26 Cdo 649/2018-273
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobkyně DREYER s.r.o., se sídlem v Praze 4 – Kunraticích, Golčova 1/2,
IČO: 63996782, zastoupené Mgr. Robertem Klenkou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Klimentská 1207/10, proti žalované Národní knihovně České republiky, se sídlem
v Praze 1, Klementinum 190, IČO: 00023221, zastoupené JUDr. Danielem Volákem,
advokátem se sídlem v Litvínově, Jiráskova 413, o přezkoumání oprávněnosti
výpovědi z nájmu prostor sloužících k podnikání, in eventum o určení, že
nájemní poměr trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C
51/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.
září 2017, č. j. 14 Co 193/2017-225, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2017, č. j. 14 Co
193/2017-225, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala určení, že je neoprávněná výpověď ze dne 17. prosince
2015 (dále jen „Výpověď“), kterou jí dala žalovaná z nájmu prostorů sloužících
k podnikání, a současně určení, že nájemní vztah založený nájemní smlouvou
trvá. Šlo o „prostory Barokní prohlídkové trasy zahrnující Astronomickou věž a
Barokní knihovní sál Klementina Národní knihovny ČR a dále prostor jednoho
parkovacího stání na vnitřním nádvoří Klementina Národní knihovny ČR, umístěné
v komplexu Klementina Národní knihovny ČR v domě č. p. XY v obci XY, který je
součástí pozemku p. č. XY v k. ú. XY, a v domě č. p. XY v obci XY, který je
součástí pozemku p. č. XY v k. ú. XY“ (dále jen „Nebytové prostory“), vše
zapsáno Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY,
na LV č. XY pro obec XY, k. ú. XY, tedy prostory blíže vymezené smlouvou o
nájmu a využití nebytových a ostatních prostor v komplexu Klementina Národní
knihovny ČR uzavřenou mezi účastnicemi dne 21. prosince 2006, ve znění dodatků
č. 1 – 4 (dále též jen „Nájemní smlouva“)
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení, že
Výpověď je neoprávněná (výrok I.), a současně i žalobu na určení, že nájemní
vztah trvá (výrok II.); zároveň rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok
III.).
Z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění. Žalovaná, která byla
zřízena jako příspěvková organizace, hospodaří se svěřeným majetkem za podmínek
upravených zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“). Dne 21.
prosince 2006 uzavřely účastnice nájemní smlouvu, podle níž měla žalobkyně
výhradní právo provádět v Nebytových prostorách veřejné turistické prohlídky a
současně právo komerčně je využívat i k jiným účelům. Žalovaná jako subjekt
hospodařící s majetkem státu uzavřela Nájemní smlouvu v zájmu účelného a
hospodárného využití areálu Klementina v souladu s ustanoveními zákona č.
219/2000 Sb., avšak při zachování hlavního účelu, kterému slouží. Dodatkem č. 4
byla doba nájmu prodloužena do 1. ledna 2023. Od vzniku nájemního vztahu měla
probíhat rekonstrukce areálu Klementina (čl. 5. bod 3. Nájemní smlouvy). Na
základě čl. 2 bodu 2.3.2. písm. d/ Nájemní smlouvy byla žalovaná oprávněna
smlouvu vypovědět, přestanou-li být plněny podmínky podle § 27 zákona č.
219/2000 Sb. a její potřebu nebude možné uspokojit dohodou se žalobkyní v rámci
Nájemní smlouvy. Ve Výpovědi – doručené žalobkyni dne 21. prosince 2015 –
žalovaná uvedla, že „potřebuje předmět nájmu k plnění úkolů v rámci své
působnosti, a to zejména v souvislosti s postupem revitalizace areálu
Klementina, kdy nemá NK jiné možnosti než využít pro plnění úkolů v rámci své
působnosti předmětné prostory, čímž přestaly být plněny podmínky § 27 odst. 1
věta první zákona č. 219/2000 Sb.“ Proti Výpovědi vznesla žalobkyně námitky, s
nimiž žalovaná nesouhlasila. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně –
za použití ustanovení § 3074 odst. 1 věty první za středníkem zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) –
především dovodil, že Nájemní smlouvou byl mezi účastnicemi založen platný
nájemní vztah podle zákona č. 116/1990 Sb., v tehdy účinném znění. Žalobkyně
byla srozuměna s tím, že nejde o obvyklou smlouvu mezi soukromoprávními
subjekty, a současně také věděla o probíhající rekonstrukci areálu Klementina
rozdělené do tří etap. Otázku oprávněnosti Výpovědi posuzoval podle nynější
právní úpravy ve smyslu § 3074 odst. 1 věty první před středníkem o. z.
Konstatoval, že žalovaná byla oprávněna nájemní vztah ukončit výpovědí,
jestliže – jako v daném případě – přestanou být plněny podmínky podle § 27
odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., a shledá-li, že Nebytové prostory potřebuje k
plnění úkolů v rámci své působnosti z důvodu probíhající rekonstrukce
Klementina, přičemž tuto potřebu nemůže uspokojit dohodou se žalobkyní. Přitom
Výpověď shledal dostatečně určitou, jelikož vymezuje skutek, jenž je
nezaměnitelný s jiným (probíhající rekonstrukce Klementina); rovněž odkaz na
ustanovení § 27 zákona č. 219/2000 Sb. považoval za dostatečný. Z těchto důvodů
žalobu na určení neoprávněnosti Výpovědi zamítl. Neshledal-li Výpověď
neoprávněnou, pak nájemní vztah na jejím základě zanikl, a proto zamítl i
žalobu na určení, že nájemní vztah trvá.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
26. září 2017, č. j. 14 Co 193/2017-225, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil ve výroku I. (výrok I.) a změnil ve výroku II. tak, že určil, že
nájemní vztah trvá (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic
před soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, avšak na jeho základě
dospěl k odlišným právním názorům. Shodně se soudem prvního stupně pouze
dovodil, že na základě Nájemní smlouvy vznikl mezi účastnicemi platný nájemní
vztah. Poté konstatoval, že ustanovení § 27 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. zahrnuje tři samostatné a na sobě nezávislé skutkové podstaty; organizační
složka může přenechat do užívání právnické nebo fyzické osoby hmotnou věc nebo
její část, jestliže ji a/ dočasně nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných
úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, nebo b/ bude
dosaženo účelnějšího nebo hospodárnějšího využití věci při zachování hlavního
účelu, ke kterému jí slouží, anebo c/ je-li to účelné před konečným naložením s
věcí, u níž bylo v rámci dané organizační složky rozhodnuto o trvalé
nepotřebnosti. V daném případě šlo jednoznačně o skutkovou podstatu pod písm. b/; jestliže podmínka nepotřebnosti nemusela být v takovém případě splněna v
době vzniku práva nájmu, stěží může být Výpověď odůvodněna jejím odpadnutím. S
přihlédnutím k uvedenému uzavřel, že žalovaná dala žalobkyni výpověď z jiného
důvodu (písm. a/), než který jí podle zákona (písm. b/) svědčil (dále též jen
„první právní závěr“). Dále uvedl, že Výpověď neobstojí také pro neurčité
vymezení výpovědního důvodu. Zde poukázal na obecné náležitosti právního
jednání jako je jeho určitost (v této souvislosti zmínil ustanovení § 553 o. z.), avšak současně i na jeho zvláštní náležitosti, jelikož podle § 2310 odst. 1 věty za středníkem o. z. výpověď, v níž není uveden její důvod, je neplatná. Podle jeho názoru odůvodnění Výpovědi pouhým odkazem na postupující
revitalizaci areálu Klementina je neurčité (dále též jen „druhý právní závěr“)
zejména s přihlédnutím k tomu, že strany byly s touto skutečností seznámeny již
v době uzavírání Nájemní smlouvy (resp. jejího dodatku č. 4) a obecně ji
nepovažovaly za překážku vzniku, resp. dalšího trvání nájemního vztahu;
„povšechný a obecný odkaz na revitalizaci, ani strohá citace textu zákona“
tudíž nevyhovuje zákonným požadavkům určitosti právního jednání, ale především
také výslovné dohodě účastnic, podle níž „pronajímatel nájemci konkrétně
zdůvodní, v čem spočívá naplnění zákonem stanovených důvodů“. Na podkladě výše
uvedeného uzavřel, že právo nájmu nebylo platně vypovězeno, a proto výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že nájemní vztah mezi
účastnicemi trvá. Jako věcně správný však potvrdil výrok o zamítnutí žaloby na
určení neoprávněnosti Výpovědi. Podle jeho názoru totiž přezkum oprávněnosti
výpovědi z nájmu prostor sloužících k podnikání znamená především zkoumání
naplněnosti výpovědního důvodu, byť soud vysloví neoprávněnost i tehdy, je-li
výpověď neplatná či zdánlivá. Za situace, kdy se žalobkyně domáhala současně
určení neoprávněnosti Výpovědi i trvání nájemního vztahu, je však nadbytečné
rozhodovat o neoprávněnosti Výpovědi (navzdory shledání její neplatnosti),
jelikož tento výrok je fakticky konzumován kladným výrokem o existenci práva
nájmu.
(dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost odůvodnila konstatováním, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání podala z důvodu
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb.
(dále jen „o.s.ř.“). Nejprve namítla, že na rozdíl od odvolacího soudu považuje
důvod vymezený ve Výpovědi za „dostatečně konkrétní a určitý, tak aby naplňoval
zákonné požadavky“. Jelikož vykonává funkce plynoucí převážně ze zákona č.
257/2001 Sb., pak jako výpovědní důvod postačí tvrzení, že nebytové prostory
potřebuje k plnění úkolů v rámci své působnosti. Především však nesouhlasila se
závěrem, že ve Výpovědi použila jiný důvod, než který jí podle zákona ve
skutečnosti svědčil. Uvedla, že byť ustanovení § 27 zákona č. 219/2000 Sb.
vymezuje více skutkových podstat, nelze s ohledem na judikovanou kogentnost
tohoto ustanovení připustit, aby na základě smluvního ujednání bylo možné
vypovědět nájemní vztah toliko při naplnění jedné z nich. Organizační složka
státu totiž musí mít možnost nájemní vztah vypovědět při naplnění kterékoliv z
nich, neboť nemůže vyloučit, že v průběhu trvání nájemního vztahu bude
předmětnou část svého majetku potřebovat pro plnění svého hlavního účelu (jenž
nadto nespočívá v provádění veřejných turistických prohlídek). Navrhla, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu,
vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo
odmítnuto pro nepřípustnost, popř. zamítnuto (bude-li shledáno přípustným).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání
projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov.
čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.). Shledal, že bylo
podáno včas (k doplňku dovolání, podanému po uplynutí dovolací lhůty /§ 242
odst. 4 o.s.ř./, nepřihlížel), subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení
(§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky
(§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Současně nepřehlédl, že dovolání evidentně nesměřuje proti nákladovému výroku
III. napadeného rozsudku, byť dovolatelka dovolání i proti tomuto výroku
ohlásila. Ve skutečnosti totiž proti nákladovému výroku nijak nebrojila a pouze
formálně naznačila, že dovolání i proti němu podává.
Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Při řešení této otázky především
– vzhledem k právním závěrům, které odvolací soud přijal – zdůrazňuje, že
nelze-li pro neurčitost zjistit obsah právního jednání ani výkladem, o právní
jednání nejde (§ 553 odst. 1 o. z.); k takovému zdánlivému právnímu jednání se
nepřihlíží (§ 554 o. z.). Odvolací soud posoudil Výpověď jako právní jednání
neurčité (a tudíž zdánlivé, k němuž se nepřihlíží), neboť „povšechný a obecný
odkaz na revitalizaci, ani strohá citace textu zákona nemohou vyhovovat nejen
obecnému požadavku určitosti právního jednání, ale především nevyhovují
výslovné dohodě mezi účastníky, že v takovém případě pronajímatel nájemci
konkrétně zdůvodní, v čem spočívá naplnění zákonem stanovených důvodů“. Přes
tento závěr se však – poněkud protismyslně a především bez ohledu na zákonné
důsledky vyplývající z neurčitosti právního jednání – zabýval povahou
uplatněného výpovědního důvodu a jeho naplněností. Jde-li však pro neurčitost o
zdánlivé právní jednání, k němuž se nepřihlíží, je – logicky vzato – vyloučeno
uvažovat o jeho obsahu, v tomto případě také o povaze uplatněného výpovědního
důvodu a jeho naplněnosti. Otázku použitého výpovědního důvodu lze tedy řešit
až poté, co je kladně vyřešena otázka určitosti výpovědi. Navíc otázkou
určitosti Výpovědi se zabýval nejen z pohledu ustanovení § 553 o. z. V této
souvislosti zmínil i ustanovení § 2310 odst. 1 o. z., tedy jakoby hodlal
dovozovat, že ve Výpovědi není uveden její důvod (viz § 2310 odst. 1 o. z.), a
proto je neplatná; to přesto, že v rámci prvního právního závěru uvedl, že
dovolatelka použila ve Výpovědi jiný důvod, než jí ve skutečnosti svědčil.
Přes všechny tyto okolnosti dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je
přípustné podle § 237 o.s.ř. pro řešení otázky, zda vzhledem ke zjištěným
skutečnostem je Výpověď (dostatečně) určitá, jinak řečeno zda zde nejde pro
neurčitost o zdánlivé právní jednání, k němuž se nepřihlíží (viz § 553 a § 554
o. z.); přitom k neplatnosti či zdánlivosti právního jednání (v tomto případě k
výpovědi z nájmu) soud přihlédne i v jiném řízení (zde v řízení o určení, že
nájemní poměr trvá), neboť ustanovení § 2314 o. z. tomu nebrání, a k jejich
uplatnění zákon neupravuje žádné zvláštní řízení a nestanoví zde ani žádnou
lhůtu. V tomto ohledu dovolání směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací
řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v
poměrech nové právní úpravy nebyla dosud výslovně vyřešena.
Naproti tomu je přesvědčen, že dovolání nemůže být přípustné podle § 237 o.s.ř.
pro řešení otázky povahy uplatněného výpovědního důvodu a jeho naplněnosti.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016,
uveřejněném pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dovodil, že
v řízení podle § 2290 o. z., který upravuje žalobu na neoprávněnost výpovědi z
nájmu bytu, se nájemce domáhá přezkoumání, zda je výpověď oprávněná, tedy
„zkontrolování oprávněnosti (správnosti) výpovědi“. Soud se tak zabývá
především naplněností uplatněného výpovědního důvodu a zjistí-li, že výpovědní
důvod nebyl dán, rozhodne, že výpověď je neoprávněná. Jelikož ustanovení § 2314
o. z. je obdobou ustanovení § 2290 o. z., lze tyto závěry bez rozumných
pochybností použít i v případě výpovědi z nájmu prostoru sloužícího k
podnikání. Pro úplnost dovolací soud dodává, že zákonodárci nic nebrání v tom,
aby posouzení otázky (ne)oprávněnosti určitého právního jednání vyhradil
samostatnému řízení (jak to pro daný případ učinil v ustanovení § 2314 odst. 3
o. z.) a tím vyloučil, aby dotčenou otázku mohl soud řešit v jakémkoliv jiném
řízení, byť jako otázku předběžnou. Otázku použitého výpovědního důvodu a jeho
naplněnosti nelze tudíž řešit v řízení, které je otevřeno dovolacímu přezkumu,
tj. v řízení o určení, že nájemní poměr trvá.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady z obsahu (§
41 odst. 2 o.s.ř.) spisu vyplynuly. Dovolací soud se však nejprve zabýval
otázkou naplněnosti dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle
§ 241a odst. 2 o.s.ř., neboť povaha zjištěných vad řízení tomu nebrání.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
O právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit
jeho obsah ani výkladem (§ 553 odst. 1 o. z.). Byl-li projev vůle mezi stranami
dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo
právní jednání od počátku (§ 553 odst. 2 o. z.). K zdánlivému právnímu jednání
se nepřihlíží (§ 554 o. z.). Zbývá dodat, že výklad právních jednání je upraven
v ustanoveních § 555 až 558 o. z.
Za předchozí právní úpravy se soudní praxe ustálila v názoru, že mezi významné
požadavky na právní úkony patří náležitosti vůle a jejího projevu. Náležitostí
projevu vůle jsou srozumitelnost, určitost, a v některých případech i forma
projevu. Nesrozumitelný je projev tehdy, jestliže nelze zjistit ani výkladem,
co jím mělo být vyjádřeno. Určitost projevu se týká jeho obsahové stránky;
neurčitý projev je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah. Neurčitost
může být odstraněna výkladem podle § 35 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013), avšak výkladem (podle
citovaného ustanovení) nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti
neobsahuje. Pokud nelze uvedený nedostatek odstranit tímto způsobem, šlo (v té
době) o právní úkon neplatný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 20.
června 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný pod č. 27/2008 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, z 29. srpna 2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005, a
z 30. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008). S přihlédnutím k uvedenému lze
rovněž dodat, že projev vůle pronajímatele, vtělený do výpovědi z nájmu (v
daném případě učiněné v písemné formě), je tedy určitý, jestliže je výkladem
objektivně pochopitelný; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení
adresáta výpovědi z nájmu tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu
odpovídajícím způsobem vnímat.
Již z Nájemní smlouvy vyplývá, že v užívaných prostorách bude „po zahájení doby
platnosti“ (smlouvy) probíhat rekonstrukce; ostatně rekonstrukce Klementina
byla, a to i s ohledem na jeho význam v našich poměrech, obecně známou
skutečností. Součástí Nájemní smlouvy bylo rovněž ujednání o možnosti výpovědi
pro případ, kdy již nebudou naplněny podmínky normované ustanovením § 27 odst.
1 zákona č. 219/2000 Sb., a dále také o délce výpovědní doby a o počátku jejího
běhu. Z Výpovědi učiněné v písemné formě vyplývá, že v jejím prvním odstavci se
nachází odkaz na Nájemní smlouvu a její čtyři dodatky, tedy odkaz na právní
důvod, na jehož základě vznikl a postupně se prodlužoval nájem tam
specifikovaných nebytových prostor. V jejím druhém odstavci se uvádí, že
důvodem výpovědi (na základě čl. 2, odst. 2.3., pododst. 2.3.2. písm. d/
Nájemní smlouvy) je, že „NK potřebuje předmět nájmu k plnění úkolů v rámci své
působnosti, a to zejména v souvislosti s postupem revitalizace areálu
Klementina, kdy nemá NK jiné možnosti než využít pro plnění úkolů v rámci své
působnosti předmětné prostory, čímž přestaly být plněny podmínky podle § 27
odst. 1 věta první zákona č. 219/2000 Sb. ...“. Poté se zde nachází v tučné
podobě citace uvedeného ustanovení, dále poučení o délce výpovědní doby a
počátku jejího běhu. S dovolatelkou se lze ztotožnit v názoru, že s ohledem na
takto popsané okolnosti byl její projev vůle vtělený do Výpovědi určitý, neboť
výkladem byl, a to i po zohlednění poměrů žalobkyně jako obchodní společnosti,
objektivně pochopitelný; jinak řečeno, typický účastník v postavení adresáta
výpovědi z nájmu mohl takto projevenou vůli bez rozumných pochybností o jejím
obsahu odpovídajícím způsobem vnímat, byť lze připustit, že při obsahovém
vymezení použitého výpovědního důvodu mohla být dovolatelka přinejmenším
konkrétnější v tom smyslu, že šlo podrobněji a současně i výstižněji za použití
méně obecných formulací popsat okolnosti vedoucí ji k Výpovědi, a to bez odkazu
na konkrétní zákonné ustanovení.
Odvolacímu soudu proto nelze přisvědčit, dovodil-li, že výpověď z nájmu je z
důvodů uvedených v napadeném rozsudku neurčitá. Dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 o.s.ř. byl proto v tomto směru uplatněn opodstatněně.
Z řečeného vyplývá, že napadený rozsudek není v dotčeném měnícím výroku II.
správný. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený
rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil – s přihlédnutím
k posléze uvedenému – v celém rozsahu (§ 243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §
243f odst. 4 větou před středníkem o.s.ř.) a podle § 243e odst. 2 věty první
o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Postup odvolacího soudu,
který se zabýval otázkou použitého výpovědního důvodu a jeho naplněnosti a
tudíž otázkou neoprávněnosti Výpovědi (jako otázkou předběžnou) v řízení o
určení, že nájemní poměr trvá, ačkoliv jí měl a mohl řešit pouze v řízení o
přezkoumání oprávněnosti Výpovědi (viz předchozí výklad), je totiž zjevně v
rozporu s ustanovením § 2314 o. z. Takovýmto postupem pak odvolací soud zatížil
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud k této vadě v případě přípustného dovolání přihlédl, a proto
zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 1. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu