26 Cdo 3537/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce města Krnov, IČ: 00296139, se sídlem úřadu v Krnově, Hlavní náměstí 1, zastoupeného Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, proti žalované H. P., zastoupené JUDr. Evou Olšovou, advokátkou se sídlem v Krnově, Kolofíkova 16, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 37/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října 2007, č. j. 42 Co 334/2007-98, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám Mgr. Josefa Tobiáška, advokáta se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se žalobou podanou 12. 5. 2006 domáhal, aby soud přivolil k výpovědi žalované z nájmu níže specifikovaného bytu, která jí byla doručena 29. 3. 2006, s odůvodněním, že žalovaná hrubě porušila povinnosti vyplývající z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále „obč. zák.“), neboť nezaplatila nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu za měsíce leden, březen, srpen až prosinec roku 2005 a leden roku 2006.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem z 25. 10. 2007, č. j. 42 Co 334/2007-98, potvrdil rozsudek Okresního soud v Bruntále – pobočky v Krnově (dále „soud prvního stupně“) z 18. 4. 2007, č. j. 19 C 37/2006-60, jímž bylo přivoleno „k výpovědi z nájmu bytu č. 1, o velikosti 1+2 v prvním nadzemním podlaží domu č. o. 15 na ulici Vaškova v Krnově, kterou dal žalobce žalované dne 27. 3. 2006“, určeno, že „výpovědní lhůta činí 3 měsíce a počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, ve kterém rozsudek nabude právní moci“, a že „žalovaná je povinna po skončení výpovědní lhůty byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15ti dnů od zajištění přístřeší“, a rozhodnuto o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „o. s. ř.“, a § 243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Dovolání, které žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu včas a řádně zastoupená, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť jím byl potvrzen prvý rozsudek soudu prvního stupně, a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalovaná v dovolání namítala, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, když nebylo přihlédnuto k důvodům, pro které neplatila nájemné, a že vyklizení bytu mělo být vázáno na zajištění náhradního bytu či náhradního ubytování.
Soudní praxe byla ustálena v názoru, že při rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí, uveřejněné pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, v němž byl vysloven názor, že skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen pro posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Uvedený právní názor vyplývá dále např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, a ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 386/2003. Ve dvou posléze citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud (ve shodě se svým rozhodnutím ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 8, z roku 1998, str. 425) dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce [§ 711 odst. 1 písm. d) obč. zák.] z důvodu objektivně existující tíživé situace, a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Při úvaze o aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. však nelze přehlédnout, že placení nájemného náleží k základním povinnostem nájemce bytu, takže po pronajímateli není možno zpravidla spravedlivě žádat, aby mu byla ochrana jeho práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu odepřena za použití § 3 odst. 1 obč. zák., jestliže nájemce povinnost platit nájemné neplnil dlouhodobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003) a jestliže ke dni rozhodování soudu nezaplatil (vedle dluhu na nájemném) také dluh z titulu poplatku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod C 1421 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaná sice dlužné nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu za měsíce leden, březen, srpen až prosinec roku 2005 a leden roku 2006, o něž se opírala výpověď, uhradila ještě před podáním žaloby 21. 4. 2006, nicméně v řízení bylo prokázáno, že ani nadále nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu řádně neplatila a že tyto své povinnosti neplnila dlouhodobě (ani před podanou výpovědí). Z toho vyplývá, že odvolací soud se od judikatury dovolacího soudu při aplikaci § 3 obč. zák. neodchýlil.
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýkala nesprávné rozhodnutí ve věci bytové náhrady podle ust. § 712 odst. 5 věty prvé obč. zák. Soudní praxe je ustálena v názoru, že skončí-li nájemní vztah výpovědí pronajímatele z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., o kterýžto případ jde i v souzené věci, je bytovou náhradou pouze přístřeší. Jiná forma bytové náhrady je přípustná jako mimořádná, a to jen v případě, že „jde o rodinu s nezletilými dětmi“, a za dalšího předpokladu, že pro ni svědčí „důvody zvláštního zřetele hodné“. Obě podmínky musí být splněny kumulativně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 11. 1997, 2 Cdon 71/96, uveřejněný v příloze časopisu Soudní judikatura č. 16/1998, a dále např. rozsudky z 24. 7. 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, a z 3. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1406/2003).
Z toho je zřejmé, že dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, a proto bylo Nejvyšším soudem podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle § 2 odst. 1, § 7 písm. d) ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění ve výši 1.500,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty ve výši 20% (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) 2.160,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2010 JUDr. Marie R e z k o v á. v. r. předsedkyně senátu