22 Cdo 2977/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka,
Ph.D., ve věci žalobkyně J. H., zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem,
se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti žalované 1) J. G., zastoupené Mgr.
Jiřím Buchvaldkem, advokátem se sídlem v Praze, Ovocný trh 2/580, a 2) S. – F.
G., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem se sídlem ve Strakonicích,
Bezděkovská 53, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u
Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 262/2004, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2009, č.
j. 5 Co 454/2008-559, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2009, č. j. 5
Co 454/2008-559, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích
k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v předmětné věci domáhala zrušení spoluvlastnictví jí a žalovaných
k nemovitostem - budově č. p. 320, jiná stavba, nacházející se na pozemku parc. č. 276/1, budově č. p. 375, jiné stavbě, nacházející se na pozemku parc. č. 276/2, k pozemku parc. č. 276/1 a pozemku parc. č. 276/2, to vše v katastrálním
území B., zapsaným na listu vlastnictví č. 4391 u Katastrálního úřadu pro
Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště ve Strakonicích (dále též jen
,,předmětné nemovitosti“). Žalobu odůvodnila tím, že není možné s žalovanými
dosáhnout dohody o užívání společné věci, přičemž jediným řešením je podílové
spoluvlastnictví zrušit a vypořádat. Navrhla, aby soud nemovitosti vypořádal
tím způsobem, že jí přikáže do výlučného vlastnictví budovu č. p. 320 na
pozemku parc. č. 276/1 v katastrálním území B. Ve vlastnictví žalovaných by pak
zůstala budova č. p. 375 na pozemku parc. č. 276/2 v katastrálním území Blatná. Žalovaní naopak nesouhlasili s rozdělením nemovitostí, které tvoří dohromady
nemovitou kulturní památku – Zámek Blatná. Tvrdili, že zámek je stavebně
technicky propojen, napojen na jedinou elektrickou, vodovodní a kanalizační
přípojku a je opatřen jen jedním vjezdem. Se zrušením a vypořádáním podílového
spoluvlastnictví souhlasili. Navrhli však, aby soud přikázal předmětné
nemovitosti do jejich podílového spoluvlastnictví a zavázal je k vyrovnání
spoluvlastnického podílu žalobkyni. Okresní soud ve Strakonicích (dále jen ,,soud prvního stupně“) řešil především
otázku, zda lze nemovitosti, které jsou předmětem řízení, rozdělit či nikoliv. Soud prvního stupně konstatoval, že Zámek Blatná tvoří ucelený areál a je
přístupný veřejnosti a vede zde prohlídková trasa. Budova č. p. 320, jiná
stavba, nacházející se na pozemku parc. č. 276/2 v katastrálním území obce
Blatná je dále využívána k pořádání koncertů, výstav a kulturních akcí městem
Blatná. V řízení před soudem prvního stupně byl vypracován znalecký posudek soudem
ustanoveným znalcem Ing. J. Z., který dospěl k závěru, že nemovitosti lze
rozdělit a navrhl dvě varianty rozdělení. Rozdělení nemovitostí neposuzoval z
hlediska zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Ve věci vydal k žádosti předchůdkyně žalovaného 2) Národní památkový ústav
vyjádření, z nějž vyplynul jednoznačný požadavek a zájem státní památkové péče
na jednotné správě a péči o areál, protože fyzické rozdělení budov či ploch, ze
kterých je areál složen, se jeví jako nevhodné. Dále byl vypracován posudek statika Ing. K. L., který konstatoval konstrukční a
statické propojení paláce Rejtů, Rožmitálského a Rozdražovského, včetně věže. Za jedinou „samostatnou část“ zámku označil palác Bavorský. Ve věci dále
vypracoval studii doc. Ing. F. K., autorizovaný architekt, a doporučil
jednotnou majetkovou správu za účelem zaručení optimální komplexní ochrany a
údržby bez nekoordinovaných zásahů. Ing. J. B.
v technické zprávě o napojení Zámku Blatná na inženýrské sítě
upozornil, že při rozdělení komplexu bude nutné zbudovat nové sítě pro oddělené
části a v případě kanalizace by bylo nutné komplexně vyřešit kanalizaci celého
zámku, neboť stávající rozvody jsou nevyhovující. Rovněž Ing. arch. A. G. ve
svém vyjádření považoval rozdělení navržené soudním znalcem za nepřijatelné a
upozornil na možné odepření udělení stavebního povolení ze strany stavebního
úřadu. I akademický architekt doc. Ing. V. G. ve svém vyjádření zdůraznil
nutnost respektovat celistvost areálu, když rozdělení majetku je podle jeho
názoru ve vážném rozporu s tímto požadavkem. Znalec z oboru stavebnictví, Ing. M. P., navíc uvedl, že není možné docílit vznik samostatných věcí vzhledem k
jejich provozní propojenosti a přístupům k objektu. Asociace majitelů hradů a zámků se také vyslovila proti rozdělení zámku. Městský úřad Blatná, odbor výstavby, upozornil na nutnost znát přesné stavební
úpravy, návrhy technických instalací, stavební zásahy do konstrukcí a upozornil
na nutnost vyžádat si závazné stanovisko ve smyslu § 14 zákona č. 20/1987 Sb.,
o státní památkové péči, v souvislosti s navrhovanými stavebními úpravami. Znalecký posudek Ing. O. J. se vyslovil proti rozdělení předmětných nemovitostí
na dvě samostatné části, neboť by tím bylo znemožněno účelné využívání národní
kulturní památky pro veřejnost a rozdělení by navíc přineslo jen další neshody
a problémy způsobené nutným zřízením věcných břemen. Soud prvního stupně konstatoval, že vztahy mezi účastníky jsou dlouhodobě
konfliktní, dokonce mezi sebou vedli již 26 soudních sporů, jeden z nich není
doposud pravomocně skončen. Soud prvního stupně se přiklonil k názoru, že nemovitosti jsou reálně
nedělitelné, a to s přihlédnutím k účelnému využití věci a prevenci dalších
sporů mezi účastníky, když obě varianty rozdělení předmětných nemovitostí v
posudku soudního znalce Ing. J. Z. předpokládaly zřízení věcných břemen, resp. ponechání některých částí nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví. Zohlednil i
skutečnost, že žalovaní vyjádřili neochotu účastnit se stavebního řízení a
hradit náklady na stavební úpravy, které by bylo třeba provést v návaznosti na
rozdělení nemovitých věcí. Z těchto důvodů soud prvního stupně zrušil podílové
spoluvlastnictví účastníků (výrok I. rozsudku) a předmětné nemovitosti přikázal
do vlastnictví žalovaných tak, že do vlastnictví žalované 1) přikázal podíl 7/8
na předmětných nemovitostech a žalovanému 2) přikázal podíl 1/8 na předmětných
nemovitostech (výrok II. rozsudku). Zavázal je rovněž povinnými zaplatit
žalobkyni peněžní částky jako náhradu za spoluvlastnický podíl v poměru jejich
spoluvlastnických podílů na nemovitých věcech (výrok III. rozsudku). O náhradě
nákladů řízení rozhodl ve výrocích IV. - V. rozsudku soudu prvního stupně. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání
žalobkyně rozsudkem ze dne 16. října 2009, č. j. 5 Co 454/2008-559, rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že zrušené podílové spoluvlastnictví účastníků
vypořádal tak, že budovy rozdělil mezi účastníky, když do vlastnictví žalobkyně
přikázal ,,část budovy č. p. 320, jiná stavba, historicky označovaná jako
Bavorovský palác stojící na stavební parcele St. 276/1 a část budovy č. p. 375,
jiná stavba, historicky označovaná jako Renesanční krček stojící na stavební
parcele St. 276/2“ a do podílového spoluvlastnictví žalovaných přikázal ,,části
budovy č. p. 320, jiná stavba, historicky označované jako Rejtův palác a
Rožmitálský palác, stojící na stavební parcele St. 276/1, část budovy č. p. 375, jiná stavba, historicky označovaná jako Rozdražovský palác, stojící na
stavební parcele St. 276/2, a budova historicky označovaná jako Obranná věž,
stojící na stavebních parcelách St. 276/1 a St. 276/2“, a to v poměru podílů
7/8 žalované 1) a 1/8 žalovanému 2). Rozhodnutí soudu prvního stupně dále
změnil tak, že žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům parc. č. 276/1 a 276/2,
zapsaných na listu vlastnictví č. l. 4391 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský
kraj, Katastrální pracoviště ve Strakonicích; též rozhodl o povinnosti
žalovaných zaplatit žalobkyni přiměřenou náhradu (výrok I. rozsudku). Dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III. rozsudku). Odvolací soud doplnil dokazování ohledáním na místě samém a konstatoval, že ze
stanovisek a vyjádření v řízení před soudem prvního stupně lze konstatovat
nejednotnost názoru na rozdělení předmětných nemovitostí. Vyšel z dikce § 142
odst. 1 obč. zák., kde je stanoveno pořadí způsobů vypořádání podílového
spoluvlastnictví s tím, že na prvním místě je rozdělení věci. Reálným
rozdělením však musí vzniknout samostatné věci. Pokud nepřichází reálné
rozdělení věci do úvahy, je třeba uvažovat nad dalšími možnými řešeními. Odvolací soud však v daném případě dospěl k závěru, že rozdělení věci je
otázkou odbornou a poukázal na znalecký posudek Ing. J. Z., který rozdělení
věci připustil. Odvolací soud uvedl, že požadavek předejít dalším sporům, tak
jak z něj soud prvního stupně vyšel v odůvodnění svého rozsudku, nemůže obstát,
neboť tomuto požadavku je nadřazeno právo každého ze spoluvlastníků ,,fyzicky
participovat na nemovitém majetku, který patří jejich rodině řadu staletí a pro
účastníky má kromě finanční bezpochyby i historickou a rodinnou hodnotu“. Také
předpokládané těžkosti žalobkyně v průběhu stavebního řízení nemohou být
důvodem vyloučení tohoto způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví. V
souvislosti s prováděním konkrétních oddělovacích prací odvolací soud odkázal
účastníky na stavební řízení, kde budou postupně řešeny jednotlivé detaily.
Pokud jde o vybudování nové kanalizační přípojky, zde odvolací soud
konstatoval, že lze čistírnu odpadních vod umístit na povrch nádvoří zámku, tj. na pozemek parc. č. 276/1, a vedení vodovodní a kanalizační přípojky realizovat
přes pozemek parc. č. 2281, jež je také ve spoluvlastnictví účastníků. Posledně
zmíněný pozemek v dané věci však není předmětem řízení. Ohledně nákladů na rozdělení nemovitostí odvolací soud uvedl, že ani neochota
žalovaných tyto hradit nevede k závěru o reálné nedělitelnosti věci, neboť
žalobkyně potvrdila svou připravenost tyto stavební činnosti finančně
zabezpečit. Námitku, že reálným rozdělením nemovitostí bude zničen historický charakter
zámku jako celku, odvolací soud posoudil tak, že všechny činnosti směřující k
rozdělení nemovitostí budou podléhat dohledu orgánů památkové péče a stavebnímu
úřadu. Prohlídková trasa pro veřejnost pak může být rozdělena na více
prohlídkových tras, tedy ani zájem veřejnosti nebude poškozen. Odvolací soud konstatoval, že je-li možné věc rozdělit, nemůže soud zkoumat
účelné využití věci, když toto kritérium se uplatňuje jen při rozhodování o
přikázání věci některému ze spoluvlastníků za náhradu. Skutečnost, že odvolací soud nezrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k
pozemkům parc. č. 276/1 a parc. č. 276/2, odůvodnil tím, že ponechání pozemků
ve spoluvlastnictví účastníků nezmaří smysl reálného rozdělení budov, naopak
přispěje ke snadnějšímu přístupu účastníků k jejich budovám bez nutnosti řešit
tento přístup pomocí věcných břemen, což podle názoru odvolacího soudu odpovídá
charakteru budov tvořících areál nemovité kulturní památky přístupné veřejnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaná 1) a žalovaný 2) dovolání.
Žalovaná 1) spatřuje přípustnost dovolání v ustanovení „§ 237 odst. 1“
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení bylo
postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá,
že výrok rozsudku odvolacího soudu je neurčitý, neboť chybí odkaz na příslušný
oddělovací geometrický plán, který ani soud nenechal zpracovat, s tím, že
označení nemovitostí dle jejich historického názvu nemůže být podkladem pro
zápis do katastru nemovitostí. Vadu řízení spatřuje v tom, že i samotný žalobní
petit byl formulován neurčitě a soud nevedl žalobkyni k odstranění tohoto
nedostatku. Také namítá, že žalobkyně dne 16. května 2008 u jednání změnila
svůj žalobní návrh a soud o této změně žaloby nerozhodl. Dovolatelka dále
poukazuje na judikatorní vývoj a změnu právní úpravy podílového
spoluvlastnictví po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991
Sb. s tím, že má za to, že v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, není možné při
posuzování otázky, zda je rozdělení věci dobře možné, vycházet jen z
technického hlediska, ale je třeba též přihlédnout k jiným okolnostem z
hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. Za klíčové hledisko
posuzování reálné dělitelnosti předmětných nemovitostí považuje hledisko účelné
využitelnosti. Uvedla, že z větší části financuje provoz a opravy Zámku Blatná
z prostředků získaných prohlídkami zámku a možné rozdělení by způsobilo výrazné
snížení těchto příjmů a ohrožení oprav a udržovacích prací na Zámku Blatná.
Poukazuje znovu na problematičnost rozdělení zámku spočívající ve zřízení
věcných břemen, vybudování samostatných přípojek inženýrských sítí, což
považuje za technicky a finančně náročné nejen ze svého pohledu, ale i z
pohledu správních orgánů. Připomíná dále, že technickou či stavební dělitelnost
nelze ztotožňovat s dělitelností reálnou. Soudu odvolacímu vytýká také to, že
rozdělil předmětné nemovitosti, aniž by vzal v potaz, že existuje pouze jediná
přípojka vody a energií. Dovolatelka dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud
nezrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. 276/1 a 276/2
minimálně v části, ve které tvoří zastavěnou plochu.
Žalovaný 2) v dovolání uvádí, že základním kritériem pro posouzení dělitelnosti
či nedělitelnosti nemovitostí je podle § 142 odst. 1 obč. zák. posouzení, zda
je rozdělení věci dobře možné. Zámek Blatná je podle jeho názoru věcí
hromadnou, která musí plnit účel jednoho majetkového celku. Stejně jako
žalovaná 1) namítá nevykonatelnost výroku rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích a nemožnost využití tohoto rozhodnutí jako podklad pro zápis do
katastru nemovitostí.
Žalobkyně se k dovoláním nevyjádřila.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami,
účastníky řízení zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu k závěru, že dovolání je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. Podle § 142 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nedojde-li k dohodě,
zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka
soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li
rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo
více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně
využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a
výtěžek rozdělí podle podílů. Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší
a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a
rozdělením výtěžku. Při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci
může soud zřídit věcné břemeno k nově vzniklé nemovitosti ve prospěch vlastníka
jiné nově vzniklé nemovitosti. Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nemůže být
na újmu osobám, kterým příslušejí práva na nemovitosti váznoucí. Nalézací soudy správně ve svých rozhodnutích vystihly, že rozdělení věci je
primárním způsobem vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví. V daném
směru je proto dovolací přezkum zaměřen především na otázku, vyřešenou
odvolacím soudem kladně, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro
rozdělení staveb dosud se nacházejících ve spoluvlastnictví účastníků. Se závěry přijatými odvolacím soudem se však dovolací soud neztotožnil. Již bývalý Nejvyšší soud ČSR v rozsudku ze dne 20. prosince 1985, sp. zn. 3 Cz
43/85, uveřejněném v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, 1987, č. 1, vyložil, že
reálné rozdělení stavby je možné jen tehdy, jestliže vzniknou na základě
stavebních úprav učiněných podle stavebních předpisů samostatné věci (shodně ve
starší judikatuře např.
rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. dubna 1967,
sp. zn. 4 Cz 33/67, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
1967, pod pořadovým č. 108, v novější judikatuře např. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 8. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 1130, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 6. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 3929/2010,
uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky –
www.nsoud.cz). Rozhoduje-li soud v režimu soukromého práva o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, nemůže odhlédnout od právní úpravy obsažené ve
veřejnoprávních předpisech. Judikatura dovolacího soudu respektuje a výslovně zdůraznila princip, že v
řízeních končících vydáním tzv. konstitutivního rozhodnutí je třeba zohledňovat
úpravu obsaženou ve veřejnoprávních předpisech (k tomu v poměrech zřízení práva
tzv. nezbytné cesty srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 23. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 225/2006, uveřejněný v Souboru pod
pořadovým č. C 4013, přičemž základ argumentace je použitelný i ve sporech o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví; argumentačně shodně srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 3700/2010, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz). Dovolací soud v rozsudku ze dne 25. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 3103/2007,
uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 8, vyložil, že souhlas orgánu
ochrany zemědělského půdního fondu ke zřízení věcného břemene nezbytné cesty
přes pozemek v zemědělském půdním fondu § 151o odst. 3 se nevyžaduje, což však
neznamená, že by si soud neměl vyžádat vyjádření příslušného orgánu ochrany
přírody. Uvedený závěr byl odrazem argumentace, podle níž je příslušný orgán
ochrany přírody odborně vybaven k úvaze o zatížení zemědělských pozemků
zřízením cesty. Tyto principy se uplatní také v řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví. Smyslem rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví rozdělením věci nemůže být takové rozhodnutí, které by bylo
buď v rozporu s právní úpravou obsaženou v předpisech veřejného práva, nebo by
tyto předpisy realizaci rozdělení neumožnily. Veřejnoprávní přesah do řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, jde-li o dělení a rozdělení staveb a pozemků, se promítá v
rovině obecných veřejnoprávních předpisů a zvláštních právních předpisů. Obecná
veřejnoprávní úprava je reprezentována právními předpisy z oblasti tzv. stavebního práva a zvláštní veřejnoprávní úpravu reprezentují právní předpisy
dopadající na dílčí speciální úseky veřejnoprávních úprav. Ty mohou limitovat
rozdělení nemovitostí výslovnou právní úpravou (např. § 12 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon)).
V
odborné literatuře byl vyjádřen názor, který sdílí také dovolací soud, že k
této úpravě je nutné přihlédnout i při zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví rozhodnutím soudu (k tomu srovnej Staněk, J. : Lesní zákon,
zachování lesů. Poradce, 1996, č. 8, str. 13 – 14). Dále pak veřejnoprávní předpisy svou úpravou zasahují do možného rozdělení
nemovitostí nepřímo. Do této skupiny patří i zákon č. 20/1987 Sb., o státní
památkové péči, neboť Zámek Blatná je nemovitou kulturní památkou (§ 2 odst. 1
uvedeného zákona), a je proto při zvažování možnosti rozdělení Zámku Blatná
nutné přihlížet i k úpravě uvedené v tomto zákoně. Podle § 1 odst. 1, 2 zákona o státní památkové péči, stát chrání kulturní
památky jako nedílnou součást kulturního dědictví lidu, svědectví jeho dějin,
významného činitele životního prostředí a nenahraditelné bohatství státu. Účelem zákona je vytvořit všestranné podmínky pro další prohlubování
politickoorganizátorské a kulturně výchovné funkce státu při péči o kulturní
památky, o jejich zachování, zpřístupňování a vhodné využívání, aby se podílely
na rozvoji kultury, umění, vědy a vzdělávání, formování tradic a vlastenectví,
na estetické výchově pracujících a tím přispívaly k dalšímu rozvoji
společnosti. Péče státu o kulturní památky (dále jen "státní památková péče")
zahrnuje činnosti, opatření a rozhodnutí, jimiž orgány a odborná organizace
státní památkové péče (§ 25 až 32) v souladu se společenskými potřebami
zabezpečují zachování, ochranu, zpřístupňování a vhodné společenské uplatnění
kulturních památek. Ostatní orgány státní správy a organizace spolupracují v
oboru své působnosti s orgány a odbornou organizací státní památkové péče a
pomáhají jim při plnění jejich úkolů. Podle § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči, za kulturní památky podle
tohoto zákona prohlašuje ministerstvo kultury České republiky (dále jen
"ministerstvo kultury") nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, a)
které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a
prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích
schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich
hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické, b) které mají
přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem. Podle § 9 odst. 1 věta první a druhá zákona o státní památkové péči vlastník
kulturní památky je povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování,
udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením,
znehodnocením nebo odcizením. Kulturní památku je povinen užívat pouze
způsobem, který odpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě
a technickému stavu. Podle § 14 odst. 1, 3, 6 zákona o státní památkové péči zamýšlí-li vlastník
kulturní památky provést údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou
úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí (dále jen "obnova"), je povinen
si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou
působností, a jde-li o národní kulturní památku, závazné stanovisko krajského
úřadu.
V závazném stanovisku podle odstavců 1 a 2 se vyjádří, zda práce tam
uvedené jsou z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné, a stanoví se
základní podmínky, za kterých lze tyto práce připravovat a provést. Základní
podmínky musí vycházet ze současného stavu poznání kulturně historických
hodnot, které je nezbytné zachovat při umožnění realizace zamýšleného záměru. Orgán státní památkové péče příslušný podle odstavců 1 a 2 vydá závazné
stanovisko po předchozím písemném vyjádření odborné organizace státní památkové
péče, se kterou projedná na její žádost před ukončením řízení návrh tohoto
závazného stanoviska. Písemné vyjádření předloží odborná organizace státní
památkové péče příslušnému orgánu státní památkové péče nejpozději ve lhůtě 20
dnů ode dne doručení žádosti o jeho vypracování, nestanoví-li orgán státní
památkové péče ve zvlášť složitých případech lhůtu delší, která nesmí být delší
než 30 dnů. Pokud ve lhůtě 20 dnů nebo v prodloužené lhůtě příslušný orgán
státní památkové péče písemné vyjádření neobdrží, vydá závazné stanovisko bez
tohoto vyjádření. Zákon o státní památkové péči sice nepředpokládá souhlas orgánu státní
památkové péče k rozdělení nemovité kulturní památky, což však neznamená, že by
si soud neměl vyžádat vyjádření příslušného orgánu státní památkové péče. Orgán
státní památkové péče je totiž odborně vybaven k úvaze o rozdělení nemovité
kulturní památky a důsledcích s tím spojených. Přesah stavebních předpisů ani zákona o státní památkové péči však odvolací
soud do svého rozhodnutí nepromítl. Odvolací soud svůj závěr o dělitelnosti
zámku Blatná opřel výhradně o závěry znaleckého posudku vypracovaného znalcem
Ing. Josefem Koubou a variantní dělení, které znalec zpracoval. Sám znalec při
výslechu u jednání odvolacího soudu konaného dne 22. dubna 2009 uvedl, že
návrhy na rozdělení stavby s orgány památkové péče nekonzultoval. Při výslechu
konaném u jednání odvolacího soudu dne 14. října 2009 znalec uvedl, že se
nemůže vyjádřit k tomu, zda jím navržený způsob rozdělení zámku je podmíněn
vydáním stavebního povolení či splněním dalších podmínek. Sám znalec však ve
svém posudku ze dne 5. ledna 2009 uvedl, že stavba vodovodu, kanalizace a
čistírny odpadních vod, jakožto nezbytných atributů rozdělení, podléhá
stavebnímu povolení s tím, že ke stavbě čistírny odpadních vod je třeba navíc
ještě povolení k vypouštění do vod povrchových. Odvolací soud měl při úvaze o možném rozdělení především zjistit, jaké je
stanovisko příslušných orgánů činných na úseku stavebních předpisů k návrhu na
rozdělení nemovitostí, jakož i orgánů činných na úseku ochrany státní památkové
péče. Tímto způsobem však nepostupoval a již z tohoto důvodu nelze jeho závěr o
splnění podmínek pro rozdělení považovat za správný.
Jestliže v této souvislosti v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „všechny
činnosti směřující k reálnému rozdělení budou muset podléhat zákonnému dohledu
orgánů památkové péče a budou muset odpovídat i požadavkům stavebního úřadu“,
nelze takový postup považovat za správný, jestliže zvolený způsob rozdělení
zámku není podložen zjištěními, že z hlediska veřejnoprávních předpisů vůbec
přichází do úvahy. Zjištění stanovisek příslušných orgánů bylo v řízení namístě tím spíše, že
žalovaní v průběhu řízení opakovně předkládali řadu listinných důkazních
prostředků poukazujících na nevhodnost rozdělení zámku. Odvolací soud tyto
listinné důkazní prostředky odmítl s tím, že „z nich ani neplyne, že by jejich
zpracovatelé zastávali názor o nemožnosti reálného dělení, pouze poukazují na
nevhodnost takového dělení“. Tyto závěry odvolacího soudu jsou však v rozporu s obsahem spisu. Ostatně, při
úvaze o možném rozdělení nelze odhlédnout od důvodů, které variantu rozdělení
poměřují i hlediskem vhodnosti, neboť občanský zákoník vychází z toho, že volba
vypořádání rozdělením nepřichází do úvahy tehdy, jestliže rozdělení není „dobře
možné“. V této souvislosti dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají právní názor, podle
kterého při úvaze o rozdělení věci nelze přihlížet k účelnému využití věci,
neboť se jedná o hledisko relevantní toliko při přikázání věci některému ze
spoluvlastníků. Byť tento svůj názor nespojil odvolací soud podle odůvodnění
svého rozsudku s žádným konkrétním přesahem do souzené věci, považuje dovolací
soud za vhodné se vyjádřit i k této otázce, jejíž řešení dovolatelé napadají. Soudní praxe, vyjádřená např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. září
1966, sp. zn. 4 Cz 79/66, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, 1967, pod pořadovým č. 16, se kloní k závěru, že hledisko účelného
využití věci a velikosti spoluvlastnických podílů lze vztáhnout pouze k
vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu s argumentem,
že v případě reálné dělitelnosti nemůže soud zkoumat účelné využití věci, které
ostatně není bez dalšího rozhodující. K těmto závěrům se přiklonila i současná
judikatura (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 15. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, uveřejněné v časopise Soudní
rozhledy, 2008, č. 5, str. 184, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 28. března 2008, sp. zn. 22 Cdo 2394/2006, uveřejněný na internetových
stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Je ovšem zřejmé, že uvedené závěry soudní praxe odrážejí přístup, podle kterého
pro otázku samotného rozdělení či nerozdělení věci není podstatná úvaha ve
směru, který ze spoluvlastníků by věc účelněji využil, pokud by nedošlo k
jejímu rozdělení, resp. jaká je velikost spoluvlastnických podílů jednotlivých
podílových spoluvlastníků. V soudní praxi však platí, že při úvaze o tom, zda je rozdělení věci dobře
možné, se zohledňují i skutečnosti podřaditelné pod účelné využití věci (např. aby rozdělením nevznikly dvě samostatné, nicméně nefunkční věci) nebo pod
velikost spoluvlastnických podílů (např.
tam, kde by poměr rozdělených věcí
výrazně neodpovídal velikosti spoluvlastnických podílů). Ostatně i Ústavní soud
České republiky ve svém usnesení ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. IV. ÚS 1232/07,
uveřejněném na http://nalus.usoud.cz, vyložil, že při úvaze o splnění podmínek
pro rozdělení věci je nutno zvažovat i zásadu účelnosti využití nově vzniklých
věcí a okolnost, aby jednotlivé vzniklé věci mohly plnit své funkční určení. Již ve vyjádření žalované 1) ze dne 30. března 2009 ke znaleckému posudku
žalovaná velmi podrobně a konkrétně poukazovala na konkrétní výhrady vůči
závěrům znaleckého posudku o dělitelnosti zámku jak z hlediska výhrad stavebně
technických, požárně bezpečnostních, zajištění dodávky elektřiny, řešení
kanalizačních a vodovodních přípojek, vodovodu i odvodu splaškové a dešťové
vody. V témže podání pak uplatňovala v konkrétní rovině výhrady vůči
dělitelnosti zámku i v případě, kdy by dělení ze stavebně-technického hlediska
přicházelo do úvahy; tyto výhrady se týkaly vhodnosti rozdělení Zámku Blatná. K
uvedenému vyjádření žalovaná doložila vyjádření Národního památkového ústavu ze
dne 19. listopadu 2008 se závěrem, že „je jednoznačným požadavkem a zájmem
státní památkové péče, aby i do budoucna byla zajištěna jednotná správa a péče
o celý takto významný areál. Z památkového hlediska je proto zcela nevhodné
fyzicky předělovat a rozdělovat budovy či plochy, z nichž je celý areál
složen“. Obdobně ze zprávy Ing. P. M., předsedy Sboru expertů Odboru kultury,
památkové péče a cestovního ruchu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 11. května
2008 se podává, že variantu o stavebním rozdělení Zámku Blatná považuje za
nevhodnou a neproveditelnou. Ze zprávy doc. PhDr. J. Š., presidenta Českého
národního komitétu ICOMOS - Mezinárodní rady památek a sídel ze dne 4. ledna
2008 se podává nedoporučení k rozdělení zámku z důvodu předejití škody na
památkové integritě a autenticitě. Ze zprávy prof. PhDr. T. D., DrSc. –
archeologického ústavu Akademie věd České republiky ze dne 26. března 2009 se
podává, že jakékoliv zásahy do stávající terénní situace (tedy i výkopy
inženýrských sítí) jsou přípustné pouze formou regulérního archeologického
výzkumu s předpokládanou minimální výší nákladů cca 2 000 000,- Kč. Ze
znaleckého posudku Ing. O. J. ze dne 30. března 2009 se podává názor, že znalec
Ing. K. se zabýval pouze stavebně-technickou variantou rozdělení zámku, avšak s
neúplným rozsahem prací a opomenutím nutných nákladů s tím spojených přičemž
posudek znalce Ing. K. neřeší otázku dalších investic, které vzniknou, aby
oddělená většinová část zámku mohla být samostatně funkční a mohla být dále
provozována a užívána. Znalecký posudek znalec Ing. K. nemůže sloužit jako
podklad pro rozhodování soudu, neboť opomíjí zásadní otázky spojené s
charakterem nemovité kulturní památky, jejího umístění na skalnatém ostrově,
přičemž znalec Ing. K. si nevyžádal stanoviska příslušných orgánů památkové
péče, Hasičského záchranného sboru apod. Podle názoru znalce Ing. O. J. by se
náklady na rozdělení zámku ve variantě zvolené odvolacím soudem pohybovaly v
řádu milionů Kč.
Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích ve
zprávě ze dne 14. dubna 2009 zdůrazňuje, že zámecký Areál v Blatné sestává z
několika převážně palácových budov, které by „teoreticky, při odhlédnutí od
pravé podstaty mimořádné hodnoty areálu jako celku, byly oddělitelné, ale z
památkového hlediska jakoukoliv formu rozdělení a porušení celistvosti nelze
doporučit“. Současně uvedená zpráva zdůrazňuje, že při případném rozdělení
dojde ke vzniku požadavků na dodatečné stavební úpravy společně s požadavky na
úpravy vyplývající z dalších právních předpisů – hygienických předpisů,
požárního zabezpečení budov, bezpečnostního zajištění budov apod., které lze v
době podání zprávy velmi obtížně předvídat, ale které mohou způsobit vážné
škody hmotné i újmu na památkové autenticitě areálu. Z expertního posudku Ing. J. Č., autorizovaného inspektora podle stavebního zákona a autorizovaného
inženýra pro pozemní stavby, z 6. dubna 2009 – z důvodů podrobně rozvedených v
tomto posudku - se podává, že „stavba vyvolaná eventuálním rozhodnutím o dělení
zámku Blatná nebude realizovatelná. Takovou stavbu nelze řádně povolit v rámci
řízení o umístění stavby a v rámci stavebního řízení.“
Zpráva Městského úřadu v Blatné ze dne 22. července 2009 týkající se posouzení
rozdělení Zámku Blatná, vyznívá tak, že uvedený úřad jako místně příslušný
orgán státní památkové péče vydal dne 13. července 2009 sdělení ve věci
rozdělení Zámku Blatná, ve kterém z hlediska zájmů státní památkové péče
jednoznačně určil fyzické rozdělení zámku za nevhodný zásah do stávající
celistvosti areálu nemovité kulturní památky i památkově hodnotných konstrukcí. Zpráva připouští jednotný právní režim zámku v podílovém spoluvlastnictví,
přičemž následnou správu zámku by zajišťoval dohodou určený správce. Zpráva
obsahuje konstatování, že reálné rozdělení Zámku Blatná dvě samostatné věci s
negativním závěrem bylo posouzeno v následujících podkladech : 1) doc. Ing. Arch. F. Kašička – posudek Blatná – vodní hrad – 01 – 02/2006, 2) Ing. Arch. P. M. – expertní posudek k možnosti rozdělení ze dne 11. května 2008, 3) doc. PhDr. J. Š. – president ICOMOS – doporučení ze dne 4. ledna 2008, 4) doc. Ing. akad. arch. V. G. – podmínky limitující ochranu a uchování památkových hodnot
zámeckého areálu z hlediska souladu se současnými kritérii evropské památkové
péče ze dne 15. července 2006, 5) vyjádření NPÚ, ú. p. Praha – P. J. –
generální ředitel – vyjádření k ochraně a zachování celistvosti areálu; zpráva
Městského úřadu v Blatné uzavírá, že obsah vyjádření v těchto zprávách
respektuje a doporučuje jako podklad pro soudní řízení. Zpráva Ing. J. B. – autorizovaného inženýra pro pozemní stavby z měsíce srpna
2009, jejímž účelem bylo zpracování položkového rozpočtu na zemní práce
související s provedením nových přípojek splaškové kanalizace a vody pro objekt
Bavorovského paláce v areálu zámku v Blatné odhaduje celkové náklady na částku
převyšující 7,5 milionu korun českých.
Jestliže v průběhu řízení byly předloženy listiny uvedeného obsahu, nelze
vypořádání se s nimi způsobem, který učinil odvolací soud považovat za
dostačující. Jestliže odvolací soud zvažoval možnost rozdělení věci, měl se důsledně
vypořádat s obsahem uvedených listinných důkazních prostředků tím spíše,
jestliže se prakticky všechny vyslovily s podrobnou a odbornou argumentací
proti variantě dělení zámeckého areálu v Blatné. V rovině praktického postupu
tak měl opatřit podklady pro závěr, že znalcem Ing. K. navržené dělení zámku je
v souladu se stavebními předpisy, a to dotazem na příslušný orgán působící na
úseku stavebního práva, zjistit stanovisko orgánů státní památkové péči k
navrženému dělení a zjistit konkrétní požadavky, které by na dělení kladly
veřejnoprávní předpisy z oblasti stavebního práva z hlediska splnění podmínek
pro uvažovaný postup. Teprve po tomto zjištění a vymezení konkrétních, zejména
technických, podmínek, za kterých by přicházelo dělení zámku do úvahy, by bylo
možno též vyčíslit náklady na takové rozdělení, neboť je zřejmé, že otázku výše
nákladů lze posuzovat až ve vztahu k postupu rozdělení, který bude v souladu s
předpisy veřejného práva. Odvolací soud ve vztahu k ochotě žalobkyně financovat náklady na rozdělení
zámku správně uvažoval, že pokud je žalobkyně ochotna nést náklady na
rozdělení, nebrání úvaze o rozdělení skutečnost, že žalovaní nést náklady na
případné stavební úpravy ochotni nejsou. Dovolací soud v usnesení ze dne 1. června 2010, sp. zn. 2595/2008, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 8610,
vyložil, že pokud část podílových spoluvlastníků požaduje reálné rozdělení
věci, a proto je ochotna hradit převážnou část nákladů na rozdělení věci, není
možné učinit závěr, že po účastnících nelze požadovat vynaložení nákladů
spojených s rozdělením věci; v takovém případě je věc dělitelná, i když náklady
jsou, posuzováno podle obvyklých měřítek, v nepoměru s cenou nově vzniklých
nemovitostí. V rozporu se zákonem by byl naopak postup, kdyby soud odmítl
přihlédnout k ochotě jedné ze stran nést vyšší náklady na rozdělení věci než
druhá strana a nemovitost přikázal druhé straně. Tím spíše se pak uvedené zásady prosadí tam, kde jeden z podílových
spoluvlastníků je ochoten nést náklady na úhradu všech nezbytných stavebních
úprav. V rozsudku ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1476/2008, uveřejněném v
časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 9, str. 330, dovolací soud vyložil, že
rozhodnutí soudu o reálném rozdělení věci v řízení o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví by mělo obsahovat uvedení výše nákladů rozdělení s
tím, zda jsou účastníci ochotni se podílet na jejich úhradě. Žalobkyně u jednání konaného před odvolacím soudem dne 14. října 2009 vyjádřila
ochotu hradit náklady na rozdělení věci, ať již je jejich výše jakákoliv. Nicméně uvedené stanovisko vyjádřila ve vztahu k variantě dělení nemovitosti
uvažované odvolacím soudem; ve vyjádření ke znaleckému posudku ze dne 15. března 2009 žalobkyně uvedla, že je připravena nést veškeré náklady spojené s
dělením nemovitostí způsobem podávajícím se ze znaleckého posudku (cca 442
000,- Kč).
Jestliže proto v dalším řízení dospěje odvolací soud k závěru, že jsou splněny
podmínky pro rozdělení nemovitostí, neboť zvolený postup bude v souladu s
veřejnoprávními předpisy, bude nutno tuto variantu dělení poměřovat opětovně se
zjištěním výše nákladů, jaké by bylo nutno vynaložit na reálné dělení
nemovitostí, a zjistit stanovisko účastníků (především žalobkyně) ve vztahu k
připravenosti podílet se na úhradě takových nákladů. Tento postup je namístě
tím spíše, že žalovaní v jimi předložených podkladech zpochybnili i výši
znalcem určených nutných nákladů na dělení věci nikoliv v částce mírně se
odchylující od znalcem vyčíslených nákladů, ale v řádu milionů korun českých. Proto i závěr odvolacího soudu, že žalobkyně je ochotna uhradit všechny náklady
spojené s rozdělením věci, je za této situace nutno považovat za předčasný. Rozhodnutí odvolacího soudu však neobstojí ani z dalších věcných důvodů. Znalecký posudek Ing. J. K. u varianty zvolené odvolacím soudem (tzv. varianta
1b) řeší otázku kanalizační a vodovodní přípojky se závěrem, že bude nutno
vybudovat přípojku vodovodu, čistírnu odpadních vod, včetně napojení tzv. Renesančního krčku, přičemž na vedení a údržbu kanalizace, vodovodu a čistírny
odpadních vod bude třeba zřídit věcná břemena. Dovolací soud již v rozsudku ze dne 27. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 629/2004,
uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 96, vyložil, že pokud
pro dům před jeho rozdělením na dvě samostatné stavby existuje jediná
elektrická, vodovodní a plynovodní přípojka, je jeho reálné rozdělení možné jen
za předpokladu řešení tohoto stavu zřízením věcného břemene podle § 142 odst. 3
obč. zák., spočívajícího v právu vlastníka té stavby, k níž nejsou přípojky
napojeny, užívat přípojky druhé stavby rovněž reálným rozdělením vzniklé. Znalec Ing. J. K. ve znaleckém posudku, ze kterého odvolací soud při dělení
nemovitostí vyšel, kategoricky uvedl, že rozdělení nemovitostí způsobem jím
navrženým vyžaduje na vedení a údržbu kanalizace, vodovodu a čistírny odpadních
vod zřízení věcných břemen. Odvolací soud vyšel z varianty dělení nemovitostí
navržené znalcem, z odůvodnění jeho rozsudku však není zřejmé, jakým způsobem
se vypořádal s uvažovanou potřebou zřízení věcných břemen, neboť odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu uvedenou otázku zcela pomíjí. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku – v souvislosti se zamítnutím žaloby na
vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům parc. č. 276/1 a č. 276/2 –
pouze bez bližšího odůvodnění konstatoval, že zachování spoluvlastnictví k
uvedeným pozemkům „nezmaří smysl reálného rozdělení budov“. Není zřejmé, zda se
tento závěr váže i k otázce vypořádání se s potřebou zřízení věcných břemen. I
kdyby však byl odvolací soud veden úvahou – byť to z odůvodnění jeho rozsudku
nevyplývá – že zachování podílového spoluvlastnictví k pozemkům představuje
řešení potřeby zřízení věcných břemen, nelze takový závěr považovat za správný. Dovolatelé v této souvislosti důvodně namítají, že při zřizování věcných břemen
v režimu § 142 odst. 3 obč. zák.
se jedná o zřízení věcných břemen ve prospěch
každého vlastníka nově zřizované nemovitosti, tj. o věcné břemeno in rem (k
tomu srovnej Ze zhodnocení rozhodování soudů o návrzích na zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví, projednaného a schváleného občanskoprávním
kolegiem Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 29. září 1988,
Cpj 37/88, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1989, pod
pořadovým č. 1). Tudíž zachování spoluvlastnického vztahu k pozemkům
nepředstavuje řešení potřeby zřízení věcných břemen již z toho důvodu, že pokud
by došlo ke změně vlastnického režimu k odděleným budovám, jejich nabyvatel by
neměl právně řešenu otázku vedení a údržby kanalizace, vodovodu a čistírny
odpadních vod. Dovolací soud se však neztotožnil s odvolacím soudem již v otázce zamítnutí
žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k výše uvedeným
pozemkům. Odvolací soud především neuvedl odkaz na příslušné zákonné ustanovení, podle
kterého k zamítnutí této části žaloby došlo. Podle § 142 odst. 2 obč. zák. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší
a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a
rozdělením výtěžku. Ani kdyby měl odvolací soud na zřeteli uvedené zákonné ustanovení, o které by
opřel zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k
pozemkům, nemohlo by jeho rozhodnutí obstát. Z uvedeného ustanovení bez jakýchkoliv pochyb vyplývá, že zamítnutí žaloby
nepřipadá do úvahy tehdy, jestliže přichází do úvahy vypořádání podílového
spoluvlastnictví rozdělením dosud společné věci. Pokud dospěl odvolací soud k
závěru, že Zámek Blatná je dělitelný a současně nevypořádal spoluvlastnictví k
pozemkům, na nichž stojí, měl především vyložit, z jakého důvodu nepovažuje
tyto pozemky za dělitelné. Taková úvaha odvolacího soudu v odůvodnění jeho
rozsudku zcela absentuje, nicméně dovolací soud se neztotožnil ani s věcnými
důvody, pro které odvolací soud spoluvlastnictví nevypořádal, a nepovažuje je
proto za důvody zvláštního zřetele hodné. Odvolací soud odůvodnil zamítnutí žaloby na vypořádání spoluvlastnictví k
pozemkům poukazem na skutečnost, že zachování spoluvlastnictví „přispěje k
snadnějšímu přístupu účastníků k jejich budovám bez nutnosti řešit tento
přístup prostřednictvím věcných břemen a odpovídá i charakteru budov tvořících
areál veřejně přístupné památky“. Úvaha odvolacího soudu nemůže obstát především ve vztahu k těm částem pozemků,
na kterých se nacházejí budovy zámku. Rozhodnutí odvolacího soudu fakticky
založilo právní stav, kdy budovy ve výlučném vlastnictví žalobkyně a podílovém
spoluvlastnictví žalovaných se nebudou nacházet na pozemcích v jejich výlučném
vlastnictví, resp. spoluvlastnictví žalovaných, ale na pozemcích v dosavadním
spoluvlastnictví účastníků. V této souvislosti dovolací soud poukazuje v rovině
obecné úvahy na to, že je nežádoucí vypořádání podílového spoluvlastnictví tak,
aby vlastnický režim stavby a pozemku pod ní se nacházejícím nebyl shodný již z
toho důvodu, že takový způsob vypořádání snižuje obecnou cenu nemovitostí.
Nadto pro takový postup nebyl ve věci ani žádný relevantní důvod. Jestliže
účastníci vedou mezi sebou dlouhodobé spory (podle závěrů soudu prvního stupně
se jedná o celkem 26 soudních řízení), neshledává dovolací soud důvod, proč by
pozemky pod stavbami měly zůstat v dosavadním podílovém spoluvlastnictví. Odvolací soud zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví k pozemkům odůvodnil tím, že takový postup přispěje ke
snadnějšímu přístupu účastníků k jejich budovám. Již z toho je zřejmé, že tato
úvaha nemůže dopadat na části pozemků nacházející se pod budovami, protože u
nich se o otázku přístupu nemůže jednat. Nadto s potřebou zřízení věcných
břemen přístupu znalecký posudek Ing. J. K. počítá toliko u varianty dělení 1a,
tj. varianty, kterou odvolací soud nezvolil. Ve vztahu k odvolacím soudem
zvolenému způsobu dělení budov znalecký posudek neuvádí potřebu zřízení věcných
břemen k zajištění přístupu. Odvolací soud uvádí, že jím zvolený postup
představuje zajištění přístupu bez nutnosti zřizování věcných břemen, žádným
způsobem však nevysvětlil, o jaká věcná břemena by mělo jít v případě, že by k
pozemkům podílové spoluvlastnictví nemělo zůstat zachováno. Úvaha odvolacího
soudu, že zachování podílového spoluvlastnictví k pozemkům odpovídá i
„charakteru budov tvořících areál veřejně přístupné památky“ pak není
dovolacímu soudu zřejmá vůbec a odvolací soud ji ostatně ani nijak blíže
nevysvětluje. Dovolatelé též důvodně vytýkají odvolacímu soudu neurčitost výroku jeho
rozhodnutí z pohledu, že tento výrok nemůže být podkladem pro zápis do katastru
nemovitostí. Odvolací soud v zásadě přikázal do výlučného vlastnictví
žalobkyně, resp. do podílového spoluvlastnictví žalovaných části dosud
existujících budov zámku majících čísla popisná označené jejich historickými
názvy. Dovolací soud v rozsudku ze dne 6. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2631/2005,
uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 6, str. 306, vyložil, že v
řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se reálným rozdělením
rozumí rozdělení jedné určité, zpravidla nemovité věci, v součinnosti se
znalcem a při nezbytné existenci oddělovacího geometrického plánu. Podle § 19 odst. 1, 2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České
republiky (katastrální zákon), geometrický plán je neoddělitelnou součástí
listin, podle nichž má být proveden zápis do katastru, je-li třeba předmět
zápisu zobrazit do katastrální mapy. Geometrický plán není nutné vyhotovit v
případě, kdy jsou do katastrální mapy doplňovány parcely na základě upřesnění
či rekonstrukce přídělů provedených podle zvláštního právního předpisu. V
těchto případech budou parcely do katastrální mapy zobrazeny na základě
upřesněného přídělového plánu. Náležitosti upřesněného přídělového plánu
stanoví prováděcí právní předpis. Geometrický plán musí být ověřen, že svými
náležitostmi a přesností odpovídá platným předpisům, a opatřen souhlasem
katastrálního úřadu s očíslováním parcel. Podle § 5 odst.
5 uvedeného zákona pro zápis nových staveb, reálně oddělovaných
částí nemovitostí, jakož i věcného břemene k části pozemku do katastru, musí
být předložen též geometrický plán, u nových staveb též doklad o přidělení
čísla popisného nebo evidenčního, pokud se jim přiděluje, a u rozestavěných
budov, bytů a nebytových prostor čestné prohlášení vlastníka nebo jiného
oprávněného s jeho úředně ověřeným podpisem, že se jedná o rozestavěnou budovu,
byt a nebytový prostor. Součástí rozsudku odvolacího soud však žádný geometrický plán není (nebyl
ostatně v řízení ani vypracován) a odvolací soud ostatně součástí svého
rozhodnutí neučinil ani znalecký posudek, o který opřel své rozhodnutí o dělení
nemovitostí. Za této situace je důvodná dovolací námitka, že výrok rozsudku
odvolacího soudu není způsobilý být podkladem pro zápis vlastnického práva do
katastru nemovitostí a dovolacímu soudu ostatně není známo, zda vůbec a jakým
způsobem by příslušný katastrální úřad promítl výrok rozsudku odvolacího soudu
do právních vztahů evidovaných v katastru nemovitostí. Naproti tomu není důvodná dovolací námitka, že řízení před odvolacím soudem je
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť
žalobkyně v průběhu odvolacího řízení změnila žalobu a odvolací soud o této
změně postupem podle ustanovení § 95 o. s. ř. nerozhodl. Tuto změnu žalovaná 1) spatřovala v tom, že žalobkyně u jednání konaného dne
16. května 2008 odlišně oproti dosavadnímu procesnímu stanovisku uvedla způsob
rozdělení nemovitostí, kterého se domáhá. V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je soud vázán
předmětem řízení potud, že nemůže provést vypořádání k jiným věcem, než které
účastníci učinili předmětem řízení. Není však vázán navrženým způsobem
vypořádání, neboť řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je
řízení, kde určitý způsob vypořádání právního vztahu mezi účastníky vyplývá z
právního předpisu ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. O změnu žaloby by šlo tehdy,
pokud by se žalobkyně domáhala vypořádání jiného předmětu spoluvlastnictví, než
který učinila předmětem řízení v žalobě. Jestliže se však domáhá vypořádání ke
stejným nemovitým věcem formou jejich rozdělení a toliko v průběhu odvolacího
řízení změnila konkrétní návrh způsobu rozdělení, nejde o změnu žaloby, ale
toliko o změnu jejího procesního stanoviska v řízení. Odvolací soud proto
postupoval správně, jestliže změnu procesního stanoviska žalobkyně v odvolacím
řízení nepoměřoval ustanovením § 95 o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2
část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3
věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že v dalším řízení bude na odvolacím soudu,
aby se vypořádal též s poukazem učiněným žalovaným 2) v dovolání, v němž
zdůrazňuje, že „ještě předtím než rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích byl stranám doručen, byl spoluvlastnický podíl na předmětných
nemovitostech patřící jeho matce J. G. převeden na něj“. Dovolatel (ani jiný účastník řízení) však v této souvislosti nečiní žádný
procesní návrh a neuvádí, jak by se toto tvrzení mělo promítnout v poměrech
souzené věci. Bude proto na odvolacím soudu, aby žalovaného 2) vyzval ke
sdělení, jakým způsobem by se jím tvrzená skutečnost měla promítnout v poměrech
souzené věci a následně na toto sdělení procesně odpovídajícím způsobem
reagovat. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.