U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobců a) V. S., advokátem se sídlem Praha 2, Přemyslova 5, a
b) I. S., proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem Praha 1, Mariánské
náměstí 2, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 170/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2008, č. j. 13 Co 265/2008-59, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci Vladimíru Svobodovi na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 3.300,-Kč, k rukám JUDr. Jana Havlíčka,
advokáta se sídlem Praha 2, Přemyslova 5, do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní Ivou Svobodovou a žalovaným nemá žádný z těchto
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 2.
2008, č. j. 5 C 170/2007-41, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z
nájmu bytu č. 14, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v 6. podlaží domu č.p.
1035, V. č. 22, P. 5 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“),
datované 17. 1. 2007, kterou žalovaný dal žalobcům; současně rozhodl o
nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaný je zapsán v katastru
nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že dne 30. 5. 1996 uzavřel se
žalobci smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, že dne 1. 5. 2006
se do bytu jako další osoba přihlásila Šárka Svobodová, dcera žalobce a), že k
témuž dni se žalobci z bytu odstěhovali do svého domu v Putimi, kde trvale
bydlí, že jmenovaná požádala žalovaného přípisem ze dne 23. 10. 2006 o vydání
osvědčení o přechodu práva nájmu bytu, že žalovaný této žádosti nevyhověl, a
že dne 17. 1. 2007 dal žalobcům výpověď z nájmu bytu (dále též „Výpověď“) z
důvodů, že byt bez vážných důvodu neužívají a že mají dva byty, která byla
žalobci a) doručena dne 29.1. 2007 a žalobkyni b) dne 24. 1. 2007, že Výpověď
obsahovala určení výpovědní lhůty a poučení o možnosti podat ve lhůtě 60 dnů
žalobu na její neplatnost. Po obsáhlém dokazování dospěl soud prvního stupně k
závěru, že právo nájmu bytu svědčící žalobcům nepřešlo opuštěním společné
domácnosti na Šárku Svobodovou, neboť v řízení nebylo prokázáno naplnění
podmínek stanovených v § 706 odst. 1 ve spojení s § 708 občanského zákoníku ve
znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb., a e žalobci jsou
stále společnými nájemci předmětného bytu. Dovodil, že uplatněné výpovědní
důvody byly naplněny a že Výpověď je platná, přičemž shledal neopodstatněnou
námitku žalobců, dovozující její neplatnost ze skutečnosti, že byla dána
bytovým odborem magistrátu hlavního města Prahy; na základě toho žalobu zamítl.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 10.
008, č. j. 13 Co 265/2008-59, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
určil, že shora označená výpověď z nájmu předmětného bytu je neplatná; dále
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně, že na Šárku Svobodovou nepřešlo právo nájmu
bytu, na rozdíl od něho však dovodil, že Výpověď je neplatná. Zaujal názor, že
postavení žalovaného a městských částí upravuje zákon č. 131/2000 Sb., o
hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 131/2000
Sb.“), podle jehož ustanovení § 68 odst. 3 rozhoduje rada hlavního města Prahy
(dále též „rada“) v záležitostech samostatné působnosti, pokud nejsou zákonem
vyhrazeny zastupitelstvu nebo pokud si je zastupitelstvo nevyhradí. Uvedl, že
„soudní judikatura“ se sjednotila v názoru, že právní úkon, jakým je dání
výpovědi z nájmu bytu, je vyhrazen radě a nemůže jej učinit bytový odbor
magistrátu hlavního města Prahy (dále též „magistrát“), a pokud se tak stalo,
jde o právní úkon absolutně neplatný. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 350/2007, v němž byla řešena obdobná
problematika ve vztahu ke starostovi, a na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ve
věci sp. zn. IV. ÚS 576/2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Uvádí, že podle stanoviska,
vypracovaného legislativním odborem magistrátu, není delegování rozhodovací
pravomoci rady ve věcech samostatné působnosti, o kterých tento orgán
rozhoduje na základě § 68 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., ze zákona vyloučeno.
Konstatuje, že dání výpovědi z nájmu bytu patří do samostatné působnosti obce
(§ 16 odst. 1 a 3 zákona č. 131/200 Sb.), že nejde o oblast, která by náležela
do výlučné působnosti zastupitelstva, a že byla v rámci tzv. „zbytkové
klauzule“ svěřena podle § 68 odst. 3 uvedeného zákona radě. V takových věcech
nemusí rada rozhodovat sama, ale může na základě § 68 odst. 2 písm. c) zákona
č. 131/2000 Sb. delegovat záležitosti spadající do její pravomoci podle § 68
odst. 2 uvedeného zákona na magistrát, a to včetně rozhodování o nich. Uvádí
dále, že na základě usnesení rady ze dne 5. 6. 2001 byla (v souladu s § 68
odst. 2 písm. c/ a § 81 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb.) určena jednotlivým
odborům magistrátu náplň jejich činnosti na úseku dispozic s bytovým fondem,
a to rozhodování o výpovědích nájemních smluv k bytům a nebytovým prostorám. V
dané věci byl tedy bytový odbor magistrátu oprávněn dát žalobcům jménem
žalovaného Výpověď; právní názor odvolacího soudu nemůže proto obstát. Navrhl,
aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalobce a) ve vyjádření k dovolání uvedl, že napadený rozsudek je v souladu se
zákonem i s ustálenou judikaturou a navrhl, aby bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1. října 2008, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za něhož jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst.
1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); obligatorně posuzované vady nebyly
v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Dovolací soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) obč. zák., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že výpověď z nájmu bytu patří mezi
záležitosti v rámci samostatné působnosti hlavního města Prahy, přičemž
rozhodování o nich náleží radě (§ 68 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním
městě Praze, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „zákon č. 131/2000
Sb.“). Uvedený právní názor nebyl dovoláním zpochybněn a dovolací soud z něho
proto vychází. Dovolatel však brojí proti dalšímu závěru odvolacího soudu,
podle něhož je Výpověď neplatná, neboť o ní nerozhodla rada, ale bytový odbor
magistrátu.
Nejvyšší soud v poměrech dřívější právní úpravy (tj. zákona č. 367/1990 Sb.
/jež byl zrušen zákonem č. 128/2000 Sb./ ve spojení se zákonem č. 418/1990 Sb.
o hlavním městě Praze /zrušeném zákonem č. 131/2000/ Sb.) dovodil, že může-li
obvodní rada podle § 51a zákona č. 367/1990 Sb. svěřit příslušnému odboru
obvodního úřadu zcela nebo zčásti pouze pravomoci uvedené v § 47 odst. 3, § 48
a § 50 zákona č. 367/1990 Sb., nemůže mu svěřit rovněž další pravomoci, které
pro ni ze zákona vyplývají, tudíž ani pravomoc uvedenou v § 45 písm. p) téhož
zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 26 Cdo
1169/2001, a dále např. rozhodnutí ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 99/2004,
a ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 742/2004). V rozsudku ze dne 16. 10. 2003,
sp. zn. 26 Cdo 1829/2002 (ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 8. 3. 2006,
sp.zn. II. ÚS 580/03), pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že učinil-li starosta
městské části právní úkon směřující k „ukončení nájmu“ nemovitostí, aniž tomu
předcházelo rozhodnutí místní rady o ukončení nájemní smlouvy, jde o absolutně
neplatný právní úkon podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. K závěrům
vyjádřeným v rozsudcích sp. zn. 26 Cdo 1169/2001 a sp. zn. 26 Cdo 1829/2002 se
pak Nejvyšší soud výslovně přihlásil v rozsudku ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 26
Cdo 350/2007, uveřejněném pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2008 (dále jen „R 85/2008“). Právní názor, že obvodní rada (resp. rada
městské části hl. m. Prahy) nebyla oprávněna delegovat svou pravomoc
(rozhodovat o dání výpovědi z nájmu bytu) na majetkový odbor úřadu městské
části hl. m. Prahy byl vyjádřen rovněž v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3.
7. 2009, sp.zn. 26 Cdo 3479/2007.
Dovolací soud je toho názoru, že z posléze uvedeného právního názoru lze
vycházet i za současné právní úpravy, tj. za účinnosti zákona č. 130/2000 Sb.,
jak ostatně dovodil i odvolací soud v napadeném rozsudku.
Opačný právní názor nelze dovodit ani z ustanovení § 68 odst. 2 písm. c) či f)
zákona č. 131/2000 Sb., jak namítá dovolatel. Uvedená ustanovení hovoří toliko
o oprávnění rady ukládat magistrátu úkoly a kontrolovat jejich plnění, resp.
zřizovat a rušit jeho odbory, nikoliv o pravomoci odboru magistrátu rozhodovat
o ukončení nájemního (hmotněprávního) vztahu (byť na základě vnitřního předpisu
vydaného radou). Ostatně není-li oprávněn bez předchozího schválení v radě
městské části dát platně výpověď z nájmu bytu ani sám její starosta (srov. R
85/2008), tím spíše tak nemůže učinit odbor magistrátu hlavního města Prahy.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
nebyl uplatněn opodstatněně.
Za tohoto stavu Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a
odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před
středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které žalobci a) vznikly v souvislosti s podáním vyjádření
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce
3.000,-Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky
náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2
odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů). Vzhledem k tomu, že žalobkyně b) nebyla účastnicí dovolacího řízení,
rozhodl dovolací soud tak, že ve vztahu mezí ní a žalovaným nemá žádný z těchto
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. října 2010
Doc.
JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu