26 Cdo 4109/2019-170 USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobkyně I. M., bytem XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Tomášem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Na Hrádku 1940, proti žalovaným 1/ M. T. a 2/ Ch. T., oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. 502/23, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 317/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. června 2019, č. j. 25 Co 143/2019-147, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (předseda senátu Nejvyššího soudu – § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
20. června 2019, č. j. 25 Co 143/2019-147, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranila (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o.
s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (jak to ve skutečnosti učinila dovolatelka), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26.
listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 276/2017, či z 5. února 2019, sp. zn. 26 Cdo 4562/2018). Má-li tudíž být dovolání přípustné – jak avizovala dovolatelka – podle § 237 o. s. ř. proto, že „v řešeném případě se odvolací soud…nedostatečně vypořádal s řešením právních otázek a zároveň měl dané právní otázky...posoudit jinak a…stejně tak…se odchýlil i od ustálené rozhodovací praxe v obdobných věcech“, musí být z jeho obsahu především patrné, o kterou otázku hmotného práva jde.
Navíc dovolatelčina žádost (vztahující se k přípustnosti dovolání), aby odvolacím soudem vyřešená právní otázka (v daném případě otázka, zda šlo o porušení nájemcových povinností zvlášť závažným způsobem ve smyslu § 2291 zákona č. 89/2012Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) byla posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29.
srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Kromě toho v dovolání absentuje údaj o ustálené rozhodovací praxi (jež může být vymezena i pouhým slovním popisem, bez uvedení konkrétní spisové značky či značek /srov. nález Ústavního soudu z 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14/), od níž se při řešení konkrétní otázky odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
I když z obsahu dovolání je patrné, že dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem, který odvolací soud přijal s odkazem na ustanovení § 2291 o. z., již z něj nevyplývá relevantní rozhodovací praxe, od níž by se měl dovolací soud odchýlit, resp. se měl odchýlit odvolací soud. Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se konkrétní právní otázkou mohl blíže zabývat (srov. opět již citované usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 18.
července 2017, sp zn. 26 Cdo 2408/2017). Zbývá dodat, že okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatelka nesouhlasí proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy – řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. S přihlédnutím k charakteru většiny uplatněných dovolacích námitek dovolací soud pro úplnost dodává, že výše uvedenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání dovolatelka z velké části ani vyhovět nemohla, neboť namítla-li v dovolání především nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění a vady řízení, neuplatnila v tomto ohledu způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz § 241a odst. 1 o.
s. ř. a contrario). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.
s. ř.), pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu „do všech jeho výroků“, tedy jakoby i jeho nákladový výrok. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 3. 2020 JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu