26 Cdo 699/2025-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a
soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně
J.M.Trade, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4 – Michli, Na Nivách 1140/21, IČO
45312150, zastoupené JUDr. Marií Myslilovou, advokátkou se sídlem v Praze 1,
Celetná 557/10, proti žalované Pavonis a.s., se sídlem v Praze 5 – Motole,
Brdlíkova 288/1e, IČO 29132916, zastoupené Mgr. Vladimírem Hrbkem, advokátem se
sídlem v Praze 5, Grafická 3365/3a, o 169 400 Kč s příslušenstvím a o vzájemné
žalobě o 17 594 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 74 C
62/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.
10. 2024, č. j. 69 Co 305/2024-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího
řízení 9 958,30 Kč k rukám JUDr. Marie Myslilové, advokátky se sídlem v Praze
1, Celetná 557/10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 169 400 Kč s příslušenstvím z
titulu vrácení jistoty, kterou složila v souvislosti se Smlouvou o podnájmu
nebytových prostor (dále jen „předmětná smlouva“), již jako podnájemkyně
uzavřela dne 26. 7. 2019 s původní žalovanou JSP Real s.r.o., IČO 24244937
(dále též jen „původní žalovaná“), jako nájemkyní. Uvedla, že předmětná
smlouva, jejímž předmětem byly nebytové prostory v budově č. p. XY na LV č. XY,
stojící na pozemku parcela č. XY v katastrálním území a obci XY, zanikla
výpovědí ke dni 31. 10. 2022, a poté na ni navázala samostatná smlouva o
podnájmu týchž prostor na měsíc listopad 2022. Ke dni ukončení podnájmu dne 30.
11. 2022 žalobkyně podnajaté nebytové prostory předala původní žalované, o čemž
byl sepsán protokol. Podle čl. III odst. 11 předmětné smlouvy byla nájemkyně
povinna jistotu vrátit podnájemkyni do 15 dnů od jejího ukončení, což ani na
výzvu ze dne 11. 12. 2022 neučinila. Původní žalovaná se bránila tvrzením, že
předmětná smlouva byla ukončena ke dni 31. 10. 2022 a k úplnému předání
předmětu podnájmu došlo až 9. 12. 2022. V čl. V odst. 4 předmětné smlouvy si
strany sjednaly, že nejpozději ke dni ukončení podnájmu podnájemkyně předmět
podnájmu vyklidí a předá jej nájemkyni. Pro případ, že by tuto povinnost
nesplnila, zavázala se zaplatit nájemkyni smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč za
každý den prodlení. S ohledem na datum ukončení podnájmu a den úplného předání
předmětu podnájmu prodlení žalobkyně trvalo 39 dnů; smluvní pokuta tedy činí
195 000 Kč, avšak žalobkyně ji ani k výzvě ze dne 19. 12. 2022 neuhradila.
Jelikož má tak původní žalovaná vůči žalobkyni splatnou pohledávku na zaplacení
smluvní pokuty ve výši 195 000 Kč a žalobkyně se vůči ní domáhá zaplacení
částky 169 400 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení), uplatnila původní
žalovaná v rozsahu, v jakém se tyto pohledávky kryjí, námitku započtení, a ve
zbývajícím rozsahu, tj. v částce 17 594,11 Kč vznesla vzájemnou žalobu.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29.
5. 2024, č. j. 74 C 62/2023-116, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
částku 149 400 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení do tří dnů od právní
moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 20 000 Kč s tam
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II), i vzájemnou žalobu žalované o
3. Na základě odvolání původní žalované Městský soud v Praze (odvolací
soud) rozsudkem ze dne 16. 10. 2024, č. j. 69 Co 305/2024-147, rozsudek soudu
prvního stupně v napadených výrocích o věci samé I a III a v nákladových
výrocích IV a V potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení účastnic (výrok II).
4. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že na základě
smlouvy o postoupení byla původní žalovaná jako nájemkyně nebytových prostor v
budově na adrese XY (dále jen „nebytové prostory“), právní nástupkyní
společnosti EQ Real s.r.o. Předmětnou smlouvou ze dne 26. 7. 2019 původní
žalovaná nebytové prostory podnajala žalobkyni. Strany si sjednaly jistotu ve
výši 242 000 Kč (dále též jen „jistota“) a deklarovaly, že podnájemkyně složila
před podpisem předmětné smlouvy část jistoty ve výši 169 400 Kč (dále též jen
„předchozí jistota“), jež odpovídá jistotě, kterou podnájemkyně uhradila právní
předchůdkyni nájemkyně společnosti EQ Real s.r.o. Podnájemkyně (žalobkyně)
prohlásila, že souhlasí s tímto způsobem vypořádání předchozí jistoty, a že z
tohoto důvodu není oprávněna ani vůči nájemkyni ani vůči společnosti EQ Real
s.r.o. požadovat její vrácení (čl. III bod 6 předmětné smlouvy). Rozdíl ve výši
jistoty a předchozí jistoty, tedy částku 72 600 Kč, se podnájemkyně zavázala
uhradit nájemkyni nejpozději do 31. 8. 2019 na účet uvedený ve faktuře, kterou
nájemkyně podnájemkyni vystaví bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy (čl.
III odst. 7 předmětné smlouvy). V čl. III bod 11 předmětné smlouvy je zakotvena
povinnost nájemkyně vrátit jistotu do 15 dnů od ukončení smlouvy. Podle čl. V
bodu 4 předmětné smlouvy je podnájemkyně povinna ke dni ukončení smlouvy
předmět podnájmu vyklidit a předat nájemkyni. Pokud podnájemkyně předmět
podnájmu nevyklidí do pěti dnů od ukončení podnájemního vztahu, je povinna
zaplatit smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč za každý den prodlení. Smlouvou o
koupi závodu ze dne 1. 12. 2022 prodala žalobkyně svůj závod, avšak bez práv a
povinností vyplývajících z předmětné smlouvy. Podnájemní vztah založený
předmětnou smlouvou zanikl výpovědí žalobkyně k 30. 10. 2022. Žalobkyně se se
správcem nemovitostí pověřeným původní žalovanou (M. L.) dohodla, že v předmětu
podnájmu může zůstat do konce listopadu 2022, za což jí původní žalovaná
vyúčtovala nájemné podle předmětné smlouvy, které žalobkyně také uhradila.
Žalobkyně nebytové prostory zcela vyklidila dne 9. 12. 2022.
5. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil s posouzením soudu
prvního stupně. Uvedl, že z čl. III odst. 6 a 7 předmětné smlouvy vyplývá, že
žalobkyně jistotu částečně složila k rukám společnosti EQ Real s.r.o. –
účastnice si tedy sjednaly způsob a místo placení této části jistoty, a že
rozdíl mezi jistotou stanovenou žalobkyni a jistotou složenou společnosti EQ
Real s.r.o. žalobkyně uhradí na základě vystavené faktury. Mezi stranami tudíž
nebylo sporu, jakým způsobem podnájemkyně jistotu zaplatí. Jestliže nyní
původní žalovaná namítá neplatnost smluvního ujednání ohledně místa placení a
dovozuje z ní nedostatek své pasivní věcné legitimace, nelze její námitku
hodnotit jako souladnou s dobrými mravy. Žalovaná předmětnou smlouvu v takovém
znění uzavřela, byla si vědoma práv a povinností, které jí z ní plynou, a buď
již v době uzavření smlouvy plánovala zpochybnit platnost dotčeného ustanovení
a z povinnosti vrátit jistotu se „vyvléknout“, nebo tento argument „vymyslela“
až poté, co byla k vrácení jistoty vyzvána, a to ze stejného důvodu. Tuto
obranu lze přitom označit rovněž jako rozpornou se zásadami poctivého
obchodního styku, což znamená, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při
prosazování svých zájmů překročit meze poctivého obchodního styku, tj. nesmí
zneužít práv, jež mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. V této
souvislosti dodal, že žalovaná se snaží porušit římskoprávní zásadu „pacta sunt
servanda“; bez dodržování dohod by však nemohl existovat obchod ani jiné
společenské vztahy. Jestliže si tak účastnice v dotčeném ujednání dohodly
způsob placení jistoty a platební místo, je lhostejné, zda byla původní
podnájemní smlouva postoupena na žalovanou. Také považoval za nadbytečné
zkoumat vztah předchozí nájemkyně společnosti EQ Real s.r.o. a žalobkyně, neboť
jako nájemkyně předmětnou smlouvu uzavřela se žalobkyní právě původní žalovaná. Jde o dvoustranné právní jednání, se kterým nemá společnost EQ Real s.r.o. nic
společného. Stejně tak nedůvodnou shledal odvolací soud námitku překvapivosti
rozhodnutí. Soud prvního stupně totiž účastnicím sdělil svůj předběžný právní
názor, podle něhož smluvní vztah mezi nimi trval i v listopadu 2022, při
jednání konaném dne 27. 3. 2024. I kdyby proto od předchozího jednání konaného
dne 7. 2. 2024 svůj náhled na věc změnil, nic to nemění na skutečnosti, že na
výše uvedeném, a účastnicím včas předestřeném, závěru setrval až do vynesení
rozsudku. Soud prvního stupně rovněž správně hodnotil provedené důkazy, které
jej vedly k závěru o uzavření nové podnájemní smlouvy na měsíc listopad 2022
mezi žalobkyní a původní žalovanou. Nešlo přitom toliko o fakturu, na níž je
uvedeno „Fakturujeme Vám dle Smlouvy o podnájmu nebytových prostor nájem na
listopad 2022“, ale též o obsah e-mailové komunikace mezi účastnicemi, jež v
konstataci citovaného důvodu fakturace vyústila. Závěr soudu prvního stupně, že
účastnice na měsíc listopad 2022 uzavřely novou smlouvu o podnájmu, proto
pokládal za správný.
Navíc jestliže by žalovaná měla za to, že nová smlouva
uzavřena nebyla, jistě by na faktuře namísto shora označeného důvodu fakturace
uvedla informaci, že „fakturuje bezdůvodné obohacení za užívání nebytového
prostoru“. I tuto argumentaci původní žalované proto hodnotil jako účelovou. Konečně přisvědčil soudu prvního stupně v názoru, že svědek M. L. byl oprávněn
za původní žalovanou uzavřít (i ústní formou) smlouvu o podnájmu nebytových
prostor na měsíc listopad 2022, neboť po celou dobu podnájemního vztahu s ní za
žalovanou jednal právě jen on jako správce podnajatých nebytových prostor.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně „v celém rozsahu“,
podala žalovaná (dovolatelka) dovolání. Žalovaná (jak se podává z výpisu z
obchodního rejstříku) je právní nástupkyní původní žalované, zaniklé dne 25.
11. 2024, tedy v období mezi právní mocí rozsudku odvolacího soudu a podáním
dovolání (k nerozhodování o procesním nástupnictví v takovém případě srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72/2014).
Přípustnost dovolání dovolatelka opřela o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a která je vyjádřena „zejména“ v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1036/2020. Namítá, že odvolací soud nesprávně
vyřešil otázku, zda „lze mezi obvyklé činnosti, které vykonává správce
nemovitosti, zařadit uzavírání nových podnájemních smluv“. Zároveň odvolací
soud porušil její ústavně garantované právo na spravedlivý proces, když
provedené důkazy vyhodnotil (shodně se soudem prvního stupně) tak, že „M. L.
byl – z titulu funkce správce předmětné nemovitosti (autosalonu; nebytových
prostor) – oprávněn uzavřít v zastoupení původní žalované se žalobkyní novou
podnájemní smlouvu za období listopad 2022“, ačkoliv se takový provedený závěr
z provedených důkazů nepodával a ačkoliv v průběhu řízení soud prvního stupně
sděloval závěr jiný; následně učinil v tomto svém skutkovém závěru „procesní
otočku“ a odvolací soud se s takovým závěrem ztotožnil. Uvedený postup soudu
představuje vadu řízení a dovolací důvod. Odvolací soud rovněž nesprávně (v
rozporu s výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu) uzavřel, že „mezi obvyklé
činnosti, které vykonává správce budovy, patří i uzavírání podnájemních smluv“.
Mezi činnosti správce budovy, jež je oprávněn činit, však „nelze řadit
zatěžování budov novými (pod)nájemními smlouvami či prodlužování (pod)nájemních
smluv již uzavřených“. Předmětná smlouva byla uzavřena členem statutárního
orgánu původní žalované a nikoliv M. L. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
7. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího
soudu za správné. Za původní žalovanou vždy jednal výhradě M. L., jenž byl
žalobkyni též představen jako osoba za ni jednající; žalobkyně byla ohledně
toho vždy v dobré víře. Skutkové závěry soudů odpovídají provedeným důkazům,
mj. i zjištění o uhrazení podnájemného žalobkyní původní žalované a jí
vystavenému vyúčtování (faktuře) na takové podnájemné. Navrhla proto odmítnutí
dovolání pro nepřípustnost.
8. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k
tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se
zabýval otázkou jeho přípustnosti, z posléze uvedených důvodů jej však
přípustným neshledal.
9. Pokládá-li dovolatelka v dovolání otázku, zda „lze mezi obvyklé
činnosti, které vykonává správce nemovitosti, zařadit uzavírání nových
podnájemních smluv“, přehlíží, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího
soudu nezávisí (není založeno). Odvolací soud (jenž se ztotožnil se skutkovými
i právními závěry soudu prvního stupně) totiž své právní posouzení - vybudované
na skutkových zjištěních, že M. L. po celou dobu podnájemního vztahu jednal za
nájemkyni (původní žalovanou) právě toliko on, že řešil „veškeré otázky
podnájemního vztahu“, rovněž on (resp. účetní na jeho pokyn) byl oprávněn
vystavovat faktury, také on (na základě jím vedené e-mailové komunikace se
žalobkyní) zaslal žalobkyni (na základě její výzvy) fakturu vystavenou původní
žalovanou na úhradu podnájemného za listopad 2022 - neučinil přijetím závěru,
že „správce nemovitosti je oprávněn k uzavírání podnájemních smluv“, ale tak,
že v dané věci byl „M. L. oprávněn za původní žalovanou uzavřít (i ústní
formou) smlouvu o podnájmu nebytových prostor na měsíc listopad 2022“, a to dle
§ 430 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů – dále též jen „o. z.“). Jinými slovy řečeno, uzavřel, že jmenovaný
byl původní žalovanou při provozu jejího podniku takovou činností pověřen „jako
správce nemovitosti“ a šlo současně o činnost při provozu jejího podniku.
Jednal tak coby zákonný zástupce podnikatele - původní žalované dle citovaného
§ 430 odst. 1 o. z. Závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o
jednatelském oprávnění této pověřené osoby byl přitom založen na kritériu
(objektivní) obvyklosti právních jednání, k nimž při činnosti, k níž byla
pověřena, dochází. Takový závěr je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu; srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp.
zn. 32 Odo 317/2005, ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněný
pod č. 37/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 19. 3. 2021, sp.
zn. 21 Cdo 2114/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn.
23 Cdo 3091/2015, ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2305/2020, a ze dne 27.
6. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3524/2023.
10. Sám závěr o existenci pověření M. L. k určité činnosti ze strany
původní žalované má přitom povahu skutkových zjištění (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1781/2021).
11. Dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9.
2020, sp. zn. 22 Cdo 1036/2020, na danou věc nepřiléhá; již jen z toho důvodu,
že se týká výkladu rozhodování spoluvlastníků o správě společné věci a
institutu správce společné věci.
12. Námitky dovolatelky směřující k hodnocení skutkového stavu
představují námitky (polemiku dovolatele) proti správnosti (úplnosti)
zjištěného skutkového stavu, jež nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §
241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací
soud (soud prvního stupně) dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém
důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního
soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č.
460/2017 Sb.). Naopak skutkové závěry soudů obou stupňů jsou dle dovolacího
soudu logickým výsledkem hodnocení provedených důkazů opírajícím se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Je na zvážení
soudu, kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a
věrohodnost [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo
3328/2018 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud
usnesením ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 3938/18)]. Důkazům, které byly v
řízení provedeny, odvolacím soudem přijatý závěr o skutkovém stavu odpovídá;
není zde tedy „extrémní rozpor“ mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy
a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Dovolatelka svými námitkami pouze
prosazuje vlastní subjektivní úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti v
řízení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka je, s
ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod, způsobilá založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne
17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, či jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp.
zn. IV. ÚS 985/15), tak v projednávané věci nejde.
13. Namítá-li dovolatelka, že ačkoliv v průběhu řízení soud prvního
stupně sděloval závěr jiný, následně učinil ve svém skutkovém závěru „procesní
otočku“ a odvolací soud se s takovým závěrem ztotožnil, vytýká tím odvolacímu
soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., může dovolací soud přihlédnout jen
tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237 - 238a o. s. ř.); samy o sobě však
takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
14. Nadto vytýkanou vadou řízení netrpí, neboť samo sdělení „pracovního
názoru soudu“ na (průběžné) hodnocení důkazů, odlišného od jejich konečného
hodnocení, takovou vadu řízení nezakládá. Dovolatelka byla s tímto hodnocením
důkazů následně seznámena v rámci odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a
mohla vůči němu argumentovat (a také tak činila) v rámci svého odvolání proti
němu.
15. V části, v níž dovolatelka dovoláním napadá rozsudek odvolacího
soudu v té části jeho výroku I, jíž byl potvrzen výrok III rozsudku soudu
prvního stupně (o zamítnutí vzájemné žaloby), jde o nárok, jenž nepřevyšuje 50
000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží). Její dovolání v tomto
rozsahu není (objektivně) přípustné dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov.
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 17 Co
60/2023, uveřejněné pod č. 20/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
16. Dovolatelka výslovně svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu
též v jeho nákladovém výroku, byť vůči němu žádné dovolací námitky
neprezentuje. Zde však ostatně platí, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
není dovolání ani proti této části rozhodnutí odvolacího soudu (objektivně)
přípustné.
17. Na základě shora uvedených závěrů proto Nejvyšší soud dovolání
dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř.
odmítl.
18. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se
výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. 5. 2025
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu