26 Cdo 4614/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobců a/ RNDr. J. P., b/ PhDr. H. P., zastoupených JUDr. Jaroslavem
Slaninou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113/II, proti
žalovanému Zemědělskému družstvu Rodvínov, se sídlem v Jindřichově Hradci,
Rodvínov 72, IČ: 00110701, zastoupenému JUDr. Ladislavem Zahradníkem, advokátem
se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, o zaplacení částky 336.149,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn.
4 C 261/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 15. července 2009, č. j. 7 Co 1406/2009-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 1.560,- Kč k rukám JUDr. Jaroslava Slaniny, advokáta
se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113/II, do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11.
února 2009, č. j. 4 C 261/2008-57, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost
zaplatit každému z žalobců do tří dnů od právní moci rozsudku částku 168.074,50
Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 31. prosince 1999 do zaplacení (výroky
I. a II.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobci domáhali zaplacení úroku z
prodlení ve výši 1 % z částky 336.149,- Kč od 31. prosince 1999 do zaplacení
(výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 15. července 2009, č. j. 7 Co 1406/2009-87, potvrdil citovaný
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. v napadené části týkající se
úroků z prodlení a lhůty k zaplacení, změnil ho ve výroku o nákladech řízení
účastníků před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
účastníků.
Z provedených důkazů vzaly oba soudy za zjištěno, že právní předchůdkyně
žalobců B. P. požádala žalovaného dopisem ze dne 23. dubna 1992 o vypořádání
majetkového podílu podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a
vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „transformační zákon“), a že se nestala účastníkem žalovaného podle
transformačního projektu a neprovozovala zemědělskou výrobu (§ 13 odst. 2 a 3
transformačního zákona). Vzaly rovněž za prokázáno, že dne 30. prosince 1992
byl schválen transformační projekt žalovaného a že B. P. (která zemřela 9.
ledna 1995) a ani její právní nástupci (žalobci) po schválení transformačního
projektu neuzavřeli dohodu s žalovaným o jiném způsobu vypořádání majetkového
podílu. Dále zjistily, že podle pravomocného usnesení Okresního soudu v
Jindřichově Hradci ze dne 26. května 2008, č. j. 15 D 303/2008-85, nabyli
pohledávku za žalovaným z titulu v nosové části ve výši 250.566,- Kč a z titulu
transformační části ve výši 85.583,- Kč, tj. celkem ve výši 336.149,- Kč,
rovným dílem žalobci, tj. každý z nich ve výši 168.074,50 Kč, a že žalobci
vyzvali žalovaného k uhrazení předmětné pohledávky dopisy ze dne 15. srpna 2008
a ze dne 9. září 2008, na což žalovaný reagoval sdělením, že není schopen celý
majetkový podíl zaplatit v hotovosti.
Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že ustanovení
§ 13 odst. 2 a 3 transformačního zákona neupravuje vznik nároku na vypořádání
majetkového podílu z transformace, ale výhradně jeho splatnost. Dále dovodily,
že původní oprávněná osoba B. P. (právní předchůdkyně žalobců) uplatnila svůj
nárok podle transformačního zákona dne 23. dubna 1992, tj. v zákonné lhůtě.
Poté rovněž dovodily, že splatnost jejího majetkového podílu nastala po sedmi
letech od schválení transformačního projektu (tj. 30. prosince 1999) a
následujícího dne (tj. 31. prosince 1999) je žalovaný v prodlení se splněním
tohoto závazku. Odvolací soud rovněž dovodil, že nabyli-li žalobci dědictví po
původní oprávněné osobě B. P. dnem její smrti, vstoupili tímto dnem (§ 460
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění – dále jen „obč.
zák.“) do jejích práv a rozhodnutí o dědictví nemá z hlediska splatnosti
žalovaného nároku žádný význam; proto je nedůvodná odvolatelova námitka, že do
doby dodatečného projednání dědictví po původní oprávněné osobě nevěděl komu má
plnit a nemůže být tedy v prodlení se splněním dluhu do právní moci rozhodnutí
o dodatečném projednání dědictví po právní předchůdkyni žalobců, tedy do 26.
května 2008. Poté oba soudy shodně uzavřely, že je-li žalovaný od 31. prosince
1999 v prodlení se splněním uvedeného závazku, vznikla mu v souladu s
ustanovením § 517 odst. 2 obč. zák. povinnost zaplatit žalobcům i příslušenství
v podobě 10 % úroku z prodlení od tohoto data do zaplacení.
Proti části rozsudku odvolacího soudu týkající se přisouzeného příslušenství
pohledávky podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237
odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele
provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání – z důvodů v
něm obsáhle specifikovaných – vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu
v napadené části. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud
zrušil v napadené části rozhodnutí soudů obou stupňů a v tomto rozsahu vrátil
věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (jeho
napadené části) není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že
rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo
jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné
ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nemohou především
založit výtky, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); tyto vady
dovolatel uplatnil námitkami, že „v důsledku nesprávného poučení soudce
prvostupňového soudu vrátil spis 15 D 303/2008 o dodatečném projednání dědictví
majetkového podílu Blaženy Pokorové dědickému oddělení Okresního soudu Jindř. Hradec“, že „vrátil žalobcům listinu, tzv. dohodu datovanou 4.12.1995“, že
„soud prvního stupně nezaprotokoloval listinu, tj. dopis označovaný žalující
stranou datem 23.4. 1992“, že „se odvolací soud obsahově nezabýval podaným
odvoláním, neboť by jinak nevyslovil, že dopis ze dne 23.4.1992 nebyl podaným
odvoláním zpochybněn“, že „soudy nezachovaly postup při provádění důkazů
vyslovený v § 129 o. s. ř.“, že „právnímu zástupci žalovaného nebylo umožněno
ohledání listiny soudem prvého stupně a ani soudem odvolacím“, že „soud prvního
stupně listinu ani nečetl, ani nesdělil její podstatný obsah“, že „mu nebylo
umožněno namítat důležité skutečnosti týkající se právního a skutkového
hodnocení této listiny, tj. že nešlo o žádost o vydání majetkového podílu, ale
jen o přihlášku do transformace“, a že „soud použil nicotný důkaz, a proto
právní otázku splatnosti majetkového podílu po B. P. vyřešil nesprávně“. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. totiž přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení
je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad
procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z
roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo
962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1edna 2008,
sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). V souzené
věci však uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a proto
jimi nelze založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Navíc z hlediska ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. není právně
významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takové vady – s přihlédnutím k
charakteru uplatněných námitek a zčásti i k jejich nedostatečné obsahové
specifikaci – však v posuzovaném případě nejde. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím
důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném
skutkovém stavu. Napadené rozhodnutí spočívá především na právních názorech, že ustanovení § 13
odst.
2 a 3 transformačního zákona neupravuje vznik nároku na vypořádání
majetkového podílu z transformace, nýbrž výhradně jeho splatnost, že
uplatnila-li B. P. jako oprávněná osoba svůj nárok podle transformačního zákona
dne 23. dubna 1992, učinila tak v zákonné lhůtě, a že splatnost jejího
majetkového podílu nastala po sedmi letech od schválení transformačního
projektu (tj. v daném případě 30. prosince 1999) a od následujícího dne (tj. od
31. prosince 1999) je žalovaný v prodlení se splněním závazku. V návaznosti na
to však odvolací soud rovněž dovodil, že žalobci nabyli dědictví po původní
oprávněné B. P. dnem její smrti (§ 460 obč. zák.), že tímto dnem vstoupili do
jejích práv a že rozhodnutí o dědictví nemá z hlediska splatnosti žalovaného
nároku žádný význam. Dovolatel správnost posléze uvedeného právního názoru
napadl. Řešení napadené otázky by proto mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně
právně významným; z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí jít
nemůže. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 29
Odo 356/2005, uveřejněném pod č. 172 v sešitě č. 11 z roku 2005 časopisu Soudní
judikatura, konstatoval, že otázka splatnosti nároku na vypořádání majetkového
podílu oprávněné osoby byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a
že proto nejde o otázku zásadního právního významu, jež by zakládala
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Vyjádřil – s odkazem
na tam citovaná rozhodnutí – právní názor, že ustanovení § 13 odst. 2 a 3
transformačního zákona upravují splatnost nároku na vypořádání majetkového
podílu. Od uvedeného právního názoru nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani
v projednávané věci. Zbývá dodat, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je již
dlouhodobě ustálena v názoru, že majetkový podíl oprávněné osoby z
transformace, který podléhá vypořádání způsobem uvedeným v § 13 odst. 2 nebo
odst. 3 transformačního zákona, je majetkovým právem, jež se řídí režimem
pohledávek v občanském zákoníku, nestanoví-li transformační zákon jinak, a
vztahuje se na něj ustanovení § 460 obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 7. června 2007, sp. zn. 26 Cdo 1433/2006). Z toho pro poměry dané věci vyplývá, že nedošlo-li mezi účastníky, resp. původně mezi právní předchůdkyní žalobců a žalovaným, po dobu sedmi let od
schválení transformačního projektu k jiné dohodě o vypořádání majetkového
podílu, stal se nárok právní předchůdkyně žalobců (resp. nyní žalobců)
uplynutím této lhůty ze zákona splatným. Jestliže pak odvolací soud na základě
zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) dovodil, že žalobci nabyli
dědictví po původní oprávněné B. P. dnem její smrti, tímto dnem vstoupili do
jejích práv a že rozhodnutí o dědictví nemá z hlediska splatnosti žalovaného
nároku žádný význam, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí
je naopak výrazem standardní soudní praxe. Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal
dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů
dovolacího řízení vzniklých žalobcům v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v
částce 2.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 15 ve spojení s § 14 odst. 3 a 4 a § 17 písm.
b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky
náhrad hotových výdajů ve výši dva krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov.
§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), a z částky 520,- Kč představující 20 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s.
ř.). Každému z žalobců náleží jedna polovina takto určené částky (§ 140 odst. 1
věta druhá a třetí o.s.ř. per analogiam).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. října 2010
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r. předseda senátu