26 Cdo 3819/2022-355
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v
právní věci žalobkyně Quintero a. s., se sídlem v Praze 3 – Vinohradech,
náměstí Jiřího z Poděbrad 1561/9, IČO 02324989, zastoupené Mgr. Stanislavem
Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, proti žalované
JUDr. Olze Horákové, nar. 5. 9. 1964, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Karla
Engliše 3221/2, IČO 43058540, zastoupené Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o zaplacení částky 2.057.000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 142/2019,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2022,
č. j. 54 Co 153/2022-321, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2022, č. j. 54 Co 153/2022-321,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21.
2. 2022, č. j. 10 C 142/2019-265, uložil žalované zaplatit žalobkyni 2.057.000
Kč s (zákonným) úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 5. 6. 2019 do
zaplacení a náklady řízení ve výši 347.366,80 Kč, to vše do tří dnů od právní
moci rozsudku.
2. Po provedeném dokazování (výslechy svědků, listinnými důkazy)
zjistil, že žalobkyně jako pronajímatelka uzavřela dne 29. 3. 2017 se žalovanou
jako nájemkyní smlouvu o nájmu (dále též jen „Smlouva“), jejímž předmětem byl
prostor určený k podnikání na adrese XY, nájem si sjednaly na dobu 10 let s
možností jeho prodloužení, účelem nájmu byla výroba a prodej zmrzliny a
cukrářských výrobků, marmelády a obdobného sortimentu, dále si mj. ujednaly
(čl. IX odst. 8), že skončí-li nájem dříve než za 60 měsíců ode dne počátku
nájmu z důvodu na straně nájemkyně, je povinna zaplatit pronajímatelce smluvní
pokutu ve výši násobku sjednaného nájemného a počtu měsíců zbývajících do
uplynutí lhůty 60 měsíců trvání nájmu; to neplatí v případě, že zajistí
převzetí nájmu za stejných podmínek třetí osobou, která však podléhá
předchozímu schválení pronajímatelkou. Žalobkyně dopisem ze dne 20. 2. 2019
(doručeným 23. 2. 2019) vypověděla nájem z důvodu hrubého porušení povinností
žalovanou, která i přes upozornění a výzvu k nápravě užívala pronajaté prostory
v rozporu se sjednaným účelem. Nedlouho před skončením nájmu požádala žalovaná
dopisem ze dne 21. 5. 2019 žalobkyni o schůzku s tím, že jí představí zájemce o
převzetí nájmu, schůzka proběhla dne 27. 5. 2019, žalobkyně však nakonec
zájemce neschválila, neboť měla za to, že se nejednalo o vhodného zájemce (V. a
jeho společnost XY). Nájem skončil dne 31. 5. 2019 a následně 1. 6. 2019
uzavřela žalobkyně novou nájemní smlouvu s jiným subjektem. Uzavřel, že
žalovaná se z povinnosti uhradit žalobkyni smluvní pokutu nevyvinila, V., ani
jeho společnost XY nebyl „vhodnou“ osobou k převzetí nájmu, a neshledal ani
důvody pro moderaci sjednané smluvní pokuty.
3. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 8. 2022, č.
j. 54 Co 153/2022-321, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. Předně vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval tím, zda smluvní
pokuta byla sjednána platně, ačkoliv je to pro posouzení věci podstatné. Měl za
to, že pro platné sjednání smluvní pokuty měla být jednoznačně stanovena
povinnost, která má být pokutou zajištěna, určení smluvní povinnosti, kterou by
měla žalovaná porušit, však zcela absentuje; ujednání, že smluvní pokutu
nájemkyně (žalovaná) zaplatí, skončí-li nájem z důvodů na její straně dříve než
za 60 měsíců od začátku nájmu, je zcela neurčité, důvodů, pro které může na
straně nájemkyně nájem skončit je nepochybně více, a není patrné, jaké porušení
povinnosti je v tomto případě zajištěno. Ze Smlouvy nevyplývá, že by žalovaná
měla povinnost setrvat v nájmu deset či pět let, plyne z ní jen to, že byla
uzavřena na dobu 10 let. Uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě je nejasné a
neurčité, a je proto neplatné. Dále dospěl k závěru, že i kdyby ujednání o
smluvní pokutě bylo posouzeno jako platné, nebyl by požadavek na její úhradu
oprávněný. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že z dokazování
vyplynulo, že žalovaná v souladu s čl. IX odst. 8 Smlouvy v osobě V. zajistila
třetí osobu, která by převzala předmět nájmu za stejných podmínek. Měl za to,
že z exekutorského zápisu ze dne 27. 5. 2019 vyplývá ochota žalobkyně jednat s
V. ohledně uzavření smlouvy, který deklaroval, že je připraven ji uzavřít za
stejných podmínek jako měla žalovaná. Žalovaná nemohla ovlivnit, s kým
žalobkyně uzavře novou nájemní smlouvu. Poukázal na to, že žalobkyně v době,
kdy se setkala s V., již jednala s novým zájemcem – společností Kogo Group
Slovanský dům, s nímž také posléze smlouvu o nájmu (od 1. 6. 2019) uzavřela.
Žalobkyně si tedy vymínila jednání žalované, které v samotném důsledku nemohla
nijak ovlivnit, přestože vhodného zájemce obstarala, žalobkyně s ním nájemní
smlouvu neuzavřela (uzavřela ji však s jiným subjektem), čímž sama splnění
podmínky zmařila (§ 549 odst. 2 o. z.).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala,
že odvolací soud při svém závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě v
rozporu s ustálenou judikaturou (na niž poukázal) neodkázal na žádné zákonné
ustanovení, ani na judikaturu; není tak zřejmé pod jakou právní normu podřadil
svůj závěr o skutkovém stavu, odůvodnění rozsudku proto neodpovídá požadavkům §
157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), a je tedy podle judikatury Nejvyššího a
Ústavního soudu (na jejichž rozhodnutí odkázala) nepřezkoumatelné. Nesouhlasila
ani se samotným závěrem o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě. Zdůraznila, že
obě strany považovaly ujednání za srozumitelné a dostatečně určité, obsah
ujednání byl mezi nimi nesporný, žalovaná se bránila jejímu zaplacení pouze
tvrzením, že zajistila jiného vhodného nájemce a povinnost zaplatit pokutu jí
tak nevznikla. K neplatnosti ujednání o smluvní pokutě by mohl odvolací soud z
úřední povinnosti bez návrhu účastníků přihlédnout jen v případě, že by byl
splněn některý z důvodů neplatnosti uvedený v § 588 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“, popř. „občanský zákoník“), žádný takový důvod však odvolací soud neuvádí, neurčitost
(na niž poukazuje odvolací soud) důvodem neplatnosti podle § 588 o. z. není. K
obsahu ujednání se opakovaně vyjadřovala v průběhu jednání, kdy specifikovala,
že pokuta měla zajistit, že nájem nebude z důvodů na straně žalované ukončen
dříve než za 60 měsíců od počátku nájmu, a to i s ohledem na rozsáhlé investice
do předmětu nájmu, které vynaložila. Dále odvolacímu soudu vytkla, že pominul §
574 o. z., podle něhož je třeba hledat spíše důvody pro platnost právního
jednání. Závěr o neurčitosti vymezení povinností zajištěných smluvní pokutou je
i v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo
3196/2016. Nesouhlasila ani se závěrem odvolacího soudu (byť jej uvedl jen
obiter dictum), že i kdyby bylo ujednání o smluvní pokutě platné, není
požadavek na smluvní pokutu oprávněný, neboť žalovaná zajistila namísto sebe
jiného vhodného nájemce. Měla za to, že odvolací soud se odchýlil od skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování, odňal jí
tak možnost jednat před soudem a porušil její základní právo zakotvené v čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod (poukázal přitom na rozhodnutí
Ústavního soudu). Poukázala na okolnosti, za kterých žalovaná jednala o novém
nájemci, z nichž je zřejmé, že V. žádný skutečný zájem o převzetí nájmu neměl. Zdůraznila, že zánik povinnosti k zaplacení smluvní pokuty byl podmíněn tím, že
zájemce o nájem schválí, z obsahu Smlouvy nevyplývá závěr odvolacího soudu, že
povinnost k zaplacení pokuty měla zaniknout jen zprostředkováním možnosti
uzavřít novou smlouvu. I když žalovaná nemohla ovlivnit, zda zájemce o nájem
schválí, je současně nepochybné, že ani vhodného zájemce nezajistila. Měla za
to, že tyto otázky (v těchto skutkových poměrech) nebyly doposud v rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu řešeny.
6. Žalovaná se v dovolacím vyjádření ztotožnila se skutkovými i právními
závěry odvolacího soudu. Zdůraznila, že již ve vyjádření v řízení před soudem
prvního stupně namítala, že exkulpační povinnost vyjádřenou v ujednání o pokutě
je třeba vykládat tak, že měla zprostředkovat možnost uzavřít novou nájemní
smlouvu s konkrétní osobou, jiný výklad by ji totiž zavazoval k plnění
nemožnému (nemohla ovlivnit konečné rozhodnutí žalobkyně a zprostit se tak
povinnosti platit smluvní pokutu). Měla za to, že výklad ujednání o smluvní
pokutě provedený odvolacím soudem je v souladu s judikaturou (odkázala přitom
na rozhodnutí vykládající úpravu smluvní pokuty v poměrech zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč.
zák.“, popř. „starý občanský zákoník“). Nesouhlasila ani s tím, že by se
odvolací soud odchýlil od skutkového závěru, jen exkulpační podmínky jinak
vyložil. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
7. Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení
(§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst.
1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno
odvolací řízení, je přípustné, neboť otázku výkladu právního jednání (ujednání
o smluvní pokutě včetně sjednané liberace) posoudil odvolací soud v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
8. Předně lze přisvědčit dovolatelce, že případná neurčitost ujednání o
smluvní pokutě by neměla za následek absolutní neplatnost (§ 588 o. z.) tohoto
ujednání, jak k tomu dospěl odvolací soud, ale jeho zdánlivost ve smyslu § 553
odst. 1, § 554 o. z. Právní jednání však není nesrozumitelné či neurčité,
lze-li pochybnosti (nedostatky) spojené s projevem vůle odstranit výkladem,
závěr o nesrozumitelnosti či neurčitosti právního jednání pak lze učinit pouze
v případě, že se tuto nesrozumitelnost či neurčitost projevu vůle ani výkladem
odstranit nepodaří.
9. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že občanský
zákoník (za jehož účinnosti byla Smlouva uzavřena) opustil důraz na formální
hledisko projevu, typický pro (předchozí) starý občanský zákoník, a klade větší
důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp.
zn. 29 Cdo 61/2017, publikovaný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek – dále „R 4/2019“). Projevu vůle je nutno přiznat takový význam,
který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem je proto úmysl
jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy,
byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo
musela-li o něm vědět, který má přednost před doslovným či objektivním
(jazykovým) vyjádřením. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z
hledisek uvedených v § 556 odst. 2 o. z., a přihlédnout též k praxi zavedené
mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k
tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání
přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel
nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a
projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v
postavení toho, jemuž je projev vůle určen (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a R 4/2019).
10. Jde-li o výklad samotného ujednání o smluvní pokutě, která měla
utvrdit povinnost žalované setrvat v nájmu dohodnutou dobu (v občanském
zákoníku již není smluvní pokuta pojímána jako zajištění dluhu, ale jako jeho
utvrzení), bylo z chování stran evidentní, že mezi nimi nebyl ohledně jeho
interpretace spor. Žalovaná nikdy nezpochybňovala, že by jí nebylo zřejmé,
která její povinnost měla být smluvní pokutou utvrzena, zaplacení pokuty se
snažila vyhnout jen splněním liberační podmínky sjednané stranami, tedy
zajištěním třetí osoby, která by v nájmu pokračovala za stejných podmínek –
před uplynutím výpovědní doby kontaktovala žalobkyni, sdělila jí, že má
vhodného zájemce o převzetí nájmu; ani v této době, ani později nepoukazovala
na neurčitost ujednání o smluvní pokutě, měla-li výhrady, pak vždy jen k
výkladu liberační podmínky. Koneckonců i ve vyjádření k dovolání opět
poukazovala jen na své dřívější námitky ohledně možnosti zproštění povinnosti
platit smluvní pokutu. Jestliže samotné smluvní strany neměly pochybnosti
(nedaly je nijak najevo) o určitosti a srozumitelnosti ujednání o smluvní
pokutě, nebylo na místě, aby – bez ohledu na skutečnou vůli jednajících osob –
ujednání jako neurčité posoudil sám odvolací soud.
11. Smluvní pokuta byla ve Smlouvě sjednána pro případ ukončení nájmu
dříve než za 60 měsíců ode dne počátku nájmu z důvodu na straně nájemkyně
(nájem byl sjednán na dobu 10 let), měla tedy utvrdit povinnost žalované jako
nájemkyně setrvat v nájmu alespoň po dobu 5 let. Nelze souhlasit s odvolacím
soudem, že ze Smlouvy nevyplývá, že by „žalovaná měla být povinna setrvat v
nájmu deset, či pět let… jen, že smlouva je uzavřena na dobu 10 let“. Obecně
platí, že smlouva strany zavazuje (§ 1759 o. z.), a základní zásada závazkového
práva pacta sunt servanda (tedy že smlouvy se mají dodržovat) u smlouvy o nájmu
sjednané na dobu určitou především znamená, že se strany zavázaly setrvat v
nájmu po celou dohodnutou dobu, proto také zpravidla platí, že takový nájem
nelze po dobu trvání vypovědět, není-li ve smlouvě sjednáno něco jiného (§ 2229
o. z.), nebo nejde-li o zákonem stanovené důvody výpovědi (např. § 2227, 2232,
2266, 2287, 2308, 2309). Už ze samotné skutečnosti, že strany uzavřely Smlouvu
na dobu určitou deseti let, tedy logicky vyplývá, že se tím také zavázaly, že
po tuto dobu – nebude-li naplněn zákonem stanovený výpovědní důvod – v nájmu
setrvají. Nelze proto ani považovat za nepřiměřené jejich ujednání, že
povinnost nájemkyně setrvat v nájmu alespoň polovinu stanovené doby bude
utvrzena smluvní pokutou. Neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že z ujednání o
smluvní pokutě ve Smlouvě není patrné, jaké porušení povinnosti je „zajištěno“,
neboť důvodů, pro které může dříve skončit nájem na straně žalované, je
nepochybně více. Jistěže důvodů, proč by mohl nájem skončit před uplynutím
sjednané doby nájmu na straně žalované, mohlo být více, bylo-li však smyslem
smluvní pokuty utvrdit povinnost žalované setrvat v nájmu alespoň po dobu 5
let, pak zjevně mířilo toto ujednání na všechny situace, kdy by nájem – z
důvodů na straně žalované – skončil dříve než uplynutím 60 měsíců, ať už by
konkrétní výpovědní důvod byl jakýkoliv.
12. Obstát nemůže ani druhý závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího
soudu založeno (byť ho odvolací soud vyslovil jen obiter dictum), tedy, že i
kdyby byla smluvní pokuta sjednána platně, je požadavek na její úhradu
neoprávněný, neboť žalobkyně si vymínila jednání žalované, které nemohla nijak
ovlivnit; žalovaná sice obstarala vhodného zájemce, který by převzal předmět
nájmu za stejných podmínek, nemohla však nijak ovlivnit, zda s ním skutečně
žalobkyně novou nájemní smlouvu uzavře, a jestliže tak neučinila (a uzavřela ji
s jiným subjektem), sama splnění podmínky zmařila (§ 549 odst. 2 o. z.).
13. Ze Smlouvy vyplývá, že strany si sjednaly pro případ jejího
předčasného ukončení z důvodů na straně žalované nejen smluvní pokutu, ale také
možnost zprostit se povinnosti (liberaci) jejího zaplacení – podle ujednání ve
Smlouvě nevznikne žalované povinnost zaplatit smluvní pokutu, jestliže zajistí
převzetí nájmu za stejných podmínek třetí osobou, která však podléhá
předchozímu schválení pronajímatelkou. Platnost této části ujednání žalovaná v
řízení zpochybňovala, měla za to, že má-li se jednat o platné ujednání, je
třeba jej vyložit tak, že měla žalobkyni zprostředkovat jen možnost uzavřít
novou nájemní smlouvu s konkrétní osobou, nikoliv, že měla zajistit, aby
žalobkyně s navrženou osobou nájemní smlouvu skutečně uzavřela; to ovlivnit
nemohla, ujednání by ji tak zavazovalo k nemožnému plnění. Výkladu žalované
přisvědčil i odvolací soud, nejde však o výklad správný.
14. Smluvní pokuta utvrzovala povinnost žalované setrvat v nájmu alespoň
část sjednané doby nájmu tak, aby žalobkyně jako pronajímatelka měla jistotu,
že nejméně po dobu 60 měsíců bude předmět nájmu užíván ke sjednanému účelu a
nebude muset po tuto dobu sjednávat podmínky nové nájemní smlouvy s jiným
nájemcem. Je logické, že i při výkladu liberačního důvodu musí být respektován
smysl a účel sjednané smluvní pokuty. Text liberačního důvodu ujednání stran je
zcela jasný, žalovaná nemohla mít při uzavírání Smlouvy pochybnosti, že bude-li
nájem ukončen dříve než po uplynutí 60 měsíců z důvodů na její straně,
nevznikne jí povinnost zaplatit smluvní pokutu jen v tom případě, že zajistí
vhodnou osobu, která nájem převezme za stejných podmínek a kterou současně
schválí žalobkyně. Ostatně nejistota o výkladu této části ujednání stran
nevyplývala ani z jejich jednání a chování v době do ukončení nájmu. Okolnost,
že žalovaná nemůže ovlivnit rozhodnutí žalobkyně – tedy (ne)schválení zájemce o
převzetí nájmu, takovému výkladu, ani platnosti ujednání nijak nebrání.
Koneckonců obecně platí, že je to pronajímatel, který rozhoduje o tom, s kým
smlouvu o nájmu uzavře, a je pochopitelné, že mu není lhostejné, která
konkrétní osoba a jak bude předmět nájmu užívat; tomu odpovídá např. i úprava
obsažená v § 2307 o. z. vyžadující souhlas pronajímatele, chce-li nájemce
převést nájem prostor sloužících podnikání. Nelze ani přehlédnout, že vznik
povinnosti zaplatit smluvní pokutu byl vázán jen na chování žalované – nárok na
smluvní pokutu měla žalobkyně jen v případě, že nájem byl předčasně ukončen z
důvodů na straně žalované, žalovaná tak sice nemohla sama ovlivnit naplnění
liberačního důvodu, tedy rozhodnutí žalobkyně o schválení zájemce o převzetí
nájmu, kterého jí vybrala, ale bylo jen na ní, aby svým jednáním nenaplnila
důvody pro předčasné skončení nájmu.
15. Ujednání o smluvní pokutě i o možné liberaci ve Smlouvě, nelze
považovat za neurčité nebo nesrozumitelné, v souladu s § 556 o. z. je možné
vyložit, co bylo úmyslem stran a jaký byl jeho obsah. Zároveň z tvrzení stran
ani z obsahu spisu nevyšly najevo žádné důvody neplatnosti tohoto ujednání ve
smyslu § 588 o. z. Lze tak uzavřít, že za situace, kdy nájem skončil z důvodů
na straně žalované (což v řízení nikdo nezpochybnil) před uplynutím 60 měsíců
od uzavření Smlouvy a žalobkyně neschválila V. a jeho společnost XY, kterého jí
doporučila žalovaná jako osobu vhodnou pro převzetí nájmu, vznikla žalované
povinnost zaplatit žalobkyni dohodnutou smluvní pokutu.
16. Skutečnost, že žalovaná zajistila vhodnou osobu, která mohla nájem
za stejných podmínek převzít, žalobkyně ji však neschválila, by mohla mít
význam při úvahách o přiměřenosti sjednané smluvní pokuty a její případné
moderaci, to samozřejmě za předpokladu, že se vskutku jednalo o osobu vhodnou
(k přiměřenosti smluvní pokuty a možnosti moderace v poměrech občanského
zákoníku srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31
Cdo 2273/2022).
17. Odvolací soud sice (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k
závěru, že V. a jeho společnost XY takovým vhodným zájemcem byl, neučinil tak
ale procesně korektním způsobem. Soud prvního stupně provedl ke zjištění, zda
zájemci o převzetí nájmu splňovali kritéria pro nájemce vyplývající ze Smlouvy,
poměrně rozsáhlé dokazování, a to nejen listinami, ale i výslechem svědků a z
provedených důkazů dospěl k závěru, že zájemci (tedy ani V. a jeho společnost)
tato kritéria nesplňovali.
18. Podle ustálené soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4479/2010, rozsudek téhož soudu ze dne 6.
12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, uveřejněný pod č. 47/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) odvolací soud sice není vázán skutkovým stavem
zjištěným soudem prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.), odchýlit se od jeho
skutkových zjištění však může podle § 213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř. jen za
podmínky zopakování důkazů provedených soudem prvního stupně, popř. doplněním
dokazování. S přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti se odvolací soud
nemůže bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně,
zejména bylo-li čerpáno z výpovědí, popř. přednesů účastníků řízení a svědků. V
takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy, které byly
provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů spolupůsobí kromě
věcného obsahu výpovědi, který je zachycen obsahem protokolu, i další
skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost
vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat
přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem
stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního
stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného
hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však
nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo
164/2004, uveřejněný pod číslem 7/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Jestliže měl tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových
závěrů soudu prvního stupně, měl zopakovat důkazy (zejména výpovědi svědků), ze
kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných
skutečností další důkazy. Neučinil-li tak, nelze považovat jeho skutkové
zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj.
respektující zásady dokazování v odvolacím řízení).
20. Pro případnou moderaci výše smluvní pokuty přitom nepostačí
zjištění, že zájemce, kterého zajistila žalovaná, formálně splňoval kritéria
vyplývající ze Smlouvy pro nájemce, ale musí se jednat o osobu, která mohla
nepochybně v podnikání, za jehož účelem byl předmět nájmu pronajat,
plnohodnotně pokračovat a žalobkyně ji odmítla bez zjevného racionálního
důvodu. Těžko lze taky v situaci, kdy většinu výpovědní doby byla žalovaná
nečinná a potenciálního zájemce o převzetí nájmu nabídla žalobkyni jen několik
dní před skončením nájmu, žalobkyni vyčítat, že v té době již vedla jednání o
uzavření smlouvy o nájmu s jinou osobou.
21. Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných
dovolacích námitek správný, a protože nejsou podmínky pro jeho změnu, dovolací
soud ho podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu