22 Cdo 1036/2020-346
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce S.
J., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se
sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalované E. D., narozené
XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Josefem Kazdou, advokátem se sídlem v Třeboni,
Palackého nám. 653, o zaplacení 123 830 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 109/2018, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2019, č.
j. 7 Co 940/2019-326, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2019, č. j. 7 Co
940/2019-326, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce – spolek založený za účelem společné péče jeho členů o dům č. p. XY na
adrese XY (dále jen „předmětný dům“) – se po žalované domáhal zaplacení 123 830
Kč s příslušenstvím. Uvedl, že v rámci svého působení zajišťoval dodávky
energií a služeb spojených s užíváním předmětného domu. V souvislosti s touto
činností vybíral od spoluvlastníků domu zálohy na služby spojené s užíváním
jednotlivých bytů v domě a příspěvek do tzv. fondu oprav; s jednotlivými
dodavateli služeb uzavřel dodavatelské smlouvy a za poskytované služby prováděl
přímé platby. Žalovaná v období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2016 služby poskytnuté
a spotřebované v souvislosti s jí užívaným bytem o velikosti 3+1 neuhradila,
ani se nepodílela na opravách a údržbě domu (včetně jeho společných částí). Měl
za to, že tímto jednáním se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 4. 2019, č. j. 15 C 109/2018-249, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby
soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 123 830 Kč se zákonným úrokem z
prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 24. 3. 2018 do zaplacení; dále
uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 60 063 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobce je právnickou osobou – spolkem – zřízenou s cílem
zajišťovat běžnou správu, tedy péči o předmětný dům. Většina spoluvlastníků
souhlasila s tím, aby žalobce řádný chod a péči o dům skutečně zajišťoval a
jednal ohledně uzavírání s tím souvisejících smluv. Tito spoluvlastníci se
stali členy žalobce; žalovaná však členkou žalobce není a nikdy nebyla. Za
účelem zajištění dodávky energií a služeb žalobce uzavřel s jednotlivými
dodavateli smlouvy a prováděl úhrady za jimi poskytované služby, a to z účtu
zřízeného na jeho jméno. Dodávky energií a služeb žalobce zajišťoval pro celý
dům, tedy nejen pro své členy, ale vždy pro všechny spoluvlastníky. Dále
zjistil, že žalovaná byla od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2016 spoluvlastnicí
předmětného domu o velikosti spoluvlastnického podílu 415/10000. Z tohoto
titulu v daném období užívala v domě umístěný byt o velikosti 3+1; na zálohy na
služby spojené s užíváním a údržbou společné věci a do tzv. fondu oprav však
nic nezaplatila. Mezi žalobcem a žalovanou nedošlo k žádné dohodě ohledně
dodávek služeb a plateb do fondu; žalovaná však služby spojené s užíváním bytu
odebírala a spotřebovala. Při právním posouzení věci soud prvního stupně vyšel z právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z“). Uvedl, že žalovaná se nestala
členkou žalobce, a nezavazuje ji tedy povinnost finančně se podílet na
nákladech vynaložených žalobcem na plnění poskytovaná třetími osobami. Tato
povinnost se týká pouze členů spolku – žalobce. Protože žalobce nedisponuje
vlastními prostředky, jde o prostředky členů žalobce (spoluvlastníků
předmětného domu), bezdůvodné obohacení žalované může vznikat pouze na úkor
zbývajících spoluvlastníků předmětného domu.
Žalobce proto nemá aktivní
legitimaci pro podání žaloby; nemůže odvozovat aktivní legitimaci ve věci ani
od postoupení pohledávek ostatních spoluvlastníků, neboť k jejich postoupení
nedošlo. Nedovodil ani přímý nárok žalobce podle energetického zákona, neboť
není provozovatelem ani vlastníkem odběrných zařízení. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce
rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. 23 Co 156/2019-127, napadený rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze shodných skutkových zjištění a ztotožnil se rovněž se
základním právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobce není aktivně věcně
legitimován. Doplnil, že žalobce vystupuje v postavení správce společné věci a
jako takový má postavení příkazníka (§ 1135 o. z.). Nedisponuje tedy svou věcí
a svými finančními prostředky, naopak nakládá se společnou věcí a finančními
prostředky spoluvlastníků, kterým také musí správu vyúčtovat. Nejedná vlastním
jménem na vlastní účet, nýbrž jedná jménem spoluvlastníků na jejich účet.
Žalobci, který fakticky působí jako správce společné věci, tak nesvědčí aktivní
legitimace ani z tohoto důvodu
S ohledem na skutečnost, že všechny v žalobě vymezené dílčí nároky lze podřadit
pod hospodaření se společnou věcí, neshledal důvod činit jiné závěry ani na
základě aplikace zákona č. 67/2013 Sb., ani na základě energetického zákona.
Přiléhavou neshledal ani argumentaci žalobce založenou na snížení jeho
pohledávky vůči peněžnímu ústavu, u kterého má zřízený účet.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dovolatel) dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen
„o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Naplnění předpokladů přípustnosti
dovolání spatřuje v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly doposud
vyřešeny tyto otázky: Vůči komu se bezdůvodně obohacuje spoluvlastník domu,
pokud nehradí jím spotřebované dodávky energií a služeb, které na základě
uzavřených smluv dodavatelům hradila třetí osoba, odlišná od spoluvlastníků, z
prostředků na svém účtu, pocházejících od ostatních spoluvlastníků domu? Je
tato třetí osoba správcem společné věci? Jsou platby spoluvlastníků domu za
spotřebu energií hospodařením se společnou věcí? Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace. Uvádí, že předmětem jeho činnosti nebyla pouze běžná správa domu, ale i dodávka
energií a služeb, kdy v této pozici vystupoval vůči spoluvlastníkům jako jejich
dodavatel, nikoli jako obyčejný správce věci. Zdůraznil, že je právnickou osobu
způsobilou vlastnit a nakládat s vlastním majetkem a finančními prostředky. Smlouvy o dodávkách energií a služeb uzavíral svým jménem, nikoli jménem
spoluvlastníků, a na svoji odpovědnost; stejně tak i svým jménem prováděl
příslušné úhrady jednotlivým dodavatelům. Poznamenal, že spoluvlastníci z
těchto smluv nebyli a nejsou nijak zavázáni. Energie nejsou ani jejich
vlastnictvím, byly jim pouze žalobcem – z pozice redistributora – bez přirážky
poskytovány na základě oprávnění podle energetického zákona a jejich spotřeba
byla následně vyúčtována. Má za to, že v případě, kdy žalovaná energie a služby
prokazatelně spotřebovala, došlo za daného stavu ke vzniku jejího bezdůvodného
obohacení. Odvolacímu soudu vytýká, že se uvedenými námitkami vůbec nezabýval. Závěry odvolacího soudu přitom označuje za nepřiměřeně formalistické, neboť
nutí spoluvlastníky předmětného domu postupovat na žalobce jejich neexistující
pohledávky za žalovanou. Současně namítá, že závěr, že finanční prostředky na
účtu žalobce jsou vlastnictvím spoluvlastníků, je nesprávný a v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, ze které vyplývá, že peníze
uložené na bankovním účtu jsou ve vlastnictví banky. Za nesprávné považuje i
rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, když má za to, že bylo
namístě rozhodnout podle § 150 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem. Úvahy dovolatele, že náklady na dodávky tepla, teplé vody, vody a odvádění
odpadních vod, provoz výtahu, osvětlení společných prostor, úklid společných
prostor a umožnění příjmu televizního signálu nemají žádný vztah ke
spoluvlastnictví domu, považuje za nesprávné – k tomu odkazuje na rozhodnutí
Nejvyššího a Ústavního soudu a cituje komentářovou literaturu. Současně
zpochybňuje i správnost určení výše bezdůvodného obohacení podle zákona č. 67/2013 Sb.
Dále uvádí, že nezpochybňuje způsobilost dovolatele vlastnit a
nakládat s majetkem, poukazuje pouze na to, že dovolatel žádné finanční
prostředky, ze kterých by případně služby hradil, nemá. Zdůrazňuje, že spolek
nesmí členům, natož nečlenům, ukládat, kromě plateb členských příspěvků, jiné
povinnosti majetkového charakteru. Má za to, že založení spolku za účelem
výstavby nebo správy nemovitosti určené k bydlení členů není možné, neboť k
tomu slouží bytová družstva nebo společenství vlastníků. Proto už z povahy
statutu žalobce má za to, že nemůže být aktivně věcně legitimován. Navrhuje,
aby dovolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil a žalobci
uložil povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017,
projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“,
srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právních otázek, které
doposud nebyly dovolacím soudem v podmínkách současné právní úpravy řešeny,
jakož i otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §
241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. K otázce osoby správce společné věci:
V posuzované věci je předně nutné se vypořádat s otázkou (ne)dostatku aktivní
věcné legitimace dovolatele; z povahy věci je přitom nezbytné zabývat se i
povahou postavení správce společné věci jako zástupce spoluvlastníků. Otázku,
zda resp. za jakých podmínek správce společné věci vystupuje vůči třetím osobám
jako přímý či nepřímý zástupce spoluvlastníků, dovolací soud dosud neřešil;
proto je dovolání v této části přípustné a je i důvodné. Pří právním posouzení je třeba za situace, kdy ke vzniku rozhodných skutečností
došlo před 1. 1. 2014, vycházet z právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“); pokud však
rozhodné skutečnosti nastaly až po tomto datu, je nutné příslušné právní otázky
posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) – viz
§ 3028 odst. 2 o. z. Podle judikatury Nejvyššího soudu je uzavření dohody spoluvlastníků o určení
osoby správce realizací hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2
obč. zák. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 22
Cdo 2654/2009). Obdobně lze určení správce zařadit v poměrech o. z. do
problematiky správy společné věci. Rozhodování spoluvlastníků o správě společné věci nelze chápat jako zákonem
stanovený formalizovaný postup, ale jako (ne)shodu při řešení určité věcné
otázky. Z povahy (podílového) spoluvlastnictví přitom vyplývá, že primárním
způsobem řešení záležitostí spoluvlastníků je jejich dohoda [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2523/99, nebo ze
dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008 (uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy, 2012, č. 1, str. 15)]. Dohoda spoluvlastníků o hospodaření se
společnou věcí je bezformálním právním úkonem a nemusí být písemná ani tehdy,
týká-li se nemovité věci; může být uzavřena i ústně nebo konkludentně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007). Uvedené judikatorní závěry jsou v zásadě použitelné i pro poměry o. z., jak je
patrné například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo
2792/2016 (uveřejněného pod č. 71/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); dále viz např. Králík M., komentář k § 1128. In: Spáčil, J., a
kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 488.
Správcem společné věci může být osoba fyzická i právnická, může jím být jak
jeden ze spoluvlastníků, tak osoba třetí (od spoluvlastníků odlišná). Přestože
právní úprava obč. zák. ustanovení o správci společné věci neobsahovala,
vycházela rozhodovací praxe soudů z toho, že na obsah práv a povinností mezi
správcem a spoluvlastníky lze analogicky aplikovat ustanovení o příkazní
smlouvě [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22
Cdo 2058/2005 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 6, str. 221)]. Tímto způsobem judikatura navázala na právní úpravu předcházející účinnosti
obč. zák.; současná právní úprava právní postavení správce jako příkazníka
upravuje výslovně (§ 1135 o. z.). V poměrech nyní projednávané věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce
vykonával správu předmětného domu. S jeho ustanovením do funkce správce
společné věci souhlasila většina spoluvlastníků; bylo prokázáno, že i žalovaná
o tomto věděla a nevyslovila svůj nesouhlas. Tyto skutečnosti účastníci
nezpochybňují ani v rámci dovolacího řízení, a dovolací soud z nich proto ve
svých dalších úvahách vychází – jak vyplývá z výše uvedeného, je určení osoby
správce, byť i jen konkludentním jednáním, možné. Platí, že za situace, kdy při určení správy a ustanovení správce není přesně
vymezen rozsah práv a povinností, které má vykonávat, je nutné vycházet
především z povahy věci (k tomu z odborné literatury srov. např. Králík, M. Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2011, s. 155). Do oblasti správy společné věci spadá vše, co slouží k zajištění
hospodárného využití společné věci. V případě obytného domu, v němž se
nacházejí pronajaté byty, tak půjde zejména o výběr nájmů a úhradu nákladů s
pronájmem bytů, zajišťování oprav a údržby společného domu, včetně hodnotové
evidence a vyjádření této činnosti; současně sem lze zahrnout vedení listin o
výdajích a příjmech ze společné věci a provádění záznamů o příjmech a výdajích
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 49/2004). K
hospodárnému využití věci může být nutné i zajistit poskytnutí dodávky energií,
avšak nemusí tomu tak být vždy. V posuzované věci nelze nechat bez povšimnutí, že předmětný dům byl v rozhodné
době fakticky (nikoli právně) rozdělen na byty, a každý z nich byl dán
jednotlivým spoluvlastníkům do užívání. S běžným užíváním bytu je bezpochyby
spojeno i zajištění dodávek energií – zejména vody, elektřiny a tepla; přitom
do jisté míry je dodávka energií i nezbytná k tomu, aby nedošlo k poškození
společné věci (tzv. temperování stavby v zimních měsících). Tyto skutečnosti
naznačují, že činnost dovolatele, spočívající v zajišťování dodávek energií a
služeb, skutečně byla výkonem správy společné věci. Tento závěr však nelze
učinit, aniž by se nalézací soudy zabývaly tím, zda nebyl rozsah práv a
povinností správce společné věci vymezen jinak. To bylo úkolem odvolacího
soudu, pokud tak v projednávané věci neučinil, je jeho rozhodnutí neúplné a
tudíž nesprávné.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že je nepochybné, že správce společné věci
vystupuje v postavení příkazníka. Činnost příkazníka pro příkazce může být
faktická, nebo může spočívat v právním jednání (hmotně právním i procesně
právním); v případě právního jednání je přitom nutné rozlišovat mezi
zastoupením přímým a nepřímým. Byť zákonná úprava pamatuje pouze na zastoupení přímé (§ 22 odst. 1 obč. zák.;
§ 436 o. z.), nelze existenci nepřímého zastoupení opomenout, neboť zákon jej
nevylučuje a tento institut je znám i právní teorii (viz např. Dávid R.,
komentář k § 436. In: Lavický P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§
1-654). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1657). Pro oba případy zastoupení je společné, že v něm zástupce činí vlastní projev
vůle (právně jedná). Zatímco přímý zástupce činí právní jednání jménem
zastoupeného na jeho účet, takže práva a povinnosti (jedná-li zástupce v mezích
oprávnění) vznikají přímo zastoupenému, nepřímý zástupce jedná svým jménem, i
když v konečném důsledku opět na účet zastoupeného. V důsledku toho nabývá
nepřímý zástupce práva a povinnosti sám, je však povinen takto nabytá práva a
povinnosti převést na zastoupeného (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1798/2009). Zastoupení přímé je pro příkazní smlouvu charakteristické (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3418/2009), ani v jejím
případě však nelze zastoupení nepřímé vyloučit. Správce společné věci má
postavení příkazníka (§ 1135 o. z.) a z ustanovení o příkazu nejen že
nevyplývá, že musí jít o zastoupení přímé, ale znění § 2435 o.z. výslovně
počítá i se zastoupením nepřímým ("Příkazník… převede na příkazce užitek z
prováděného příkazu"; kdyby šlo o zastoupení přímé, pak by tento užitek nabýval
příkazce automaticky). Ostatně i § 1400 o.z., upravující postavení správce
cizí věci, stanoví vyvratitelnou domněnku, že správce jedná jako zástupce
vlastníka; nepřímé zastoupení tedy nevylučuje. Současná právní úprava
formuluje nevyvratitelnou právní domněnku, že není-li z právního jednání
patrné, že někdo jedná jako zástupce, jedná sám za sebe a je z právního jednání
zavázán sám (§ 436 věta druhá o. z.). Pokud by tak žalobce jednal v pozici
nepřímého zástupce, nebylo by možné právní závěry odvolacího soudu akceptovat. Jedná-li správce společné věci jako nepřímý zástupce spoluvlastníků, svým
jménem uzavírá ohledně správy společné věci smlouvy s třetími osobami a plnění
z těchto smluv pak dále poskytuje spoluvlastníkům, je vůči jednotlivým
spoluvlastníkům aktivně legitimován k vymáhání toho, co jsou povinni za takto
poskytnutá plnění (služby, dodávky vody a energií apod.) zaplatit. Závěr odvolacího soudu, že jednáním žalobce (z pozice příkazníka) vznikala
práva a povinnosti přímo zastoupeným (spoluvlastníkům předmětného domu), je
předčasný. Zejména nelze opomenout, že žalobce uzavíral s třetími osobami
smlouvy o dodávce prací (služeb) a energií vlastním jménem; spoluvlastníci
nebyli účastníky takto vzniklých právních vztahů.
Už to mělo vést k úvaze, že
může jít o nepřímé zastoupení. Odvolací soud se otázkou existence nepřímého
zastoupení nezabýval, ani se nevypořádal s (v této souvislosti uplatněnými)
námitkami dovolatele. Dovolací soud proto uzavírá, že také v této části jsou
úvahy odvolacího soudu neúplné a tudíž nesprávné. Rozhodnutí tak spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). K otázce vlastnictví peněžních prostředků na účtu u peněžního ústavu:
Dovolatel dále namítá, že závěr odvolacího soudu, že peněžní prostředky uložené
na jeho bankovním účtu jsou ve vlastnictví spoluvlastníků předmětného domu, je
v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání je v této části
přípustné i důvodné. Dovolací soud projednal dovolání v souladu s § 3077 o. z. podle právní úpravy
občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. 11. 2004, č. j. 35 Odo 801/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 50/2006, vyslovil a odůvodnil závěr, že „peněžní prostředky
na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na
základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož
prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Oprávnění
majitele účtu, jakož i osob majících k účtu dispoziční oprávnění, spočívající v
tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u
peněžního ústavu, přestavuje proto pouze pohledávku z účtu u peněžního ústavu.“
Od těchto právních závěrů (z novější judikatury srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 900/2019) není důvod se odchýlit – s
ohledem na značnou podobnost příslušných ustanovení (k tomu srov. znění § 708
odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a znění § 2662 o. z.) – ani za
účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tedy od 1. 1. 2014. Závěr odvolacího soudu, že vlastníkem peněžních prostředků na bankovním účtu
dovolatele jsou (někteří) spoluvlastníci předmětného domu, neboť tyto byly
dovolateli (jako správci společné věci) pouze svěřeny do správy, je tak v
rozporu s výše uvedenými závěry dovolacího soudu a rozhodnutí odvolacího soudu
je nesprávné. Ostatně zřídil-li účet žalobce svým jménem a pro sebe, nemají
spoluvlastníci k bance žádný právní vztah a nelze dovozovat, že by byli z účtu
nad rámec toho, co bylo dohodnuto ve smlouvě o jeho zřízení, jakkoliv
oprávněni. Nároky vzniklé v souvislosti s prostředky tak uloženými mohou
uplatnit v zásadě jen vůči žalobci. Ke zbývajícím námitkám dovolatele:
Otázkou dovolatele, vůči komu se bezdůvodně obohacuje spoluvlastník domu, pokud
nehradí jím spotřebované dodávky energií a služeb, se dovolací soud – z důvodu
procesní ekonomie – nezabýval. Pro řešení této otázky je významné posouzení
povahy postavení žalobce (správce společné věci, nebo jiná dohoda se
spoluvlastníky). S ohledem na neúplné úvahy odvolacího soudu – jak vyplývá z
výše uvedeného – je proto předčasné zabývat se jejím řešením. V případě námitky týkající se aplikace § 150 o. s. ř.
se poznamenává, že
dovolání týkající se výroku o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Ze shora uvedeného se podává, že dovolání žalované je důvodné. Proto Nejvyšší
soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. V dalším řízení bude úkolem odvolacího soudu, aby se náležitě vypořádal s
otázkou postavení žalobce – tj. zda v případě energií a služeb, jejichž náhrada
je předmětem nyní projednávané věci, žalobce vystupoval vůči spoluvlastníkům z
pozice správce společné věci, nebo z pozice jiné, vyplývající z dohody mezi ním
a spoluvlastníky. V případě, že dojde k závěru, že žalobce byl správcem
společné věci, bude jeho úkolem náležitě posoudit, zda právní jednání žalobce
(příkazníka) bylo povahou zastoupením přímým, či nepřímým. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (srovnej § 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.