26 Cdo 3946/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobců a/ Ing. L. H. a b/ Ing. V. H., obou bytem v Praze 6, Velvarská
1648/15, zastoupených Mgr. Luďkem Šatalíkem, advokátem se sídlem v Praze 3–
Vinohradech, Kolínská 1686/13, proti žalovanému V. H., bytem v Praze 6,
Velvarská 1648/15, zastoupenému JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem se sídlem v
Praze 1 – Starém Městě, Národní 365/43, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 99/2012, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2014, č. j. 17 Co
460/2013-74, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.700,- Kč k rukám Mgr. Luďka
Šatalíka, advokáta se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Kolínská 1686/13, do tří
dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
8. listopadu 2012, č. j. 10 C 99/2012-23, vyhověl žalobě a uložil žalovanému
povinnost vyklidit a vyklizenou žalobcům předat do patnácti dnů od právní moci
rozsudku „bytovou jednotku č.1188/9 o velikosti 3+1 o celkové podlahové ploše
75 m2, jež se nachází v 5. nadzemním podlaží obytného domu č. p. Praze 6“
(dále jen „předmětná bytová jednotka“, resp. „bytová jednotka“); současně
rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 21. ledna 2014, č. j. 17 Co 460/2013-74, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé jen tak, že žalovaný je
povinen bytovou jednotku vyklidit a vyklizenou předat žalobcům do třiceti dnů
po zajištění přístřeší; jinak ho v tomto výroku (ve výroku o vyklizení)
potvrdil (dále jen „potvrzující výrok“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků
před soudy obou stupňů (dále jen „nákladový výrok“).
Soudy obou stupňů vyšly z následujícího skutkového stavu. Žalobci mají ve
společném jmění manželů předmětnou bytovou jednotku. Ve věci sp. zn. 7 C
176/2005 Obvodního soudu pro Prahu 6 byla žalovanému rozsudkem tohoto soudu ve
spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze uložena (pravomocně ke
dni 17. února 2010) povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni Ing. L. H.
do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu „byt č. o velikosti 3+1
sestávající ze tří pokojů, kuchyně, předsíně a příslušenství a nacházející se
vpravo od schodiště ve třetím nadzemním podlaží domu čp. v Praze 6,“ (dále jen
„byt V.). Jelikož žalovaný byt V. dobrovolně nevyklidil, podala žalobkyně Ing.
L. H. návrh na exekuci a soudní exekutor vydal dne 1. března 2012 exekuční
příkaz na jeho vyklizení z bytu V. do předmětné bytové jednotky jako bytu
náhradního. Dne 23. března 2012 byl pak žalovaný přestěhován do předmětné
bytové jednotky (jako bytu náhradního) a téhož dne podepsal předávací protokol
obsahující rovněž stav měřidel. Následně žalobci zaslali žalovanému ohledně
předmětné bytové jednotky návrh nájemní smlouvy, jejíž znění bylo zcela v
souladu s rozhodnutím v exekuční věci vedené pod sp. zn. 34 EXE 1359/2010,
avšak on tento návrh neakceptoval. Žalovaný po dobu, co užívá bytovou jednotku
k bydlení, neposkytuje za její užívání žalobcům žádnou úhradu. Na tomto
skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že žalovaný užívá bytovou
jednotku (ve spoluvlastnictví žalobců) bez právního důvodu (§ 126 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013
– dále jen „obč. zák.“), neboť není jejím vlastníkem a v důsledku absence
nájemní smlouvy ani jejím nájemcem. Za této situace žalobě vyhověly, přičemž
odvolací soud – z důvodů uvedených ve svém rozsudku – vázal vyklizení
žalovaného na zajištění přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dovolatel) dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o.s.ř.“). Ve vztahu k
nákladovému výroku uvedl, že „otázka nákladů řízení se odvíjí od I. výroku,
jehož správnost … napadá a která je na něm závislá“. Jinak se jeho dovolací
námitky upínají k potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku. Především
zpochybnil správnost právního názoru, že předmětnou bytovou jednotku užívá bez
právního důvodu. V této souvislosti namítl, že zajištění náhradního bytu v sobě
zahrnuje nejen faktické zajištění jiného bytu, nýbrž – z důvodů vylíčených v
dovolání – i zajištění právního titulu k takovému bytu. Konstatoval, že má-li
mít zajištění náhradního bytu smysl, musí to být nutně spjato i „s určitým
právním uspořádáním“. Za této situace nelze ani v případě absence nájemní
smlouvy uvažovat o užívání bytu bez právního důvodu; podle dovolatele jde o
„nepojmenovanou smlouvu s užívacím právem k bytu, která se svojí povahou blíží
smlouvě o nájmu bytu“. To vše i s přihlédnutím k tomu, že žalobci mu zajistili
náhradní byt ve svém dalším bytě a sami ho do tohoto bytu přestěhovali. Právním
titulem pro užívání takto zajištěného bytu je však v daném případě rovněž
souhlas žalobců. Dovolatel zastává rovněž názor, že z důvodů obšírně
specifikovaných v dovolání měla být žaloba zamítnuta také pro rozpor výkonu
práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Navrhl, aby dovolací soud
napadený rozsudek zrušil, popřípadě aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Žalobci ve vyjádření k dovolání především namítli, že dovolatel nezdůvodnil, z
jakého důvodu by mělo být dovolání přípustné; dále vyvraceli správnost
použitých dovolacích námitek a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě
zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. prosince 2013
– dále opět jen „o.s.ř.“ (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval
otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je
přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska
uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Podle § 237 o.s.ř.
není-li stanoveno jinak (pro daný případ občanský soudní řád
jinak nestanoví), je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. V posuzovaném případě jde o rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a v
němž je řešena otázka hmotného práva (otázka právního důvodu užívání bytu, do
něhož byl povinný /dovolatel/ vyklizen ve vykonávacím řízení vyklizením bytu se
zajištěním bytové náhrady), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od již
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dovolání je proto pro řešení této
otázky přípustné podle § 237 o.s.ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedené vady dovolatel neuplatnil a z
obsahu spisu nebyly zjištěny. Je-li předmětem přezkumné činnosti dovolací soudu pravomocné rozhodnutí
odvolacího soudu, je pro závěr, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení, relevantní jen právní úprava účinná v době vydání napadeného
rozhodnutí, a je nevýznamné, že s účinností od 1. ledna 2014 byly právní
předpisy, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, zrušeny
zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V rozsudku ze dne 6. dubna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3398/2012, Nejvyšší soud České
republiky – s odkazem na ustanovení § 489 obč. zák. – formuloval a odůvodnil
právní názor, že převezme-li povinný při výkonu rozhodnutí náhradní byt,
vznikne mu právo k této bytové náhradě, a to právo „sui generis“, na jehož
základě může v souladu s rozhodnutím soudu náhradní byt užívat. Ze skutečnosti,
že samotným provedením výkonu rozhodnutí vzniklo povinnému určité právo k
bytové náhradě, ostatně vychází i ustanovení § 344 odst. 4 o.s.ř., jež stanoví
podmínky, za nichž toto právo zanikne (srov. obdobně Kůrka, V., Drápal, L.:
Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, str. 693). V citovaném
rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž dovodil, že při nedostatku výslovné právní
úpravy se na vztah, jehož předmětem je užívání náhradního bytu (založený
rozhodnutím soudu ve vykonávacím řízení), použijí přiměřeně ustanovení o nájmu
bytu (§ 685 a násl.) upravující smluvní vztah, který je svým obsahem a účelem
nejbližší (§ 492 obč. zák.). Půjde však jen o podpůrné (přiměřené) použití této
úpravy, tj.
s přihlédnutím ke specifikům závazku vznikajícího z rozhodnutí
soudu ve výkonu rozhodnutí vyklizením bytu se zajištěním bytové náhrady ve
srovnání se závazky vznikajícími ze smluv o nájmu. S ohledem na přiměřené
použití ustanovení o nájmu bytu je i u práva povinného užívat náhradní byt jeho
pojmovým znakem dočasnost. Právo užívat náhradní byt nevzniká povinnému
natrvalo, povinný (stejně jako nájemce) musí počítat s tím, že jeho užívací
právo skončí (byť v případě, že byl do užívání /nájmu/ poskytnut na dobu
neurčitou, nemusí být při jeho vzniku zřejmé, kdy se tak stane); tomu
odpovídají i jeho práva a povinnosti. Právo povinného užívat náhradní byt může
zaniknout např. tím, že po provedení výkonu rozhodnutí povinný s pronajímatelem
uzavře nájemní smlouvu; v tomto případě se jejich další vztahy budou již zcela
řídit úpravou nájmu bytu (§ 685 a násl. obč. zák.). Práva k bytové náhradě
zaniknou povinnému i v případě, kdy odmítne bytovou náhradu převzít a bez
vážných důvodů ji nezačne užívat do šesti měsíců, k jejich zániku dojde
uplynutím této lhůty (§ 344 odst. 4 o.s.ř.). Právo užívat zajištěný náhradní
byt umožňuje povinnému byt užívat v souladu s rozhodnutím soudu i v případě, že
mu pronajímatel po výkonu rozhodnutí již žádnou součinnost neposkytne a zmaří
uzavření nájemní smlouvy. Aby však povinnému zůstalo toto právo zachováno, musí plnit své povinnosti, jež
jsou srovnatelné s povinnostmi nájemce. Soudní praxe (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze 7. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003, z 28. července
2010, sp. zn. 26 Cdo 2724/2008 a z 24. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo
3537/2008) je dlouhodobě ustálena v názoru, že jednou ze základních povinností
nájemce bytu je placení nájemného; jinak tomu – v případě úplatného vztahu
nájmu bytu (§ 685 odst. 1 obč. zák.) – ani být nemůže. Je nepochybné (a
nanejvýš logické), že takovouto povinnost má rovněž osoba užívající zajištěný
náhradní byt, byť zde jde o úhradu za užívání bytu ve výši nájemného. Jestliže
porušování povinnosti platit nájemné je ve vztahu k nájemci bytu postižitelné
výpovědí z nájmu (§ 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.), mající za následek
skončení nájemního poměru k bytu, pak tím spíše musí být postižitelné ve vztahu
k osobě, která takové povinnosti porušuje při užívání náhradního bytu na
základě rozhodnutí soudu ve vykonávacím řízení (tedy ve vztahu, který je pouze
srovnatelný s nájemním vztahem k bytu /jinak řečeno dá se mu pouze
připodobnit/), avšak zde bez dalšího se sankcí v podobě zániku tohoto práva. Jestliže tedy osoba užívající náhradní byt na základě rozhodnutí soudu ve
vykonávacím řízení dlouhodobě neplní povinnost platit úhradu za užívání bytu
(jak je tomu podle nezpochybnitelných skutkových zjištění u dovolatele), resp. ji v průběhu takto založeného vztahu přestane plnit, pak její právo k tomuto
bytu zaniká a vlastník bytu se může domáhat jejího vyklizení (§ 126 obč. zák.). V posuzovaném případě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
nezpochybnitelně zjistil, že dovolatel žalobcům za užívání předmětné bytové
jednotky od počátku nic neplatí.
Porušuje-li tedy dlouhodobě svou základní
povinnost, pak mu jeho právo k náhradnímu bytu zaniklo. Protože bytovou
jednotku nevyklidil a nepředal žalobcům, domáhají se důvodně ochrany svého
vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák. Byť tedy odvolací soud
nesprávně posoudil otázku právního důvodu užívání náhradního bytu po provedení
výkonu rozhodnutí, je jeho rozhodnutí v tomto ohledu v konečném důsledku věcně
správné. Následně dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není přípustné podle § 237
o.s.ř. pro řešení právní otázky, že v daném případě nejde o výkon práva v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. v tom smyslu, že by
bylo namístě žalobu zamítnout. Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že
nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým
dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario). Přesto však
dovolatel pro účely tohoto právního posouzení uplatnil rovněž nepřípustný
dovolací důvod, jehož prostřednictvím se pokoušel zpochybnit zjištěný skutkový
stav a současně zde nepřípustně uplatnil skutkové novoty. Navíc – vzhledem ke
zjištěným skutečnostem – vyřešil odvolací soud uvedenou otázku v konečném
důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6 v sešitě č. 1-2 /ve znění redakční opravy
uveřejněné v sešitě č. 5-6/ z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), od níž není důvod se odchýlit. Přitom při posouzení věci podle § 3
odst. 1 obč. zák. vzal v úvahu nejen zjištěné právně významné okolnosti na
straně dovolatele, nýbrž i na straně žalobců, a jeho úvaha odpovídá takto
zjištěným okolnostem a není v tomto směru zjevně nepřiměřená. V uvedených
souvislostech nelze ani přehlédnout, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na
základě aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. má být až poslední možností (ultima
ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v
situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně
nespravedlivým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013,
sp. zn. 26 Cdo 1282/2013). Zbývá dodat, že dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatele, že dovolání
podává „proti oběma výrokům“ napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti jeho
nákladovému výroku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve
skutečnosti nesměřuje. Proti tomuto výroku totiž dovolatel nikterak nebrojil,
nýbrž ho – jak sám přiznává v dovolání – napadl ryze formálně jen proto, že jde
o výrok závislý. Tato skutečnost je pak zřejmá rovněž z toho, že v poměru k
uvedenému výroku schází v dovolání mimo jiné i vymezení (způsobilého)
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 a 3 o.s.ř. Kromě toho však nelze ani
opomenout, že tímto výrokem odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění zjevně
nepřevyšujícím
50.000,- Kč, takže přípustnost dovolání proti němu nelze opřít o ustanovení §
237 o.s.ř., neboť to výslovně vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm.
d/ o.s.ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo
1172/2013, a ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněná pod č. 80/2013 a 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za této situace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že z pohledu právní otázky
otevřené dovolacímu přezkumu je napadené rozhodnutí v konečném důsledku
správné, a proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) –
dovolání rozsudkem (§ 243f odst. 4 o.s.ř.) zamítl (§ 243d písm. a/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal
dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v
částce 2.400,- Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 4 a § 12 odst. 4 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad
hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, §
13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. listopadu 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu