26 Cdo 833/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Miroslava Feráka
v právní věci žalobkyně D. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. V.,
zastoupenému advokátem, o zpřístupnění bytu a úpravu jeho užívání, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 317/93, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 1999, č. j. 29 Co
418/99-108, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 1999, č. j. 29 Co
418/99-108, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. května 1999, č.
j. 21 C 317/93-97, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 5. 1999, č. j. 21 C
317/93-97 (poté, co jeho v pořadí první rozsudek ze dne 28. 4. 1997, č. j. 21 C
317/93-44, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze
dne 11. 9. 1998, č. j. 51 Co 69/98-81), výrokem I. rozhodl, že „žaloba s
návrhem, aby odpůrce byl uznán povinným zpřístupnit navrhovatelce družstevní
byt o velikosti 3+1 I. kategorie, ve III. patře domu č. p.1791 v P., M. 1791, a
to vydáním klíčů od tohoto bytu, se zamítá“, výrokem II. rozhodl, že „v části
týkající se vydání klíčů od ložnice situované v bytě vlevo od vchodových dveří,
vyklizení této ložnice a následné zdržení se jakýchkoliv zásahů do užívání této
ložnice navrhovatelkou, strpění užívání kuchyně, WC, koupelny a chodby ze
strany navrhovatelky odpůrcem a členy jeho domácnosti, se řízení zastavuje“, a
výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 4. 1997, č. j. 21 C 358/95-57, ve
spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 1998, č. j. 51 Co
70/98-99, který nabyl právní moci 21. 12. 1998, bylo zrušeno právo společného
nájmu účastníků ke shora označenému bytu (dále „předmětný byt“), jeho výlučným
nájemcem byl určen žalovaný a žalobkyni byla uložena povinnost byt vyklidit do
patnácti dnů po zajištění náhradního bytu. Soud prvního stupně dospěl k závěru,
že i když žalobkyni svědčí k předmětnému bytu právo na bydlení do doby, než jí
bude zajištěn náhradní byt (§ 712 odst. 6 a § 712a obč. zák.), je - za situace,
kdy již podruhé uzavřela k jinému bytu nájemní smlouvu na dobu určitou (do 10.
12. 2001) - výkon tohoto jejího práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1
obč. zák.), neboť její bytová potřeba je (byť na dobu dočasnou) zajištěna. Dle
názoru obvodního soudu žalobkyně své právo na bydlení v předmětném bytě,
„deklarované“ soudním rozhodnutím zneužívá. Výrok o zastavení řízení odůvodnil
soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. tím, že
žalobní petit je v této části nepřesný a neurčitý.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 1999,
č. j. 29 Co 418/99-108, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III.
potvrdil, a ve výroku II. jej změnil tak, že žalobu v této části zamítl; dále
rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nevyhověl návrhu žalobkyně na vyslovení
přípustnosti dovolání. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci
soudem prvního stupně ve vztahu k výroku o zamítnutí žaloby na zpřístupnění
předmětného bytu; konstatoval, že za situace, kdy žalobkyně má neodvozený
právní důvod užívání jiného bytu, je její žaloba v rozporu s ustanovením § 3
odst. 1 obč. zák. Na rozdíl od obvodního soudu neshledal důvod pro zastavení
řízení pro neurčitost žalobního petitu v části, v níž se žalobkyně domáhala
úpravy užívání předmětného bytu, avšak dovodil, že v tomto směru je žaloba
nedůvodná, nebylo-li vyhověno žalobnímu nároku na zpřístupnění předmětného
bytu; na základě toho rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak,
že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti
dovolání nevyhověl s odůvodněním, že v dané věci nejde o rozhodnutí po právní
stránce zásadního významu.
Rozsudek odvolacího soudu (ve všech jeho výrocích) napadla žalobkyně
dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. a § 237
odst. 1 písm. f) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom,
„zda je možno s odkazem na ust. § 3 o.z. zamítnout žalobu o zpřístupnění bytu
za situace, kdy žalobkyni svědčí právo bydlení k tomuto bytu za základě
rozsudku ....., v němž je vyklizení tohoto bytu vázáno na zajištění bytové
náhrady a tato není v době rozhodování zajištěna“. Nesouhlasí s názorem
odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), který v dané věci aplikoval
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a namítá, že v období po vydání rozsudku, jímž
byla její povinnost k vyklizení předmětného bytu vázána na zajištění bytové
náhrady, do vydání rozhodnutí v souzené věci, nedošlo k žádné změně „ať
skutkové nebo právní“, a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je „faktickým
popřením“ předchozího rozhodnutí. Přípustnost dovolání dále dovozuje „podle §
237 odst. 1 písm. f) a h)“ , přičemž uvádí, že jí soudy obou stupňů „fakticky
zabránily domoci se ochrany práv“, že vzhledem ke „značným“ průtahům v řízení
si musela vlastními silami zajistit dočasné bydlení, a že tato skutečnost jí
byla přičtena k tíži. Odvolacímu soudu dále vytýká, že odůvodnění jeho
rozhodnutí je nepřezkoumatelné a nesrozumitelné, neboť se omezil toliko na
konstatování správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatelka má za to,
že „jsou dány vady dle ust. § 237 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a § 241 odst. 3
písm. b)“, když zcela nedůvodné průtahy v řízení jsou takovou vadou, která
vedla k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů
byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 - dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) se nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu
dovolání, které je (objektivně a subjektivně) přípustné, může napadené
rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (relevantních) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek odvolacího soudu,
je přípustnost dovolání obecně upravena v ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o.
s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v odstavci druhém), jestliže trpí
vadami taxativně vyjmenovanými v odstavci prvním citovaného ustanovení pod
písmeny a) až g).
Dovolatelka výslovně odkazuje na ustanovení „ § 237 odst. 1 písm. f) a h)
o. s. ř.“. Vzhledem k tomu, že ustanovení „§ 237 odst. 1 písm. h) občanský
soudní řád neobsahuje (taxativní výčet zmatečnostních vad v § 237 odst. 1 o. s.
ř. končí písmenem g/), zabýval se dovolací soud dále posouzením, zda je dána
další výslovně namítaná vada podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., když jiné
vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. namítány nebyly a jejich existence se
z obsahu spisu nepodává.
Podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné (i důvodné),
jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu
odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je
takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních
práv a povinností, která mu zákon přiznává, kupříkladu právo účastnit se
jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjádřit se k provedenému dokazování
a k právní stránce věci. O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.
s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z
hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými
právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a
nikoliv také při rozhodování (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod
čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání lze shledat z hlediska § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. přípustným
a důvodným, pokud směřuje proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým
byl „změněn“ výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo - ve zde
vymezené části - řízení zastaveno. Uvedený výrok rozsudku soudu prvního stupně
o zastavení řízení je svou povahou usnesením, nikoli rozhodnutím soudu o věci
samé (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn.
2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod
pořadovým číslem 42).
Základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně.
Z postavení odvolacího soudu jako přezkumné instance vyplývá, že nemůže v
odvolacím řízení rozhodnout o věci samé, bylo-li odvolacímu přezkumu podrobeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, které povahu rozhodnutí o věci samé nemá
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 970/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 1999, pod pořadovým
číslem 106). Rozhodl-li soud prvního stupně o zastavení řízení, je vyloučeno,
aby odvolací soud postupem podle § 220 odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí soudu
prvního stupně „změnil“ tak, že o žalobě rozhodne věcně (vyhoví jí nebo ji
zamítne).
Měl-li tedy v souzené věci odvolací soud za to, že zastavení řízení nebylo
namístě, mohl napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jen zrušit a vrátit mu
věc k dalšímu řízení. Jestliže takto nepostupoval, porušil tím zásadu
dvouinstančnosti občanského soudního řízení a žalobkyni tak odňal možnost před
soudem v dalším stupni (na základě řádného opravného prostředku) jednat. Tím
zatížil řízení vadou podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., k níž dovolací soud
přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
Naproti tomu nelze shledat naplnění vady podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s.
ř. v námitce, že soudy obou stupňů dovolatelce „fakticky zabránily domoci se
ochrany práv“, a že v řízení byly nedůvodné průtahy. Vyzněla-li rozhodnutí
soudů obou stupňů – ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na zpřístupnění bytu
- pro žalobkyni nepříznivě, nejde o vadu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s.
ř., neboť hodnotící úsudek soudu, projevený v rozhodnutí, není nesprávným
postupem soudu „v průběhu řízení“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
5, ročník 1998, pod pořadovým číslem 42). Pokud pak dovolatelka namítá, že v
řízení docházelo k nedůvodným průtahům, dovolací soud neshledává, že by délka
řízení a postup soudu v průběhu řízení naplňovaly skutkovou podstatu ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání proti potvrzujícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska dalších v úvahu přicházejících
zákonných ustanovení. Aplikace ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
(mířícího na případy měnícího rozsudku ve věci samé) nepřichází v úvahu, a
rovněž tak ani ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť tímto výrokem
rozhodl soud prvního stupně ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném
napadeným rozsudkem, stejně, jako ve svém v pořadí prvním rozsudku (žalobu v
tomto rozsahu zamítl).
Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku nepřipustil dovolání, není
dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné ani
podle § 239 odst. 1 o.s.ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání proti
tomuto výroku z hlediska § 239 odst. 2 o. s.ř.
Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení
spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (a nikoli
skutkových); způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit,
je tedy důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., jímž lze namítat, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy
jestliže napadené rozhodnutí právě na tomto (nesprávném) právním posouzení
spočívalo. Nebyla-li právní otázka, pro kterou byl návrh na připuštění dovolání
zamítnut, vymezena ve výroku rozsudku odvolacího soudu, je dovolání přípustné
pro řešení těch právních otázek, které měly pro rozhodnutí ve věci zásadní
význam (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 2. 1997,
III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu České republiky, svazek 7, vyslovený ve vztahu k přípustnosti
dovolání podle § 239 odst. 1 o. s. ř.), a jejichž řešení bylo v dovolání
označeno za nesprávné.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde
jen tehdy, jestliže obsahuje řešení právní otázky, jež má právní relevanci
nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně má i význam
pro posouzení jiných (obdobných) sporů, a může mít proto vliv na obecnou
rozhodovací činnost soudů. Tento předpoklad je naplněn především tehdy, kdy jde
o právní otázku judikaturou vyšších soudů doposud neřešenou, resp. otázku,
jejíž řešení je v rozhodovací praxi nejednotné nebo jestliže odvolací soud
posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v ustálené judikatuře
těchto soudů, a také tehdy, shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro
které je zapotřebí se od této judikatury odchýlit.
V dané věci mělo pro potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu zásadní
význam posouzení otázky, zda je možno na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. (pro rozpor s dobrými mravy) zamítnout žalobu, kterou se osoba, jejíž
nájemní poměr k bytu skončil, a jíž byla pravomocným soudním rozhodnutím
uložena povinnost byt vyklidit po zajištění bytové náhrady, domáhá svého práva
byt do uplynutí takto stanovené lhůty k vyklizení užívat. Této otázce (jejíž
řešení bylo v dovolání zpochybněno) lze podle názoru dovolacího soudu přiznat
výše definovaný zásadní význam po právní stránce; dovolání tak lze - v tomto
rozsahu - shledat dle § 239 odst. 2 o. s. ř. přípustným.
Právní posouzení věci je nesprávné (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.),
jestliže soud použil právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá
nebo normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil nebo ji nesprávně aplikoval.
Právní vztah mezi účastníky, který je předmětem sporu v souzené věci, byl
založen pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 4. 1997,
č. j. 21 C 358/95-57, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23.
10. 1998, č. j. 51 Co 70/98-99, o zrušení práva společného nájmu účastníků k
předmětnému bytu, o určení žalovaného (v uvedeném sporu žalobce) dalším
nájemcem bytu, a o uložení povinnosti žalobkyni (v uvedeném sporu žalované) byt
vyklidit po zajištění náhradního bytu. Nemá-li dle citovaného rozsudku (jehož
výrok je ve smyslu ustanovení § 159 odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.
závazný pro účastníky i pro všechny orgány) žalobkyně povinnost předmětný byt
vyklidit dříve, než jí bude zajištěn náhradní byt, a svědčí-li jí podle
ustanovení § 712 odst. 6 věty před středníkem obč. zák. právo (obsahově
vymezené v § 712a obč. zák.) v bytě do zajištění bytové náhrady bydlet, má
žalovaný tomu odpovídající povinnost výkon tohoto práva trpět. Splnění této
povinnosti lze uplatnit i žalobou u soudu. Zamítnutí takovéto žaloby pro rozpor
s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) brání účinky materiální právní moci
rozsudku (srov. již citované ustanovení § 159 odst. 2 věty před středníkem o.
s. ř.), jímž byla povinnost k vyklizení (právo byt užívat a tomu odpovídající
povinnost výkon tohoto práva strpět) podmíněna zajištěním náhradního bytu.
To však neznamená, že aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. na výkon
práva v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady je zcela vyloučena. Judikatura
Nejvyššího soudu je ustálená potud, že i na výkon tohoto práva platí obecné
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod
pořadovým číslem 45, dále též např. jeho rozhodnutí ze dne 21. 9. 2000, sp. zn.
26 Cdo 2783/2000, ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2741/2000, a ze dne 16.
5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1802/2000).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz citovaná rozhodnutí) je ustálena
také v názoru, že i když právo bydlet v bytě do zajištění bytové náhrady bylo
založeno pravomocným rozhodnutím soudu, není vyloučeno, aby soud podle
ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. určil, že dříve uložená povinnost k vyklizení
bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, došlo-li později (po rozhodnutí,
jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno) ke změně poměrů,
takže výkon tohoto práva by byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.
zák.). Z povahy věci vyplývá, že aktivně věcně legitimován k podání takovéto
určovací žaloby je ten, v jehož prospěch byla stanovena povinnost k vyklizení
bytu.
Rozhodnutí, vydané v řízení podle § 80 písm. c) o. s. ř., kterým soud
určí, že (v důsledku změny poměrů) není vyklizovací povinnost vázána na
předchozí zajištění bytové náhrady, je rozhodnutím ve věci samé. Toto
rozhodnutí má konstitutivní účinky – jeho právní mocí se mění obsah právního
vztahu, vymezený (dříve vydaným) pravomocným soudním rozhodnutím (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 223/2001,
uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod číslem C
195).
Lze tedy uzavřít, že okolnost, zda výkon práva v bytě bydlet do zajištění
bytové náhrady je v souladu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), může být
právně relevantní v řízení o určovací žalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř.,
nikoli v řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá realizace tohoto práva
vyplývajícího z pravomocného rozsudku, jak nesprávně dovodil odvolací soud v
souzené věci.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl tedy ve vztahu k
potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu uplatněn opodstatněně.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 1 věty za
středníkem o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Protože jeden z důvodů,
pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro soud prvního
stupně (který taktéž nesprávně ve věci aplikoval ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák.), bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla podle § 243b odst. 2 věty
druhé o. s. ř. vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§
243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu