22 Cdo 2437/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně J. K., zastoupené JUDr. Miroslavou Štěpánkovou, advokátkou se
sídlem v Příbrami II, Kpt. Olesinského 39, proti žalovaným: 1) A. U., 2) D. R.,
3) D. R., 4) J. R., zastoupeným JUDr. Jiřím Jaklem, advokátem se sídlem v Praze
1, Národní 43, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 106/2009, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. února 2012, č. j. 19 Co
389/2011-279, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným k ruce společné a nerozdílné
náklady dovolacího řízení ve výši 39 010,40,- Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku k rukám zástupce žalovaných JUDr. Jiřího Jakla.
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.
června 2011, č. j. 11 C 106/2009-228, ve výroku I. zrušil podílové
spoluvlastnictví účastníků k budově nacházející se na pozemku parc. č. st. 175,
k pozemku parc. č. st. 175 a pozemku parc. č. 97/2, to vše v katastrálním území
a obci K. Ve výroku II. přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně budovu s
garáží nacházející se na pozemku parc. č. st. 175, pozemek parc. č. st. 175 a
dále pozemek parc. č. 97/34, oddělený z pozemku parc. č. 97/2, dále pozemek
parc. č. 97/2, a to se všemi právy a povinnostmi, součástmi a příslušenstvím.
Ve výroku III. přikázal do výlučného vlastnictví žalované 1) pozemek parc. č.
97/32, oddělený z pozemku parc. č. 97/2. Ve výroku IV. přikázal do podílového
spoluvlastnictví žalované 2), žalované 3) a žalovaného 4) pozemek parc. č.
97/33, vzniklý oddělením z pozemku parc. č. 97/2, a to každému ideální 1/3. Ve
výroku V. uznal žalobkyni povinnou zaplatit žalované 1) na vyrovnání jejího
podílu částku ve výši 108.333,-Kč. Ve výroku VI. uložil žalobkyni povinnost
zaplatit žalované 2) na vyrovnání jejího podílu 36.111,- Kč. Ve výroku VII.
uložil dále žalobkyni povinnost zaplatit žalované 3) na vyrovnání jejího podílu
36 111,- Kč. Ve výroku VIII. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 4)
na vyrovnání jeho podílu 36.111,- Kč. Ve výrocích IX. – XII. rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci jsou podílovými vlastníky
budovy nacházející se na pozemku parc. č. st. 175, tohoto pozemku a dále
pozemku parc. č. 97/2, to vše v katastrálním území a obci K., a to žalobkyně
ideální 4/6 nemovitostí, žalovaná 1) ideální 1/6 nemovitostí, žalovaní 2), 3) a
4) každý ideální 1/18 nemovitostí. O tyto nemovitosti se převážně starala
žalobkyně, která zároveň hradila výdaje s nemovitostmi spojené a sama je
užívala, aniž by ostatním spoluvlastníkům platila jakoukoliv náhradu. Ze
znaleckého posudku vypracovaného v řízení vyplynulo, že pozemek parc. č. 97/2
lze reálně rozdělit tak, aby vznikly tři účelně využitelné pozemky. Jako
nejvhodnější variantu rozdělení soud shledal v oddělení pozemku parc. č. 97/32,
97/33 a 97/34 z pozemku parc. č. 97/2.
Soud prvního stupně konstatoval, že je třeba při rozdělení věci podle
spoluvlastnických podílů přihlédnout k účelnému využití věci a k velikosti
těchto podílů. Ačkoliv připustil, že kombinovaný způsob vypořádání, který
zvolil, není zcela obvyklý, jedná se o přípustný způsob za předpokladu, že je
vzniklý nepoměr finančně kompenzován. Tak jako bylo omezeno právo žalovaných,
jejichž spoluvlastnický podíl byl přikázán do vlastnictví žalobkyně, může být
omezen i její spoluvlastnický podíl na pozemku parc. č. 97/2 tím, že jí bude
přikázána za finančního vyrovnání menší část tohoto pozemku než ta, která
odpovídá jejímu 4/6 podílu. Při stanovení výše vypořádacích podílů vyšel z
ocenění spoluvlastnických podílů žalovaných na předmětných nemovitostech
zjištěných znaleckým posudkem.
Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 9. února 2012, č. j. 19 Co 389/2011-279, rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku I. svého rozhodnutí změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví
účastníků k budově nacházející se na pozemku parc. č. st. 175, k pozemku parc.
č. st. 175 a pozemku parc. č. 97/2, to vše v katastrálním území a obci K. Do
výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal pozemek parc. č. 97/32, vzniklý
oddělením geometrickým plánem z pozemku parc. č. 97/2. Do výlučného vlastnictví
žalované 1) pak přikázal pozemek parc. č. 97/33, oddělený geometrickým plánem z
pozemku parc. č. 97/2. Nařídil dále prodej budovy nacházející se na pozemku
parc. č. st. 175 s příslušenstvím, tohoto pozemku, dále pozemku parc. č. 97/34
odděleného z pozemku parc. č. 97/2, a pozemku parc. č. 97/2. Výtěžek, kterého
bude prodejem dosaženo, nařídil odvolací soud rozdělit tak, že 4/6 obdrží
žalobkyně, 1/6 žalovaná 1) a žalovaní 2), 3) a 4) obdrží každý po 1/18.
Žalované 1) uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku
58.333,- Kč. Žalované 1) dále uložil povinnost zaplatit žalovaným 2), 3) a 4)
na vypořádání jejich podílů každému částku 19.444,- Kč. Ve výroku II. a III.
rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Při
svém rozhodování však zohlednil skutečnost, že žalobkyně během odvolacího
řízení uvedla, že již nadále nepožaduje předmětné nemovitosti přikázat do svého
vlastnictví, neboť došlo ke změně její finanční situace. Vzhledem ke
skutečnosti, že jak žalobkyně, tak i žalovaní odmítli přikázání budovy na
pozemku parc. č. st. 175 a pozemku parc. č. st. 175 do svého vlastnictví,
rozhodl odvolací soud o jejich prodeji. Pokud jde o pozemek parc. č. 97/2,
zabýval se odvolací soud jeho reálným rozdělením. Konstatoval, že reálné
rozdělení možné je, zohlednil však skutečnost, že je nezbytné zajistit přístup
k domu na pozemku parc. č. st. 175 a také ke studni, která je zdrojem pitné
vody pro tuto budovu. Proto nepřikázal oddělený pozemek parc. č. 97/34 a
pozemek parc. č. 97/2 do vlastnictví některého ze spoluvlastníků a nařídil
jejich prodej. Pokud jde o pozemky parc. č. 97/32 a 97/33, ty přikázal soud do
výlučného vlastnictví žalobkyně a žalované 1), a to vzhledem k výši jejich
spoluvlastnických podílů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“). Uplatňuje přitom dovolací důvod zatížení řízení vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Dále
namítá, že skutkový stav zjištěný odvolacím soudem nemá v podstatné části oporu
v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka nesouhlasila se způsobem, jakým odvolací soud vypořádal podílové
spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. 97/2. Uvedla, že je většinovou
spoluvlastnicí tohoto pozemku, o který se nejméně 15 let starala, zatímco
ostatní spoluvlastníci o něj nejevili zájem. Do tohoto pozemku také
investovala, hradila elektřinu, pojištění apod. Nesouhlasila s tím, že jí byl
do vlastnictví přikázán pozemek parc. č. 97/32, oddělený z pozemku parc. č.
97/2. Získala tak totiž pouze 690 m2, ačkoliv vzhledem k celkové výměře pozemku
parc. č. 97/2, která činí 1 785 m2, měla podle svého spoluvlastnického podílu
získat výměru ve výši 1 190 m2. Namítla, že provedené rozdělení pozemku parc.
č. 97/2 není funkční a nově vzniklý pozemek, který jí byl přikázán do
vlastnictví, již nemůže využít způsobem, jaký zamýšlela. Připomněla, že v
řízení prokázala, že má finanční prostředky na případnou náhradu
spoluvlastnického podílu k tomuto pozemku ostatním spoluvlastníkům. Odvolacímu
soudu vytkla také to, že nepřihlédl ke skutečnosti, že se ostatní podíloví
spoluvlastníci nikdy na údržbě pozemku nepodíleli. Nesouhlasila se znaleckým
posudkem Ing. Novákové, podle kterého je pozemek neudržován. Uvedla, že
znalecký posudek byl vypracován v roce 2011, tj. zhruba rok před rozhodnutím
soudu, nicméně ke dni rozhodování soudu se však ceny nemovitostí na trhu
změnily. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání vyjádřili tak, že nesouhlasí s výtkami dovolatelky
ohledně skutkových zjištění a procesního postupu odvolacího soudu. Poukázali na
to, že dovolatelka neprokázala, že se o předmětné nemovitosti starala výhradně
ona. Žalovaní se ztotožnili s názorem odvolacího soudu ohledně reálného
rozdělení pozemku parc. č. 97/2, neboť jiné rozdělení by nebylo slučitelné s
účelným využitím věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. února 2012,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je v řešené věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není
však důvodné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka napadá způsob, jakým odvolací soud rozhodl o vypořádání podílového
spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 97/2.
Podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) nedojde-li k
dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého
spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití
věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou
náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc
mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud
její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
V otázce rozdělení společné věci – jakožto prvního a občanským zákoníkem
upřednostněného způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví – vychází
Nejvyšší soud z ustálené judikatury potud, že úvahu odvolacího soudu o tom, zda
v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je či není
rozdělení věci dobře možné, může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její
zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 8060; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost,
kterou Ústavní soud České republiky odmítl pro zjevnou neopodstatněnost
usnesením ze dne 25. května 2010, sp. zn. IV. ÚS 769/10, uveřejněným na
nalus.usoud.cz). K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud opakovaně
přihlásil a lze je považovat za výraz ustálené soudní praxe (k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. října 2010, sp. zn.
22 Cdo 3648/2008 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.
července 2011, sp. zn. 22 Cdo 1511/2009, uveřejněné na www.nsoud.cz).
Přezkum závěrů o reálné dělitelnosti věci ve vazbě na zjevnou nepřiměřenost
úvah soudů v nalézacím řízení se vztahuje jak na posouzení samotné dělitelnosti
předmětu spoluvlastnictví, tak i na úvahu kterému z dosavadních spoluvlastníků
budou jednotlivé části dosud společné věci přikázány (k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo
3357/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8276). I posuzování výběru jedné z více
variant dělení pozemků v řízené o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví je z hlediska přezkumu dovolacím soudem vázáno pouze na
případy, kdy jsou úvahy odvolacího soudu zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. května 2010, sp. zn. 22 Cdo
637/2010, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz).
Stěžejní výhrada dovolatelky spočívá ve zpochybnění postupu, jímž odvolací soud
rozhodl o rozdělení pozemku parc. č. 97/2. Podle přesvědčení žalobkyně je totiž
podmínkou reálného dělení společné věci okolnost, že přikázané části dosud
společné věci jednotlivým spoluvlastníkům odpovídají svou velikostí dosavadním
spoluvlastnickým podílům.
Tato námitka není důvodná.
Občanský zákoník v druhé větě § 142 odst. 1 před výčtem jednotlivých způsobů
vypořádání hovoří o tom, že soud při vypořádání přihlédne k velikosti podílů a
k účelnému využití věci, aniž by blíže kritéria dělení konkretizoval. Soudní
praxe aplikaci uvedených kritérií vztahuje pouze ke způsobu vypořádání, jímž je
přikázání věci některému ze spoluvlastníků (k tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1966, sp. zn. 79/66, uveřejněný pod č. 16/1967
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 2977/2010, publikovaný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. 11 083).
Je ovšem zřejmé, že uvedené závěry odrážejí přístup, podle kterého pro otázku
samotného rozdělení či nerozdělení věci není podstatná úvaha ve směru, který ze
spoluvlastníků by věc účelněji využil, pokud by nedošlo k jejímu rozdělení,
resp. jaká je velikost spoluvlastnických podílů jednotlivých podílových
spoluvlastníků.
V soudní praxi však platí, že při úvaze o tom, zda je rozdělení věci dobře
možné, se zohledňují i skutečnosti podřaditelné pod účelné využití věci (např.
aby rozdělením nevznikly dvě samostatné, nicméně nefunkční věci) nebo pod
velikost podílů (např. tam, kde by poměr rozdělených věci velikostí výrazně
neodpovídal velikosti spoluvlastnických podílů).
Názor, prezentovaný dovolatelkou, jenž váže dělitelnost věci na respektování
velikosti spoluvlastnických podílů, odráží zčásti právní úpravu účinnou do 31.
prosince 1991.
Podle § 142 odst. 1 obč. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č.
509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, nedojde-li
k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého
spoluvlastníka soud. Jestliže je to možné, rozdělí soud věc mezi spoluvlastníky
podle výše podílů. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za
přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu,
aby věc mohla být účelně využita v souladu se zájmy společnosti. Nechce-li věc
žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Obecně lze souhlasit s přístupem, který v případě rozdělení věci upřednostňuje
takový postup, kdy věc bude rozdělena s přihlédnutím k velikosti
spoluvlastnických podílů tak, aby nevznikala povinnost poskytnout finanční
vyrovnání. Reálnému rozdělení věci však podle okolností konkrétního případu
nebrání ani to, jestliže takové dělení není možné, ale přicházelo by do úvahy
dělení věci na více samostatných věcí ve velikostech nekorespondujících
dosavadním spoluvlastnickým podílům s nutností finanční vyrovnání. K těmto
východiskům se Nejvyšší soud výslovně přihlásil v rozsudku ze dne 10. července
2012, sp. zn. 22 Cdo 1431/2012, uveřejněném na internetových stránkách
Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz), v němž dále poukázal na
skutečnost, že nový občanský zákoník – zákon č. 89/2012 Sb., účinný od 1. ledna
2014 - v ustanovení § 1144 odst. 2 výslovně stanoví, že rozdělení věci nebrání
nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků,
vyrovná-li se rozdíl v penězích.
Potud tedy dovolací námitka žalobkyně důvodná není.
Z ustanovení § 142 odst. 1 věty třetí občanského zákoníku a contrario se
podává, že podmínkou rozdělení věci je, že se jedná o rozdělení „dobře možné“.
Tato podmínka není naplněna pouhou faktickou možností a technickou
proveditelností rozdělení společné věci, ale také funkčním opodstatněním
takového rozdělení.
V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se reálným
rozdělením rozumí reálné rozdělení jedné určité zpravidla nemovité věci v
součinnosti se znalcem a při nezbytné existenci oddělovacího geometrického
plánu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.
prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2631/2005, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy,
2006, č. 8, str. 306). V rozsudku ze dne 3. února 2010, sp. zn. 22 Cdo
3685/2008, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 16, str. 596,
vyložil, že samotná skutečnost, že určitý způsob dělení nemovitosti není
„optimální“, ještě neznamená, že by šlo o dělení nemožné. Reálné rozdělení by
nebylo „dobře možné“ zejména v případě, že by nově vzniklé nemovitosti nebylo
možno řádně užívat anebo pokud by náklady na rozdělení věci byly nepřiměřeně
vysoké. Samotná skutečnost, že nově vzniklé nemovitosti bude možno užívat „s
určitým omezením oproti předchozímu stavu“ nebo že budou zřízena věcná břemena,
není významná. Ani nesouhlas některého spoluvlastníka s konkrétním způsobem
rozdělení ještě nebrání tomu, aby soud takové rozdělení provedl, zejména když
žádný z účastníků nenavrhne řešení lépe respektující zájmy obou stran.
Ve vztahu k dělitelnosti pozemků dovolací soud v rozsudku ze dne 28. srpna
2007, sp. zn. 22 Cdo 2163/2006, uveřejněnému v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5747, Nejvyšší soud
vyložil, že reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné v případech, kdy by
ani po adaptaci nemohly vzniknout rozdělením samostatné věci a v případech, kde
by části vzniklé rozdělením nemohly sloužit vlastníkovi způsobem odpovídajícím
jejich povaze. U pozemků závisí toto posouzení na jejich rozloze, celkové ploše
i tvaru. Lze-li pozemek rozdělit vzhledem k jeho poloze, velikosti a tvaru,
určujícím pro možné rozdělení pozemku na dva nebo více pozemků jako
samostatných věcí je zjištění, zda u nově vzniklých pozemků je zajištěn přístup
ke komunikaci, a to buď přímo na komunikaci, nebo cestou po cizím pozemku.
Dovolací soud se především shoduje s odvolacím soudem potud, že při rozdělení
pozemku parc. č. 97/2 vzal odvolací soud na zřetel všechny okolnosti daného
případu. Pro závěr o způsobu rozdělení pozemku byla primární skutečnost, že ve
vztahu k domu na pozemku st. parc. č. 175 a pozemku st. parc. č. 175 přicházela
do úvahy jediná forma vypořádání, a to nařízení projede a rozdělení výtěžku
podle velikosti spoluvlastnických podílů, což výslovně akceptuje i dovolatelka
v dovolání.
Ve vztahu k pozemku parc. č. 97/2 odvolací soud přihlédl k tomu, že na tomto
pozemku se nachází kopaná studna používaná jako zdroj pitné vody pro uživatele
domu – konkrétně na zbytku této pozemkové parcely o výměře 383 m? podle
geometrického plánu č. 501/10118/2009 ověřeného dne 28. června 2009 Ing. E. S.
Vzhledem k polohovému umístění kopané studny na pozemku došlo uvedeným
geometrickým plánem – s přihlédnutím k využitelnosti ostatních oddělených částí
pozemku, k oddělení části pozemku se studnou v nezbytném rozsahu. Stejně tak z
téže pozemkové parcely a týmž geometrickým plánem oddělená parcela č. 97/34 o
výměře 22 m? je nezbytná pro zajištění přístupu k domu a jejímu příslušenství
za účelem jeho údržby. Odvolací soud uzavřel, že budoucí využitelnost objektu
bydlení na pozemku st. parc. č. 175 a pozemku st. parc. č. 175 a s tím spojená
výtěžnost jejich prodeje nařízená odvolacím soudem odůvodňuje nepřikázat
oddělené části původního pozemku parc. č. 97/2, tj. parcelu č. 97/34 o výměře
22 m? a zbytek parc. č. 97/2 o výměře 383 m? žádnému z účastníků, ale nařízení
jejich prodeje s uvedeným objektem bydlení a pozemku st. parc. č. 175.
Vůči těmto závěrům dovolatelka v dovolání výhrady neuplatňuje a postup zvolený
odvolacím soudem považuje dovolací soud za zcela přiléhavý a reflektující
konkrétní situaci, jestliže jeho výsledkem má být zajištěn budoucí jednotný
režim domu a parametry zajišťujícími přístup k domu a jeho zásobování pitnou
vodou. Je zřejmé, že taková východiska pro budoucí prodej umožňují logický
předpoklad dosažení vyšší prodejní ceny, jež je v zájmu účastníků, oproti
stavu, kdy by předmětem prodeje byl pouze dům s pozemkem, zatímco přístup k
domu by byl zajištěn přes pozemek ve vlastnictví jiné osoby, která by
disponovala vlastnickým právem k pozemku se studnou, jež zajišťuje dodávku
pitné vody do rodinného domu.
Odvolací soud v této situaci také správně zhodnotil, že u zbylé části pozemku
parc. č. 97/2 je namístě uvažovat prvotně o rozdělení tak, aby užitná hodnota
svědčila i do budoucna stávajícím spoluvlastníkům. Ostatně ani proti tomuto
postupu neuplatňuje dovolatelka námitky potud, že odvolací soud neměl uvažovat
o rozdělení tohoto pozemku; konkrétní výhrady však směřuje vůči tomu, jakým
způsobem odvolací soud rozdělení pozemku provedl.
Při úvaze o způsobu rozdělení odvolací soud vyšel z toho, že rozdělení pozemku
musí odrážet jeho zbývající výměru 1380 m?. S přihlédnutím k této skutečnosti
neupřednostnil rozdělení pozemku podle velikosti spoluvlastnických podílů s
poukazem na to, že „oddělené části pozemkové parcely“ odpovídající
spoluvlastnickým podílům žalovaných by s ohledem na jejich výměru nebyly
využitelné. Při zvažování konkrétního způsobu možného rozdělení vyšel ze
závěrů znaleckého posudku, jenž uvažoval s variantami dvou parcel o výměře
každé 690 m?. Tento způsob rozdělení umožní volný přístup k pozemkům z místní
komunikace obklopující dosavadní pozemek parc. č. 97/2. Zohlednil též
skutečnost, že s touto navrženou variantou dělení pozemku vyjádřil výslovný
písemný souhlas i stavební úřad, jenž ji považoval jako nejvhodnější z variant
dělení přicházejících do úvahy z hlediska budoucí využitelnosti oddělených
části pozemkové parcely i pro případnou budoucí výstavbu.
Jestliže za této situace neupřednostnil odvolací soud rozdělení pozemku
výhradně se zřetelem na velikost spoluvlastnických podílů, ale přihlédl k výše
uvedeným skutečnost, nelze jeho úvahy v žádném směru považovat za nepřiměřené.
Dovolatelka ostatně v dovolání namítá – vedena úvahou o tom, že rozdělení
pozemku musí respektovat velikost spoluvlastnických podílů – v zásadě pouze to,
že jí měla být přikázána pozemková částice o výměře 1122 m? nebo obě parcely č.
97/32 a č. 97/33.
Vůči tomuto způsobu rozdělení dovolatelka namítá, že parcelu, kterou jí soud
přikázal do vlastnictví, může využít toliko jako zahradu, ačkoliv uvažovala o
tom, že sama nebo její dcera chce na pozemku „postavit nemovitost“.
Odvolacímu soudu nelze vytýkat, jestliže zvažoval rozdělení pozemku způsobem,
který zvolil, pokud pozemek parc. č. 97/2 je druhem využití právě zahradou;
rozdělení pozemku primárně s přihlédnutím k tomuto účelu je naopak zcela
logické. Sama dovolatelka v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně
opakovaně poukazovala na skutečnost, že zahrada předpokládá hospodářské využití
chovem hospodářských zvířat, pěstováním ovoce a zeleniny pro vlastní
zásobování a pro další hospodářské aktivity s tím, že s ohledem vyšší věk má
zájem o přesně takové využití pozemku ve prospěch „nabytí částečné
soběstačnosti využitím pozemku“ s redukcí výdajů domácnosti žalobkyně. Na
shodném stanovisku žalobkyně setrvala i u jednání odvolacího soudu dne 8.
prosince 2011. I v doplnění odvolání ze dne žalobkyně opětovně poukazovala na
skutečnost, že zahradu hodlá využívat dosavadním způsobem.
Jestliže až v dovolacím řízení přichází žalobkyně s tvrzením o stavebním
využití nemovitosti, jedná se o skutečnost, ke které dovolací soud nemohl
přihlédnout – jakožto ke skutečnosti nové – ve smyslu § 241a odst. 4 o. s. ř.
Dovolatelka dále v dovolání poukazovala na skutečnost, že „soud nepřihlédl k
tomu, že „žalobci“ /správně žalovaní/ se nepodíleli na údržbě, opravách atd.
předmětného pozemku“, a nesouhlasila s obsahem znaleckého posudku, jenž
uvedenou zahradu shledal neudržovanou a ve špatném technickém stavu, zarostlou
náletovými rostlinami.
Dovolacímu soudu není zřejmé, jakým způsobem by se tyto námitky mohly
promítnout do poměrů souzené věci z hlediska zvolené varianty dělení pozemku, i
kdyby se jednalo o námitky důvodné.
Dovolatelka ani neuvádí, jaký dovolací důvod touto námitkou vystihuje. Pokud má
jít o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., nejde o námitku důvodnou.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže
odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly
nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo
jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaném v ustanovení § 133 až 135 o. s.
ř.. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatném části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, pod pořadovým č. C
44).
Uvedená skutková zjištění mají oporu v obsahu znaleckého posudku vypracovaném
Ing. Dianou Novákovou. Tímto znaleckým posudkem ze dne 31. ledna 2011 byl
proveden důkaz u jednání soudu prvního stupně dne 10. května 2011, přičemž
žalobkyně vůči tomuto posudku neuplatnila žádné námitky a výhrady. Ani v
následném stanovisku žalobkyně ze dne 17. června 2011 neuplatnila žalobkyně
proti uvedené části znaleckého posudku žádné výhrady a neučinila tak ani u
jednání dne 21. června 2011. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak
není dán.
Poslední dovolací námitkou pak žalobkyně namítá, že ocenění nemovitostí bylo
provedeno v lednu 2011 a odvolací soud rozhodoval v únoru 2012, a „proto je zde
otázka hodnoty nemovitostí, neboť více jak za rok se tržní hodnota nemovitostí
změnila“.
Tato námitka taktéž není důvodná.
Dovolací soud vychází ustálené závěry judikatury dovolacího soudu, podle které
jestliže soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví při
zjištění ceny předmětu spoluvlastnictví vezme za základ znalecký posudek
vypracovaný před více lety, pak nesprávně nevychází z ceny v době vypořádání;
nejedná se o procesní vadu, ale o nesprávné právní posouzení věci (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. srpna 2010, sp.
zn. 22 Cdo 2597/2010, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 2, str.
71).
Žalobkyně v průběhu odvolacího řízení žádným způsobem nepoukazovala na možnou
změnu cen nemovitostí a nenavrhovala ani doplnění znaleckého posudku ani
případné vypracování revizního znaleckého posudku. Jestliže z obsahu spisu
nevyplývaly žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na změny v cenách
nemovitých věcí, nelze vytýkat odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení
věci, jestliže vzal za základ při určení výše přiměřené náhrady znalecký
posudek vypracovaný před jedním rokem.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správné, a proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2, část věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, čímž
žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení.
Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalovaných advokátkou) sestávají (v
souladu s ustanovením § 137 o. s. ř.) u každého z žalovaných z mimosmluvní
odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní
hodnoty 280 000,- Kč podle § 7 bodu 6. ve spojení s ustanovením § 8 odst. 5
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní
služby byl učiněn před 1. lednem 2013, částkou 9 700,- Kč (vyjádření k dovolání
ze dne 1. srpna 2012 - § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky).
Takto určená odměna je u každého z žalovaných snížena o 20 % podle § 12 odst. 4
vyhlášky a činí 7 760,- Kč. Spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů za
jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky) jde o částku
8 060,- Kč u každého z žalovaných. S připočtením náhrady za daň z přidané
hodnoty ve výši 21 % (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1 692,60 Kč činí náklady
u každého z žalovaných celkem 9 752,60 Kč. Při celkovém počtu čtyř žalovaných
je celková výše nákladů řízení na straně žalovaných představována částkou 39
010,40 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř.
by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za
zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou
se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,
ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního
tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu
(část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7.
května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb.
jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto žalobkyni uložil, aby žalovaným, kteří mají postavení
nerozlučných společníků, oprávněným společně a nerozdílně, nahradila náklady
dovolacího řízení ve výši 39 010,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám zástupce žalovaných (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost rozsudkem uložená, mohou se
oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. listopadu 2013
Mgr.
Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu