26 Cdo 460/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Michala Mikláše a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní
věci žalobkyně S. B., a.s., zastoupené advokátem, proti žalovanému S. H.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení 33.891,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 214/98, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. listopadu 2000, č.j.
21 Co 397/2000-70 (ve znění opravného usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 1. prosince 2000, č.j. 21 Co 397/2000-74), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Hradci Králové jako soud I. stupně rozsudkem ze dne 28.
června 1999, č.j. 14 C 214/98-40, výrokem označeným I. uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobkyni částku 33.891,- Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku; výrokem označeným II. žalobu zamítl v části „o zaplacení poplatku z
prodlení ve výši 2,5 promile denně z jednotlivých měsíčních plateb v době od
1.3.1996 do 1.10.1998, vždy do zaplacení“ a výrokem označeným III. rozhodl
o nákladech řízení. Soud I. stupně vzal za prokázáno, že vlastníkem domu, který
byl vystavěn na základě hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků za
účelem výstavby domů s byty ze dne 4.4.1970 (dále též jen „hospodářská
smlouva“), a v němž se nachází předmětný byt, je žalobkyně, přičemž dosavadní
právo osobního užívání bytu žalovaným, které vzniklo na základě rozhodnutí
závodu P. m. v. v N. o přidělení bytu ze dne 30.4.1985, se ke dni 1.1.1992
transformovalo na nájem ve smyslu § 870 odst. 4 obč. zák.(správně § 871
odst. 4 obč.zák.). Dospěl tedy k závěru, že žalobkyně jako vlastník domu je
zároveň i pronajímatelkou předmětného bytu (když dispoziční právo s byty, dříve
patřící zaměstnavateli žalovaného, po 1.1.1992 zaniklo), které z tohoto důvodu
svědčí i výlučné právo k přijímání nájemného a plateb za služby s nájmem
spojených od žalovaného. Pokud jde o zaplacení poplatku z prodlení, soud žalobu
s odkazem na dobré mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.) v této části zamítl, neboť
žalovaný řádně zasílal měsíční platby nájemného (vč. dalších pravidelných
plateb) tomu subjektu, s nímž měl uzavřenu dohodu o užívání bytu.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 29. listopadu 2000, č.j. 21 Co 397/2000-70 (ve znění opravného
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1.12.2000, č.j. 21 Co
397/2000-74), k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu I. stupně, ve
výrocích I. a III. tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu I. stupně,
nikoliv však s jeho závěry právními. Za těžiště sporu přitom označil otázku,
zda po účinnosti obchodního zákoníku a novely občanského zákoníku (zák. č.
509/1991 Sb.), tedy od 1.1.1992, zanikla práva organizací, které v roce
1970 sdružily prostředky k bytové výstavbě (čl. VIII. hospodářské smlouvy), či
zda trvají (v původní či transformované podobě) jak v obchodních, tak i
občanskoprávních vztazích. Na rozdíl od soudu I. stupně odvolací soud dovodil,
že žalobkyni nesvědčí právo vybírat od žalovaného nájemné a úhrady za
plnění poskytovaná s užíváním bytu. Z ustanovení § 763 obch. zák. totiž
vyplývá, že právní vztahy vzniklé přede dnem jeho účinnosti, t.j. před
1.1.1992, a práva z nich vzniklá se řídí dosavadními předpisy, tedy - v případě
hospodářské smlouvy - mimo jiné hospodářským zákoníkem, když ani jinak nelze
dovodit zánik oprávnění vyplývajících z čl. VIII. hospodářské smlouvy. Stejně
jak se podle § 871 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění po novele provedené
zák.č. 509/1991 Sb.) změnilo právo osobního užívání bytu (vzniklé na základě
rozhodnutí o přidělení bytu a dohody o odevzdání a převzetí bytu) na
nájem bytu, změnilo se i právo rozhodovat o přidělování bytů na právo
rozhodovat o tom, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k bytům. Z ustanovení §
663 obč.zák. (ve znění citované novely) vyplývá, že pronajímatelem nemusí být
vždy vlastník, tzn. dojde-li ke změně vlastnictví, vstupuje nabyvatel (nový
vlastník) do právního postavení pronajímatele tehdy a v takovém rozsahu, v
jakém byl původní vlastník sám nositelem práv a povinností pronajímatele.
Žalobkyně v tomto řízení proto není věcně aktivně legitimována, neboť právo
účastníka dotčené hospodářské smlouvy provádět inkaso úhrady za užívání bytu a
za služby s tím spojené (čl. VIII. hospodářské smlouvy) se transformovalo v
právo výběru nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu (svědčící
společnosti P.P.M.L., a.s.).
Proti části rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu I.
stupně (výrok I. a III.), a dále rozhodl o nákladech řízení, podala žalobkyně
dovolání. Dle dovolatelky je dána přípustnost „ve smyslu § 237 odst. 1, písm.
a) o.s.ř.“ (správně § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř), přičemž jako důvod pro
dovolání označila nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem podle „§
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“ (správně § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.).
Dovolatelka namítá, že výplata nájemného jí přísluší nejen z titulu
vlastnictví, ale tento nárok jí vznikl již mnohem dříve z jiného právního
titulu, když zákonem č. 98/1988 Sb. došlo k přeměně institutu správy národního
majetku v institut práva hospodaření s národním majetkem, které tímto zákonem
začalo příslušet právnímu předchůdci žalobkyně. Organizace, jíž příslušelo
právo hospodaření s národním majetkem, tak ve smyslu § 64 zák.č. 98/1988 Sb.
získala právo plně hospodařit s veškerými jednotlivými věcmi, majetkovými právy
a pohledávkami, které se týkaly státem svěřeného majetku. Nelze najít v zákoně
oporu pro názor, že právo hospodaření k bytům specifikovaným v dohodě z r.
1970, v jakékoliv jeho části vzniklo i P. m. v., n.p. Žalobkyně mohla být
omezena jiným subjektem v právu hospodaření k jednotlivým věcem či pohledávkám,
k tomuto omezení by však muselo dojít vznikem nové hospodářské smlouvy o
převodu práva hospodaření ve smyslu § 68 zák.č. 98/88 Sb., resp. § 347
hospodářského zákoníku, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo, a tak
žalobkyni nároky z inkasa nájemného z předmětných bytů náleží již od roku 1988.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí Krajského soudu v
Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; dále navrhla odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále opět jen „o.s.ř.“).
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 29.11.2000,
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000. Odkazy
dovolatelky na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a § 241 odst. 2
písm. b) o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 jsou tudíž nepřípadné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.),
shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst.1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241
odst. 1 a 2 o.s.ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2
o.s.ř., a je v něm uplatněn způsobilý dovolací důvod (§ 241 odst. 3 písm. d/
o.s.ř.). Jde přitom o dovolání přípustné, jelikož směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé (§
238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K
vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/
o.s.ř.) dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady
tohoto druhu však nebyly v dovolání tvrzeny a také z obsahu spisu nevyplývá,
že by k některé z uvedených vad došlo.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3
písm. d) o.s.ř. jde tehdy, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav věci
aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné
právní závěry.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu (§ 241 odst. 3 písm. d/
o.s.ř.) a jeho obsahové konkretizaci, půjde v dovolacím řízení o
přezkoumání správnosti právního závěru odvolacího soudu, že žalobkyně nebyla ve
sporu věcně aktivně legitimována, proto jí vůči žalovanému nemůže příslušet ani
splatná pohledávka z titulu dlužného nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s
užíváním bytu v předmětné výši.
Mezi účastníky nebylo v projednávané věci sporu o tom, že dovolatelka
je vlastníkem domu, v němž se nachází byt užívaný žalovaným. Předmětem sporu
byla otázka existence nájemního vztahu mezi účastníky řízení a z něj
vyplývajícího závazku žalovaného platit nájemné a úhrady za plnění spojená s
nájmem bytu žalobkyni.
Dům byl postaven společně z vlastních volných prostředků několika
podniků, které k tomu uzavřely smlouvu o sdružení finančních prostředků podle §
352 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, podle § 1 vyhlášky č. 86/1968
Sb., o sdružování prostředků socialistických organizací, a podle vyhlášky č.
104/1966 Sb., o správě národního majetku, a musel být ve správě jen jednoho
subjektu, neboť tehdy neexistovalo ustanovení o společné správě národního
majetku (institut správy národního majetku byl od 1. 7. 1988 nahrazen
institutem práva hospodaření s národním majetkem, upraveným ve vyhlášce č.
119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem; od téže doby se
připouštělo právo společného hospodaření podle § 64 odst. 3 hosp. zák., ve
znění zákona č. 98/1988 Sb.). Šlo-li o smlouvu o sdružení, uzavřenou státními
organizacemi, byl dům postavený z takto sdružených prostředků, ve vlastnictví
státu. Podle § 4 vyhlášky č. 104/1966 Sb., se organizace musely před zahájením
výstavby písemně dohodnout o tom, který ze subjektů smlouvy o sdružení bude mít
vybudované zařízení ve správě. Podniku, který se nestal správcem postaveného
domu, ale podílel se finančně na výstavbě, smlouva o sdružení umožňovala
přidělovat byty, které byly pro něho touto smlouvou vyčleněny, budoucím
uživatelům (podle § 25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb.), a to nezávisle na
organizaci, která byla podle smlouvy správcem domu, a současně od těchto
uživatelů vybírat úhradu za užívání bytu a za služby s užíváním spojené.
Otázkou, zda smlouvy o sdružení finančních prostředků, uzavřené podle
hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů k němu, jsou platné i po
zrušení těchto předpisů, popřípadě zda a jak se změnil obsah závazků z nich
vyplývajících, se Nejvyšší soud České republiky zabýval již ve svém
rozsudku ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. 29 Cdo 154/98. Toto rozhodnutí (dále
též „citovaný judikát”) bylo uveřejněno pod č. 43, v sešitě č. 6/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. S odkazem na ustanovení § 763 odst. 1
obch. zák., podle něhož se právní vztahy, které vznikly přede dnem účinnosti
obchodního zákoníku a práva z nich vzniklá, řídí dosavadními předpisy, vyslovil
Nejvyšší soud v citovaném judikátu právní názor, že k zániku smluv o sdružení
nedošlo, a že právo účastníka smlouvy o sdružení rozhodovat o přidělování bytů,
postavených na základě sdružení prostředků k jejich výstavbě, se ke dni 1. 1.
1992 transformovalo v právo rozhodovat, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k
těmto bytům (jinak řečeno, že toto právo ani v důsledku zrušení hospodářského
zákoníku a prováděcích předpisů k němu, ani v důsledku jiných právních
skutečností, nezaniklo). V citovaném judikátu se Nejvyšší soud sice nezabýval
výslovně otázkou existence, zániku či transformace práva inkasovat úhradu za
užívání bytu a služby spojené s užíváním bytu (sjednaného ve smlouvě o
sdružení), tuto otázku však řešil (mimo jiné) v rozsudku ze dne 18. 4. 2001,
sp. zn. 26 Cdo 1510/2000. V něm uvedl, že vychází z právního názoru,
vysloveného v citovaném judikátu, a dále dovodil, že právo jednotlivých
účastníků smlouvy o sdružení, jichž se týkalo přidělovací právo („podílníků“)
vybírat úhradu za užívání bytů (sjednané v této smlouvě), nezaniklo, nýbrž se
transformovalo v právo vybírat (přijímat) nájemné od dosavadních nájemců těchto
bytů, a s ohledem na ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o
podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nemohlo k zániku tohoto práva
dojít ani privatizací státního podniku S. B., jehož majetek přešel na
žalobkyni, neboť zákon zde výslovně stanovil, že s vlastnickým právem k
privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky
související s privatizovaným majetkem (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 14.3.2000, sp.zn. 29 Cdo 2581/99; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.
dubna 2001, sp.zn. 26 Cdo 587/2000).
Odvolací soud tedy správně dovodil, že žalobkyně nebyla v posuzovaném
sporu věcně aktivně legitimována, jelikož jí nesvědčil nárok k vymáhání
předmětných plateb po žalovaném. Protože se správnost rozhodnutí odvolacího
soudu dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (§ 241 odst. 3
písm. d/ o.s.ř.) nepodařilo zpochybnit, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání
(§ 243a odst. 1 o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 1 věta před středníkem
o.s.ř., zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy
dovolatelka (žalobkyně) nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému náklady,
na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo, v souvislosti s tímto
řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2001
JUDr. Michal Mikláš, v.r.
předseda senátu