26 Cdo 4364/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně M. Ř., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. d. s. s. v. R. – v. l., o zaplacení částky 374.211,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 471/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. června 2006, č. j. 38 Co 206/2004-54,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 9. 2003, č. j. 14 C 471/2002-29, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 374.211,- Kč; současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 6. 2006, č. j. 38 Co 206/2004-54, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za prokázáno, že usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 31. 12. 1999, č. j. 39K 81/99-138 byl prohlášen konkurs na majetek žalovaného – Z. d. s. s. v. R. – v. l. a ustanoven správce konkursní podstaty, a že účinky prohlášení konkursu nastaly dne 31. 12. 1999. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 374.211,- Kč s příslušenstvím z titulu vypořádání majetkového podílu v družstvu, byla podána dne 3. 4. 2002. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že žalovaný není v tomto řízení pasivně věcně legitimován, neboť před podáním žaloby byl na majetek žalovaného prohlášen konkurs a podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném ke dni účinnosti prohlášení konkurzu, dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešla na správce konkursní podstaty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (nezastoupena advokátem) dovolání, které doplnila prostřednictvím advokáta, který jí byl ustanoven soudem. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Namítá, že v době podání žaloby neměla žádné informace o tom, že na majetek žalovaného byl prohlášen konkurs, a poté co jí tato skutečnost známa byla, nevěděla, že se jedná o vadu žaloby a jakým způsobem má postupovat, neboť o tom nebyla nikým poučena. Pokud by jí bylo známo, jakým způsobem má vadu žaloby odstranit, učinila by tak.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). K jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolaní podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu rovněž nejde.
Nad rámec uvedeného zbývá podotknout, že v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu poučovací povinnost soudu se vztahuje toliko na procesní práva a povinnosti účastníků, není věcí soudu, aby poučoval žalobce o hmotném právu, resp. v otázce věcné legitimace (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, publikované pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97). Je-li tedy žalován někdo, kdo není pasivně věcně legitimován, nejde o vadu žaloby zhojitelnou postupem podle § 43 o. s. ř., popř. § 5 o. s. ř.
Pokud soud prvního stupně zamítl žalobu, podanou proti žalovanému, na jehož majetek byl již před podáním žaloby prohlášen konkurs, (tj. žalobu podanou proti úpadci), týkající se majetku konkursní podstaty úpadce, a to z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalovaného, přičemž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, postupovaly soudy obou stupňů zcela v souladu s ustálenou judikaturou (srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, publikované pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 1998).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobkyně není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu