26 Cdo 458/2024-312
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Jany Misiačkové v právní věci žalobce R. M., zastoupeného Mgr. Soňou Titlbachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované K. M., zastoupené Mgr. Martinem Švehlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Braunerova 514/1, o zpřístupnění nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 316/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, č. j. 30 Co 217,218/2023-282, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná umožnila užívání domu č. p. XY, umístěného na pozemku parc. č. XY, jakož i pozemků k tomuto domu přiléhajících – parc. č. XY a XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. – garáž, v k. ú. XY, obec XY (XY) – dále jen „dům“ a „nemovitosti“, resp. „předmětné nemovitosti“.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 5. 2023, č. j. 26 C 316/2020-229, ve spojení s usnesením ze dne 30. 5. 2023, č.
j. 26 C 316/2020-242, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II) a státu (výroky III a IV ve spojení s výrokem I citovaného usnesení).
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, č. j. 30 Co 217,218/2023-282, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I, III a IV (výrok I) a změnil ve výroku II jen ohledně výše nákladů řízení, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok II); zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
4. Po částečném doplnění dokazování vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že účastníci s jejich nezletilými dětmi vedli v domě (resp. v jednom z bytů v něm se nacházejících) rodinnou domácnost a že žalobce dne 1. 3. 2020 předmětné nemovitosti dobrovolně neopustil. Žalovaná totiž nejpozději dne 29. 2. 2020 bez jeho vědomí vyměnila zámky u vchodu do domu a branky a změnila kód zabezpečovacího zařízení, čímž mu do předmětných nemovitostí znemožnila vstup. Po právní stránce dovodil, že žalobci vzniklo a nadále svědčí právo bydlení ve smyslu § 744 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“). Jeho požadavek na zpřístupnění nemovitostí však shledal rozporným s dobrými mravy. Přitom zohlednil zejména to, že jeho vztahy s nezletilými dětmi jsou natolik vyhrocené a nepřátelské, že by bydlení žalobce spolu se žalovanou a nezletilými dětmi nepochybně vedlo ke zhoršení poměrů v rodině a psychického stavu dětí, a že žalobce vlastní byt, ve kterém uspokojuje svou bytovou potřebu. Měl za to, že žalobce se touto žalobou snaží pouze eskalovat vzájemný vztah účastníků, který je již nyní velice konfliktní s ohledem na množství jím iniciovaných soudních sporů. Z jeho strany jde tudíž o zjevné zneužití práva, které ve smyslu § 8 o. z. nepožívá právní ochrany.
5. Dovolání žalobce (dovolatele) proti výrokům I a II rozsudku odvolacího soudu je z posléze uvedených příčin zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“).
6. Předně je zapotřebí zdůraznit, že ve vztahu k otázce „porušení zásady dle § 13 o. z.“ dovolatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Takový údaj je však podle § 241a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014) i Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů) obligatorní náležitostí dovolání. V tomto směru je tak jeho dovolání vadné.
7. K otázce rozporu výkonu práva dovolatele s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. a § 8 o. z. pak lze uvést následující.
8. Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 a v § 8 o. z.; judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze však přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, a ze dne 27.
8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1826/2019 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3805/19)]. Za „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je pak třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, či ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3790/2020) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.
9. Při posuzování otázky, zda výkon práva dovolatele odporuje dobrým mravům, se odvolací soud uvedenými východisky důsledně řídil. Zohlednil všechny relevantní okolnosti jak na straně žalované, která dovolateli zamezila přístup do předmětných nemovitostí, tak na straně dovolatele, jehož vztah s nezletilými dětmi je narušený. Neopomenul ani skutečnost, že nezletilé děti byly rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2023, č. j. 54 Co 63/2023-1996, svěřeny do výlučné péče žalované, a že dovolatel se s nimi může stýkat pouze za přítomnosti asistenční organizace.
Poukázal i na to, že žalobce vlastní byt, ve kterém uspokojuje svou bytovou potřebu. Za takto naznačených okolností se dovolacímu soudu úvaha, že výkon práva dovolatele odporuje dobrým mravům, nejeví jako zjevně nepřiměřená. V poměrech souzené věci přitom není podstatné, který z účastníků zavinil opuštění předmětných nemovitostí dovolatelem či narušení jeho vztahu s dětmi. Rozhodující je pouze okolnost, že účastníci v současné době nejsou schopni společného soužití a že jejich vzájemné konflikty se negativně dotýkají psychického stavu nezletilých dětí, jak ostatně přiléhavě vysvětlil odvolací soud. Pro úplnost lze již jen dodat, že otázky, jež dovolatel formuloval v části III dovolání, představují pouze jednotlivé aspekty komplexní úvahy odvolacího soudu o tom, zda výkon práva dovolatele v tomto konkrétním případě dobrým mravům vskutku odporuje; samostatně je tudíž dovolacímu přezkumu podrobit nelze.
Nezbývá tedy než uzavřít, že odvolací soud se při řešení takto nastolené otázky od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
10. S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Namítl-li proto dovolatel rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (zejména ohledně skutečnosti, který z účastníků způsobil, že jejich děti mají k dovolateli negativní vztah) a současně též vady řízení (výtkami, že odvolací soud jej neupozornil na nutnost předložení důkazů o tom, že odmítavý postoj dětí k němu vyvolala svým jednáním žalovaná a že odvolací soud své úvahy v napadeném rozhodnutí dostatečně nevysvětlil), neuplatnil v tomto ohledu jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. opět již citované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., pak dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
11. Konečně dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že dovoláním napadá též výrok II rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
12. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu