala tak, že je oprávněna sporné prostory užívat právě na jejím základě. Věc posuzoval (vzhledem k okamžiku uzavření nájemní smlouvy) dle § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném od 19.
10. 2005 do 31. 12. 2013 (dále též jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), vymezujícího nezbytné náležitosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, a § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). S odkazem na tam citovanou judikaturu Ústavního soudu předeslal, že při posuzování soukromoprávních jednání je třeba vždy postupovat v souladu s právem na svobodné jednání a se zásadou pacta sunt servanda, že při interpretaci smluv soud musí upřednostnit takový výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady, a že vůle účastníků smlouvy hraje při vytváření smlouvy a její interpretaci zásadní roli.
Shodná vůle smluvních stran má přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Nepřisvědčil proto námitce žalobkyně, že „absolutní neplatnost smlouvy nelze konvalidovat jejím výkladem“. Naopak zdůraznil, že z výpovědí svědků, zejména osob, které za smluvní strany projevily vůli, bylo možné zjistit, co si strany chtěly v nájemní smlouvě ujednat. Přitakal tudíž soudu prvního stupně, že nájemní smlouva obsahovala všechny náležitosti vyžadované zákonem. Předmět nájmu byl vymezen jako nebytový prostor nacházející se nad parcelou č. 136/6 o výměře 138 m?.
Přestože nyní tato parcela již není v katastru nemovitostí evidována, bylo smluvním stranám bez pochybností zřejmé, jaký prostor je pronajímán, neboť zmíněný pozemek v té době existoval a původně byl též předmětem převodu mezi stejnými subjekty. Žalovaná nadto předmětné prostory užívala již od roku 2002, kdy nabyla vlastnické právo k budově č. p.
4. Účel nájmu byl smluvním stranám také znám, užívala-li žalovaná sporné prostory od roku 2002 stále ke svému podnikání (tj. ke stejnému účelu) a odkazovala-li nájemní smlouva na výpis z obchodního rejstříku žalované. Pokud jde o výši nájemného, ta byla v nájemní smlouvě sjednána zřetelně – 1 Kč za rok. V této souvislosti upozornil, že je třeba ctít smluvní volnost jako základní atribut soukromého práva; v řízení navíc byly prokázány důvody takového ujednání (investice žalované do předmětných prostor, nemožnost jejich využití jiným způsobem, přebytek volných prostor v dané lokalitě). Připustil, že nájemní smlouva neobsahovala ujednání o úhradě za plnění poskytovaná souvislosti s užíváním nebytového prostoru a zákon č. 116/1990 Sb. takovou náležitost vyžadoval. V souzeném věci však bylo zjištěno, že žádné služby související s nájmem žalobkyně žalované neposkytovala, nebyl ani vyhotoven výpočtový list.
Pro absenci tohoto ujednání proto nelze shledat nájemní smlouvu neplatnou, neboť není namístě trvat na tom, aby obsahovala zjevně nadbytečné ustanovení. Smluvním stranám byl též „zřejmý účel nájmu“. Dodal, že soud prvního stupně správně zohlednil chování smluvních stran po uzavření nájemní smlouvy, tj. skutečnost, že žalovaná sporné prostory po dobu několika let nerušeně užívala a žalobkyně toto užívání žádným způsobem nerozporovala. Podle jeho názoru nelze přehlédnout ani snahu smluvních stran o převod parcely č. 136/6 před uzavřením nájemní smlouvy. Konečně přičinil, že žalobkyně byla při koupi budovy č. p. 32 upozorněna na skutečnost, že je zatížena několika nájemními smlouvami, v příloze kupní smlouvy byla nájemní smlouva uvedena a žalobkyně měla možnost se s ní seznámit. Mohla tak za těchto okolností zvážit, zda kupní smlouvu uzavře či nikoliv.
výrokům, podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2880/2022, ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, ze dne 15.
4. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2029/2023, ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3049/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4866/2016. Nesouhlasí se soudy provedeným výkladem předmětné nájemní smlouvy a závěrem, že obsahuje (v obligatorní písemné formě) všechny náležitosti vyžadované § 3 zákona č. 116/1990 Sb., že nedostatek těchto náležitostí lze „zhojit výkladem takového právního jednání prostřednictvím v řízení provedených důkazů“. Neplatí přitom, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23.
4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11, že „výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy je vždy a priori nežádoucí“. Je nesprávný závěr odvolacího soudu, že absence ujednání o úhradě za plnění poskytovaná s užíváním předmětných prostor nepůsobí (absolutní) neplatnost nájemní smlouvy v případě, že taková plnění nebyla poskytována. Dle dovolatelky i v takovém případě jde o obligatorní náležitost nájemní smlouvy. Nesprávně byla odvolacím soudem posouzena rovněž určitost vymezení předmětu nájmu i splnění náležitosti uvedení účelu nájmu.
Jejich nedostatek působí absolutní neplatnost nájemní smlouvy. Nedostatkem nájemní smlouvy je též sjednaná výše nájemného 1 Kč ročně, jež bylo jen „pouhou nezbytnou formalitou pro uzavření smlouvy“, nejde ani vzdáleně o nájemné v obvyklé výši. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Odvolací soud i soud prvního stupně vyložily správně předmětnou nájemní smlouvu a správně uzavřely, že obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti, a je platná. Přitom tak nečinily „z důvodu snahy dodatečně zhojit absenci zákonem vyžadovaných ustanovení … , nýbrž pouze v souladu s pravidly pro výklad právních jednání zjišťovaly vůli smluvních stran nájemní smlouvy existující v okamžiku uzavření smlouvy“, postupovaly tak v souladu s § 35 odst. 2 obč. zák. Rovněž upřednostnění výkladu smlouvy nezakládajícího neplatnost před výkladem vedoucím k neplatnosti smlouvy nelze považovat za „dodatečné zhojení neplatného právního jednání, nýbrž za naplnění požadavků řádné interpretace právních jednání založené na zjištění všech okolností existujících při uzavření smlouvy“. Nepovažuje proto dovolání za přípustné a navrhuje jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
8. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou jeho přípustnosti, z posléze uvedených důvodů jej však přípustným neshledal.
9. Ohledně právních závěrů odvolacího soudu při provedení výkladu předmětné nájemní smlouvy stran posouzení splnění náležitostí dle § 3 zákona č. 116/1990 Sb., a tím posouzení její (ne)platnosti z tohoto důvodu, je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
10. Platnost nájemní smlouvy je třeba s ohledem na datum jejího uzavření (27. 1. 2012) posuzovat podle předcházejících předpisů, zejména podle zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor ve znění od 19. 10. 2005 do 31. 12. 2013, dále opět jen „zákon č. 116/1990 Sb.“ (předmětem nájmu byl nebytový prostor) a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“).
11. Podle § 3 zákona č. 116/1990 Sb. nájem vzniká na základě písemné nájemní smlouvy, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné nebytový prostor do užívání. Nájemní smlouva musí obsahovat předmět a účel nájmu, výši nájemného a úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytového prostoru nebo způsob jejich určení, a nejde-li o nájem na dobu neurčitou, dobu, na kterou se nájem uzavírá. Jde-li o nájem sjednaný k účelu podnikání, musí nájemní smlouva obsahovat také údaj o předmětu podnikání v provozovně umístěné v pronajatém nebytovém prostoru.
12. Za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014, ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněný pod číslem 9/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 9.6.2020, sp. zn. 26 Cdo 3878/2019, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2069/2017) zdůraznil, že podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Vznikne-li o obsahu právního úkonu pochybnost, formuluje § 35 odst. 2 obč. zák. výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Na vůli účastníků smlouvy je možno při výkladu právního úkonu ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování těchto smluvních stran (k tomu srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4142/2008).
13. V poměrech dané věci třeba především předeslat, že odvolací soud provedl dle shora uvedených pravidel výklad předmětné nájemní smlouvy - jde o závěr, zda (po provedení jejího výkladu) nájemní smlouva obsahuje (dostatečně určitým způsobem vymezené) náležitosti dle § 3 zákona č. 116/1990 Sb. (a je tedy platná či nikoliv). Nejde tak o (následnou) konvalidaci (zhojení) vady (jinak neplatného) právního jednání, ale o závěr, zda takové vady vůbec byly založeny.
14. Ze skutkových zjištění soudů, ostatně ani z tvrzení účastníků, nevyplynulo, že by po dobu trvání nájmu byly mezi smluvními stranami nějaké spory ohledně způsobu a účelu užívání předmětného prostoru, ani že by ho žalovaná užívala k jinému účelu než ke svému podnikání. Z obsahu (písemné formy) nájemní smlouvy je zřetelné, že žalovaná ji uzavírala pro účely svého podnikání v předmětných prostorech, své podnikání (a postavení podnikatele) doložila svým výpisem z obchodního rejstříku s tehdy zapsaným předmětem podnikání, na nějž je v nájemní smlouvě činěn odkaz a deklarováno, že jej nájemce - žalovaná při uzavření smlouvy předložil. Následně takovým způsobem (k účelu dle svého předmětu podnikání zapsanému v obchodním rejstříku) předmětné prostory po dobu nájmu též užívala. Předmět nájmu je vymezen že jde o „nebytový prostor nad parcelou č. 136/6 o celkové výměře 138 m?“ (která v té době právně existovala jako věc); toto vymezení identifikuje předmětné prostory, které se právě (v době uzavření nájemní smlouvy) nad uvedenou parcelou nacházely a na základě nájemní smlouvy takto také byly následně žalovanou užívány.
15. Za takové situace úvaha odvolacího soudu, že tím byly uvedené náležitosti dle § 3 zákona č. 116/1990 Sb. v daném případě vyjádřeny dostatečně určitě, není zjevně nepřiměřená.
16. Rovněž závěr, že absence ujednání o úhradě za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním předmětných prostor nepůsobí (absolutní) neplatnost nájemní smlouvy v případě, že taková plnění nebyla poskytována, odpovídá judikatuře dovolacího soudu; srov. (žalovanou odkazované) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.4.2017, sp. zn. 26 Cdo 4866/2016, podle něhož neplatnost nájemní smlouvy nelze dovozovat z důvodu absence výše úhrady za služby, byla-li současně s nájemní smlouvou mezi nájemcem a třetí osobou (odlišnou od pronajímatele, která tyto služby pro nájemce zajišťovala) uzavřena písemně smlouva o úhradě a poskytování služeb v pronajatých nebytových prostorách, jež na nájemní smlouvu výslovně odkazovala. Obdobně v poměrech dané věci, kdy bylo soudy z hlediska skutkového zjištěno, že žádné služby související s nájmem pronajímatel žalované neposkytoval (proto nebyl ani vyhotoven výpočtový list), neboť si tyto služby žalovaná zajišťovala sama, by se dovozování neplatnosti nájemní smlouvy pro absenci tohoto ujednání (jež by „jen“ deklarovalo neposkytování takových služeb, a tudíž neexistenci úplaty za ně) jevilo přepjatým formalismem.
17. V nájemní smlouvě bylo (čisté) nájemné sjednáno, ve výši 1 Kč ročně. Tato výše přitom dle skutkových zjištění zohledňovala okolnost, že žalovaná provedla do předmětu nájmu investice a že dle nájemní smlouvy neměla právo na finanční vyrovnání provedených úprav předmětných prostor, jakož okolnost, že v době jejího uzavření „vzhledem k technickému stavu pronajaté nemovitosti nebyla možnost využití pronajatého prostoru jiným způsobem“ a že „v té době byl v průmyslové lokalitě Most-Velebudice přebytek volných pronajímaných prostor“. Zohlednění uvedených okolností odpovídá též sjednání nájmu (jen) na dobu určitou, v daném případě v trvání 15 let. Za takové situace ani sjednané nájemné v uvedené výši žádným „nedostatkem nájemní smlouvy“, jak dovozuje žalobkyně, není.
18. Z uvedeného se podává, že při použití výše uvedených výkladových pravidel lze dospět k závěru, že předmětná nájemní smlouva vymezila náležitosti dle § 3 zákona č. 116/1990 Sb. (s výjimkou absentujícího ujednání o úhradě za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním předmětných prostor) dostatečně určitým způsobem (i s ohledem na chování stran po uzavření smlouvy), a je možný takový výklad, který nezakládá neplatnost nájemní smlouvy (jenž má přednost). Zároveň absence ujednání o úhradě za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním předmětných prostor v případě, že taková plnění nebyla poskytována, vadou nájemní smlouvy není. Závěr o (absolutní) neplatnosti předmětné nájemní smlouvy by byl za dané situace (v poměrech projednávané věci) v rozporu se smyslem a účelem ustanovení § 3 zákona č. 116/1990 Sb.
19. Námitky dovolatelky směřující k hodnocení skutkového stavu (výpovědí svědků) coby podkladu pro provedený výklad předmětné smlouvy představují námitky (polemiku dovolatelky) proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, jež nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Naopak skutkové závěry soudů obou stupňů jsou dle dovolacího soudu logickým výsledkem hodnocení provedených důkazů opírajícím se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.
20. Lze proto, shrnout, že výklad předmětné nájemní smlouvy provedený odvolacím soudem (a soudem prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) odpovídá výše uvedené ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a že hodnocení provedených důkazů, na jejichž základě byl takový výklad učiněn, nepředstavuje výše definovaný extrémní rozpor; odpovídá jak pravidlům logického myšlení, tak „obecné zkušenosti“ či „obvyklému běhu věcí“.
21. Dovolatelka výslovně svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu i v jeho nákladovém výroku. Zde však platí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí odvolacího soudu (objektivně) přípustné.
22. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu