26 Cdo 4/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré
ve věci žalobce Stavebního bytového družstva ve F., proti žalovaným 1) M. T. a
2) H. T., zastoupeným advokátkou, o vyklizení družstevního bytu, vedené u
Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 18 C 302/2001, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2002,
č. j. 8 Co 486/2002-48, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2002, č. j. 8 Co
486/2002-48, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Frýdku – Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17.
ledna 2002, č. j. 18 C 302/2001-21, výrokem označeným jako I. uložil žalovaným
povinnost vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší „družstevní byt č. 05
o velikosti kuchyně a 3 pokojů s příslušenstvím v domě č. p. 419 v B.“ (dále
jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a výrokem označeným jako II. rozhodl o
nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 18. července 2002, č. j. 8 Co 486/2002-48, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit do
patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení
účastníků před soudem prvního stupně (výrok označený jako I.); současně rozhodl
o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok označený jako II.).
Na základě učiněných skutkových zjištění soudy obou stupňů dovodily, že
žalovaným svědčilo právo nájmu k předmětnému bytu, že toto právo zaniklo
zánikem členství žalovaných v bytovém družstvu pro neplacení nájemného, a že v
současné době žalovaní užívají byt bez právního důvodu. Vzhledem k tomu žalobě
na vyklizení bytu vyhověly. Jde-li o otázku bytové náhrady pro žalované,
dovodily, že šlo o jednání jinak naplňující výpovědní důvod podle § 711 odst. 1
písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění – dále
jen „obč. zák.“) a proto se otázka bytové náhrady bude řídit – stejně jako v
případě skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1
písm. d/ obč. zák. – ustanovením § 712 odst. 5 obč. zák. (ve spojení s § 714
větou druhou obč. zák.). Zatímco soud prvního stupně vázal vyklizení žalovaných
z bytu na poskytnutí pouhého přístřeší (podle § 712 odst. 5 věty první ve
spojení s § 714 větou druhou obč. zák.), rozhodl odvolací soud o splnění
vyklizovací povinnosti žalovaných po zajištění náhradního ubytování (podle §
712 odst. 5 věty druhé ve spojení s § 714 větou druhou obč. zák.). Na základě
skutkových zjištění, že dluh na nájemném vznikl proto, že první žalovaný byl
přechodně nezaměstnaný, a že žalovaní dlužné nájemné doplatili, totiž – také s
přihlédnutím k výši dluhu – dovodil naplněnost předpokladu důvodů zvláštního
zřetele hodných; mají-li žalovaní tři děti ve věku pěti, devíti a jedenácti
let, je podle odvolacího soudu naplněn rovněž druhý předpoklad ve smyslu § 712
odst. 5 věty druhé obč. zák., tj. že jde o rodinu s nezletilými dětmi.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti jeho výroku o bytové náhradě,
podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1
písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele
provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). V dovolání uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu napadli správnost závěrů,
které odvolací soud přijal ve vztahu k bytové náhradě. S odvolacím soudem se
ztotožnili v otázce naplněnosti předpokladů normovaných ustanovením § 712
odst. 5 věty druhé obč. zák. Zdůraznili ovšem, že šlo o krátkou dobu, po kterou
nájemné poprvé za dobu dvanácti let v důsledku svých finančních potíží
neplatili. Navíc dodali, že v dlužné částce 8.820,- Kč byla zahrnuta i
záloha na služby. Jsou přesvědčeni, že právě s ohledem na tři nezletilé děti ve
věku pěti, devíti a jedenácti let je pro ně jiná forma bytové náhrady než
náhradní byt „osobní tragédií“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve
smyslu § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
I když v dané věci odvolací soud, který správně přezkoumal prvostupňový
rozsudek v celém výroku o věci samé (§ 212 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.), formuloval
výrok svého rozsudku tak, jakoby napadený rozsudek soudu prvního stupně měnil v
celém rozsahu, ve skutečnosti – jak plyne z porovnání obsahu výroků napadeného
rozsudku s rozsudkem soudu prvního stupně – změnil jen výrok o bytové náhradě
pro žalované, tj. výrok, proti němuž dovolání směřuje. Přípustnost dovolání
proti tomuto měnícímu výroku vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/
o.s.ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po
změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je
rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov.
rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993,
pod pořadovým číslem 28). Naproti tomu ve výroku o vyklizení bytu, tj. ve
výroku, který nebyl dovoláním napaden, je rozsudek odvolacího soudu ve srovnání
s rozsudkem soudu prvního stupně obsahově shodný, tedy ve skutečnosti
potvrzující. I když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o
spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního
předpisu, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost uvedeného
výroku už proto, že nebyl dovoláním napaden. Propojení výroku rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není
přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že
shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i
výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst.
2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.
června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku
1997 časopisu Soudní judikatura).
Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho
měnícím výroku o věci samé (ve výroku o formě bytové náhrady pro žalované). Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a
§ 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 241a odst.
2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu
tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda s ohledem na zjištěný
skutkový stav věci měla být vyklizovací povinnost žalovaných z bytu podmíněna
zajištěním toliko náhradního ubytování (podle § 712 odst. 5 věty druhé obč.
zák. ve spojení s § 714 obč. zák.), jak dovodil odvolací soud, nebo jim měl být
– podle citovaných ustanovení – přisouzen náhradní byt, jak míní žalovaní.
V dovolání nebyla zpochybněna správnost skutkového zjištění, že žalovaní byli z
družstva vyloučeni pro neplacení nájemného. Současně nebyl napaden ani závěr,
který odvolací soud na základě uvedeného skutkového zjištění přijal,
totiž závěr, že jde o jednání jinak naplňující výpovědní důvod podle § 711
odst. 1 písm. d/ obč. zák., a že za této situace se otázka bytové náhrady –
stejně jako v případě skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele podle §
711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – bude ve smyslu § 714 věty druhé obč. zák.
řídit ustanovením § 712 odst. 5 obč. zák., v posuzovaném případě, vzhledem ke
zjištěným skutečnostem, podle § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák.
Podle § 712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák. skončil-li nájemní poměr
výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c/, d/, g/ a h/, stačí při
vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-
li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c/ a d/, může
soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má
právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt.
Z ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. vyplývá možnost soudu
rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní
byt, za současného naplnění dvou v něm normovaných předpokladů. Prvním z nich
je skutečnost, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Druhým předpokladem pro
uvedený postup jsou důvody zvláštního zřetele hodné. Ke stejnému závěru dospěl
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2
Cdon 71/96. V citovaném rozsudku dovodil, že „skončil-li nájemní poměr výpovědí
pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – je
přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního
bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za
splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada
přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního
zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně“.
V projednávané věci odvolací soud dovodil, že jsou naplněny oba předpoklady
podle § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. pro přisouzení vyšší formy bytové
náhrady než je přístřeší (přístřeší je bytová náhrada svého druhu – srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2
Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní
judikatura) a žalovaní správnost uvedených právních závěrů, které vyznívají v
jejich prospěch, ani nezpochybnili. Přisoudil-li však odvolací soud i přesto
žalovaným s odkazem na ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. pouze
náhradní ubytování (nikoli tedy náhradní byt jako vyšší formu bytové náhrady),
nelze podle názoru dovolacího soudu jeho právní posouzení věci pokládat v tomto
ohledu za správné. Nejvyšší soud se sice i v dané věci ztotožňuje s názorem, že
neplacení nájemného nebo úhrad za služby spojené s užíváním bytu nájemcem po
dobu delší než tři měsíce je zákonem (v ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč.
zák.) výslovně označováno (srov. dikci „zejména“) jako hrubé porušení
povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu
pronajímatelem (srov. rozhodnutí ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo
532/2000, uveřejněné pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní
judikatura, a dále např. rozhodnutí ze dne 12. března 2001, sp. zn. 26 Cdo
1716/2000). V posuzovaném případě však má – s přihlédnutím k počtu a věku dětí
v rodině žalovaných a k charakteru skutečností, z nichž odvolací soud usoudil
na naplněnost předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných – zato, že
žalovaným lze (podle § 712 odst. 5 věty druhé ve spojení s § 714 větou druhou
obč. zák.) přisoudit bytovou náhradu ve formě náhradního bytu. Nelze totiž
přehlédnout, že jde o rodinu se třemi nezletilými dětmi relativně nízkého věku,
že dluh na nájemném vznikl výlučně proto, že první žalovaný byl přechodně
nezaměstnaný, a že žalovaní dlužné nájemné doplatili; přitom svůj význam
zde má rovněž výše dlužného nájemného a tudíž i relativně krátká
doba, po kterou nájemné neplatili. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl užit opodstatněně.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace v otázce
bytové náhrady správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil – vzhledem k
vzájemné provázanosti jeho výroků – v celém rozsahu (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem o.s.ř.) a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§
243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu