26 Cdo 56/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce statutárního města Pardubice, se sídlem Pardubice, Pernštýnské náměstí 1, proti žalovaným 1) F. Ř., a 2) H. Ř., zastoupeným Mgr. Monikou Ipserovou, advokátkou se sídlem Pardubice, Sladkovského 505, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. 8 C 343/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 21. července 2009, č. j. 23 Co 158/2009-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. 7. 2009, č.j. 23 Co 158/2009-36, potvrdil rozsudek ze dne 26. 1. 2009, č. j. 8 C 343/2008-21, kterým Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) uložil žalovaným vyklidit byt v P. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a předmětný dům“) do 15-ti dnů od zajištění přístřeší, a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalobce (vlastník předmětného domu) dal žalovaným (společným nájemcům předmětného bytu) výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), že žalovaní nepodali ve stanovené lhůtě žalobu na její neplatnost a že výpovědní lhůta uplynula ke dni 30.
9. 2008. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že po uplynutí výpovědní lhůty užívají žalovaní byt bez právního důvodu, a že žaloba je podle § 126 odst. 1 obč. zák. důvodná. Rovněž tak shledal správným jeho závěr, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy a že povinnost žalovaných k vyklizení bytu je třeba vázat podle § 712 odst. 5 obč. zák. na zajištění přístřeší; v této souvislosti poukázal na to, že neplatí nájemné dlouhodobě, a že na žalobci nelze spravedlivě požadovat (a to ani vzhledem k nepříznivé sociální situaci žalovaných), aby strpěl bezúplatné užívání svého majetku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzují z toho, že s ohledem na jejich poměry měla být žaloba posouzena jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Poukazují na svůj věk, nepříznivé sociální a zdravotní poměry, jakož i na to, že s nimi v bytě bydlí jejich dcera, která je omezena ve způsobilosti k právním úkonům. Namítají rovněž, že se podle svých možností snaží platit nájemné a dokládají tuto skutečnost přiloženými doklady.
Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností. Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.
s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozují dovolatelé. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V projednávané věci dovolatelé spatřují zásadní právní význam napadaného rozhodnutí v posouzením věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se posouzením věci z hlediska uvedeného ustanovení zabýval a dospěl k závěru, že na žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby mu bylo odepřeno právo domáhat se vyklizení žalovaných z bytu po uplynutí výpovědní lhůty, přičemž přihlédl i k sociálním poměrům dovolatelů. Předkládají-li dovolatelé proti tomu vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska uvedeného ustanovení, je třeba poukázat na to, že podle ustálené soudní judikatury otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15.
3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, ze dne 15. 5. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1326/2007, a ze dne 25. 11. 2010, sp.zn. 26 Cdo 2449/2009).
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaných směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151ž odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči dovolatelům.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 11. srpna 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu