26 Cdo 4276/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., ve věci žalobkyně A. Č., zastoupené L. S., advokátem , proti
žalovanému Z. D., zastoupenému advokátem , o uložení povinnosti splnit
závazky ze smlouvy, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C
23/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 24. října 2005, č. j. 17 Co 43/2005-401, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 1.200,- Kč k rukám advokáta , do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí
třetím) ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 3 C 23/2002-367, ve spojení s opravným
usnesením ze dne 21. prosince 2004, č. j. 3 C 23/2002-385, zamítl žalobu, aby
žalovanému byla uložena povinnost zajistit řádné provedení protiradonového
opatření formou oprav dosavadních provedených stavebních prací tak, aby ve
třetím nadzemním podlaží domu čp. 1195 v ulici U S. v Ch. (dále jen „předmětný
dům“, resp. „dům“) byly zajištěny a provedeny tam specifikované práce (výrok
I.); výrokem III. zastavil řízení v části, v níž žalobkyně uplatnila nárok také
vůči tehdejšímu žalovanému J. P. (dále jen „žalovaný J. P.“), a rozhodl o
nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. IV. a V.).
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že
žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí předmětného domu v rozsahu jedné ideální
třetiny, že žalobkyně jako příkazce a státní příspěvková organizace S. H. K.
(dále jen „organizace S.“) jako příkazník uzavřeli dne 2. ledna 1992 příkazní
smlouvu (dále jen „příkazní smlouva“), že na základě příkazní smlouvy vznikl
závazek příkazníka obstarat pro příkazce zajištění projektové dokumentace a
realizaci protiradonového opatření a závěrečného kontrolního měření hygienické
služby, že podle dalšího smluvního ujednání měl příkazník provádět na stavbě
občasný technický dozor, k němuž byl zmocněn žalovaný a J. S., že smlouvou o
dílo uzavřenou dne 20. března 1992 (dále jen „smlouva o dílo“) mezi žalobkyní
jako objednatelnou zastoupenou organizací S. a žalovaným J. P. jako
zhotovitelem se zhotovitel zavázal k provedení ozdravných protiradonových
opatření výměnou závadného zdiva na předmětném domě v rozsahu vyplývajícím z
projektové dokumentace a že za provedené zednické práce měl žalobkyni odpovídat
přímo žalovaný J. P.. Dále zjistil, že rozhodnutím MHPR ČR č. 43 ze dne 24.
března 1992 byla ke dni 31. července 1992 zrušena mimo jiné i organizace S., že
podle listiny ze dne 15. července 1992 vstoupila organizace S. dne 1. dubna
1992 do likvidace s termínem ukončení činnosti ke dni 31. července 1992 a že
práva a povinnosti z dosud uzavřených právních vztahů přešla na žalovaného jako
nový právní subjekt. Vzal také za prokázáno, že podle výsledků měření
koncentrace radonu ze dne
29. listopadu 1993 splňoval předmětný dům požadavek objemové aktivity radonu v
průměru za rok uvedený v § 5 odst. 1 vyhlášky č. 76/1991 Sb. Soud prvního
stupně – s odkazem na ustanovení § 724 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění účinném ke dni uzavření příkazní smlouvy (dále jen „obč. zák.“) –
především dovodil, že příkazník musí pro příkazce obstarat jen takovou činnost,
která je vymezena v příkazní smlouvě („ … a nikoli výsledek, jaký si příkazce
představuje“), a obstará-li ji, zanikne jeho závazek splněním (§ 559 odst. 1
obč. zák.). Poté na základě zjištěného skutkového stavu konstatoval, že není
sporu o tom, že žalovaný jako příkazník zajistil pro příkazce (žalobkyni) první
a třetí závazek podle příkazní smlouvy, tj. závazky týkající se zajištění
projektové dokumentace a závěrečného kontrolního měření hygienické služby.
Smluvní závazek týkající se realizace protiradonového opatření pak soud prvního
stupně vyložil tak, že šlo „o zajištění zhotovitele vlastních stavebních
prací“. V této souvislosti pak dovodil, že došlo i k zániku tohoto závazku
splněním, zajistil-li právní předchůdce žalovaného smluvně „zedníka J. P. pro
vlastní provedení protiradonového opatření výkonem zednických prací, s nímž
následně žalobkyně … uzavřela smlouvu o dílo“. Za této situace žalobu proti
žalovanému zamítl, neboť „příkazník bezezbytku vykonal to, k čemu se zavázal
příkazní smlouvou, a není tedy žádný důvod ukládat mu další povinnosti … takové
povinnosti nemají oporu v žádném smluvním vztahu účastníků“. Výrok III. o
zastavení řízení odůvodnil soud prvního stupně konstatováním, že žalovaný Josef
Průša ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení (dne 12.
listopadu 2003 zemřel) a povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat (§ 107
odst. 5 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. – dále jen „o.s.ř.“).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 24. října 2005, č. j. 17 Co 43/2005-401, citovaný
rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s opravným usnesením) potvrdil v
napadených výrocích I. a V., změnil ho v nákladovém výroku II. a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal
i právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání
především popsala okolnosti, za nichž byla příkazní smlouva uzavřena, uvedla,
že v daném případě jde především o výklad příkazní smlouvy, a soudům vytkla,
že „nepřihlédly ke všem skutečnostem při uzavření smlouvy a ke skutečné vůli
stran“
a vycházely pouze „z písemné podoby smlouvy“, která nebyla „až tak
rozhodující“, neboť smluvní ujednání a vůle smluvních stran „byla mnohem širší
a zahrnovala opravdu kompletní provedení protiradonových opatření“. Dále
uvedla, že v mnoha obdobných případech organizace S. odvedla řádně svou práci,
že však v případě předmětného domu se tak nestalo, byť její závazek spočíval v
provedení celého díla, tzn. v kompletním provedení protiradonových opatření.
Namítla, že k zásadnímu pochybení došlo na straně žalovaného, který zcela
opomenul vykonávat kontrolní činnost,
a výsledkem je nekvalitní práce, která nebyla provedena podle schválené
projektové dokumentace a příslušných technických norem. Podle jejího názoru bez
součinnosti příkazníka nelze práce provádět. Dovolatelka zastává názor, že
závazek k zajištění protiradonových opatření nespočíval pouze v zajištění
zedníka, nýbrž v „uskutečnění všech potřebných prací od začátku do konce“.
Uvedla, že nedokončená stavba je nezkolaudována a také nezkolaudovatelná.
Následně v dovolání zdůraznila svůj věk
a popsala podmínky, za nichž musí se synem v předmětném domě již více jak
třináct let žít. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud
zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního
stupně.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
by mohlo být dovolání přípustné pouze tehdy, jestliže by šlo o rozhodnutí
zásadně právně významné; podle žalovaného napadené rozhodnutí za takové
rozhodnutí pokládat nelze. Pro případ, že by dovolací soud dovodil přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., vyjádřil se k jednotlivým
dovolacím námitkám a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, nebude-li odmítnuto
pro zjevnou bezdůvodnost.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. října 2005, tedy
po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací projednal dovolání
a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než
v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy
nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo
usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího
soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně
určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí
mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit
své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné
pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným
právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším
odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze
dovozovat ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
V posuzovaném případě soud prvního stupně ve svém třetím rozsudku (potvrzeném
ve výroku o věci samé napadeným rozsudkem) nerozhodl ve vztahu k žalovanému
jinak než ve svém prvním rozsudku ze dne 25. ledna 1996, č. j. 3 C 540/95-37,
zrušeném usnesením odvolacího soudu ze dne 29. května 1997, č. j. 23 Co
173/96-56 (v obou případech šlo ve vztahu k žalovanému o zamítavé rozsudky
soudu prvního stupně). Ve svém třetím (ve vztahu k žalovanému zamítavém)
rozsudku však rozhodl jinak než ve druhém (ve vztahu k žalovanému vyhovujícím)
rozsudku ze dne
7. května 1998, č. j. 3 C 540/95-113, který byl v napadených výrocích III. a
IV. – po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.
října 2000, č. j.
30 Cdo 2452/99-164 – zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 17. ledna 2002,
č. j. 23 Co 827/2000-206. Uvedený (vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně
však byl ve vztahu k žalovanému zrušen pro nepřezkoumatelnost (podle § 221
odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 30/2000 Sb.), aniž ohledně nároku uplatněného žalobkyní odvolací
soud zaujal (a zaujmout vůbec mohl) jakékoli stanovisko k právnímu posouzení
věci. Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující
pro pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně. Z toho vyplývá, že přípustnost
dovolání nelze opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod,
kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká
mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-
li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové
zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.
října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z
roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne
31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20
Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod
č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura,
a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 5. prosince
2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003,
ze dne
25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20
Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Otázka, k čemu
směřovala v daném případě vůle účastníků listiny – příkazní smlouvy – je proto
otázkou skutkovou.
Zpochybnila-li tedy dovolatelka závěr odvolacího soudu o zániku závazků
vyplývajících z příkazní smlouvy splněním poukazem na to, co bylo obsahem
příkazní smlouvy a vůle jejich účastníků a jak měla být tato vůle
interpretována, napadla správnost skutkového (nikoliv právního) závěru
odvolacího soudu.
Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení
věci je založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve
skutečnosti tedy dovolatelka brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma
soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá
skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu
se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li
dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/
a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2
a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost
dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být
námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti
dovolání právně relevantní. Navíc – s přihlédnutím k charakteru dovolacích
námitek – nelze ani opomenout, že nemůže-li se skutkový základ sporu v
dovolacím řízení měnit, nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy
ve věci samé (§ 241a odst. 4 o.s.ř.), jinak řečeno pro dovolací řízení platí
zákaz tzv. skutkových novot.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost
dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst.
5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a
zavázal žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k
náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s
podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z
odměny advokáta v částce 1.125,- Kč (§ 2 odst. 1, § 8 písm. a/ ve spojení s §
10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1
a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu