26 Cdo 3815/2011
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce M. T., proti žalované ZOOKRMIVA, s.r.o., se sídlem v Brně, Orlí 14, IČ: 25541714, zastoupené JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 61, o zaplacení částky 206.455,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 349/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. června 2011, č. j. 14 Co 519/2009-285, takto:
Dovolání proti měnícímu výroku II. písm. b/ rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. června 2011, č. j. 14 Co 519/2009-285, se zamítá; jinak se odmítá.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 206.455,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení). Žalobu odůvodnil tvrzením, že na základě ústní dohody jí přenechal do užívání „nebytové prostory o výměře 39 m2 v Brně, Kounicova 75“ (dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“), jejichž byl nájemcem, a to za úplatu ve výši odpovídající nájemnému a zálohám na služby poskytované s jejich užíváním (dále jen „zálohy na služby“), které měl platit pronajímateli předmětných nebytových prostor – statutárnímu městu Brnu, že žalovaná nebytové prostory užívala ke své podnikatelské činnosti v období od 1.
ledna 1999 do 31. prosince 2000 (dále jen „rozhodné období“) a že za jejich užívání mu měla uhradit žalovanou částku, kterou mu do současné doby nezaplatila. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 14 Co 466/2006-154, zrušil (pro nepřezkoumatelnost a jinou vadu řízení) zamítavý rozsudek Městského soudu v Brně (soudu prvního stupně) ze dne 27. července 2005, č. j. 19 C 349/2002-109, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 15.
července 2009, č. j. 19 C 349/2002-225, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 2. března 2011, č. j. 19 C 349/2002-263, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 23.031,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 159.628,- Kč s úrokem z prodlení (výrok II. ve spojení s výrokem I. doplňujícího rozsudku) a ohledně tam uvedených úroků z prodlení (výrok III.) a zastavil řízení (v důsledku částečného zpětvzetí žaloby) ohledně zaplacení částky 23.796,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok IV.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok V.).
Soud prvního stupně zjistil z provedených důkazů následující skutkový stav. Statutární město Brno (dále jen „Město“) jako pronajímatel a žalobce jako nájemce uzavřeli dne 8. července 1997 smlouvu o nájmu předmětných nebytových prostor (dále jen „nájemní smlouva“) na dobu neurčitou za nájemné ve výši 14.820,- Kč za kalendářní čtvrtletí a při zálohách na služby v částce 4.920,- Kč za kalendářní čtvrtletí, přičemž nájemné a zálohy na služby byly splatné vždy do pátého dne druhého měsíce příslušného čtvrtletí.
V dodatku č. 1 se smluvní strany dohodly, že od 1. května 2000 bude žalobce platit Městu na nájemném částku 71.664,- Kč ročně. Žalobce měl nebytové prostory užívat v souladu se svým předmětem podnikání (koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej) jako prodejnu rybářských a chovatelských potřeb. Uvedenou prodejnu tam provozoval do konce roku 1998 a poté ji přenechal do užívání žalované, která ji pod názvem ZOOKRMIVA provozovala ke své podnikatelské činnosti od ledna 1999 do konce prosince 2000 (dále opět jen „rozhodné období“), aniž za její užívání cokoliv uhradila.
Přitom na nájemném a zálohách na služby (nájemné v širším smyslu) za rozhodné období měl žalobce zaplatit Městu 182.659,- Kč, z čehož mu neuhradil částku 16.069,- Kč, kterou Město evidovalo jako nedoplatek na nájemném (v širším smyslu) za měsíce květen a červen 1999. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že užíváním předmětných nebytových prostor v rozhodném období se žalovaná na úkor žalobce (nájemce nebytových prostor) bezdůvodně obohatila o částku 166.590,- Kč (tj. o částku, kterou žalobce za uvedené období skutečně vynaložil na nájemné /v širším smyslu/), kterou je povinna mu vydat (§ 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
Následně však dovodil, že ohledně částky 159.628,- Kč – s přihlédnutím k datu podání žaloby (6. listopad 2002) a splatnosti sjednaných splátek nájemného (v širším smyslu) – marně uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba podle § 107 odst. 1 obč. zák.; v důsledku vznesené námitky promlčení tak žalobci – z titulu bezdůvodného obohacení – přiznal pouze částku 23.031,- Kč (odpovídající vynaložené platbě na nájemné /v širším smyslu/ za čtvrté čtvrtletí roku 2000) a ve zbývajícím rozsahu (tj. ohledně částky 159.628,- Kč) žalobu zamítl.
K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 2. června 2011, č. j. 14 Co 519/2009-285, výrokem I. odmítl odvolání žalobce proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (dále též jen „výrok o odmítnutí odvolání žalobce“), výrokem II. písm. a/ (ve spojení s doplňujícím rozsudkem) citovaný rozsudek potvrdil ve výroku I. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 23.031,- Kč (dále též jen „první část potvrzujícího výroku“) a ve výroku IV. o částečném zastavení řízení (dále též jen „druhá část potvrzujícího výroku“), výrokem II.
písm. b/ ho změnil ve výroku II. ohledně částky 159.628,- Kč tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci tuto částku do tří dnů od právní moci rozsudku (dále též jen „měnící výrok“), a výrokem II. písm. c/ napadený rozsudek zrušil ve výrocích I., II. a III. ohledně tam uvedených úroků z prodlení a v nákladovém výroku V. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se po zopakování a doplnění dokazovaní v odvolacím řízení ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal rovněž právní názor, že žalovaná se užíváním nebytových prostor v rozhodném období ke své podnikatelské činnosti na úkor žalobce bezdůvodně obohatila (§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.).
Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že výše bezdůvodného obohacení odpovídá nájemnému (v širším smyslu), které by v daném místě a čase musela uhradit za pronájem srovnatelných nebytových prostor a nikoli částkám, které žalobce skutečně vynaložil na nájemné (v širším smyslu) v rozhodném období.
Podle jeho názoru tedy výše bezdůvodného obohacení, ať šlo o užívání na základě neplatného právního úkonu (žalobcem tvrzené ústní dohody o úplatném přenechání nebytových prostor k užívání) nebo o užívání bez právního důvodu (bez jakékoli dohody, jak tvrdila žalovaná), odpovídá nájemnému (v širším smyslu), jež měl žalobce v rozhodném období zaplatit Městu, tj. částce 182.659,- Kč, za níž evidentně bylo možné si pronajmout obdobné nebytové prostory v daném místě a čase na dobu dvou let. Následně se zabýval otázkou promlčení uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení. V této souvislosti – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne
18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002 – zdůraznil, že jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v občanském zákoníku, nelze vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní; vzhledem k tomu, že v daném případě šlo o podnikatele a (jakoby) o podnájem nebytových prostor k podnikatelským aktivitám žalované, je namístě zvažovat otázku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), jímž se řídí rovněž závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé (se zřetelem ke všem okolnostem), že se týkají jejich podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 1 obch. zák.).
Za tohoto stavu usoudil, že – podle obchodního zákoníku – se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčuje ve lhůtě čtyř let (§ 397 obch. zák.) a že uvedená promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (§ 391 odst. 1 obch. zák.). Podal-li tedy žalobce žalobu již dne 6. listopadu 2002, právo na vydání bezdůvodného obohacení, jež žalovaná získala užíváním předmětných nebytových prostor v letech 1999 a 2000, se mu nemohlo promlčet ani zčásti. Proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I.
ohledně zaplacení částky 23.031,- Kč a změnil ho v zamítavém výroku II. ohledně částky 159.628,- Kč tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci také tuto částku. Proti výrokům I. a II. písm. a/ a b/ rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná
dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. V dovolání především namítla, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by předmětné nebytové prostory vůbec užívala. V souvislosti s hodnocením důkazů odvolacím soudem poukázala též na první rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. na jeho rozsudek ze dne 27.
července 2005, č. j. 19 C 349/2002-109, a dále rovněž na to, že „od samého počátku … dochází na straně žalobce a někdy i v rámci provedeného dokazování na straně soudu k záměně fyzické (osoby) Ing. R. L. s osobou právnickou, přičemž záměna těchto osob je pro posouzení právních vztahů v dané věci rozhodující“. V návaznosti na uvedené zdůraznila, že „rozhodnutí soudu musí … vycházet z konkrétního právního závěru, kdy nejenom je povinností žalobce uvést skutková tvrzení a právní závěry, ale i povinností soudu uvést zcela jednoznačně skutková zjištění, odůvodnění a právní hodnocení věci tak, aby rozsudek byl zcela jednoznačný a přezkoumatelný“.
Podle jejího mínění však napadený rozsudek uvedeným požadavkům nevyhovuje a je tedy nepřezkoumatelný. Měla rovněž za to, že jí nelze klást k tíži, že neprokázala své tvrzení o tom, že předmětné nebytové prostory neužívala, neboť „důkazní břemeno směřuje vůči žalobci a povinnost žalovaného předložit důkazy ve směru, že něco nečinil, je více než problematická“. V dovolání se pak ještě „pro úplnost“ odvolala na svá podání z 29. září 2009 a z 29. října 2009 a navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadených výrocích a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud postupoval v odvolacím řízení v souladu s čl. II bodem 10 zákona č. 7/2009 Sb. správně podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. červencem 2009 (dále jen „o.s.ř. před novelou“). Správnost jeho postupu (příp. postupu soudu prvního stupně) v souzené věci je proto zapotřebí zkoumat z pohledu právní úpravy civilního procesu účinné do uvedeného data. Bylo-li však napadené rozhodnutí vydáno až po nabytí účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. (tj. po 1.
červenci 2009), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) s ohledem na čl. II. bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rovněž výroky I. a II. písm. a/ rozsudku odvolacího soudu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že ve vztahu k výroku o odmítnutí odvolání žalobce a ve vztahu k druhé části potvrzujícího výroku nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř.
– bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Přitom ani odkaz dovolatelky na obsah podání učiněných v předchozím průběhu řízení před soudy nižších stupňů (v daném případě na její podání z 29. září 2009 a z 29. října 2009) nelze považovat za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve smyslu § 241a odst. 1 o.s.ř.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod č. 30 v sešitě č. 3 z roku 2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než v uvedeném rozsahu vadné dovolání odmítnout za přiměřeného použití § 43 odst. 2 o.s.ř. (§ 243c odst. 1 o.s.ř.). Následně se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti první části potvrzujícího výroku. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
(ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Podle § 237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. však dovolání podle odstavce 1 (v daném případě písm. b/ a c/) není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání proti první části potvrzujícího výroku by tedy mohlo být objektivně přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Bylo-li však tímto výrokem rozhodnuto o celkové částce 23.031,- Kč, tj. o částce nepřevyšující ani 50.000,- Kč (natož 100.000,- Kč), nelze dovodit přípustnost dovolání z citovaných ustanovení, neboť ustanovení § 237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. to vylučuje. Dovolací soud proto dovolání proti první části potvrzujícího výroku podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř.
jako nepřípustné odmítl. Proti měnícímu výroku je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Posléze uvedené vady dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila námitkou, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Dovolací soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítané vady řízení (jiné vady řízení podřaditelné pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyly z obsahu spisu zjištěny). Podle § 157 odst. 2 o.s.ř. před novelou v odůvodnění rozsudku soud uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy.
Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Citované ustanovení se s ohledem na § 211 o.s.ř. před novelou přiměřeně vztahuje i na řízení před odvolacím soudem. Předně je zapotřebí zdůraznit, že z obecné (nekonkrétní) dovolací námitky, že „…i povinností soudu je uvést zcela jednoznačně skutková zjištění, odůvodnění a právní hodnocení věci tak, aby rozsudek byl zcela jednoznačný a přezkoumatelný“, se nepodává, v čem konkrétně dovolatelka spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
Dovolací soud však přesto uvádí, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na hmotněprávní ustanovení (zejména na ustanovení § 451 odst. 1 a 2, § 456 a § 458 odst. 1 obč. zák. a na ustanovení § 261, § 391 a § 397 obch. zák.), jež na zjištěný skutkový stav použil, a současně vyložil právně aplikační úvahy, které ho vedly k podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézy použitých hmotněprávních norem. Některé právní názory, které v napadeném rozsudku zaujal, navíc podpůrně opřel o tam uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky.
Nelze tudíž hovořit o tom, že by napadené rozhodnutí nevycházelo „z konkrétního právního závěru“, jak dovolatelka namítla. V odůvodnění napadeného rozsudku rovněž uvedl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, jimiž zopakoval, resp. doplnil dokazování v odvolacím řízení, a jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci. Napadené rozhodnutí tedy vyhovuje požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež vyplývají z přiměřené aplikace § 157 odst. 2 o.s.ř. před novelou (viz § 211 o.s.ř.
před novelou), a je tudíž přezkoumatelné. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně. Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání proti měnícímu výroku přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Právě v takové nepřípustné polemice se způsobem hodnocení důkazů spočívá dovolací námitka, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by dovolatelka předmětné nebytové prostory vůbec užívala. Bylo-li v tomto směru odvolacímu soudu vytýkáno, že při hodnocení důkazů zaměňoval žalovanou jako právnickou osobu s (fyzickou) osobou jejího jednatele (Ing. R. L.), je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud zmíněné subjekty důsledně odlišoval, přičemž v odůvodnění napadeného rozsudku náležitě vysvětlil, jakým způsobem dospěl ke skutkovému závěru, že předmětné nebytové prostory v rozhodném období užívala právě žalovaná a nikoli Ing.
R. L. jako fyzická osoba. Ve vztahu ke způsobu zjišťování skutkového stavu pak dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů (přečtených listinných důkazů a výpovědí svědkyň) vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkové závěry odvolacího soudu jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř.
(ve spojení s § 211 o.s.ř.). Pro úplnost zbývá dodat, že odkazovala-li dovolatelka v souvislosti s hodnocením důkazů též na první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. července 2005, č. j. 19 C 349/2002-109, zjevně přehlédla, že poté, co byl uvedený rozsudek odklizen pro nepřezkoumatelnost kasačním usnesením odvolacího soudu ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 14 Co 466/2006-154, nebylo možné v další fázi řízení vycházet ze skutkových zjištění a skutkových a právních závěrů v něm formulovaných. To platí tím spíše, spatřoval-li odvolací soud nepřezkoumatelnost tohoto rozsudku v rozporných úvahách soudu prvního stupně, jimiž se řídil při hodnocení důkazů (srov.
odůvodnění zmíněného kasačního usnesení). Z uvedeného vyplývá, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně. K dovolací námitce (podřaditelné pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), že dovolatelce nelze klást k tíži, že neprokázala své tvrzení o tom, že předmětné nebytové prostory neužívala, neboť „důkazní břemeno směřuje vůči žalobci a povinnost žalovaného předložit důkazy ve směru, že něco nečinil, je více než problematická“, zbývá uvést následující.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o.s.ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána.
Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, přitom lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věty druhá o.s.ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). V projednávaném případě odvolací soud nezaložil měnící (vyhovující) výrok napadeného rozhodnutí na závěru, že dovolatelka (v pozici žalované) neunesla důkazní břemeno o právně významných skutečnostech, jež byla (z hlediska aplikované hmotněprávní normy) povinna tvrdit.
Naopak jde-li o (skutkovou) otázku užívání předmětných nebytových prostor, odvolací soud vzal z provedených důkazů za prokázané žalobcovo tvrzení, že v rozhodném období užívala nebytové prostory dovolatelka. Uvedenou dovolací námitkou se tak dovolatelka pokusila zpochybnit správnost právního názoru, který odvolací soud ve skutečnosti neučinil. V dovolacím řízení však lze přezkoumat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal; „neexistující“ právní závěry nelze přezkoumávat. Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
tudíž nebyl použit opodstatněně. Jelikož dovolatelce se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost měnícího výroku, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání proti výroku II. písm. b/ napadeného rozsudku jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.). Zbývá připomenout, že ve zbývajícím rozsahu dovolání – z příčin rozvedených v předchozím textu odůvodnění tohoto rozhodnutí – odmítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn.
20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 149 v sešitě č. 8 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.