26 Cdo 545/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobce města J. n. N., proti žalovanému L. N., o přivolení k
výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp.
zn. 9 C 145/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. května 2003, č.j. 35 Co 71/2003-63, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. května
2003, č.j. 35 Co 71/2003-63, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
9.10.2002, č.j. 9 C 145/2002-42, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu
č. 28, I. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve IV. nadzemním podlaží
domu čp. 3855/10 v J. n. N. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný
dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty,
která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci
rozsudku, uložil žalovanému a všem, kdo s ním v bytě bydlí, byt vyklidit a
vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů od uplynutí výpovědní lhůty a
rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce
je vlastníkem předmětného domu, že žalovaný je nájemcem předmětného bytu a
současně je i nájemcem družstevního bytu v J. n. N. (dále „družstevní byt“), že
předmětný byt přenechal (v roce 1998) do užívání bez souhlasu pronajímatele M.
N. a jeho rodině, sám v něm nebydlel a zdržoval se v družstevním bytě, kde
bydlí i v současné době. Dospěl k závěru, že jsou naplněny uplatněné výpovědní
důvody podle § 711 odst. 1 písm. g) a h) obč.zák., neboť žalovaný má dva byty a
nebyly shledány žádné důvody, pro které by na něm nebylo možno spravedlivě
požadovat, aby užíval pouze jeden byt; žalovaný rovněž předmětný byt bez
vážných důvodů neužívá. Povinnost žalovaného k vyklizení nevázal soud prvního
stupně na zajištění bytové náhrady s poukazem na to, že má k dispozici dva
byty.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud
odvolací) rozsudkem ze dne 20. 5. 2003, č.j. 35 Co 71/2003-63, rozhodl, že:
„Rozsudek okresního soudu se mění ve lhůtě k plnění tak, že žalovaný je povinen
byt vyklidit do 15ti dnů od zajištění přístřeší a jinak se rozsudek potvrzuje“;
současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru
soudu prvního stupně, že výpovědní důvody uplatněné ve výpovědi dané žalobcem
žalovanému byly ke dni doručení výpovědi dány a shledal napadený rozsudek
správným „mimo výroku o lhůtě k plnění“. Zaujal názor, že občanský zákoník v
ustanovení § 712 nepřipouští, aby v některém případě (po přivolení k výpovědi z
nájmu bytu z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 711 odst. 1 obč.zák.)
bylo možno uložit bývalému nájemce byt vyklidit „bez zajištění alespoň
přístřeší“; protože tomu tak je i v případě výpovědních důvodů podle § 711
odst. 1 písm. g) a h) obč.zák., změnil odvolací soud rozsudek okresního soudu
tak, že žalovanému uložil byt vyklidit po zajištění přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uplatnil
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že povinnost žalovaného k vyklizení je nutno vázat na
zajištění přístřeší a vyjadřuje přesvědčení, že přístřeší není bytovou
náhradou ve smyslu ustanovení § 712 obč.zák. a že soud jednal „nad rámec
zákonných ustanovení, rovnosti účastníků, právní jistoty, když dovolateli
(žalobci) uložil jinou povinnost, čímž jednostranně zvýhodnil žalovaného“.
Namítá, že „soud nesmí ex officio ve svém rozsudku stanovovat povinnost k tíži
dovolatele (žalobce) v zajištění přístřeší, když z provedeného dokazování jasně
vyplynul závěr, že pro to neexistuje žádný důvod“. Poukazuje na to, že žalovaný
má nájemní právo ke dvěma bytům, aniž by byl vázán „povinností ve smyslu
společné domácnosti“ a dovozuje, že uložení povinnosti žalobci zajistit
žalovanému přístřeší je v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby napadený
rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za něhož jedná osoba
uvedená v § 21b o.s.ř., která má právnické vzdělání (§ 241 odst. 3 o.s.ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle právní úpravy po přijetí novely občanského zákoníku provedené zákonem č.
509/1991 Sb. je rozhodování – při vyklizení bytu – v části týkající se bytové
náhrady nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov.
rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1993, dále „R 28/1993“). V této souvislosti nelze ztratit ze zřetele, že
vyslovil-li nalézací soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním
povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na
zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp.zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněné
pod č. 104 v časopise Soudní judikatura 13/1997). Ve smyslu ustanovení § 712
odst. 5 obč. zák. je bytovou náhradou i přístřeší (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 7. 1997, sp.zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v časopise
Soudní judikatura 8/1997, dále např. rozsudek ze dne 27. 10. 1999, sp.zn. 2
Cdon 1401/97, uveřejněný pod č. 68 v časopise Soudní judikatura 6/2000,
rozsudek ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2482/2000, uveřejněný pod C 381 v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 4, a rozsudek ze dne 18. 12. 2002,
sp.zn. 26 Cdo 1674/2002, uveřejněný pod C 1630 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, svazek 23). Proto i rozhodování soudu o povinnosti byt vyklidit po
zajištění přístřeší je rozhodování o věci samé.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání v dané věci je podle § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle
uvedeného ustanovení se však omezuje pouze na ten výrok rozsudku odvolacího
soudu, jímž byla žalovanému uložena povinnost vyklidit předmětný byt do
patnácti dnů po zajištění přístřeší; ostatně dovolatel proti ostatním výrokům
napadeného rozsudku námitky nevznáší.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li
dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); vady tohoto druhu nebyly v
dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Podle § 712 odst. 5 věty první obč.zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí
pronajímatele (mimo jiné) z důvodů podle § 711 odst. 1 písm. g) a h), stačí při
vyklizení poskytnout přístřeší.
Přístřeší je (jak bylo výše uvedeno) bytovou náhradou svého druhu, o které je
nutno - má-li na ni vyklizovaný právo - rozhodnout v rozsudku (srov. citovaný
rozsudek sp.zn. 20 Cdo 2482/2000). Právo na tuto zákonnou formu bytové náhrady
lze však vyklizovanému za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. odepřít,
jestliže by výkon jeho práva byl v rozporu s dobrými mravy (srov. již citovaný
rozsudek sp.zn. 26 Cdo 1674/2002, dále např. rozsudek ze dne 28. 4. 2003,
sp.zn. 26 Cdo 545/2003).
Protože odvolací soud se při úvaze o podmíněnosti vyklizovací povinnosti
žalovaného zajištěním přístřeší nezabýval aplikací ustanovení § 3 odst. 1
obč.zák., je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 písm. b) o.s.ř. byl tedy uplatněn důvodně. Naproti
tomu však nelze shledat opodstatněnou námitku dovolatele, že soud – při
rozhodování o dané formě bytové náhrady – jednal nad rámec zákonných
ustanovení. Ve věcech přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kde podle hmotného
práva přichází v úvahu uložení povinnosti vyklidit byt až poté, co bude
zajištěna příslušná bytová náhrada, jde totiž o spory, pro něž platí, že z
právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, neboť
jsou ovládány potřebou umožnit soudu přizpůsobit své rozhodnutí hmotněprávní
úpravě, aniž by byl vázán procesními návrhy účastníků (srov. odůvodnění
rozhodnutí uveřejněného pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1998).
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b
odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a to v celém rozsahu, neboť
jednotlivé výroky rozhodnutí soudu ve věci přivolení k výpovědi jsou
nedělitelné, a je-li důvod pro zrušení některého z nich, musí soud zrušit
rozhodnutí jako celek (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních
rozhodnutí, ročník 1999). Věc se podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrací
k dalšímu řízení krajskému soudu, pro nějž je právní názor dovolacího soudu
závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. ledna 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu