23 Cdo 1515/2018-202
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobce F. V., se sídlem v Praze 4, zastoupeného JUDr. Lukášem Francem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému M.
L.se sídlem v Koněprusech, zastoupenému Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se
sídlem v Praze 9, Náchodská 760/67, o zaplacení částky 660.260,60 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 314/2014,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10.
2017, č. j. 70 Co 276/2017-178, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2017, č. j. 70 Co 276/2017-178,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 5. 2017, č. j. 42 C
314/2014-140, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu
řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
19. 10. 2017, č. j. 70 Co 276/2017-178, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
(první bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý bod
výroku).
Odvolací soud svůj závěr o důvodnosti žaloby odůvodnil s tím, že soud prvního
stupně na základě provedeného dokazování učinil správná a pro posouzení věci
postačující skutková zjištění. Odvolací soud uvedl, že žalobce se po žalovaném
domáhá úhrady ceny za odebrané pohonné hmoty, uzavření smlouvy s žalovaným
dokládá písemnou objednávkou ze dne 1. 9. 2013, kterou žalobci předložil pan
P., který měl za žalovaného jednat, a odběr pohonných hmot a jejich množství
dokládá písemnými přehledy o množství odebraných pohonných hmot s tím, že
žalovaný tyto odběry na základě faktur vystavených na jeho jméno též částečně
hradil. Žalovaný se bránil tím, že u žalobce nic neobjednal, pohonné hmoty od
něho neodebíral a za jejich odběr ničeho neuhradil. Tato jeho obrana však v
konfrontaci s provedenými důkazy dle odvolacího soudu neobstojí. Z provedených
důkazů totiž vyplývá, že pan P. učinil jako osoba jednající za žalovaného
objednávku na odběr pohonných hmot v období od 1. 9. 2013, přičemž množství
odebraných pohonných hmot v uvedeném období vyplývá z písemných přehledů
podepsaných vždy každým z řidičů konkrétních vozidel, jež byla registrována na
žalovaného. Dále bylo prokázáno, že první z vystavených faktur – faktura číslo
130103075 ze dne 30. 9. 2013 (faktury byly vystaveny vždy za ten který
kalendářní měsíc) byla žalovaným uhrazena v hotovosti. Šlo o úhradu částky
300.873 Kč. Další faktury byly vystaveny jako bezhotovostní, přičemž z
předložených výpisů z účtů žalobce vyplývá, že tyto další faktury byly hrazeny
pouze částečně a platby šly z účtu společnosti LAXI LOGISTIK, s. r. o. pod
variabilními symboly faktur vystavených na žalovaného. Jestliže se žalovaný k
odběru pohonných hmot nikdy nezavázal, jak nyní tvrdí, pak by především
absentoval důvod pro úhradu již první faktury v hotovosti ze dne 30. 9. 2013. Při zjištění, že i v dalším období došlo k částečným úhradám dalších odběrů z
účtu společnosti, v níž figuroval žalovaný jako jednatel (tedy osoba odpovědná
za její řádné vedení), neobstojí jeho tvrzení, že o objednávkách či odběrech
pohonných hmot mu nebylo nic známo. Tvrzení, že se mělo jednat o odběry pro
osobu odlišnou od žalovaného, z žádného z provedených důkazů nevyplývá, neboť v
řízení všechny provedené důkazy svědčí ve prospěch skutkové verze prezentované
žalobcem. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že některé platby šly z účtu
společnosti LAXI LOGISTIK, s. r. o., neboť tyto platby byly označeny
variabilními symboly faktur vystavených na osobu žalovaného. Navíc ve firmě
LAXI LOGISTIK, s. r. o. pracovala dcera žalovaného, která nezpochybnila, že se
jedná o platby za odběry pohonných hmot od žalobce, byť uváděla, že mělo dojít
k následné opravě faktur, což ale z provedeného dokazování nevyplývá. Na tom
nemůže nic změnit neprovedení důkazu účetnictvím společnosti LAXI LOGISTIK, s. r. o.
či výslechem člena jejího statutárního orgánu (jež, jak vyplývá z obsahu
spisu, nebylo možno provést z důvodu, že jde o osobu nekontaktní mimo území
České republiky), neboť toto své tvrzení mohl žalovaný doložit jednoduše
především svým účetnictvím, jehož součástí by zmíněná tvrzená úprava dotyčných
účetních dokladů musela být. To, že na základě objednávky vyhotovené za
žalovaného panem P. došlo k odběru pohonných hmot žalovaným a ke vzniku závazku
z jeho strany uhradit kupní cenu, vyplývá krom obsahu dotyčné objednávky i z
výslechu svědka P., který tuto skutečnost jednoznačně potvrdil. Pokud se
žalovaný proti takto sjednaným odběrům neohradil, nýbrž naopak tyto odběry (byť
částečně) hradil, pak jeho až následně v průběhu řízení uplatněné tvrzení, že
pana Plachého k jednání ohledně odběru pohonných hmot nezmocnil, respektive že
ten jednal mimo rámec jeho zmocnění, nemůže obstát, neboť platí, že neoznámil-
li žalovaný jako zmocnitel žalobci svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu po
tom, co se o překročení oprávnění dozvěděl, což bylo nejpozději v okamžiku
úhrady první faktury za odběr pohonných hmot dne 30. 9. 2013, pak podle § 33
odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb, občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), platí,
že překročení schválil. Tvrzení, že žalovaný v předmětném období nepodnikal,
neboť měl přerušenou živnost, na uvedených závěrech nemůže ničeho změnit, neboť
přerušením jedné živnosti nezaniká právní subjektivita žalovaného (pro další
podnikatelské činnosti), který tak mohl i nadále jednat a činit právní úkony. A
to samé se týká též údajného pronájmu vozidel společnosti LAXI LOGISTIK, s. r. o. nebo skutečnosti, čí zaměstnanci byli řidiči dotyčných motorových vozidel. V
ostatním odvolací soud poukázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně,
který správně zjistil, že k odběru pohonných hmot došlo v množství doloženém
písemnými přehledy podepsanými jednotlivými řidiči, přičemž z žádného
provedeného důkazu nevyplývá až v odvolacím řízení prezentované tvrzení
žalovaného, že společnost LAXI LOGISTIK, s. r. o. odebrané množství pohonných
hmot rozporovala. Na tomto základě odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně
jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (dále též jen „dovolatel“) dovoláním
s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel
namítá, že v tomto řízení není pasivně věcně legitimován, neboť nebylo
prokázáno, že by u žalobce objednal odběry pohonných hmot. Dovolatel uvádí, že
předmětná objednávka byla „vyhotovena“, podepsána a doručena žalobci bez vědomí
a jakékoli součinnosti žalovaného. Svědek P. nikdy nepracoval ani nebyl jinak
zaměstnán u žalovaného. Dovolatel namítá, že nikdy nepověřil pana P. k
jakýmkoliv úkonům v souvislosti s podnikatelskou činností žalovaného. Jestliže
ani žalobce, ani nikdo z jeho zaměstnanců neznali žalovaného, nemohl být
žalobce ani jeho zaměstnanci v dobré víře, že jednající osoba (pan P.) je k
jednání za žalovaného oprávněna. Dovolatel v této souvislosti namítá nesprávnou
aplikaci § 15 a § 16 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch.
zák.“). Dovolatel dále uvádí, že závěr soudu o tom, že žalovaný uhradil v
odůvodnění uvedené částky, je také vadný a odporující provedenému dokazování.
Dovolatel také vytýká soudům nižšího stupně, že soud prvního stupně nevyslechl
řidiče vozidel, které pohonné hmoty odebíraly, jako svědky. Uvádí, že odběry
nafty byly prováděny a hrazeny společností LAXI LOGISTIK, s. r. o. Navrhuje
proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř.,
neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, když se neúplně, a proto nesprávně, zabýval otázkou,
zda byl pan P. osobou oprávněnou jednat za žalovaného v souvislosti s
objednávkou na odběr pohonných hmot ze dne 1. 9. 2013.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o
povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při
této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval
sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo pokud ze zjištěných
skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval
při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy
skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části
vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již
ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi
některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem
o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl
být podřazen pod příslušnou právní normu]; (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014; který je –
stejně jako další odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti přístupný
na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz.).
S ohledem na to, že k posuzovanému právnímu jednání – tj. k objednávce
pohonných hmot – došlo dne 1. 9. 2013, tedy před účinnosti zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), je třeba vznik tohoto právního
poměru posuzovat s ohledem na § 3028 odst. 3 o. z. dle právních předpisů
účinných do 31. 12. 2013, tedy dle občanského zákoníku a obchodního zákoníku.
Dle § 13 odst. 1 obch. zák. platí, že je-li podnikatelem fyzická osoba, jedná
osobně nebo za ni jedná zástupce.
Dle § 23 obč. zák. zastoupení vzniká na základě zákona nebo rozhodnutí státního
orgánu (zákonné zastoupení) anebo na základě dohody o plné moci.
Dle § 31 odst. 1 obč. zák. pak platí, že při právním úkonu je možné dát se
zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem
plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění.
Dle § 33 obč. zák. překročil-li zmocněnec své oprávnění vyplývající z plné
moci, je zmocnitel vázán, jen pokud toto překročení schválil. Neoznámí-li však
zmocnitel osobě, se kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného
odkladu po tom, co se o překročení oprávnění dozvěděl, platí, že překročení
schválil (odst. 1). Překročil-li zmocněnec při jednání své oprávnění jednat za
zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání
zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně bez
zbytečného odkladu schválí. Neschválí-li zmocnitel překročení plné moci nebo
jednání bez plné moci, může osoba, se kterou bylo jednáno, na zmocněnci
požadovat buď splnění závazku, nebo náhradu škody způsobené jeho jednáním.
(odst. 2).
Ustanovení § 15 obch. zák. uvádí, že kdo byl při provozování podniku pověřen
určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle
dochází (odst. 1). Překročí-li zástupce podnikatele zmocnění podle odstavce 1,
je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba
nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla (odst. 2).
Pro závěr odvolacího soudu o pasivní věcné legitimaci žalovaného bylo určující
zjištění, že pan P.učinil jako osoba jednající za žalovaného objednávku na
odběr pohonných hmot za období od 1. 9. 2013. Avšak otázka, zda zde byl právní
důvod, na základě kterého mohl pan P. jednat jako přímý zástupce žalovaného, a
zda proto lze jednání pana P. považovat za jednání jménem a na účet žalovaného,
je otázkou právní. Skutečností, na základě jakého právního důvodu byl pan P.
oprávněn jednat za žalovaného, se přitom odvolací soud – ani soud prvního
stupně – blíže nezabýval.
S odkazem na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003,
sp. zn. 29 Odo 569/2002, je zákonné zastoupení podnikatele dle § 15 obch. zák.
nutno odlišovat od zastoupení smluvního založeného např. smlouvou mandátní či
smlouvou o obchodním zastoupení, u kterých oprávnění mandatáře či obchodního
zástupce vzniká na základě plné moci (srov. § 568 odst. 3 a 4, § 654 odst. 2 a
3 obchodního zákoníku), nikoli v důsledku pověření určitou činností (srov. v
právní teorii shodně např. Pelikánová, I. – Kobliha, I.: Komentář k obchodnímu
zákoníku, 1. díl, Linde Praha, 1994, str. 72, jakož i Štenglová, I. - Plíva, S.
- Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck
2001, str. 62-64). Zákonné zastoupení podnikatele dle § 15 obch. zák. a
zmocnění na základě plné moci se liší nejen co do právního důvodu vzniku, ale
zákon předpokládá i odlišné následky v případě, kdy zástupce překročí zástupčí
oprávnění.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze dovodit, že odvolací soud v
souvislosti s hodnocením následků překročení oprávnění odkazuje na § 33 odst. 1
obč. zák., který se týká překročení oprávnění vyplývající z plné moci (byť
následně hovoří o § 33 odst. 2 obč. zák.). Ze skutkových zjištění, tak jak byly
prezentovány soudem prvního stupně, jehož závěry odvolací soud přejímá, však
žádné zjištění ohledně existence plné moci či jejího obsahu mezi panem P. a
žalovaným nevyplývá.
Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na právním závěru, dle
kterého byl pan P. zástupcem žalovaného, který za žalovaného při uzavírání
posuzované smlouvy jednal, aniž by se jakkoliv zabýval tím, na základě jakého
právního důvodu zastoupení vzniklo a jaký byl rozsah zástupčího oprávnění, je
toto jeho právní posouzení věci v intencích výše uvedeného výkladu neúplné, a
tudíž i nesprávné. V dalším řízení se proto soud prvního stupně (popřípadě
odvolací soud) bude zabývat otázkou, zda v řízení byla prokázána existence plné
moci (a její rozsah), kterou žalovaný jednající osobě udělil, popřípadě zda
jednající byl zmocněn ze zákona jako osoba pověřená dle § 15 obch. zák., či zde
byl jiný právní důvod, který zakládal zástupčí oprávnění pana P. při uzavření
smlouvy.
Dovolací soud připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi k výkladu § 15
obch. zák. opakovaně uvádí, že k tomu, aby určitá osoba mohla jednat podle § 15
obch. zák. jako zákonný zástupce podnikatele, musí být splněny současně dvě
podmínky. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností.
Pověřená osoba nemusí být zaměstnancem, ani v jiném obdobném vztahu k
podnikateli. Obchodní zákoník blíže nevymezuje, co se rozumí "pověřením".
Výslovně nevyžaduje, aby takové pověření bylo určitým způsobem formalizováno. V
praxi takové pověření může mít například podobu vymezení pracovní náplně ve
vnitřních organizačních předpisech podnikatele, avšak tato skutečnost není
podmínkou pro vznik pověření. Pověření může být učiněno neformálně, nemusí
vyplývat ani z organizačního členění subjektu a ani z pracovního zařazení.
Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo
ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou byla osoba pověřena,
je činností při provozu podniku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
12. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 41/2011).
Dovolatel dále napadá závěr odvolacího soudu o tom, že první platba byla
uhrazena v hotovosti žalovaným. Je však třeba uvést, že skutečnost, zda
žalovaný první platbu v hotovosti žalobci uhradil či nikoliv, je otázkou
skutkovou, nikoliv právní. Námitkami dovolatele do skutkových zjištění
odvolacího soudu se dovolací soud nezabýval, neboť správnost skutkového stavu
věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů totiž v dovolacím řízení v
žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1
o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění
odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím
spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Pokud jde dále o otázku neprovedení důkazu výslechem svědka (řidičů nákladních
automobilů), k tomu lze uvést v obecné rovině, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř.
není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v
souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se
rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, ze dne 29. 10. 2008, sp.
zn. 26 Cdo 4258/2007, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I.
ÚS 50/03, uveřejněný pod číslem 120/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu). Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených
důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit,
z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových
zjištění je nepřevzal. (Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017,
sp. zn. I. ÚS 1135/17). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze
založit třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k
jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s
předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit,
ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje
vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument,
dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován,
bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, IV. ÚS 666/10). I s
těmito požadavky se soud prvního stupně (odvolací soud) v dalším řízení musí
náležitě vypořádat.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že je stiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z toho důvodu
rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a
odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i
jeho rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím
řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení
rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu