26 Cdo 4600/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava
Feráka ve věci žalobců a/ F. P. a b/ M. P., zastoupených JUDr. Janem Hrdličkou,
advokátem se sídlem v Praze 2, Přemyslova 5, proti žalované městské části Praha
8, se sídlem v Praze 8, Zenklova 1/35, zastoupené JUDr. Jitkou Bukvářovou,
advokátkou se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, Za Hanspaulkou 876/11, o určení
neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.
zn. 8 C 233/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 28. května 2009, č. j. 20 Co 50/2009-125, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a
nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.400,- Kč k rukám JUDr.
Jana Hrdličky, advokáta se sídlem v Praze 2, Přemyslova 5, do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 10. 2008,
č. j. 8 C 233/2007-104, zamítl žalobu o určení, že je neplatná výpověď žalované
ze dne 22. 5. 2007 z nájmu žalobců k „bytu č. 7, o velikosti 1+1 s
příslušenstvím, v 3. nadzemním podlaží domu č.p. 188, v P., Vítkova 22“ (dále
též jen „Výpověď“ a „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech
řízení. K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem
ze dne 28. 5. 2009, č. j. 20 Co 50/2009-125, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že Výpověď z nájmu žalobců k
předmětnému bytu je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků
před soudy obou stupňů. Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především za zjištěno, že žalobcům (manželům – společným nájemcům bytu) byla
doručena výpověď z nájmu předmětného bytu, kterou jim dopisem ze dne 22. 5. 2007 dala žalovaná (pronajímatelka bytu) zastoupená advokátkou JUDr. Jitkou
Bukvářovou, zmocněnou starostou k podávání výpovědí z nájmu bytu dle § 711
odst. 2 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“) plnou mocí ze dne 15. 5. 2006,
že rada městské části Praha 8 usnesením ze dne 20. 12. 2006 schválila přílohu
č. 1, 2 organizačního řádu úřadu městské části Praha 8, kterou s účinností od
1. 1. 2007 zmocnila vedoucího bytového odboru úřadu městské části Praha 8 mimo
jiné „rozhodovat o podání výpovědí z nájmu bytů, dávat v těchto věcech pokyny
právním zástupcům městské části Praha 8 a správním firmám“, že žalovaná
nevyhověla žádosti P. Z. (dcery žalobců) o uznání přechodu nájmu k předmětnému
bytu, v níž tvrdila, že žalobci byt v lednu 2007 trvale opustili, že vedoucí
bytového odboru úřadu městské části Praha 8 dal 3. 4. 2007 JUDr. Bukvářové
pokyn k podání žaloby na vyklizení předmětného bytu nebo dání výpovědi z nájmu
předmětného bytu žalobcům. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – však dospěl k závěru, že
zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů
(dále též jen „zákon č. 131/2000 Sb.“), společně se zákonem č. 128/2000 Sb., o
obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o
obcích“) neumožňuje delegaci pravomocí rady obce (rady městské části) ve věci
výpovědi nájmu bytu na bytový odbor obecního úřadu (úřadu městské části);
poukázal přitom na to, že ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud v rozsudku
ze dne 19. 12. 2007, sp.zn. 26 Cdo 350/2007. Za nesprávný považoval i závěr
soudu prvního stupně, že neupravuje-li zákon č. 131/2000 Sb. možnost delegace
pravomocí rady městské části, lze dovodit, že ji nevylučuje. Dovodil, že
svěřuje-li zákon rozhodování v otázkách správy bytového fondu do kompetence
rady městské části, nelze to považovat jen za její právo o takových otázkách
rozhodnout, nýbrž i za její povinnost. Pouze rada městské části Prahy 8 byla
oprávněna v rámci samostatné působnosti obce rozhodnout o vypovězení nájmu bytu
žalobců, což však neučinila a Výpověď schválila až dodatečně usnesením ze dne
25. 2. 2009.
Uzavřel, že Výpověď daná žalobcům bez předchozího projednání
(schválení) v radě městské části Praha 8 je absolutně neplatná pro rozpor se
zákonem (§ 39 zákona „obč. zák.“); absolutní neplatnost výpovědi přitom nelze
zhojit ani jejím dodatečným schválením v radě městské části. Dovodil rovněž, že
žalobci jako nájemci předmětného bytu jsou ve věci aktivně legitimováni (v
průběhu odvolacího řízení již netvrdili, že by došlo k přechodu nájmu k
předmětnému bytu na jejich dceru). Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně proto
změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že Výpověď je neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Namítala, že Nejvyšší soud se v
rozsudku sp.zn. 26 Cdo 350/2007 nezabýval otázkou přenesené působnosti, ani
otázkou vůle rady městské části Praha 8 projevené již v rámci zmocnění. Zákonem
č. 145/2001 Sb. byl vypuštěn zákaz přenesení pravomocí na úřad městských částí
dříve upravený v § 81 odst. 2 větě druhé, § 94 odst. 1 a § 103 větě druhé
zákona č. 131/2000 Sb. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, který
nepřipustil možnost delegace rozhodovacích pravomocí rady městské části na jiný
orgán městské části. Podle jejího mínění, dává-li městská část výpověď z nájmu
bytu, nevykonává tím veřejnou moc, nýbrž tak činí na základě práva, které pro
ni vyplývá z postavení pronajímatele bytu; záležitosti ve věcech správy
bytového fondu tak spadají do soukromoprávních vztahů. Poukázala na to, že
zákaz svěřit starostovi nebo obecnímu úřadu rozhodování ze strany rady
zakotvený v § 102 odst. 3 zákona o obcích se vztahuje jen k vyjmenovaným
záležitostem a výpověď z nájmu bytu zde není uvedena. I když se zákon o obcích
nevztahuje na hlavní město Prahu (§ 150 zákona o obcích), má za to, že úprava
samosprávních celků vychází ze stejných principů. Dále namítla, že ne každý
rozpor se zákonem v soukromoprávní sféře má automaticky za následek absolutní
neplatnost právního úkonu. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 87/2004. Zdůraznila, že usnesením rady městské části Praha 8 z
18. 5. 2005 byla schválena změna provozního řádu správy domovního a bytového
majetku, jenž je nedílnou součástí mandátních smluv uzavřených se správními
firmami a podle přílohy č. 1, 2 organizačního řádu schválené usnesením rady
městské části s účinností od 1. 1. 2007 byl vedoucí odboru zmocněn rozhodovat o
podání žalob v souvislosti s výpovědí z nájmu bytu a dávat v těchto věcech
pokyny právním zástupcům městské části, a že takový pokyn byl dán v předmětné
věci dne 3. 4. 2007. Dále poukázala na to, že rada městské části Praha 8 svoji
vůli stvrdila ještě usnesením ze dne 25. 2. 2009. Dodala, že tento právní názor
zastával v minulosti v řadě svých rozhodnutí odvolací soud i soud prvního
stupně, odlišné stanovisko v projednávané věci je proto nepředvídatelné a je
výrazem právního pozitivizmu. Za nesprávné považovala i to, že odvolací soud se
snažil řešit i otázku přechodu nájmu ze žalobců na jejich dceru, ačkoliv k
řešení této otázky nebyli aktivně legitimováni. Navrhla, aby dovolací soud
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobci ve svém dovolacím vyjádření namítli, že dovolání není přípustné,
zpochybnili dovolací námitky žalované, ztotožnili se s právním posouzením věci
odvolacím soudem a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto. Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 28. 5. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existence těchto vad nebyla v dovolání tvrzena a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Posléze uvedené vady dovolatelka v dovolání uplatnila (námitkou,
že rozhodnutí bylo „nepředvídatelné)“. Podle ustálené judikatury o překvapivost rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup
obecných soudů nese znaky libovůle; na překvapivost napadeného rozhodnutí
(vycházejícího ze stejného skutkového základu) nelze usuzovat pouze z toho, že
odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dovodil (v souladu s
judikaturou), že výpověď z nájmu bytu je absolutně neplatná. Námitkou dovolatelky, že odvolací soud neměl řešit otázku přechodu práva nájmu
bytu ze žalobců na jejich dceru, neboť ta nebyla účastníkem řízení, se dovolací
soud nezabýval, neboť na jejím posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá;
pouze pro úplnost lze dodat, že soud se musí v řízení zabývat aktivní
legitimací žalobců, která v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu
vždy souvisí s tím, zda jsou nájemci tohoto bytu. Lze tak uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl
užit opodstatněně; jiné vady řízení podřaditelné pod dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. z obsahu spisu nevyplynuly. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (jenž
dovolatelka podle obsahu dovolání rovněž uplatnila) lze odvolacímu soudu
vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V rozsudku ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, uveřejněném pod č.
85/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud – v poměrech
právní úpravy obsažené v zákoně č. 128/2000 Sb. a zejména v zákoně č. 131/2000
Sb. – dovodil, že dal-li starosta městské části hlavního města Prahy (obce)
výpověď z nájmu bytu bez předchozího schválení v radě městské části (obce), jde
o absolutně neplatný právní úkon podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. V
citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž uvedl, že do samostatné působnosti
městské části náleží mimo jiné i správa bytového fondu (tehdy § 18 odst. 1
písm. c/ zákona č. 131/2000 Sb.) a že o záležitostech patřících do samostatné
působnosti městské části rozhoduje rada městské části, pokud nejsou zákonem
svěřeny zastupitelstvu (u správy bytového fondu tomu tak není – § 89 zákona č.
131/2000 Sb.) nebo pokud si je zastupitelstvo nevyhradí (v řízení nebylo ani
tvrzeno, že by si zastupitelstvo městské části Praha 3 vyhradilo rozhodování v
oblasti správy bytového fondu). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud
přihlásil v řadě svých rozhodnutí – srovnej např. rozsudky z 20. 5. 2009, sp.
zn. 30 Cdo 3049/2007, z 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3587/2010.
V rozsudku ze dne 3. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 3479/2007, Nejvyšší soud – v
poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. 367/1990 Sb. a především v zákoně
č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů – mimo
jiné i s odkazem na výše citovaný rozsudek sp. zn. 26 Cdo 350/2007, dovodil, že
obvodní rada nebyla oprávněna delegovat svou pravomoc v oblasti samostatné
působnosti (v oblasti správy bytového fondu) na majetkoprávní odbor, že
dodatečný souhlas obecní rady (resp. v daném případě rady městské části) s
dáním výpovědi z nájmu bytu nemůže zhojit absolutní neplatnost tohoto právního
úkonu ve smyslu § 39 obč. zák., jež působí ex tunc, a že tudíž absolutně
neplatný právní úkon nemůže být konvalidován. V poměrech právní úpravy obsažené
v zákoně č. 128/2000 Sb. a především v zákoně č. 131/2000 Sb. se pak k těmto
právním názorům Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku z 26. 10. 2010, sp. zn. 26
Cdo 1619/2009 (ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. 3. 2011, sp.zn. IV. ÚS
140/11), v němž rovněž dovodil, že není-li oprávněn bez předchozího schválení v
radě městské části dát platně výpověď z nájmu bytu ani sám její starosta,
nemůže tak učinit ani odbor magistrátu hlavního města Prahy. V rozsudku z 9. 2.
2011, sp. zn. 26 Cdo 1747/2010 odůvodnil i závěr, že ze zákona č. 131/2000 Sb.
nelze dovodit možnost libovolného přenášení rozhodovacích kompetencí vlastním
rozhodnutím rady městské části na jiný subjekt. Pravidla tvorby vůle územních
samosprávných celků, včetně působnosti jejich orgánů, jsou totiž upraveny
zákonem a mají svůj fundament v (kogentních) normách práva veřejného (srov.
nález Ústavního soudu České republiky z 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000,
uveřejněný pod č. 61 ve svazku č. 22 z roku 2001 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, a z 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, uveřejněný pod č.
103 ve svazku č. 23 z roku 2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Změna těchto pravidel vlastním rozhodnutím územních samosprávných celků proto
přichází v úvahu jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem,
který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2
Listiny základních práv a svobod). Mimo uvedený rámec („co není dovoleno, je
zakázáno“) územní samosprávné celky tato pravidla měnit nemohou, neboť pak by
ve skutečnosti nahrazovaly výkon státní (zákonodárné) moci, jež je Ústavou
svěřen Parlamentu (čl. 15 odst. 1 Ústavy České republiky). Obdobně vyznívá i
závěr nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. Pl. ÚS
4/98, uveřejněného pod č. 78 ve svazku č. 14 z roku 1999 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu a vyhlášeného pod č. 126/1999 Sb., podle něhož to, co
je upraveno zákonem nebo obecně závazným právním předpisem, nemohou obce
upravovat odchylně (srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2007, sp.
zn. Pl. ÚS 21/06, uveřejněný pod č. 96 ve svazku č. 45 z roku 2007 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu a vyhlášený pod č. 191/2007 Sb.).
Neobstojí ani dovolací námitka týkající se možnosti přenesení pravomocí rady
městské části po účinnosti zákona č. 145/2001 Sb. Zákonem č. 145/2001 Sb. byla
v ustanovení § 81 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb. zrušena věta druhá
(„zastupitelstvo hlavního města Prahy ani rada hlavního města Prahy nemohou na
Magistrát přenést výkon pravomocí, které jsou jim svěřeny zákonem“). Z toho
však nelze dovozovat (jak se o to pokouší dovolatelka), že po zrušení uvedené
věty bylo takové přenesení pravomocí (v daném případě v oblasti samostatné
působnosti) bez dalšího přípustné. Tomuto názoru nasvědčuje i to, že podle § 81
odst. 2 věty druhé zákona č. 131/2000 Sb. (byť ve znění účinném v současné
době) rozhoduje magistrát (úřad městské části) v samostatné působnosti pouze v
případech stanovených tímto zákonem nebo zvláštním zákonem. Rozhodování ve
věcech správy bytového fondu (nyní § 18 odst. 1 písm. b/ zákona č. 131/2000
Sb.) takovým případem není.
Důvodná není ani dovolací námitka (učiněné s odkazem na nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04), že citovaným
usnesením byla vůle rady městské části v zásadních bodech vytvořena tak, aby
vedoucí příslušného odboru úřadu městské části mohl v jejích intencích jednat.
Vůle městské části dát právě žalobcům výpověď z nájmu předmětného bytu jako jim
adresovaný hmotněprávní úkon nemohla být totiž ani v základních obrysech
vytvořena tím, že rada městské části zmocnila vedoucího bytového odboru úřadu
městské části „rozhodovat o podání výpovědí z nájmu bytů“, tj. činit
hmotněprávní úkony určitého typu (výpovědi z nájmu bytu) vůči blíže neurčeným
adresátům (jako nájemcům obecních /městských/ bytů).
Lze tak uzavřít, že rada městské části nemůže platně převést své pravomoci v
oblasti samostatné působnosti (konkrétně v oblasti správy bytového fondu) na
jiný orgán, jestliže to zákon výslovně nepřipouští.
Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu
dovodil, že výpověď ze dne 22. 5. 2007 daná žalobcům bez předchozího projednání
(schválení) v radě městské části Praha 8 je absolutně neplatná pro rozpor se
zákonem (§ 39 obč. zák.) a že dodatečný souhlas rady městské části s dáním
výpovědi z nájmu bytu nemůže zhojit absolutní neplatnost tohoto právního úkonu
(nemůže být konvalidován), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho
rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Ani dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn opodstatněně.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím užitých dovolacích důvodů podle § 241a
odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř. a jejich obsahové konkretizace nepodařilo
zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které vznikly žalobcům v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v
částce 3.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 18
odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z
paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 300,- Kč (za každého ze
zastoupených žalobců), jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1
a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z náhrady ve
výši 900,- Kč za 20% daň z přidané hodnoty, kterou je povinen odvést z přiznané
odměny a náhrad (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. září 2011
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v. r.
předsedkyně senátu