23 Cdo 2069/2017-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve
věci žalobkyně České spořitelny, a.s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova
1929/62, PSČ 140 00, IČO 45244782, zastoupené JUDr. Borisem Treglerem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1034/6, PSČ 110 00, proti žalované
Credendo – Short-Term EU Risks úvěrová pojišťovna, a.s. (dříve KUPEG úvěrová
pojišťovna, a.s.), se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, IČO
27245322, zastoupené Mgr. Robertem Pavlů, advokátem, se sídlem v Praze 1, V
Celnici 1031/4, PSČ 110 00, o zaplacení částky 539 236 567 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 186/2013, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, č. j. 12 Cmo
51/2016-237, t a k t o :
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, č. j. 12 Cmo 51/2016-237, v
části, ve které byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. 9. 2015, č.
j.
52 Cm 186/2013-191, ve výroku pod bodem II a v tomto rozsahu byla věc vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
(výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že dne 7. 3. 2008 byla uzavřena Pojistná smlouva
č. 160000278 mezi společnostmi XY jako pojištěným a žalovanou (tehdy pod
obchodním jménem Komerční úvěrová pojišťovna EGAP, a.s.) jako pojistitelem
(dále jen „Smlouva“). Smlouva byla uzavírána na dobu jednoho roku s ujednáním,
že se bude automaticky prolongovat na další roční období, dokud nebude včas
účastnickou stranou sděleno, že na jejím trvání již nemá zájem. Nedílnou
součástí Smlouvy byly Všeobecné pojistné podmínky GA-FI (dále jen „VPP“). Na
základě dodatků k této Smlouvě č. 81 ze dne 9. 5. 2012, č. 82 ze dne 11. 5.
2012, č. 83 ze dne 24. 5. 2012, č. 84 ze dne 28. 5. 2012, č. 85 ze dne 23. 7.
2012, č. 87 ze dne 17. 8. 2012, č. 88 ze dne 4. 9. 2012 a č. 89 ze dne 23. 10.
2012 uzavřených mezi společností XY a žalovanou docházelo k postoupení
pojištěných pohledávek za dlužníkem Balli Steel Czech s.r.o. (dále jen
„Dlužník“) na postupníka – Českou spořitelnu, a.s. (týkalo se o 25
specifikovaných směnek). Žalobkyně prohlásila, že byla s dodatky seznámena,
stejně jako se Smlouvou a VPP; tím došlo k převodu práv a povinností z
pojistného vztahu, včetně práva na pojistné plnění podle § 524 a násl. zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a podle čl. 5 VPP.
Mezi účastnicemi nebylo sporné, že žalobkyně v souladu s čl. 3.3.1 VPP oznámila
žalované hrozbu pojistné události ke Smlouvě na příslušném formuláři dne 30. 1.
2013 (doplněného ve formuláři z následujícího dne) týkající se všech
pojištěných směnek. Hrozba spočívala v neplacení dluhů ze strany Dlužníka. K
návrhu žalobkyně byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013, č.
j. MSPH 98 INS 6977/2013-A-20, zjištěn úpadek Dlužníka a usnesením ze dne 27.
6. 2013, č. j. MSPH 98 INS 6977/2013-B-19, prohlášen konkurs. V rámci tohoto
konkursu žalobkyně přihlásila svou pohledávku v celkové výši 1 283 252 454,80
Kč za neuhrazených 52 směnek vlastních a žalované zaslala oznámení o vzniku
pojistné události ze dne 18. 7. 2013, které žalovaná převzala dne 22. 7. 2013.
Tím žalobkyně splnila podmínky pro vyplacení pojistného (správně pojistného
plnění) žalovanou, které měla žalovaná povinnost uhradit ve lhůtě 45 dnů od
doručení výzvy, tj. do 5. 9. 2013. Žalovaná odmítla výplatu pojistného plnění z
důvodu, že na základě svých zjištění se mělo jednat o fiktivní obchody, jejichž
jediným účelem bylo získat financování, přičemž bylo zjištěno, že prezentované
dodávky zboží od výrobců pro společnost Slovcast Steel s.r.o. nebyly
uskutečněny.
Mezi účastnicemi bylo sporné, zda na základě uzavřené Smlouvy došlo k pojištění
směnek jako směnek abstraktních bez vazby na existenci závazků, jak tvrdila
žalobkyně, nebo se jednalo o směnky kauzální, tedy směnky spojené s konkrétním
obchodním vztahem, jak tvrdila žalovaná. Soud v této souvislosti provedl další
důkazy, přičemž vycházel především z čl. 1 Smlouvy, ve kterém se uvádí, že
„pojištění pohledávek proti riziku nezaplacení v zemích, které jsou uvedeny v
příloze č. 2, obsahující pojistnou sazbu, doby splatnosti pohledávek a
spoluúčast, se vztahuje i na pohledávky ze směnek, resp. na směnky, které
pojištěný odkoupil před datem jejich splatnosti“. Podle soudu prvního stupně
směnky, tedy pojištěné pohledávky, představovaly pro žalobkyni zajištění jí
poskytovaných bankovních (tzv. eskontních) úvěrů pro dlužníka, nikoli zajištění
pohledávek ze samotných obchodů dlužníka a jeho dodavatele, tedy reálné plnění
z obchodních vztahů.
Podle soudu prvního stupně „pokud se týká vědomosti a úmyslu žalované pojistit
směnky bez ohledu na to, zda proběhla obchodní transakce, v rámci které byla ta
která směnka vystavena, dokladem toho je pojistná smlouva uzavřená mezi
žalovanou a společností XY ze dne 20. 12. 2007 (dále jen „pojistná smlouva DF“)
a e-mailová korespondence předcházející uzavření smlouvy mezi osobami
zastupujícími obě smluvní strany ze dne 14. 11. 2007, 16. 11. 2007 a 5. 12. 2007. Z e-mailu D. M. (jednatele XY, rovněž jednoho z jednatelů XY) ze dne 14. 11. 2007 vyplývá, že k zaslanému návrhu pojistné smlouvy DF a jeho VPP měl
určité výhrady, resp. požadoval, aby mj. z nich byl vyjmut čl. 2.3 (tzn. výluka
z pojištění), když k tomu uvedl, že jejich společnost bude odkupovat směnky,
které budou nezávislým platebním instrumentem na dodavatelské smlouvy mezi
dodavatelem a dlužníkem, s tím, že očekává, že se to projeví i ve smlouvě, tak
jako v předchozím případě, a dále žádal vyjmutí čl. 2.3.3.i/ (…) z toho důvodu,
že nakupují směnky jako platební instrument nezávislý na dodavatelské smlouvě. Na tyto připomínky reagovala L. S. (členka představenstva žalované a obchodní
ředitelka, která následně za žalovanou podepisovala pojistnou smlouvu se XY),
která uvedla, že vzhledem k tomu, že se jedná o platební směnky, je toto
ustanovení k tomuto konkrétnímu pojištění v podstatě neúčinné; nicméně
ustanovení vyjmuto nebude, neboť pojistná smlouva předpokládá pojištění i
klasických pohledávek, kdy vyjmutím ustanovení by došlo k narušení obecných
principů pojištění. Z této korespondence pak vyplývá, že společnost XY.,
opakovaně zdůraznila, že jejím zájmem je pojistit abstraktní směnky a žalovaná
jí tento úmysl potvrdila.“ Z korespondence mezi týmiž účastníky ze dne 4. a 5. 12. 2007 soud zjistil, že pan M. zaslal výsledky dosavadních jednání a žádal i
potvrzení správnosti výkladu, když v souvislosti s čl. 2.3 smlouvy uvedl, že
„pokud v pojistce směnky budou platebním instrumentem stanoveným v dodací
smlouvě, bude to specifikováno v pojistce a nezaplacení směnek bude pojištěno“
a čl. 2.3.3 i/ „v případě pojištění směnky bude pojištění zahrnovat pouze
nezaplacení směnky, ale ne potenciální nedodržení dodací smlouvy“. K tomu bylo
paní S. provedeno zpřesnění pouze čl. 2.3 – toto je upraveno v čl. 1 pojistné
smlouvy. Z pojistné smlouvy DF čl. 1 soud zjistil, že „pojištění pohledávek
proti riziku nezaplacení v zemích, které jsou uvedeny v příloze č. 2,
obsahující pojistnou sazbu, doby splatnosti pohledávek a spoluúčast, se
vztahuje i na pohledávky ze směnek, resp. na směnky, které pojištěný odkoupil
před datem jejich splatnosti.“ Text zde obsažený je stejný jako ve smlouvě
uzavřené mezi žalovanou a XY. Soud má za prokázané, že Smlouvou bylo sjednáno
pojištění směnek jako abstraktních platebních nástrojů, bylo sjednáno, že v
tomto případě se nepoužijí ujednání VPP, pokud ty hovoří o pohledávkách
zákazníka za dlužníkem vyplývajících ze smluv o dodání zboží.
S., která v
e-mailové komunikaci potvrdila, že pojištěny budou abstraktní směnky, rovněž
následně podepisovala Smlouvu se XY, do které byl včleněn stejný text v článku
1 týkající se směnek, takže této osobě muselo být známo, jaké směnky jsou
pojišťovány. Soud nepřihlédl k námitce neplatnosti Smlouvy pro omyl, neboť jak
vyplynulo z doložené e-mailové korespondence, o omyl se zde nejednalo. Soud
uzavřel, že žalobkyni právo na vyplacení pojistného (plnění) vzniklo, zohlednil
však námitku žalované, že žalobkyně nenesla spoluúčast ve sjednané 15% výši,
když sama žalobkyně nepopírala, že platila společnosti XY., částku ve výši 85
%. V tomto případě se podle soudu prvního stupně jedná o nedodržení sjednané
povinnosti (15% spoluúčast je dána přílohou č. 2 Smlouvy) a pokud tedy
pojištěný (žalobkyně) poskytl pojistiteli nepravdivé informace, měla žalovaná
právo domáhat se snížení pojistného podle čl. 10. 5. VPP. Proto soud žalobu v
rozsahu 15 %, představujícím částku 80 885 485,05 Kč, spolu s požadovanými
úroky z prodlení zamítl.
K odvolání obou účastnic Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 1. 2017, č. j.
12 Cmo 51/2016-237, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně dovodil, že směnky specifikované v
článku 1 Smlouvy měly sloužit jako „abstraktní platební nástroje“, aniž by se
však zabýval tím, jaké závazky jimi (resp. jejich prostřednictvím) měly být
placeny a z čeho (z jakého smluvního ujednání) tato funkce směnek vyplývala.
Současně s tím však soud prvního stupně také uzavřel, že směnky „představovaly
pro žalobce zajištění jím poskytovaných bankovních (eskontních) úvěrů pro
Dlužníka, nikoli zajištění pohledávek ze samotných obchodů Dlužníka a jeho
Dodavatele, tedy reálné plnění z obchodních vztahů.“ Jím přijaté závěry o
funkci předmětných směnek si tedy vzájemně protiřečí, přičemž závěr o zajištění
pohledávek ze smluv o úvěru zcela postrádá oporu v provedeném dokazování.
Odvolací soud zjištění, která soud prvního stupně učinil ohledně předmětu
pojištění z jiné pojistné smlouvy (pojistné smlouvy DF) a z předsmluvní
komunikace stran této smlouvy, nepovažuje za relevantní pro výklad Smlouvy
uzavřené mezi žalovanou a společností XY, a to bez zřetele na případnou shodnou
definici předmětu pojištění v obou pojistných smlouvách, neboť obsah vůle
jednající osoby (v daném případě XY) nemůže být zjištěn z projevu vůle osoby
jiné (XY) a to ani v případě, že za obě společnosti byly v rozhodné době
oprávněny jednat tytéž fyzické osoby. Odvolací soud vyložil ustanovení § 35
odst. 2 obč. zák. a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998,
sp. zn. 25 Cdo 1650/98. Odvolací soud shrnul, že pro účely výkladu ujednání
obsaženého v čl. 1 Smlouvy, z níž žalobkyně dovozuje svůj nárok uplatněný v
tomto řízení, je relevantní pouze vůle obou stran Smlouvy v okamžiku jejího
uzavření. Odvolací soud dále vytkl soudu prvního stupně, že se vůbec nezabýval
obsahem VPP, přestože v nich je obsažen výklad pojmů uváděných ve Smlouvě
tučně. Z tohoto důvodu označil skutková zjištění, na nichž spočívá napadené
rozhodnutí, za neúplná a nesprávná. Stejný závěr pak přijal i v souvislosti s
tím, že soud prvního stupně zcela pominul zjištění, která učinil z dalších
důkazů navržených žalovanou k prokázání jejího tvrzení, že úmyslem stran
Smlouvy bylo pojistit jen pohledávky z reálných obchodů s ocelí, resp.
nevysvětlil, proč z takto provedených důkazů žádná skutková zjištění neučinil.
Nesprávnost a nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně podle odvolacího
soudu založila i vada spočívající v absenci právního posouzení nároku, který
byl žalobou uplatněn. Ačkoliv soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni vzniklo
ve výroku pod bodem II uvedeném rozsahu právo na pojistné plnění, neuvedl, z
jakého právního předpisu toto její právo vyplývá, které/á konkrétní ustanovení
tohoto předpisu aplikoval a jak je případně vyložil. Soud prvního stupně se
podle odvolacího soudu opomenul vypořádat s námitkou žalované, že i pokud by
pohledávky ze směnek byly způsobilými pohledávkami podle Smlouvy a tato by byla
platná, uplatnila by se výluka z pojištění podle čl. 2.3.1 písm. a), případně
podle čl. 2.3.1 písm. b) VPP. Stejně tak měla být zcela pominuta obrana
žalované, že při uzavření Smlouvy byla pojistníkem uvedena v omyl, v důsledku
čehož je uvedená Smlouva neplatná.
Za nepřezkoumatelný považoval odvolací soud též napadený rozsudek v části, v
níž byla žaloba o zaplacení částky 80 885 485,05 Kč s příslušenstvím zamítnuta,
neboť z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, v čem soud prvního stupně
shledal souvislost mezi velikostí podílu oprávněné osoby na úhradě vzniklé
škody a výší pojistného, ani to, jaké nepravdivé informace a kým byly žalované
poskytnuty, jaký dopad mělo jejich poskytnutí na výši pojistného a jak se tato
skutečnost promítla do výše škody způsobené nezaplacením směnek a rozsahu, v
němž by se měla žalobkyně podílet na její úhradě. Současně odvolací soud soudu
prvního stupně vytkl, že ačkoliv žalobkyni přiznal právo na pojistné plnění v
rozsahu obsaženém ve výroku pod bodem II napadeného rozsudku, neuvedl, z jakého
právního předpisu toto její právo vyplývá, které (která) konkrétní ustanovení
tohoto předpisu aplikoval a jak je případně vyložil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že
napadá část, kterou byly zrušeny výroky rozsudku soudu prvního stupně pod body
II a III. Podle dovolatelky je dovolání přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se dovolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
První otázku formulovala žalobkyně následovně: Může být vysvětlení významu
konkrétního ustanovení pojistné smlouvy pojistitelem při jednání o uzavření
pojistné smlouvy skutečností rozhodnou pro výklad stejného ustanovení textově
zcela totožné pojistné smlouvy, uzavřené mezi týmž pojistitelem a jiným
pojistníkem, který plynule navázal na činnost pojistníka prvně uvedené pojistné
smlouvy v situaci, kdy za oba pojistníky jednali při uzavírání obou pojistných
smluv titíž lidé?
Dovolatelka se domnívá, že může. Opačný závěr odvolacího soudu pak považuje za
rozporný s pravidly výkladu projevu vůle tak, jak jsou upravena v § 35 obč.
zák. a § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (dále jen „obch. zák.“),
přičemž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25
Cdo 2214/2008, rozsudek ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 384/2010, rozsudek
ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4303/2014, a rozsudek ze dne 20. 10. 2015,
sp. zn. 32 Cdo 3751/2014. Podle dovolatelky jí formulovaná právní otázka dosud
nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Odvolací soud se podle žalobkyně snaží při aplikaci § 35 odst. 2 obč. zák. z
okruhu relevantních skutečností vyloučit vůli žalované, byť zde jde zjevně o
osobu, která právní úkon učinila, a současně přehlíží slovo „zejména“, které
umožňuje zohlednit i jiné skutečnosti, než ty, které jsou v ustanovení uvedeny.
Závěr odvolacího soudu považuje dovolatelka za rozporný též s obecným principem
poctivosti při obchodním jednání o uzavření smlouvy (viz nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 3/06, rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 347/96
nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1335/2005). Podle dovolatelky
se dobrá víra a poctivost v jednání předpokládají, účastník právního vztahu,
adresát projevu vůle, odůvodněně předpokládá a může se spolehnout na to, že
skutečná vůle, obsah, smysl a účel projevu vůle je totožný s projevem vůle,
jenž mu byl adresován dříve stejným účastníkem v totožné situaci. Pokud by tomu
mělo být jinak, musel by ten, kdo vůli projevil, výslovně upozornit na to, že
obsah, smysl, význam a účel stejného projevu vůle se od předchozího liší. O to
více to platí pro vztah pojištěného a pojistitele, pro který je nezbytná vysoká
míra důvěry v poctivost jednání pojistitele, když pojistitel nemůže za výklad
textu ohledně předmětu pojištění (směnky) schovávat v pojistných podmínkách
nespecifikovanou podmínku, za které nevzniká pojistiteli povinnost poskytnout
pojistné plnění ve smyslu § 4 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (dále
jen „zákon o pojistné smlouvě“).
Podle dovolatelky vyslovený závazný právní názor zcela přehlíží principy tvorby
vůle právnických osob, podle kterých je pro právnickou osobu mimo jiné
charakteristické, že svou vůli nevytváří sama o sobě, ale jen prostřednictvím
fyzických osob. Formální argument odvolacího soudu o tom, že adresátem projevu
vůle byla jiná osoba, nemůže podle žalobkyně obstát, protože vůli právnické
osoby vždy tvoří osoby fyzické, které se účastnily obou jednání. Aplikace § 35
odst. 2 obč. zák., která by připouštěla automatickou irelevanci tohoto sdělení,
by popírala skutečnost, že vůli žalované tvoří vždy stejná fyzická osoba.
Dovolatelka dále formulovala otázku, zda odvolací soud může dovozovat
nesprávnost skutkových zjištění soudu prvního stupně o skutečné vůli stran
smlouvy a předložit soudu prvního stupně závazný právní názor, k jakým důkazům
smí či nesmí při výkladu smlouvy přihlížet v případě, když rozhodoval o zrušení
rozsudku soudu prvního stupně podle § 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř. z důvodu
podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., nenařídil jednání a dosud provedené
dokazování nezopakoval zákonným způsobem podle § 213 o. s. ř. (dále jen „otázka
č. 2“). Dovolatelka touto otázkou brojila proti tomu, že odvolací soud uložil
soudu prvního stupně, aby při výkladu ujednání stran o předmětu Smlouvy
postupoval jím v odůvodnění popsanou metodou, tedy mimo jiné uložil soudu
prvního stupně nepřihlížet k předsmluvní komunikaci, kterou označil za
nerelevantní. Podle dovolatelky je nepřípustné a v rozporu se zásadou volného
hodnocení důkazů, aby odvolací soud soudu prvního stupně uložil, aby při
zjišťování skutkového stavu pominul určitý důkaz. Současně zdůraznila, že má-li
odvolací soud za to, že soud prvního stupně provedl nedostatečné dokazování a
tato skutečnost vyplývá ze spisu, musí doplnit dokazování sám a nemůže proto
rozsudek soudu prvního stupně zrušit. V této souvislosti pak citovala
rozhodnutí Nejvyššího soudu (ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, ze
dne 13. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5439/2015, a ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo
1447/2014).
Dále dovolatelka formulovala otázku, zda je rozsudek nepřezkoumatelný pouze
proto, že se soud prvního stupně nezabýval řešením právních otázek, které jsou
pro rozhodnutí sporu podle jeho názoru irelevantní (dále jen „otázka č. 3“).
Dovolatelka poukázala na skutečnost, že předmětem sporu nebylo to, zda směnky
byly směnkami pro soluto nebo pro solvendo, když se účastníci shodovali na tom,
že šlo o směnky pro soluto, nýbrž to, zda došlo k pojištění směnek jako
takových bez ohledu na to, zda měla hospodářská kauza vliv na pojištění směnek.
K tomu, aby odvolací soud přezkoumal právní závěr o tom, že předmětem pojištění
byly směnky jako abstraktní platební nástroje a že (ne)existence jejich
hospodářské kauzy není pro účely posouzení předmětu pojištění relevantní,
nepotřebuje zjišťovat, zda směnky představovaly platební či zajišťovací
nástroje. Výtky odvolacího soudu označila za nedůvodné.
Podle žalobkyně dále rozsudek soudu prvního stupně není nepřezkoumatelný jen
proto, že soud prvního stupně po vysvětlení, proč má za to, že správný výklad
Smlouvy vylučuje použití některých ustanovení obchodních podmínek, se dále
nezabývá obsahem těchto ustanovení obchodních podmínek (dále jen „otázka č.
4“). Podle dovolatelky pokud z předsmluvní komunikace vyplynul výklad článku 1
Smlouvy a soud tuto vůli považoval za prokázanou, nebylo žádného důvodu zkoumat
důkazy, které projev vůle žalované neobsahují. O tomto si mohl učinit skutkový
závěr odvolací soud zopakováním dokazování. Dále v souvislosti s touto otázkou
žalobkyně připomněla vysvětlení soudu prvního stupně, jímž odůvodnil, proč
nepřihlédl k jinému významu smluvního textu. Dovolatelka je rovněž názoru, že
pokud odvolací soud soudu prvního stupně vytýká neúplné zjištění skutkového
stavu, má sám doplnit dokazování podle § 213 odst. 2 až 4 o. s. ř.
Další otázku formulovala žalobkyně následovně: Je rozsudek ve sporu, v němž se
strany přely o výklad konkrétního ustanovení pojistné smlouvy, nepřezkoumatelný
jen proto, že soud prvního stupně neoznačí konkrétní ustanovení zákona v
situaci, kdy zákon konkrétní ustanovení řešící předmět sporu neobsahuje a zájem
na tom, aby mohl náležitě použít v odvolání odvolací důvody, nebyl nijak dotčen
(dále jen „otázka č. 5“)? V této souvislosti podle dovolatelky z žádného
ustanovení zákona o pojistné smlouvě nevyplývá, jak by měl být spor mezi
žalobkyní a žalovanou o předmět pojištění vyřešen. Závěry obsažené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, jsou na nyní
posuzovanou věc nepřiléhavé. Jediným správným odkazem je odkaz na článek 1
Smlouvy a jeho výklad. Dále dovolatelka poukázala na rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu, která definuje měřítka pro to, zda rozhodnutí soudu prvního
stupně je či není přezkoumatelné (např. rozsudek ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2543/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4266/2014), přičemž zdůraznila, že žalovaná v odvolání nepřezkoumatelnost
nenamítala a z obsahu jejího odvolání vyplývalo, že k dotčení jejích práv
odůvodněním prvostupňového rozsudku nedošlo a že žalovaná mohla náležitě
formulovat odvolací důvody a také tak učinila.
Poslední dovolatelkou formulovanou otázkou bylo, zda je rozsudek
nepřezkoumatelný pouze proto, že se soud prvního stupně nevypořádává se
skutkovými tvrzeními přednesenými jedním z účastníků řízení po uplynutí
koncentrační lhůty (dále jen „otázka č. 6“). Podle dovolatelky se závěr
odvolacího soudu o neuplatnění námitky výluky z pojištění nezakládá na pravdě,
předmětnou námitku žalovaná uplatnila až poté, co nastaly účinky koncentrace
řízení. Nelze proto soudu prvního stupně vytýkat, že se výlukami nezabýval bez
včas uplatněných tvrzení žalované. Podle dovolatelky je výtka ohledně
nevypořádání se s údajným omylem žalované při uzavření Smlouvy překvapivá. Soud
prvního stupně podle žalobkyně jasně uvedl, že nepřihlédl k námitce neplatnosti
Smlouvy pro omyl, neboť jak vyplynulo z doložené mailové korespondence, o omyl
se zde nejednalo.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že
se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I zrušuje a věc se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení a že se ve výroku pod bodem II a III potvrzuje, a
aby rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, podle níž žalobkyně nenapadla
všechny právní otázky, na nichž spočívají důvody nepřezkoumatelnosti a pro něž
odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle žalované současně
žalobkyně řádně nevymezila, který z předpokladů přípustnosti dovolání má u
jednotlivých v dovolání vymezených otázek za naplněný. Žalovaná proto navrhla,
aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl, pokud pro odmítnutí
neshledal důvody. V doplnění vyjádření k dovolání ze dne 26. 9. 2017 žalovaná
poukazovala na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017,
č. j. 23 Cdo 5017/2016-558, vydaném ve sporu mezi ní a společností Expobank CZ
a.s. Žalovaná z citovaného odmítajícího rozhodnutí Nejvyššího soudu pro sebe
dovozovala příznivější výsledek v nyní projednávané věci; na dříve uplatněném
návrhu setrvala.
Žalobkyně svým podáním ze dne 26. 6. 2019 zareagovala na vyjádření žalované k
dovolání, v němž odmítala žalovanou uplatněné námitky a poukazovala na
skutkovou odlišnost sporu vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo
5017/2016. Dovolatelka zdůraznila, že jí podané dovolání je přípustné, přičemž
setrvala na návrhu obsaženém v dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení a o dovolání
žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále
rovněž jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu
oprávněnou řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je
dovolání přípustné.
Ač dovolatelka v dovolání uvedla, že dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu
i v části, ve které odvolací soud zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně
pod bodem III, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, z obsahu dovolání
se podává, že dovolatelka proti této části usnesení odvolacího soudu, jež má
charakter závislého výroku, žádné námitky nevznáší. Nejvyšší soud se proto
touto částí výroku usnesení odvolacího soudu nezabýval.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy.
Námitky dovolatelky výše označené jako otázka č. 3, otázka č. 4 a otázka č. 6
nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť u těchto procesních otázek
dovolatelka neuvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání obsažených v §
237 o. s. ř., má v souvislosti s výše uvedenými otázkami za splněný. Podle
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu může-li být dovolání přípustné jen
podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatelka povinna v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či
jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn.
29 NSČR 55/2013, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatelka se v dovolání svou polemikou se závěry odvolacího soudu pouze
vymezila proti správnosti právního posouzení předmětných otázek, tím však
nedostála požadavku na řádné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř.
Namítala-li dále dovolatelka, že otázka č. 5 měla být odvolacím soudem řešena v
rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, a rozhodnutím ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4266/2014, je třeba
podotknout, že tato otázka je v první řadě založena na nesprávném předpokladu,
že odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné
pouze proto, že neoznačil konkrétní ustanovení zákona v situaci, kdy zákon
konkrétní ustanovení řešící předmět sporu neobsahuje. Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí neměla podle odvolacího soudu spočívat v tom, že soud prvního stupně
neoznačil konkrétní ustanovení zákona v situaci, kdy zákon konkrétní ustanovení
řešící předmět sporu neobsahuje, ale v tom, že se z odůvodnění jeho rozhodnutí
nepodává, na základě jakých úvah a jakého právního posouzení dospěl soud
prvního stupně k závěru o důvodnosti žaloby. Podle odvolacího soudu soud
prvního stupně sice uzavřel, že žalobkyni vzniklo právo na pojistné plnění v
rozsahu, v němž jí bylo přiznáno výrokem pod bodem II napadeného rozsudku, bez
toho však, aby uvedl, z jakého právního předpisu toto její právo vyplývá, které
(která) konkrétní ustanovení tohoto předpisu aplikoval a jak je případně
vyložil. Přípustnost dovolání však podle § 237 o. s. ř. může založit pouze
otázka, na jejímž posouzení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, proto ani tato
otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Nadto je třeba doplnit, že dovolatelkou citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu se
věcně zabývala zcela jinými, na nyní posuzovanou věc nepřiléhavými, právními
otázkami. Současně Nejvyšší soud podotýká, že rozhodnutí odvolacího soudu o
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu absence právního
posouzení je naopak v souladu s četnou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž
je nepostradatelnou součástí rozhodnutí jeho řádné a přesvědčivé odůvodnění ve
smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. (viz podrobněji např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, či ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28
Cdo 3387/2015), přičemž krom jiného je nezbytné, aby soud vyložil právně
aplikační úvahy vedoucí jej k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní
normu (k tomu srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009,
sp. zn. 33 Cdo 500/2007, či ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). V
rozhodnutí ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1730/2015 Nejvyšší soud
zdůraznil, že „bez odpovídajícího právně kvalifikačního závěru je nejen soudní
rozhodnutí nepřezkoumatelné, ale absence právního posouzení věci jde současně
na vrub jeho věcné správnosti“.
Dovolání žalobkyně však bylo shledáno přípustným pro řešení otázky, zda může
soud přihlížet k vysvětlení významu konkrétního ustanovení pojistné smlouvy ze
strany pojistitele při jednání o uzavření této pojistné smlouvy při výkladu
textově shodného ustanovení jiné pojistné smlouvy, uzavřené mezi týmž
pojistitelem a jiným pojistníkem za situace, kdy za oba pojistníky jednali při
uzavírání předmětných pojistných smluv tytéž fyzické osoby. Tato otázka dosud
nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena.
Podle § 261 odst. 7 obch. zák. pojistná smlouva se řídí občanským zákoníkem a
zvláštními zákony.
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle
odst. 3 se právní úkony vyjádřené jinak než slovy vykládají podle toho, co
způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo
právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen.
Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. formuluje výkladová pravidla, která ukládají
soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem
založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného
slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření
právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno
prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých
pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu).
Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření
úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev
vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl
jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy
(jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke
všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, nebo ze dne 20. 12. 2010,
sp. zn. 23 Cdo 4119/2007).
Ústavní soud pak v této souvislosti vyložil (z hlediska ústavně garantovaných
základních práv), že „text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu
smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad
textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-
li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem
hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků
smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli
je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací
smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným
jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. 4. 2005,
sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek č. 37/2005)“.
Nutno zároveň připomenout, že výkladem lze zjišťovat pouze obsah právního
úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1033/2004).
Dovolatelka napadla závěr odvolacího soudu o tom, že zjištění, která soud
prvního stupně učinil ohledně předmětu pojištění z jiné pojistné smlouvy a z
předsmluvní komunikace stran této smlouvy nejsou relevantní pro výklad smlouvy
uzavřené mezi žalovanou a společností XY, a to bez zřetele na případnou shodnou
definici předmětu pojištění v obou pojistných smlouvách, neboť obsah vůle
jednající osoby (XY) nemůže být zjištěn z projevu vůle osoby jiné (XY), a to
ani v případě, že za obě společnosti byly v rozhodné době oprávněny jednat
tytéž fyzické osoby (D. M.). V návaznosti na tento závěr pak odvolací soud
soudu prvního stupně uložil přihlížet pouze ke skutečné vůli těch, kteří
učinili právní úkon, o nějž se v tomto řízení jedná, nikoli osob od nich
odlišných.
Z výše citovaných ustálených závěrů Nejvyššího soudu se podává, že soud poté,
co podrobí výkladu jazykové vyjádření právního úkonu obsaženého ve smlouvě
podle výše uvedených hledisek, posuzuje, jaká byla skutečná vůle stran v
okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž tato nesmí být v rozporu s tím, co plyne z
jazykového vyjádření právního úkonu. Soud tedy přihlíží též k obsahu vůle
(úmyslu) smluvních stran, na niž lze usuzovat z dokazováním zjištěných
okolností souvisejících s projevem vůle, včetně okolností, za nichž došlo k
uzavření smlouvy. Při zjišťování obsahu vůle účastníků soud v podstatě není
omezen tím, k jakým konkrétním skutečnostem smí či nesmí přihlédnout, nýbrž sám
uváží, jaké účastníky tvrzené a prokazované skutečnosti jsou relevantní ke
zjištění obsahu vůle smluvních stran, pokud je splněn předpoklad, že soudem
zjištěný obsah vůle účastníků není v rozporu s jazykovým vyjádřením obsaženým v
písemném právním úkonu.
Označil-li odvolací soud zjištění učiněná soudem prvního stupně ohledně
předmětu pojištění z pojistné smlouvy XY., a z předsmluvní komunikace stran
této smlouvy z výše uvedených důvodů za nerelevantní při zjišťování obsahu
Smlouvy, dopustil se nesprávného právního posouzení.
Pokud žalovaná konkrétní ustanovení pojistné smlouvy, resp. text smlouvy v
části vymezení předmětu pojištění interpretovala určitým způsobem ve vztahu k
jednomu pojistníkovi (tedy vyložila, na jaké případy sjednané pojištění dopadá
a na které již ne), vypovídá to o úmyslu žalované takto vymezené případy učinit
předmětem pojištění. Toto vyjádření žalované, tedy její úmysl určité směnky
pojistit (resp. pojišťovat), pak nemůže být bez významu při interpretaci zcela
totožného smluvního ustanovení obsaženého ve smlouvě s jiným pojistníkem, tím
spíše pokud
a) jednatelem obou dotyčných pojistníků je tatáž osoba, která nejenže za
pojistníky předmětné pojistné smlouvy podepsala, ale v předsmluvním jednání se
žalovanou se též přímo účastnila vyjednávání o formulaci a obsahu předmětného
ustanovení (týkajícího se předmětu smlouvy), a
b) žalovaná do „druhé“ Smlouvy uzavřené se XY. (druhým pojistníkem),
vtělila text ustanovení týkající se předmětu smlouvy shodný s tím, který na
návrh XY. (prvního pojistníka), přeformulovala tak, aby odpovídal úmyslu tohoto
pojistníka (i úmyslu žalované), nikoli text původně (před předsmluvním jednáním
s XY) žalovanou navrhovaného ustanovení.
Pro zjištění, co bylo obsahem právního úkonu (Smlouvy), je třeba nejprve
podrobit text Smlouvy gramatickému, logickému a systematickému výkladu a v
případě pochybností o obsahu právního úkonu je třeba zjišťovat vůli smluvních
stran, přičemž není vyloučeno, aby soud za výše popsané situace přihlédl též k
interpretaci smluvního ujednání, kterou učinila žalovaná (pojistitel) v rámci
předsmluvního jednání textově totožné části smlouvy, byť s jiným pojistníkem.
Při interpretaci obsahu právního úkonu podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba
přihlížet k projevené vůli toho, kdo právní úkon učinil, přitom občanský
zákoník neobsahuje konkrétní výčet skutečností, které je třeba zohledňovat,
naopak je judikatorně ustáleno, že soud může přihlížet ke všemu, z čeho je
zřejmé na obsah vůle smluvní strany usuzovat, resp. Je třeba brát náležitý
zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle této osoby. To, jak
pojistitel interpretuje obsah ujednání obsažených v jím předkládaných smlouvách
pro pojištění určitého typu obchodů (byť ve vztahu k jiným pojistníkům) lze
považovat za okolnost související s projevem vůle pojistitele.
Pokud společnost XY, vyjádřila zájem uzavřít pojistnou smlouvu se žalovanou
necelé 4 měsíce poté, co probíhala jednání o vymezení předmětu smlouvy mezi
žalovanou a XY, a žalovaná společnosti XY, předložila smlouvu obsahující
ujednání, která jsou totožná s výsledky jednání sice jiné právnické osoby,
jednající ovšem stejnou fyzickou osobou, a to s vědomím toho, že oprávněnou
jednat za oba pojistníky byla tatáž osoba, která se podílela na vyjednávání
podmínek dříve uzavřené pojistné smlouvy (tj. D. M.), nelze za důvodné a
spravedlivé označit dovolávání se žalovanou jiného, než samotnou žalovanou
uvedeného výkladu předmětného smluvního ujednání. Vzhledem k zásadě presumpce
poctivosti jednání a hledisku spravedlnosti nelze akceptovat závěr, že žalovaná
v pozici pojistitele interpretuje totožná smluvní ujednání odlišným způsobem,
tím spíše za situace, kdy pojistníkovi předložila nikoli svůj standardizovaný
text smlouvy, ale text smlouvy upravený o výsledky vyjednávání sice s jiným
pojistníkem (jinou právnickou osobou), ovšem (fakticky) jednající s toutéž
fyzickou osobou (jednatelem), uzavírajícím stejný typ obchodů, a to v krátké
časové návaznosti na uzavření dřívější pojistné smlouvy a s vědomím toho, že
tento „nový“ pojistník zná výsledky jednání o obsahu, resp. podmínkách dříve
uzavřené smlouvy a ví, jak sporné ustanovení žalovaná dříve interpretovala. Je
však důležité zdůraznit, že vše výše uvedené platí pouze v případě, že takto
zjištěná vůle žalované nebude v rozporu s jazykovým projevem obsaženým ve
Smlouvě (srov. § 35 odst. 2 obč. zák.), či z jiných skutečností významných pro
zjištění obsahu vůle stran smlouvy nebude vyplývat jiná vůle žalované.
Dovolatelkou formulovaná otázka č. 2 není způsobilá založit přípustnost
dovolání, neboť odvolací soud nedovozoval nesprávnost skutkových zjištění
učiněných soudem prvního stupně bez toho, aniž by sám zopakoval dokazování a na
základě něj dospěl k vlastním skutkovým zjištěním (jak tvrdí dovolatelka).
Odvolací soud ačkoliv odkázal na správné závěry obsažené v judikatuře
Nejvyššího soudu vycházející z ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., tyto
nesprávně sám interpretoval (jak uvedeno výše) a tímto svým právním názorem
zavázal soud prvního stupně k nesprávnému postupu při interpretaci právních
úkonů ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. Námitky dovolatelky, podle nichž se měl
odvolací soud bez zopakování dokazování odchýlit od skutkových zjištění soudu
prvního stupně, však nejsou případné, neboť odvolací soud vlastní skutkové
závěry nečinil, pouze vytkl soudu prvního stupně, že nepostupoval v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nepřípustně pominul některé
žalovanou navržené důkazy. Odvolací soud se tímto postupem neodchýlil od
dovolatelkou citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž má odvolací
soud povinnost provést dokazování tehdy, pokud se hodlá odchýlit od skutkových
závěrů soudu prvního stupně, popřípadě, chce-li jinak než soud prvního stupně
hodnotit již provedené důkazy. Polemika dovolatelky o tom, že odvolací soud, má-
li za to, že soud prvního stupně provedl nedostatečné dokazování a tato
skutečnosti vyplývá ze spisu, musí doplnit dokazování sám a nemůže proto
rozsudek soudu prvního stupně zrušit, rovněž není případná, neboť odvolací soud
zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně pro jeho nepřezkoumatelnost, kterou
odůvodnil mimo jiné absencí právního posouzení žalobkyní uplatněného nároku.
S ohledem na výše přijaté závěry není usnesení odvolacího soudu v rozsahu, ve
kterém odvolací soudu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem
II správné, a protože nejsou dány podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud jej
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v tomto rozsahu zrušil a věc mu v tomto rozsahu
vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v
konečném rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1 věta před
středníkem o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu