22 Cdo 5439/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka
ve věci žalobce a) M. H., b) V. H., proti žalovanému Z. H., zastoupenému JUDr.
Annou Vyhlídovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 535, o
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 17 C 57/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. června 2015, č. j. 21 Co
90/2014-595, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 29. 8. 2013, č. j. 17 C 57/2008-365, výrokem I. zrušil podílové
spoluvlastnictví žalobce a) a žalovaného k pozemkům parc. č. 569/9, orná půda,
a parc. č. 1928/1, orná půda, oběma zapsaným pro katastrální území P. n. L. a
obec H. K. na listu vlastnictví č. 10384 v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec
Králové (dále „pozemek parc. č. 569/9“, „pozemek parc. č. 1928/1“ a „předmětné
nemovitosti“) a předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce
a). Výrokem II. uložil žalobci a) povinnost zaplatit žalovanému do 30 dnů od
právní moci rozsudku na vypořádacím podílu 450 968 Kč. Výrokem III. zrušil
podílové spoluvlastnictví žalobce b) a žalovaného k pozemku parc. č. 1928/2,
orná půda, zapsanému pro katastrální území P. n. L. a obec H. K. na listu
vlastnictví č. 113304 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro
Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové (dále „předmětný
pozemek“ nebo „pozemek parc.č. 1928/2“) a předmětný pozemek přikázal do
výlučného vlastnictví žalovaného. Výrokem IV. uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobci b) do 30 dnů od právní moci rozsudku na vypořádacím podílu
1,022 232 Kč. Výroky V. až X. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů
řízení ve vztahu mezi účastníky a o náhradě nákladů řízení státu.
Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne
22. 6. 2015, č. j. 21 Co 90/2014-595, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního
stupně změnil. Výrokem I. zrušil spoluvlastnictví žalobce a) a žalovaného k
předmětným nemovitostem, pozemek parc. č. 569/9 přikázal do výlučného
vlastnictví žalobce a), stejně jako nově vytvořené pozemky parc. č. 1928/1 o
výměře 6.238 m2 a parc. č. 1928/5 o výměře 878 m2 v katastrálním území P. n.
L., vyznačené v geometrickém plánu Ing. Z. P. č. 1488-30/2014, který je
nedílnou součástí rozsudku. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal nově
vytvořený pozemek parc. č. 1928/4 o výměře 1.779 m2 v katastrálním území P. n.
L., vyznačený v geometrickém plánu Ing. Z. P. č. 1488-30/2014, který je
nedílnou součástí rozsudku. Ve prospěch pozemku parc. č. 1928/4 v katastrálním
území P. n. L. zřídil odvolací soud služebnost cesty přes pozemky parc č. 569/9
a parc. č. 1928/5 v katastrálním území P. n. L. v rozsahu vymezeném v
geometrickém plánu Ing. Z. P. č. 1488-30/2014, který je nedílnou součástí
rozsudku. Žalobci a) uložil povinnost zaplatit žalovanému do tří dnů od právní
moci rozsudku na vypořádacím podílu 259 349 Kč. Dále stejným výrokem odvolací
soud zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce b) a žalovaného k pozemku parc.
č. 1928/2 a předmětný pozemek přikázal do výlučného vlastnictví žalobce b).
Žalobci b) uložil povinnost zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci
rozsudku na vypořádacím podílu 226 908 Kč. Výrokem II. rozhodl odvolací soud o
nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a) a
žalovaným tak, že žalobci a) nebyla náhrada nákladů řízení přiznána a výrokem
ad III. ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným tak, že žalovaný je povinen
nahradit žalobci b) do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce
náklady řízení ve výši 92.516,60 Kč. Výroky IV. až VIII. rozhodl odvolací soud
o povinnosti účastníků řízení k náhradě nákladů řízení státu. Výrokem IX.
nebyla žalobci a) vůči žalovanému přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení a
výrokem X. byla žalovanému uložena povinnost nahradit žalobci b) do tří dnů od
právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 46
439,80 Kč.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zrušil spoluvlastnictví
žalobce a) a žalovaného k pozemkům parc. č. 569/9 a parc. č. 1928/1 a
spoluvlastnictví žalobce b) a žalovaného k pozemku parc. č. 1928/2. Pozemek
parc. č. 569/9, stejně jako soud prvního stupně, přikázal do výlučného
vlastnictví žalobce a), neboť dospěl k závěru, že pozemek parc. č. 569/9 není
reálně dělitelný a žalobce a) prokázal, že na pozemku, který je Územním plánem
města Hradec Králové určen k zastavění, hodlá realizovat svůj záměr výstavby
rodinného domu.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud přikázal pozemek parc. č.
1928/2 do výlučného vlastnictví žalobce b). Rovněž ve vztahu k tomuto pozemku
odvolací soud vyšel ze zjištění, že pozemek je územním plánem určen k
zastavění, které hodlá žalobce b) realizovat buď v součinnosti s žalobcem a)
výstavbou dvojdomku, anebo přenecháním pozemku žalobci a) k výstavbě rodinného
domu. Dále odvolací soud přihlédl, stejně jako u pozemku parc. č. 569/9, k výši
spoluvlastnických podílů a za přednostní označil účelové využití pozemku pro
výstavbu před jeho dřívějším využitím coby prodejního místa zemědělských
výpěstků žalovaným.
Oproti soudu prvního stupně odvolací soud dále pozemek parc. č. 1928/1 rozdělil
podle výše spoluvlastnických podílů mezi žalobce a) a žalovaného. Ve prospěch
nově vytvořeného pozemku parc. č. 1928/4, jenž byl přikázán do výlučného
vlastnictví žalovaného, zřídil služebnost cesty zatěžující nově vytvořený
pozemek parc.č. 1928/5, jenž byl přikázán do výlučného vlastnictví žalobce a),
a dále pozemek parc. č. 569/9. Odvolací soud na základě doplněného dokazování
ohledáním na místě samém, posudkem znalce z oboru geodézie a kartografie Ing.
Zbyňka Pilaře a posudkem znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady
nemovitostí Jiřího Melicha, dospěl s odkazem na § 1144 odst. 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“) k závěru, že pozemek parc. č.
1928/1 je dobře reálně dělitelný v jedné z variant navržených znalcem Ing.
Pilařem, dále bude zachováno efektivní využití pozemku, respektována výše
spoluvlastnických podílů, zájem žalovaného na pozemku i nadále zemědělsky
hospodařit, jakož i ohled na menší zatížení pozemků ve vlastnictví žalobce a)
zřízenou služebností cesty.
Výroky o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím ve
vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným odůvodnil odvolací soud § 150 o. s. ř.
Připustil sice, že žalobce a) měl poměrný úspěch ve věci, který by zakládal
důvod pro aplikaci § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznání poměrné části náhrady
nákladů řízení, nicméně pro užití moderačního oprávnění soudu hovoří jako
důvody zvláštního zřetele hodné okolnosti případu. Tyto okolnosti jsou dle
odvolacího soudu dány tím, že žalobce a) účelovým rozdělením pozemku parc. č.
1928 a darováním 4/5 podílu na nově vytvořeném pozemku parc. č. 1928/2 žalobci
b) znemožnil reálné rozdělení pozemku parc. č. 1928 v původní výměře, čímž
nastala nutnost řešení přístupu k zadní části pozemku formou věcného břemene.
Výroky o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím ve
vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným odůvodnil odvolací soud § 142 odst. 1 o. s.
ř., přičemž neshledal důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. Odvolací soud
vysvětlil, že žalobce b) nemohl ovlivnit rozhodnutí žalobce a) účelově rozdělit
pozemek parc. č. 1928, neboť nebyl jeho spoluvlastníkem, a nelze mu klást k
tíži, že přijal dar od žalobce a), svého bratra.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Dovolání označil za
přípustné dle § 237 o. s. ř., přičemž uvádí, že důvodem dovolání je částečně
právní otázka dosud dovolacím soudem neřešená. Tuto neřešenou otázku shledává v
tom, že odvolací soud dospěl po provedeném rozsáhlém dokazování k odlišným
závěrům, než soud prvního stupně. Odvolací soud podle názoru žalovaného
pochybil v tom, že při odlišném náhledu na věc rozhodnutí soudu prvního stupně
nezrušil a věc soudu prvního stupně nevrátil se závazným právním názorem k
dalšímu řízení. Rozsudek odvolacího soudu tak má charakter rozhodnutí soudu
prvního stupně s tím rozdílem, že žalovaný již nemá možnost se proti rozhodnutí
odvolacího soudu bránit řádným opravným prostředkem. Částečně je podle úsudku
žalovaného dán důvod přípustnosti dovolání odchýlením se odvolacího soudu od
ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího při volbě způsobu vypořádání
spoluvlastnictví a při rozhodování o nákladech řízení. Rozdělení pozemku parc.
č. 1928/1 se zřízením služebnosti cesty přes nově vytvořený pozemek parc. č.
1928/5, jenž byl přikázán do vlastnictví žalobce a), z nějž byl měl žalovaný
přístup na nově vytvořený pozemek parc. č. 1928/4, označil žalovaný za zjevně
nepřiměřený způsob vypořádání, když současně namítal, že nově vytvořený pozemek
se nachází až za pozemkem přikázaným do vlastnictví žalobce a) a žalobce a),
pokud by chtěl v budoucnu stavět, pak raději k výstavbě použije vedle pozemku
parc. č. 569/9 spíše pozemek parc. č. 1928/2. O nákladech řízení ve vztahu mezi
žalobcem b) a žalovaným pak odvolací soud rozhodl bez zřetele na závěr
vyjádřený dovolacím soudem v předchozím rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1431/2012 o
účelovosti jednání žalobců a) a b). Ani žalobci b) by tedy neměla být náhrada
nákladů řízení přiznána. V dovolání žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání žalovaného nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno
dne 18. 3 2008 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a
část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je uplatněn
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se dovolací soud tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s.
ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již
nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i
důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a
také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího
soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z
tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na
www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného
nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného, resp. procesního práva se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může
být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s.
ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od
které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem
odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel v projednávané věci předně namítá, že odvolací soud pochybil,
pokud na základě provedeného (rozsáhlého) dokazování dospěl oproti soudu
prvního stupně k odlišným skutkovým závěrům, a tím i k odlišnému právnímu
posouzení věci. Rozhodl tak v podstatě jako soud prvoinstanční, čímž žalovanému
odepřel právo bránit se řádným opravným prostředkem. Podle názoru dovolatele by
bylo v procesních poměrech věci vhodnější, aby – při odlišném názoru odvolacího
soudu na způsob vypořádání spoluvlastnictví – bylo rozhodnutí soudu prvního
stupně zrušeno a věc soudu prvního stupně se závazným právním názorem vrácena k
dalšímu řízení.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže již jen pro to, že
dovolatel jejím prostřednictvím nevymezil žádnou otázku procesního práva,
kterou by se měl dovolací soud jako dosud v jeho praxi neřešenou zabývat.
Žalovaný ve skutečnosti podrobil kritice procesní postup odvolacího soudu,
který – podle jeho názoru – neměl ve věci rozhodnout meritorně, ale měl vydat
kasační rozhodnutí. Námitky žalovaného míří na nedodržení postupu odvolacího
soudu upraveného občanským soudním řádem. Nedodržení předepsaného postupu má
ten následek, že řízení je postiženo vadou. Podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní
posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s
tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by
zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám
řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako
přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn.
22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn.
22 Cdo 4553/2014).
Nad rámec výše uvedeného považuje dovolací soud za potřebné uvést, že z
§ 213 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že odvolací soud je, stejně jako soud prvního
stupně, instancí skutkovou, což odpovídá tomu, že odvolací řízení upravené
občanským soudním řádem je založeno na apelačním systému (ve sporném řízení na
systému neúplné apelace). Odvolací soud, aniž by byl vázán skutkovým stavem
zjištěným soudem prvního stupně, může dospět k jinému skutkovému závěru, a tedy
i k odlišnému právnímu posouzení věci. K tomu, aby tak mohl učinit, musí ovšem
buď opakovat důkazy provedené již soudem prvního stupně, vyjma důkazů
listinných, anebo doplnit dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud
nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu (§ 213
odst. 2, 3 a 4 část věty před středníkem o. s. ř.). Konstantní judikatura
dovolacího soudu reflektuje postavení odvolacího soudu v procesu dokazování v
řadě rozhodnutí, v nichž akcentuje povinnost odvolacího soudu provést
dokazování tehdy, pokud se odvolací soud hodlá odchýlit od skutkových závěrů
soudu prvního stupně, popřípadě, chce-li jinak než soud prvního stupně hodnotit
již provedené důkazy (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne
14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64/1966 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 11/2001). Obdobně se k této problematice vyjadřuje i Ústavní soud (srovnej nálezy ze dne
29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04,
ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3199/12, nebo ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14; nálezy jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního
soudu nalus.usoud.cz). Meze důkazní aktivity odvolacího soudu jsou vyjádřeny v
ustanovení § 213 odst. 4 část věty za středníkem o. s. ř. Dokazování o
účastníky navržené, ale dosud neprovedené důkazy, může doplnit odvolací soud
sám, vyjma případů, jednalo-li by se o rozsáhlé dokazování (nikoliv ovšem z
hlediska množství důkazů, ale s ohledem na charakter a rozsah dokazované
skutečnosti) a ke skutečnosti, jež navrženými důkazy má být prokázána, nebylo
provedeno žádné nebo jen zcela nedostatečné dokazování. V systému neúplné
apelace nemůže odvolací soud doplnit dokazování o tzv. nové důkazy, tj. ty,
které nebyly některým z účastníků v řízení před soudem prvního stupně konkrétně
označeny tak, aby mohly být individualizovány (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2172/2014), nejde-li o případy
zákonných výjimek ze systému neúplné apelace. Pokud dovolatel v projednávané
věci odvolacímu soudu vyčetl, že provedl rozsáhlé dokazování, zejména znaleckým
posudkem Ing. Zbyňka Pilaře, na jehož základě dospěl k závěru o reálné
dělitelnosti pozemku parc. č.
1928/1, pak zcela pominul, že možnost tohoto
prioritního způsobu vypořádání spoluvlastnictví byla předmětem dokazování již v
řízení před soudem prvního stupně (viz posudek znalce Stanislava Spousty) a
povinnost soudů zabývat se vypořádáním spoluvlastnictví k pozemkům reálným
dělením byla vyjádřena i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, č. j. 22 Cdo 1431/2012-233. Za tohoto procesního stavu nelze postupu odvolacího
soudu, který si provedeným dokazováním zjednal skutkový podklad odlišný od
soudu prvního stupně, ničeho vytknout. Nelze rovněž pustit ze zřetele ustálenou
rozhodovací praxi dovolacího soudu a judikaturu Ústavního soudu, podle níž není
dvojinstančnost obecnou zásadou občanského soudního řízení a ani ústavně
zaručeným právem (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, a ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2223/2013; dále srovnej
nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, a usnesení
Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07, jež jsou přístupné
na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz). Právo na
spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská
práva (oproti názoru dovolatele) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v
jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve
smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(srovnej např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).
Dovolatel dále nesouhlasil se způsobem, jakým odvolací soud vypořádal jeho
spoluvlastnictví s žalobcem a) k pozemku parc. č. 1928/1. V souvislosti s tím
odvolacímu soudu vyčítá, že tento pozemek reálně rozdělil způsobem, který je
zjevně nepřiměřený. Tuto zjevnou nepřiměřenost žalovaný spatřoval v tom, že do
jeho výlučného vlastnictví odvolací soud přikázal nově vytvořený pozemek parc.
č. 1928/4, který se nachází až za nově vytvořeným pozemkem parc. č. 1928/5,
který byl přikázán do výlučného vlastnictví žalobce a) s nutností zřídit
služebnost cesty přes pozemky parc. č. 1928/5 a parc. č. 569/9. Dovolatel
poukázal přitom na judikaturu dovolacího soudu vyjádřenou v rozsudcích ze dne
10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008, a ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo
2437/2012.
Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví řídí
zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Rozhodnutí v řízení vydané má
konstitutivní povahu, neboť teprve jím se ruší dosavadní a zakládají nové
právní poměry a na volbu odpovídající hmotně-právní úpravy tak dopadá
intertemporální pravidlo obsažené v § 3028 odst. 2 o. z. Odvolací soud ve věci
rozhodující po 1. 1. 2014 proto postupoval správně, pokud věc právně posoudil
podle právní úpravy účinné od uvedeného data, i když řízení před soudem prvního
stupně bylo zahájeno za účinnosti předchozí právní úpravy (k tomu srovnej
například rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co
698/2014, publikovaný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014,
uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 17/2015, str. 603).
Podle § 142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník ve znění
účinném do 31. 12. 2013 nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede
vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti
podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže
soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne
přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze
spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne
o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení
spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků (§ 1143
o. z.). Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže
rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (§ 1144 odst. 1 o. z.).
Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně
podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (§ 1144 odst. 2 o. z.).
Při zrušení spoluvlastnictví rozdělením společné věci může soud zřídit
služebnost nebo jiné věcné právo, vyžaduje-li to řádné užívání nově vzniklé
věci bývalým spoluvlastníkem (§ 1145 o. z.). Není-li rozdělení společné věci
dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více
spoluvlastníkům (§ 1147 věta první o. z.).
Ze srovnání ustanovení předchozí i současné právní úpravy zrušení a
vypořádání (podílového) spoluvlastnictví se podává, že řešení otázky, zda lze
vypořádat spoluvlastnictví dělením společné věci a na to navazující otázky, zda
jsou nemovitosti ve spoluvlastnictví „dobře dělitelné“, řeší oba zákoníky v
podstatě stejně. Z této skutečnosti vyplývá i závěr, že dosavadní judikaturu
týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci lze v zásadě použít i
po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014).
V rozsudku ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, uveřejněném v
časopise Právní rozhledy č. 16/2010, str. 596, Nejvyšší soud vyložil, že
samotná skutečnost, že určitý způsob dělení nemovitosti není „optimální“, ještě
neznamená, že by šlo o dělení nemožné. Reálné rozdělení by nebylo „dobře možné“
zejména v případě, že by nově vzniklé nemovitosti nebylo možno řádně užívat
anebo pokud by náklady na rozdělení věci byly nepřiměřeně vysoké. Samotná
skutečnost, že nově vzniklé nemovitosti bude možno užívat „s určitým omezením
oproti předchozímu stavu“ nebo že budou zřízena věcná břemena, není významná.
Ani nesouhlas některého spoluvlastníka s konkrétním způsobem rozdělení ještě
nebrání tomu, aby soud takové rozdělení provedl, zejména když žádný z účastníků
nenavrhne řešení lépe respektující zájmy obou stran.
Prvotním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je právě rozdělení
věci, ke kterému občanský zákoník žádné bližší podrobnosti neuvádí, vyjma
podmínky, že rozdělení musí být dobře možné. Za výchozí lze považovat závěry
podávající se z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 12. 2009,
sp. zn. 22 Cdo 2417/2008, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8060, na něž, ovšem
bez bližší argumentace, poukázal dovolatel. Podle závěrů obsažených v citovaném
usnesení může úvahu odvolacího soudu o tom, že v řízení o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví není rozdělení věci dobře možné, dovolací soud
přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
Zjištění, zda lze konkrétní věc rozdělit, je výsledkem individuálního
posouzení, jež nemá obecnější význam a vychází z poměrů individuálního případu
(k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22
Cdo 2568/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 5/2005, str. 183,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007,
uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 4/2008, str. 184, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007).
Odvolací soud těmto judikatorním závěrům v projednávané věci dostál. Při úvaze
o nejvhodnějším způsobu vypořádání spoluvlastnictví žalovaného a žalobce a) k
pozemku parc. č. 1928/1 vycházel z relevantního skutkového podkladu, jenž v
projednávané věci představoval znalecký posudek Ing. Zbyňka Pilaře, včetně
geometrického plánu. Odborné závěry znaleckého posudku nemůže dovolací soud
přezkoumávat, neboť ty jsou základem skutkových zjištění soudu, která s
účinností od 1. 1. 2013 dovolacímu přezkumu nepodléhají (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Samotné hodnocení důkazu znaleckým posudkem soudem spočívá v
posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy
obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo
třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického
myšlení. Důkaz znaleckým posudkem tedy soud hodnotí jako každý jiný důkaz,
nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck, pod pořadovým č. C 1186).
Odvolací soud dostatečně vysvětlil důvody, pro které spoluvlastnictví žalobce
a) a žalovaného k pozemku parc. č. 1928/1 vypořádal reálným rozdělením podle
varianty B navržené znalcem, přičemž zmínil kritéria, která jej k reálnému
rozdělení pozemku podle navržené varianty vedla (hospodářské využití pozemku,
velikost spoluvlastnických podílů, menší zatížení právem služebnosti cesty,
ohled na vlastnické poměry sousedních pozemků). Dále zřízením služebnosti cesty
respektoval i závěr vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012,
č. j. 22 Cdo 1431/2012-233, podle něhož rozhodnutí o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví nemůže navodit stav, kdy některý z dosavadních spoluvlastníků
ztratí přístup k jiné nemovitosti v jeho výlučném vlastnictví či ve
spoluvlastnictví. Jestliže odvolací soud výše uvedené okolnosti posoudil v
rámci volného hodnocení důkazů a promítl je do celkové úvahy o tom, že
rozdělení pozemku parc. č. 1928/1 je vzhledem ke všem okolnostem možné, jedná
se o hodnotící úvahu odvolacího soudu, která v žádném směru nevykazuje zjevnou
nepřiměřenost.
Poukaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22
Cdo 2417/2008, a ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2437/2012, je případný
pouze potud, že je v nich akcentována možnost dovolacího soudu přezkoumat
závěry odvolacího soudu o tom, zda v řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví je či není rozdělení věci dobře možné, pouze v případě jejich
zjevné nepřiměřenosti, že přezkum v tomto smyslu je možný i ve vztahu k závěru,
kterému z dosavadních spoluvlastníků budou jednotlivé části dosud společné věci
přikázány, a ohledně posuzování výběru jedné z více variant dělení pozemků.
Vychází-li však rozhodnutí odvolacího soudu v uvedených směrech ze spolehlivě
zjištěného skutkového stavu a z důkazů hodnocených podle pravidel obsažených v
§ 132 o. s. ř. (stejně jako v projednávané věci), pak zvolenému způsobu
vypořádání zjevnou nepřiměřenost přisuzovat nelze. Nelze rovněž přehlédnout, že
zjištění, zda v konkrétním případě lze věc rozdělit, je výsledkem
individuálního posouzení, a rozhodnutí soudu nemá obecnější přesah do jiných
věcí charakterizovaných jinými skutkovými okolnostmi. To ostatně souvisí s tím,
že § 1147 věta první o. z., v němž se váže způsob vypořádání rozdělením věci na
podmínku, že takový postup je dobře možný, patří k právním normám s relativně
neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo
právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena
správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem,
které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné.
Dovolací námitka založená na tvrzení o zjevné nepřiměřenosti způsobu vypořádání
spoluvlastnictví pozemku parc. č. 1928/1 zvoleného odvolacím soudem přípustnost
dovolání žalovaného nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu není v řešené
otázce hmotného práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího.
Žalovaný rovněž podal dovolání proti výrokům III. a X. o nákladech
prvostupňového řízení a o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi ním a
žalobcem b). Namítá, že odvolací soud měl i v tomto procesním vztahu (stejně
jako ve vztahu mezi žalovaným a žalobcem a) při rozhodování o nákladech řízení
aplikovat § 150 o. s. ř. Důvody zvláštního zřetele hodné přitom shledal v
okolnostech případu, kdy oba žalobci účelovým chováním znemožnili reálné
rozdělení pozemku parc. č. 1928 v původní výměře. Žalovaný poukázal na to, že o
účelovém jednání obou žalobců se zmínil i dovolací soud v kasačním rozsudku ze
dne 10. 7. 2012, č. j. 22 Cdo 1431/2012-233, avšak odvolací soud k tomu nijak
nepřihlédl. Přípustnost dovolání ve vztahu k dotčeným nákladovým výrokům
zakládá žalovaný na tvrzení, že se i při rozhodování o nákladech řízení
odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o
nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že
dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání
uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání,
stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace § 237 o. s.
ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013). Tomuto požadavku však žalovaný v dovolání nedostál, neboť z
dovolání není patrno, o kterou takovou právní otázku vážící se k rozhodování o
nákladech řízení jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této
otázky odvolacím soudem odchyluje.
Tvrzení dovolatele, že se odvolací soud nijak nevypořádal s poznámkou
dovolacího soudu o účelovosti chování obou žalobců obsaženou v jeho předchozím
kasačním rozhodnutí, je založeno na nesprávném pochopení textu odůvodnění
rozhodnutí dovolacího soudu (str. 6 čtvrtý odstavec rozsudku). Dovolací soud
totiž na uvedeném místě pouze citoval z odůvodnění předchozího rozsudku
odvolacího soudu, v jehož rámci byl uplatněn i argument o účelovém chování
žalobců a) a b). Jinými slovy řečeno, nejednalo se o závěr dovolacího soudu,
ale o závěr soudu odvolacího vyslovený v předchozím (zrušeném) rozhodnutí.
Dovolací soud odvolacímu soudu vytýkal, že se tvrzeními žalovaného o účelovém
jednání žalobců nezabýval v souvislosti s věcí samou, ale toliko při
rozhodování o nákladech řízení. V pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž žalovaný podal dovolání, které dovolací soud posoudil jako
nepřípustné, již na závěru o účelovém chování obou žalobců při rozhodování o
nákladech řízení založeno není.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. září 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu