21 Cdo 2114/2019-173
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce M. P., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr.
Václavem Liksomerem, advokátem se sídlem v Kralovicích, Masarykovo nám. č. 1,
proti žalovanému T. B., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Zdeňkem
Burdou, advokátem se sídlem v Praze 10, Leknínová č. 3033/7, o neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod
sp. zn. 6 C 145/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 5. prosince 2018 č. j. 61 Co 130/2018-127, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu v části, ve které
byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. listopadu 2017 č.
j. 6 C 145/2017-73 opravený usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 23.
května 2018 č. j. 6 C 145/2017-109 ve výrocích o náhradě nákladů řízení a ve
které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze
dne 23. listopadu 2017 č. j. 6 C 145/2017-73 opravený usnesením Okresního soudu
v Klatovech ze dne 23. května 2018 č. j. 6 C 145/2017-109 se zrušují a věc se
vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.
Dopisem doručeným dne 2. 5. 2017 žalovaný sdělil žalobci, že s ním ve smyslu
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr
pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, které je spatřováno v tom, že žalobce
se „ode dne 21. 4. 2017 do současnosti“ nedostavuje do zaměstnání, čímž se
dopouští „série neomluvených absencí“. Listinu „na základě plné moci“ podepsala
J. R.. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Klatovech dne 28. 6. 2017
domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je
neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy u žalovaného od
června 2016 pracoval jako řidič a automechanik. Náplní jeho práce bylo rozvážet
zboží po České republice a po státech EU. O tom, zda, kdy a kam pojede, ho
zaměstnavatel zpravidla informoval 1 až 2 dny předem. Pokud pro něj žalovaný
neměl práci řidiče, vykonával žalobce práci automechanika, a to u sebe doma,
kam mu žalovaný vozidla přivezl. Dne 22. 4. 2017 žalobce ukončil služební cestu
a v neděli 23. 4. 2017 pracoval na opravě vozidla žalovaného, které si žalovaný
ještě téhož dne odvezl a sdělil mu, že v pondělí pro něj „žádnou práci nemá“,
aby „zůstal doma“ a že „se mu ozve“. V následujících dnech se však žalovaný
„neozval“, žalobci se ho „nepodařilo kontaktovat telefonicky“ ani ho
„nezastihl“ v jeho sídle. Dne 2. 5. 2017 „obdržel“ okamžité zrušení pracovního
poměru, které považuje za neplatné, protože nesouhlasí s tím, že by se
„bezdůvodně nedostavoval do zaměstnání“ a „písemné ukončení pracovního poměru
nebylo doloženo plnou mocí, která by osvědčovala skutečnost, že paní J. R.,
která je zde podepsána, jednala jménem žalovaného“. Žalovaný namítal, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo „platně
podepsané“. Oprávnění účetní J. R. podepsat okamžité zrušení pracovního poměru,
„aniž k tomu měla například plnou moc“, dovozuje z ustanovení § 430 odst. 1
občanského zákoníku, neboť „ji právě jako podnikatel při provozu obchodního
závodu pověřil určitou činností“. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 23. 11. 2017 č. j. 6 C 145/2017-73
opraveným usnesením téhož soudu ze dne 23. 5. 2018 č. j. 6 C 145/2017-109
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení celkem 25 775,72 Kč, z toho 23 775,72 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Sadílka. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že listina o okamžitém
zrušení pracovního poměru „není opatřena ani datem, ani razítkem firmy
žalovaného, ani jeho podpisem a ani opatřena plnou mocí“. Na jeho základě
dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru „je zcela neplatné, neboť nemá
náležitosti řádného právního úkonu“, když „žalovaný neprokázal, že by někoho
zmocnil k tak závažnému úkonu“ (jestliže sám žalovaný uvedl, že „neviděl, co
paní R. psala“ a neví „co je tam napsané“, nepovažoval za věrohodné tvrzení
zástupce žalovaného o tom, že „to byl žalovaný, který zmocnil paní R., aby za
žalovaného jednala, aby ho zastupovala jako podnikatele při provozu obchodního
závodu“).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 12. 2018 č. j. 61 Co 130/2018-127 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 121
Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Sadílka. Odvolací soud vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně. Podal výklad, podle kterého jménem
zaměstnavatele nemůže okamžité zrušení pracovního poměru učinit jakýkoliv
zaměstnanec či jakákoliv další osoba. Je-li zaměstnavatel fyzickou osobou, je k
takovému jednání oprávněna právě tato fyzická osoba. Zaměstnavatel však může ke
konkrétnímu „právnímu úkonu“ jinou osobu zmocnit, popřípadě k tomu může být
oprávněn jiný zaměstnanec či jiná osoba, je-li to stanoveno ve vnitřních
předpisech právnické osoby (což však žalovaný není), nebo je-li to vzhledem k
jejich pracovnímu zařazení obvyklé (obvyklost se posuzuje ve vztahu k určité
činnosti, kterou byla osoba pověřena). V projednávané věci však „nelze dojít k
závěru, že by externí mzdová účetní zastupovala žalovaného při uzavírání či
ukončování pracovních poměrů“, neboť se nejedná „o činnost, ke které obvykle
dochází při činnosti mzdové účetní, která ani nebyla zaměstnancem žalovaného“. Smluvní zmocnění podle ustanovení § 441 občanského zákoníku (vzhledem k tomu,
že v případě jednání „v personálních otázkách“ se nejednalo o zastoupení při
učinění „určitého právního jednání“ a pro okamžité zrušení pracovního poměru je
ustanovením § 60 zákoníku práce předepsaná písemná forma) vyžadovalo, aby
žalovaný J. R. udělil písemnou plnou moc, která však „v průběhu řízení
předložena nebyla“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání směřující „proti
všem výrokům“. Nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu, podle kterého
„by externí mzdová účetní nemohla být osobou, která by jej mohla zastupovat ve
všech jednání, k nimž při této činnosti obvykle dochází podle § 430 občanského
zákoníku“, neboť „se u ukončování pracovněprávních vztahů jedná o činnost, ke
které obvykle dochází při činnosti mzdové účetní“. Uvedená otázka nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Odvolací soud nesprávně
posoudil, jaký důvod neplatnosti nebo nicotnosti (zdánlivosti) právního jednání
byl v projednávané věci dán; nevypořádal se s odvolací námitkou, podle které
soud prvního stupně okamžité zrušení pracovního poměru označil za „neplatný
právní úkon“, avšak současně podle něj o „právní úkon“ vůbec nejde, říká-li, že
„nemá náležitosti právního úkonu“. Na právní jednání je třeba spíše hledět jako
na platné než jako neplatné, čemuž se ani odvolací soud ve svém rozhodnutí
dostatečně nevěnoval a problematiku platnosti a nicotnosti „právních úkonů“
řádně neobjasnil. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalobce bez bližšího zdůvodnění uvedl, že rozsudek odvolacího soudu považuje za
věcně správný, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal
dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolání žalovaného směřuje „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu,
tedy i proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud dovolání
žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. 11. 2017 č. j. 6 C 145/2017-73
opravený usnesením téhož soudu ze dne 23. 5. 2018 č. j. 6 C 145/2017-109 ve
výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
odvolacího řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť
dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající
se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že na základě
pracovní smlouvy žalobce pracoval u žalovaného jako řidič a automechanik. Dne
2. 5. 2017 bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu
podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Listinu „na základě plné
moci“ podepsala J. R., která pro žalovaného vykonávala práce mzdové účetní. Plná moc, která by J. R. k učinění tohoto právního jednání jménem žalovaného
opravňovala, nebyla žalovaným udělena. Za tohoto skutkového stavu napadený rozsudek odvolacího soudu závisí, mimo
jiné, na vyřešení právní otázky, jaké právní následky jsou spojeny se
skutečností, že okamžité zrušení pracovního poměru jménem zaměstnavatele učiní
osoba bez zástupčího oprávnění, a právní otázky, zda a za jakých podmínek může
zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, při právním jednání směřujícím k
okamžitému zrušení pracovního poměru zastoupit osoba, kterou zaměstnavatel jako
podnikatel pověřil určitou činností při provozu obchodního závodu. Vzhledem k
tomu, že uvedené právní otázky nebyly dosud ve vztahu k právní úpravě účinné od
1. 1. 2014 v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, je dovolání
žalovaného podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru,
které mu bylo doručeno dne 2. 5. 2017 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zák. práce“ nebo „zákoník práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále
jen „o. z.“ nebo „občanský zákoník“). Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem. Podle ustanovení § 60 zák. práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí
zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo
možno zaměnit s jiným.
Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité
zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží. Podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. k platnosti právního jednání učiněného v
písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že okamžité zrušení pracovního
poměru musí být učiněno písemně, nedodržení písemné formy má za následek, že
okamžité zrušení pracovního poměru je zdánlivým (nicotným) právním jednáním. Náležitosti písemného právního jednání zaměstnavatele nebo zaměstnance
směřujícího k okamžitému zrušení pracovního poměru spočívají v tom, že se obsah
tohoto právního jednání uvede v příslušné listině. Písemný projev vůle přitom
nemusí být učiněn vlastnoručně; je proto běžné, že se tyto písemné jednostranné
právní úkony zhotovují mechanickými prostředky. Další náležitostí písemné formy
tohoto právního jednání je podpis účastníka (jednající osoby) umístěný na konci
textu okamžitého zrušení pracovního poměru, jímž účastník jako subjekt právního
vztahu potvrzuje, že se ztotožňuje s písemným projevem vůle obsaženým v jeho
textu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 1996 sp. zn. 2
Cdon 833/96, uveřejněného pod č. 5 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997,
nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. 21 Cdo 682/2018,
uveřejněného pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2020). Tento obecně platný závěr o zdánlivosti (nicotnosti) právního jednání
směřujícího k okamžitému zrušení pracovního poměru lze vztáhnout především na
případy, kdy okamžité zrušení pracovního poměru učiněné zaměstnavatelem nebo
zaměstnancem není opatřeno žádným podpisem jednající osoby. Jinak je tomu ovšem
v případě, je-li listina opatřena podpisem osoby, která – ač toto právní
jednání nebyla oprávněna jménem zaměstnavatele nebo zaměstnance učinit – tak
přesto učinila, kdy nelze usuzovat na nedostatek písemné formy právního
jednání, který by byl způsoben absencí vlastnoručního podpisu jednající osoby,
a tedy ani na zdánlivost (nicotnost) postiženého právního jednání. Jedná se zde
o případ překročení nebo nedostatku zástupčího oprávnění, jehož právní následky
upravují ustanovení § 440 o. z. (obecná úprava excesu při zastoupení) a § 446
o. z. (zvláštní úprava překročení zástupčího oprávnění zmocněncem) a v případě
okamžitého zrušení pracovního poměru mohou spočívat v tom, že na jeho základě
nemůže být pracovní poměr platně rozvázán. K obdobným závěrům v poměrech pracovního práva dospěl Nejvyšší soud již dříve
(při komplexní úpravě právních jednání v zákoníku práce – zákoně č. 65/1965
Sb., zákoník práce, účinném do 31. 12. 2006), když dovodil, že žaloba
zaměstnance (zaměstnavatele) na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru
může být úspěšná jen tehdy, směřuje-li proti zaměstnavateli (zaměstnanci),
který rozvázal pracovní poměr existující mezi účastníky, což „platí i v
případě, kdy pracovní poměr rozvázala jménem zaměstnavatele osoba, která k tomu
nebyla oprávněna ze své funkce ani tím nebyla pověřena (srov. § 9 odst. 1 a 2
zák.
práce), popřípadě které k takovému právnímu úkonu nebyla udělena plná moc
(srov. § 14 až § 16 zák. práce)“ – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 30. 6. 1999 sp. zn. 21 Cdo 487/99, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1057/2006 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010
sp. zn. 21 Cdo 1951/2009, uveřejněného pod č. 35 v časopise Soudní judikatura,
roč. 2011. Zaměstnavatel, který je fyzickou osobou, činí právní jednání především sám. Místo zaměstnavatele jeho jménem právně jedná zástupce (fyzická nebo právnická
osoba), z jehož jednání (zastoupení) vznikají práva a povinnosti přímo
zastoupenému zaměstnavateli (srov. § 436 odst. 1 větu první o. z.). Zastoupit
zaměstnavatele nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu s jeho zájmy, ledaže při
smluvním zastoupení zastoupený zaměstnavatel o takovém rozporu věděl nebo musel
vědět (srov. § 437 odst. 1 o. z.). Zaměstnavatel se může dát zastoupit na základě dohody o plné moci zmocněncem
(srov. § 441 odst. 1 o. z.); rozsah zástupčího oprávnění zmocnitel uvede v plné
moci (srov. § 441 odst. 2 větu první o. z.). Plná moc – jako jednostranné
právní jednání zmocnitele, kterým prohlašuje vůči třetí osobě (třetím osobám),
že zmocnil jinou osobu jako oprávněnou, tj. jako zmocněnce, aby ho zastupoval –
může být v závislosti na rozsahu zástupčího oprávnění obecná (generální),
vztahuje-li se podle vymezeného zmocnění na veškerá právní jednání
zastoupeného, nebo zvláštní (speciální), opravňuje-li zástupce pouze k
vybranému (jednotlivě určenému) právnímu jednání nebo k právnímu jednání
určitého druhu. K udělení plné moci může dojít ústně i písemně. Ústní plnou moc
lze udělit jen jako zvláštní (speciální) plnou moc k zastoupení při určitém
právním jednání, které nevyžaduje zvláštní formu. Písemná forma je zákonem
vyžadována pro plnou moc, netýká-li se zastoupení jen určitého právního
jednání, a pro plnou moc k právnímu jednání vyžadujícímu zvláštní formu (srov. § 441 odst. 2 větu první a druhou o. z.). Zvláštní forma právního jednání
spočívá též v požadavku na jeho písemnou formu, kterou zákoník práce – mimo
jiné – stanoví pro pracovněprávní jednání spočívající v okamžitém zrušení
pracovního poměru ze strany zaměstnavatele a zaměstnance (srov. § 60 zák. práce). Vyžaduje-li se pro právní jednání forma veřejné listiny, postačí,
bude-li plná moc k tomuto právnímu jednání udělena v písemné formě s úředně
ověřeným podpisem (srov. § 441 odst. 2 větu třetí o. z.). Občanský zákoník obsahuje též zvláštní právní úpravu zastoupení podnikatele (§
430 a 431 o. z.), která se týká jak právnických, tak fyzických osob. Podle ustanovení § 430 odst. 1 o. z. pověří-li podnikatel někoho při provozu
obchodního závodu určitou činností, zastupuje tato osoba podnikatele ve všech
jednáních, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Citované ustanovení § 430 odst. 1 o. z. zakotvuje úpravu zákonného zastoupení
podnikatele, přičemž k tomu, aby určitá osoba mohla jednat za podnikatele,
vyžaduje zákon současné splnění dvou podmínek.
Především musí jít o osobu,
která je pověřena určitou činností; pověřená osoba nemusí být zaměstnancem, ani
v jiném obdobném vztahu k podnikateli (není zde žádné omezení týkající se
poměru těchto osob k podnikateli). Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené
osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že
činnost, kterou je tato osoba pověřena, je činností při provozu podniku. Jednatelské oprávnění pověřené osoby vyplývající z uvedeného ustanovení je tedy
založeno především na obvyklosti právních jednání, k nimž při činnosti, k níž
je pověřena, dochází, přičemž jejich obvyklost je třeba posuzovat objektivně
(srov. – ve vztahu k obsahově obdobné dřívější právní úpravě obsažené v
ustanovení § 15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník – například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003 sp. zn. 29 Odo 569/2002, uveřejněný pod č. 49 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. 6. 2008 sp. zn. 32 Cdo 1161/2008). Občanský zákoník blíže nevymezuje,
co se rozumí „pověřením“. Výslovně nevyžaduje, aby takové pověření bylo určitým
způsobem formalizováno. V praxi takové pověření může mít například podobu
vymezení pracovní náplně ve vnitřních organizačních předpisech podnikatele,
avšak tato skutečnost není podmínkou pro vznik pověření. Pověření může být
učiněno neformálně, nemusí vyplývat ani z organizačního členění subjektu a ani
z pracovního zařazení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2011 sp. zn. 23 Cdo 41/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018
sp. zn. 23 Cdo 1515/2018). Zákonné zastoupení podnikatele podle § 430 odst. 1 o. z. je tedy nutno
odlišovat od shora uvedeného smluvního zastoupení, u kterého oprávnění zástupce
vzniká na základě plné moci, nikoli v důsledku pověření určitou činností. Zákonné zastoupení podnikatele podle § 430 odst. 1 o. z. a zmocnění na základě
plné moci se však neliší jen v právním důvodu svého vzniku. Občanský zákoník u
nich předpokládá i odlišné následky v případě, kdy zástupce překročí zástupčí
oprávnění. Překročí-li zástupčí oprávnění osoba jednající za podnikatele podle
ustanovení § 430 odst. 1 o. z., zavazuje právní jednání zastoupeného, pokud
překročení schválí bez zbytečného odkladu, což platí i v případě, kdy za jiného
právně jedná osoba, která k tomu není oprávněna (srov. § 440 odst. 1 o. z.). Naopak, překročí-li zmocněnec zástupčí oprávnění vyplývající z plné moci, je
zmocnitel jednáním zmocněnce vázán, jen pokud svůj nesouhlas s tímto jednáním
neoznámí osobě, se kterou zmocněnec právně jednal, bez zbytečného odkladu poté,
co se o právním jednání dozvěděl; to neplatí, pokud osoba, s níž zástupce
právně jednal, měla a mohla z okolností bez pochybností poznat, že zmocněnec
zástupčí oprávnění zjevně překračuje (srov. § 446 o. z.). V projednávané věci podle zjištění soudů žalovaný nevystavil plnou moc, kterou
by J. R. zmocnil k okamžitému zrušení pracovního poměru s žalobcem. Vystavení
takové plné moci žalovaný v řízení ani netvrdil. Jednatelské oprávnění J. R.
k
okamžitému zrušení pracovního poměru s žalobcem bylo podle něj založeno tím, že
J. R. při provozu obchodního závodu pověřil výkonem činností mzdové účetní,
neboť „se u ukončování pracovněprávních vztahů jedná o činnost, ke které
obvykle dochází při činnosti mzdové účetní“. S tímto právním posouzením
žalovaného dovolací soud nesouhlasí. Nelze pochybovat o tom, že typickou náplní
činnosti mzdové účetní je zpracovávání a uzavírání mzdových podkladů
jednotlivých zaměstnanců podnikatele, výpočet mzdy (jednotlivých složek mzdy)
zaměstnanců, zakládání a vedení mzdových listů zaměstnanců, vedení evidence
mezd, provádění povinných odvodů ze mzdy zaměstnanců, evidence účetních dokladů
podnikatele, zpracování účetní závěrky, zpracování interních mzdových předpisů
a další obdobné účetní činnosti. Na druhé straně ale nelze považovat za
obvyklé, že by s výkonem těchto činností byl spojen též výkon personální agendy
podnikatele, tím méně v takovém rozsahu, že by s jejím výkonem bylo možno
obvykle spojovat též jednatelské oprávnění k právnímu jednání směřujícímu k
uzavření nebo rozvázání pracovního poměru se zaměstnanci podnikatele; takové
jednatelské oprávnění lze obvykle spojovat s prací personalisty vykonávajícího
personální agendu na vedoucím pracovním místě (například u vedoucího
personálního oddělení, personálního ředitele apod.). Odvolací soud tedy správně uzavřel, že „nelze dojít k závěru, že by externí
mzdová účetní zastupovala žalovaného při uzavírání či ukončování pracovních
poměrů“, neboť se nejedná „o činnost, ke které obvykle dochází při činnosti
mzdové účetní“. Náležitě však nevzal v úvahu možnost dodatečného schválení
(ratihabice) okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaným ve smyslu
ustanovení § 440 odst. 1 o. z. a z tohoto pohledu se věcí nezabýval. Kdyby
totiž žalovaný okamžité zrušení pracovního poměru učiněné J. R. bez zbytečného
odkladu poté, kdy se o něm dozvěděl, dodatečně schválil, byl by tímto právním
jednáním od počátku (ex tunc) vázán, a to i přesto, že žalobce jako adresát
právního jednání o nedostatku zástupčího oprávnění věděl (srov. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019 sp. zn. 27 Cdo 4593/2017,
uveřejněného pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2020). Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento
rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro
které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek a opravné
usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž tato rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Klatovech) k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).