26 Cdo 3729/2017-249
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně " JAKUB " spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Květnového vítězství 1627/46, IČO 45804656, zastoupené Mgr. Janou Havlovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Hráského 406, proti žalované H. M., zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1041/12, o zaplacení částky 185.282,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 23/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 19 Co 382/2016-195, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.840 Kč k rukám Mgr. Jany Havlové, advokátky se sídlem v Benešově, Hráského 406, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem (pro zmeškání vydaným podle § 153b odst. 1 o. s. ř.) ze dne 16. 9. 2015, č. j. 34 C 23/2015-136, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 185.282,38 Kč spolu s tam specifikovaným příslušenstvím. Částka 185.282,38 Kč sestávala z částky 48.000 Kč jako nájemného za leden 2012, z částky 9.000 Kč jako náhrady škody, z částky 1.000 Kč za opravu poškozených dveří, z částky 5.000 Kč za opravu váhy, z částky 3.460 Kč za čistící prostředky, z částky 4.680 Kč jako smluvní pokuty, z částky 35.873 Kč jako zálohy a doplatku za elektrickou energii, z částky 16.967 Kč jako zálohy a doplatku za plyn, z částky 16.503 Kč jako zálohy a doplatku za vodné a stočné, z částky 28.856 Kč za telefonní poplatky Vodafone, z částky 5.236 Kč za telefonní poplatky Telefonica O2, z částky 6.000 Kč jako pokuty za správní delikty a částky 3.851,38 Kč uhrazené za žalovanou po skončení nájmu za vodné a stočné.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č. j. 19 Co 382/2016-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru (shodně se soudem prvního stupně), že byly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání podle ustanovení § 153b o. s. ř.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 o. s. ř., avšak podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy (o takové vztahy či věci v projednávaném případě nejde); k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Vzhledem k tomu, že rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o několika nárocích se samostatným skutkovým základem, posuzoval dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání samostatně, a to bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné pod č. 9/2000 časopisu Soudní judikatura). Protože žádný z uvedených nároků nepřevyšuje 50.000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237 o. s. ř., neboť ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. to výslovně vylučuje. Přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zbývá dodat, že dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu „v plném rozsahu“. Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Proti tomuto výroku totiž dovolatelka nikterak nebrojila (dovolání v tomto směru není odůvodněno), nýbrž ho napadla ryze formálně jen proto, že jde o výrok závislý.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení [§ 243 písm. a) o. s. ř.] - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 23. ledna 2018
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu