U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ PhDr. J. R. a b/ PhDr. H. M., zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 144.320,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 104/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2015, č. j. 35 Co 140/2015-270, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobci (podíloví spoluvlastníci „domu v P. 5, postaveného na pozemku parc. č. 48 v k. ú. Z.“ – dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) se domáhali zaplacení částky 144.320,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva k domu v období od 1. ledna 2003 do 31. května 2006 způsobené regulací nájemného z bytu o velikosti 3+1 a výměře 81,51 m2, který se nachází ve druhém podlaží předmětného domu.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. září 2014, č. j. 31 C 104/2009-233, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 34.932,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), ohledně částky 109.388,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II. – dále jen „zamítavý výrok II.“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a státu (výrok IV.).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. června 2015, č. j. 35 Co 140/2015-270, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. a v nákladových výrocích III. a IV. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání žalobců (dovolatelů) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná písemně vyjádřila, není přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť napadený rozsudek je ve svých důsledcích odrazem ustálené rozhodovací praxe, s níž se dovolací soud ztotožňuje i v posuzovaném případě a od níž nemá důvod se odchýlit ani přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky.
Při řešení účinně nastolené otázky výše (rozsahu) nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod totiž odvolací soud vycházel z právních názorů (na něž lze pro stručnost odkázat), jež ve vztahu k uvedené právní otázce zaujal Nejvyšší soud v rozhodnutích z 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněném pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 12. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2153/2013, a ze 17. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2423/2013 (proti citovaným rozhodnutím byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud České republiky odmítl usneseními z 22. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 1008/2014, a z 24. září 2014, sp. zn. IV. ÚS 1197/2014), z 29. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3877/2012, či ze 14. července 2015, sp. zn. 26 Cdo 158/2015.
Podle názoru dovolacího soudu je nepatřičná dovolací námitka, že nedobrovolné omezení vlastnického práva se v případě dovolatelů takřka shoduje s institutem věcného břemene. Právo nájmu – na rozdíl od práva odpovídajícího věcnému břemenu – není právem věcným, nýbrž obligačním (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 14. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 2080/98, uveřejněný pod č. 84/2000 časopisu Soudní judikatura, a z 19. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 3324/2012), a proto připodobnění uvedených práv nepřipadá v úvahu. Zejména z tohoto důvodu se ani nelze dovolávat vyčíslení výše náhrady za omezení vlastnického práva analogicky podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů, jak se o to pokoušejí dovolatelé.
Ve vztahu k další dovoláním nastolené otázce, tj. otázce aplikace ustanovení § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), schází v dovolání náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o.s.ř.). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc odvolací soud žádný právní závěr s odkazem na citované ustanovení neučinil, a proto dovolací soud nemůže přezkoumávat neexistující právní názor. Kromě toho přechodné ustanovení § 3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatelů, že dovoláním napadají rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho potvrzujícím výroku I., tj. ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. a také v nákladových výrocích III. a IV., a dále také ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení účastníků. Ve vztahu k těmto nákladovým výrokům však dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze ve vztahu k těmto výrokům v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelé včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranili (§ 241b odst. 3 o.s.ř.). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které ze čtyř kritérií uvedených v ustanovení § 237 považují pro účely přípustnosti dovolání ve vztahu k nákladovým výrokům za splněné.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu