28 Cdo 3674/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve
věci žalobce MUDr. Y. E. U., bytem O., T. 90, zastoupeného Janem Kalvodou,
advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 262/35, proti žalované České
republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze
2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 130.000.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 51/2009, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2012, č. j. 64
Co 461/2011-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Požadovaná částka dle žalobce
představuje škodu odpovídající poklesu hodnoty jeho obchodního podílu ve
společnosti MERIDIAN Export a Import spol. s r.o. (jejímž byl žalobce od 1. 7. 1994 jediným společníkem a jednatelem), k němuž došlo v důsledku zahájení
trestního stíhání žalobce a jeho vzetí do vazby. Žalobce byl v době od 14. 9. 1994 do 31. 7. 2007 trestně stíhán a dne 31. 7. 2007 byl zproštěn obžaloby,
přičemž v době od 14. 9. 1994 do 12. 3. 1997 byl stíhán vazebně. Poté, co byl
žalobce vzat do vazby, nebylo dle něj nikoho, kdo by mohl společnost řídit, a
proto společnost byla nucena ukončit svou činnost, jíž později již nebylo možné
obnovit. V řízení pak prostřednictvím znaleckého posudku dokládal výši
majetkové újmy, jíž utrpěl znehodnocením podílu ve společnosti MERIDIAN Export
a Import spol. s r.o. (dále též jen jako „společnost“). Uplatněný nárok soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Neshledal však naplněné hned dvě ze
zákonných podmínek odpovědnosti státu za škodu, a to vznik škody a existenci
příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím (nezákonným trestním stíháním)
či nesprávným úředním postupem (nepřiměřená délka řízení) a tvrzenou majetkovou
újmou (snížení hodnoty obchodního podílu). Soud neměl za prokázané, že
nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup byly právě tou jedinou příčinou
tvrzeného poklesu hodnoty obchodního podílu žalobce. Byť žalobce tvrdil, že se
jednalo o prosperující společnost, rozhodně se po vzetí do vazby nechoval tomu
odpovídajícím způsobem (nečinil žádné kroky, jež by směřovaly k pověření třetí
osoby řízením společnosti a jeho zastupováním, nepočínal si tedy podle § 415
obč. zák. tak, aby nedocházelo ke škodě) a nejednal tak ani po svém propuštění
z vazby (o společnost nejevil zájem). Přitom nebylo ani prokázáno, že by se
jednalo o prosperující společnost, jak tvrdil žalobce, neboť v řízení vyšlo
najevo, že společnost měla již před vzetím žalobce do vazby finanční problémy. Jelikož společnost přestala prosperovat ještě před vzetím žalobce do vazby, k
poklesu hodnoty společnosti nedošlo v důsledku vazby resp. trestního stíhání
žalobce, a tedy zde absentuje příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a
nesprávným úředním postupem či žalobcem tvrzenou škodou. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. února 2012, č. j. 64 Co 461/2011-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem, tak jak jej
zjistil soud prvního stupně, měl však zato, že na tento je třeba v souladu s
ustanovením § 36 zákona č. 82/1998 Sb. aplikovat ustanovení zákona č. 58/1969
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho
nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“).
Odvolací soud
rovněž souhlasil se závěry soudu prvního stupně o absenci škody i příčinné
souvislosti mezi ní a nezákonným rozhodnutím (resp. nesprávným úředním
postupem). Zdůraznil, že společnost MERIDIAN Export a Import spol. s r.o. nebyla prosperující společností (v roce 1993 – tj. v roce předcházejícím vzetí
žalobce do vazby – vykázala záporný hospodářský výsledek, měla dluh na dani z
příjmu, bylo proti ní zahájeno konkursní řízení, které však bylo ukončeno pro
nedostatek majetku společnosti), a nelze proto dovodit, že by hodnota
obchodního podílu byla žalobcem tvrzených 130.000.000,- Kč. Z toho, že
společnost byla ve ztrátě již rok před vzetím žalobce do vazby, lze rovněž
dovodit absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím (resp. nesprávným úředním postupem) a žalobcem tvrzenou škodou. Proti rozsudku odvolacího soudu (posuzováno dle obsahu opravného prostředku)
podal dovolání žalobce. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů
má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení a uvedl, že za zásadně právně
významnou považuje v dané věci otázku, zda znehodnocení reálné hodnoty podílu
ve společnosti v důsledku nezákonného trestního stíhání je škodou, kterou lze
nahradit dle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Podle dovolatele je
řízení zatíženo vadou, jež spočívá v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu
věci, mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K dovození příčinné
souvislosti mezi vzniklou škodou a trestním stíháním jeho osoby přitom soudu
navrhl celou řadu důkazů, jež však nebyly soudem prvního stupně provedeny. Soudy nižších stupňů se při hodnocení důkazů zabývaly pouze zprávou finančního
úřadu a usnesením Krajského soudu v Praze, jímž byl zamítnut návrh na
prohlášení konkursu pro nedostatek majetku, a z nich dovodily, že společnost
měla finanční problémy již před zahájením trestního stíhání žalobce, a proto
neměla hodnotu jím tvrzenou. Jiné navržené důkazy nebyly vzaty v úvahu, ačkoliv
byly sto zvrátit kusá zjištění především soudu prvního stupně. Byly-li by tyto
důkazy provedeny, musela by být skutková zjištění nutně odlišná, neboť z těchto
důkazů by vyplynulo, že hlavní příčinou ekonomického úpadku společnosti bylo
právě zahájení trestního stíhání žalobce. Osobní potenciál žalobce, jeho
znalost cizích jazyků a využití osobních kontaktů vybudovaných na bázi vzájemné
důvěry byly základem úspěšného chodu společnosti. Dovolatel dále vyslovil
nesouhlas s posouzením otázky vzniku škody a její výše. Nestandardní okolnosti
provázející trestní stíhaní a značný časový odstup (15 let) od zahájení
trestního stíhání do podání žaloby měly za následek, že se žalobci nedochovaly
takřka žádné listinné důkazy, ze kterých by bylo možno zjistit reálnou hodnotu
jeho obchodního podílu ke dni zahájení trestního stíhání.
I v takové situaci je
v souladu s § 125 o. s. ř. možno zjistit skutkový stav jinými důkazními
prostředky (výslechy svědků či jinými listinnými důkazy). Dovolatel činil
patřičné důkazní návrhy, avšak soudy, aniž by důkazy provedly, usoudily, že z
nich není možno tvrzení dovolatele prokázat. Předestřené výtky vůči rozhodnutím
soudů nižších stupňů vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil
napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí mu věcně předcházející a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek
odvolacího soudu není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), ani
potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl
„jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že zvažuje-li Nejvyšší soud přípustnost
dovolání v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže se
zabývat výtkami dovolatele poukazujícími na možné nedostatky ve skutkových
zjištěních soudů nižších stupňů. Směřují-li tedy námitky dovolatele z valné
části ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění, nelze k nim přihlížet. Krom toho je možno podotknout, že i v případě, že by dovolání bylo přípustným,
a Nejvyšší soud by mohl správnost napadeného rozhodnutí přezkoumávat i z
hlediska naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. zda
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které má podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebylo by možno pokládat tento
dovolací důvod za naplněný.
Za skutkové zjištění nemající oporu v provedeném
dokazování ve smyslu citovaného ustanovení je třeba považovat výsledek
hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §
132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo,
protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů,
popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly
najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti,
eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133
až § 135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001,
sp. zn. 21 Cdo 65/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod C 8, svazek 1, ročník 2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 5266/2008, obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4255, CD 4, ročník 2007). V daném případě
však lze skutková zjištění pokládat za logická a plně korespondující s výsledky
provedeného dokazování. Je rovněž nutné zdůraznit, že dovolací soud není soudem
nalézacím, a nemůže tak provádět komplexní přehodnocení skutkových zjištění v
kontextu v dovolání uplatněných tvrzení. Otázka, kterou dovolatel považuje za
zásadně právně významnou, přitom soudy nižších stupňů nebyla v předestřeném
smyslu výslovně řešena, a proto se k ní ani dovolací soud nemůže vyjádřit. Za opodstatněné není možno pokládat ani výtky směřující proti postupu soudu při
provádění dokazování. Tyto námitky směřují k naplnění dovolacího důvodu ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze poukazovat na to, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V
tomto ohledu je předně třeba připomenout, že na zásadní právní význam
rozhodnutí odvolacího soudu lze z tvrzené vady řízení usuzovat jen tehdy, je-li
spojena s právní otázkou týkající se sporného výkladu procesního předpisu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo
1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
3339, CD 3, ročník 2007), kterážto ovšem v projednávané věci nijak předestřena
nebyla. Nadto je možno uvést, že považuje-li dovolatel za pochybení, že soudy
neprovedly veškeré jím navržené důkazy, přehlíží, že dle § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v
souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se
rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 13. června 2006, sp. zn. I. ÚS 50/2003, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007).
Této povinnosti přitom
soudy obou stupňů dostály (zejména tedy soud prvního stupně, jehož úvahy
posléze aproboval soud odvolací), dospěly-li k závěru, že byl-li hospodářský
stav společnosti prokázán jinak (tímto závěrem je v dané situaci v souladu s
výše naznačenými možnostmi dovolacího přezkumu Nejvyšší soud vázán), jsou
navrhované důkazy nadbytečné a nezpůsobilé doložit pro věc zásadní příčinnou
souvislost mezi vzetím žalobce do vazby (popřípadě trestním stíháním jeho
osoby) a poklesem hodnoty jeho obchodního podílu ve společnosti. Za těchto
okolností není sebemenšího důvodu spatřovat v tom, že nebylo vyhověno všem
důkazním návrhům dovolatele, pochybení ze strany soudů nižších stupňů, a ani
takto zaměřené výtky dovolatele tedy nejsou způsobilé dovodit přípustnost a
potažmo i důvodnost podaného dovolání. Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat
zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě
právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. dubna 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D. předseda senátu