26 Cdo 582/2022-431
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci navrhovatelů a) V. K., narozeného XY, a b) L. K., narozené XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze, Štefánikova 75/48, za účasti Společenství vlastníků bytů XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Lukášem Haase, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Nerudova 866/27, o zrušení části stanov účastníka, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 25/2018, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2021, č. j. 6 Cmo 198/2020-385,
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatelé jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč k rukám JUDr. Lukáše Haase, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Nerudova 866/26, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
soud zrušil tam blíže specifikovanou část stanov účastníka; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Usnesení odvolacího soudu napadli navrhovatelé dovoláním, předpoklady jeho přípustnosti spatřovali v řešení otázky, zda „je posuzování platnosti stanov obchodní společnosti a družstva obdobné posuzování stanov společenství vlastníků“, která podle jejich mínění nebyla v poměrech občanského zákoníku a zákona č. 163/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále též jen „zákon č. 163/2020 Sb.“), v rozhodnutích dovolacího soudu doposud vyřešena.
Předně je třeba zdůraznit, že s ohledem na to, že napadené stanovy byly projednány a přijaty na shromáždění účastníka řízení dne 8. 6. 2018, je třeba věc posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále též jen „o. z.“) – viz čl. II přechodná ustanovení zákona č. 163/2020 Sb.; zákon č. 163/2020 Sb., který v době rozhodování shromáždění o stanovách ještě neplatil, tedy nelze v dané věci vůbec aplikovat. Dovolání nemůže být přípustné ani pro řešení zbývající části otázky předestřené dovolateli - zda je v poměrech občanského zákoníku ve znění účinném do 30.
6. 2020 posuzování platnosti stanov obchodní společnosti a družstva obdobné posuzování stanov společenství vlastníků. Soudní praxe (od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci) standardně posuzuje (ne)platnost stanov společenství vlastníků obdobně jako stanovy jiných právnických osob, samozřejmě při respektování speciální úpravy přezkumu platnosti rozhodování společenství vlastníků vyplývající z § 1209 o. z. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5859/2016, ze dne 16.
10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1657/2018, uveřejněné pod číslem 66/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud může posuzovat platnost rozhodnutí přijatého shromážděním vlastníků pouze v řízení podle § 1209 odst. 1 o. z., v jiném řízení jeho platnost posuzovat nelze, a to ani jako otázku předběžnou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2275/2021, či ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 287/2018, usnesení téhož soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016).
Není-li obsah stanov (které jsou smlouvou sui generis, představující základní „dokument“, jímž se řídí vnitřní poměry společenství - srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3024/2012) v souladu se zákonem, soud podle § 245 o. z. může rozhodnout, že o usnesení shromáždění nejde, a proto se na něj hledí, jako by nebylo přijato (§ 90 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů) - srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1817/2016, uveřejněné pod číslem 46/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 14.
10. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2062/2020.
Dovolatelé se však svým návrhem nedomáhali ani určení neplatnosti usnesení shromáždění (kterým byly stanovy změněny), ani rozhodnutí, že o usnesení shromáždění v této části nejde, a požadovali, aby soud („navzdory“ rozhodnutí shromáždění) přímo část stanov zrušil, což zákon soudu neumožňuje. Ostatně, je-li některá část stanov vskutku v rozporu s donucujícími ustanovení zákona, nebyla usnesením shromáždění společenství vlastníků ani tato část stanov přijata (o usnesení shromáždění v této části nejde), a proto taková část stanov nemůže žádnou ze stran zavazovat, ani jim z ní nemohou vyplývat nějaká práva a povinnosti. Dovolání navrhovatelů proti usnesení odvolacího soudu tak není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, a proto ho Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně dovolateli napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu