U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobkyně L. M., zastoupené JUDr. Barborou Lukšovou Frantovou, advokátkou
se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Washingtonova 1599/17, proti žalovanému
BYTOVÉMU DRUŽSTVU HRUBÉHO, se sídlem v Praze 8 Kobylisích, Hrubého 1204/4,
IČO: 28978587, zastoupenému JUDr. Evou Kuchtovou, advokátkou se sídlem v Praze
8 – Kobylisích, Šimůnkova 1596/4, o určení nájemce bytu a o vzájemném návrhu na
vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 236/2009,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září
2013, č. j. 68 Co 242/2013-234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 5.203,- Kč k rukám JUDr. Evy Kuchtové, advokátky se sídlem v
Praze 8 – Kobylisích, Šimůnkova 1596/4, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. prosince
2012, č. j. 12 C 236/2009-195, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je
nájemkyní „bytu č. 16, umístěného v sedmém podlaží bytového domu v katastrálním
území K. na adrese P. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a vyhověl
vzájemnému návrhu žalovaného a uložil žalobkyni povinnost předmětný byt
vyklidit a vyklizený předat do šedesáti dnů od zajištění přístřeší; současně
rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
9. září 2013, č. j. 68 Co 242/2013-234, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Na zjištěném skutkovém základě především dovodil, že na žalobkyni nepřešlo
právo nájmu předmětného bytu podle § 706 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. října 2011 (dále jen „obč. zák.“). Podle jeho názoru totiž nebyl naplněn předpoklad jejího soužití s nájemcem ve
společné domácnosti alespoň po dobu tří let před jeho smrtí, a to proto, že v
bytě nevedla společnou domácnost nejprve se svou tetou a strýcem (manžely –
společnými nájemci bytu) a později (po úmrtí tety dne 25. prosince 2008) již
jen se svým strýcem (jenž se stal výlučným nájemcem bytu podle § 707 odst. 1
obč. zák.), který zemřel dne 11. června 2009, nýbrž ve skutečnosti jim pouze
„pomáhala a občas v jejich bytě přespala“. Uzavřel, že předmětný byt tedy užívá
bez právního důvodu, a proto je povinna ho vyklidit. Zároveň pokládal za
správný právní názor, že uloženou vyklizovací povinnost lze – vzhledem k
postižení žalobkyně (retardace těžšího stupně) – podmínit zajištěním přístřeší
a stanovením delší (šedesátidenní) lhůty k vyklizení; ve shodě se soudem
prvního stupně však neshledal, že by v řízení vyšly najevo jakékoli okolnosti
svědčící o tom, že by výkon (vlastnického) práva, realizovaný vzájemným návrhem
žalovaného, byl natolik v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), že
by bylo namístě žalobu zamítnout. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně
(dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaný
prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřil, projednal a o něm rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince
2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o.s.ř.“). Především nelze ztratit ze zřetele, že podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání
podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení
či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé
dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1
o.s.ř. však dovolatelka právě takové (nezpůsobilé) dovolací důvody rovněž
uplatnila, a to zejména dovolacími námitkami, jimiž brojila proti skutkovým
zjištěním, resp.
proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně
jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení,
zda vedla či nevedla v předmětném bytě společnou domácnost s jeho nájemcem
alespoň po dobu tří let před jeho smrtí. Nezpůsobilý dovolací důvod (vadu
řízení) pak uplatnila dovolacími námitkami, že „závěry soudů o nevěrohodnosti …
(některých) svědků nejsou přezkoumatelné“ a že „soud se vůbec nevypořádal s
rozporností výpovědí dvou svědkyň, které za věrohodné … označil“. Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že v soudní praxi není pochyb o tom,
že podmínky přechodu nájmu bytu stanovené v § 706 odst. 2 obč. zák. musí být
splněny kumulativně (současně). To znamená, že nesplnění byť i jedné z nich
vylučuje přechod nájmu bytu. Z toho bez dalšího vyplývá, že právní názor, že
nebyla splněna podmínka vedení společné domácnosti s nájemcem bytu po zákonem
stanovenou dobu, obstojí už proto, že jeho správnost nebyla účinně
(prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu) zpochybněna. Za tohoto stavu je
– logicky vzato – bezpředmětné zkoumat, zda přechod nájmu bytu eventuálně
nemohl nastat též z (dalších) příčin, o nichž se v této souvislosti zmínil soud
prvního stupně. Ostatně touto otázkou se pro nadbytečnost již odvolací soud
nezabýval, a tudíž jeho rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Vzhledem k tomu
se touto otázkou nemohl blíže zabývat ani soud dovolací. Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o.s.ř. pak dovolací soud vycházel z dosavadních právních
předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem a § 3028 odst. 2 věta za
středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o.z.“). Nepřihlížel proto k úvahám dovolatelky týkajícím se právní úpravy následků
smrti nájemce bytu obsažené v ustanoveních § 2279 a násl. o. z., jež se navíc
nepřípadně vztahovaly k otázce rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. května 1998,
sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný pod č. 152 v sešitě č. 21 z roku 1998
časopisu Soudní judikatura, a z 19. ledna 2010, sp. zn. 26 Cdo 637/2009), od
níž není důvod se odchýlit, dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem
není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska § 3
odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v
době rozhodování odvolacího soudu – dále opět jen „obč. zák.“) za situace, kdy
účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak
nevyšly v řízení najevo. Dovolatelka spatřovala nesprávnost právního posouzení
věci také v tom, že jí odvolací soud uložil povinnost k vyklizení bytu, aniž
(vyjma podmínění vyklizovací povinnosti zajištěním přístřeší a určení delší
lhůty k vyklizení bytu) zohlednil její „specifickou situaci“ a podrobil jednání
žalovaného „testu dobrých mravů“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V této
souvislosti však nelze přehlédnout, že existenci příslušných právně významných
okolností v nalézacím řízení netvrdila (okolnosti, jimž přikládala význam z
hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tvrdila – přinejmenším zčásti – až v
dovolání) a tyto ani nevyšly v řízení najevo. Za této situace nelze odvolacímu
soudu úspěšně vytýkat absenci takového právního posouzení. Nad rámec řečeného
dovolací soud pro úplnost dodává, že samotné zákonem vyžadované předpoklady pro
přechod práva nájmu bytu nelze eliminovat prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák.
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. února 2011, sp. zn. 26 Cdo
4437/2009, a z 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 1105/2007, ústavní stížnost
podanou proti posléze uvedenému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne
23. února 2009, sp. zn. IV. ÚS 295/09) a že navíc okolnosti, které dovolatelka
zdůrazňovala v dovolání pod rubrikou „dobré mravy“, jsou pro účely posouzení
věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. ve skutečnosti bez právního významu, neboť o
rozporu výkonu práva s dobrými mravy ve skutečnosti nic nevypovídají. Přitom
specifické okolnosti daného sporu odvolací soud (soud prvního stupně) zohlednil
vázáním povinnosti k vyklizení bytu na zajištění přístřeší a určením delší než
zákonné vyklizovací lhůty ve smyslu § 160 odst. 1 o.s.ř., přičemž jeho úvaha v
tomto směru není zjevně nepřiměřená (srov. stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009,
uveřejněné pod č. 6/2010 /ve znění redakční opravy uveřejněné v sešitě č. 5-6)
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/). V uvedených souvislostech nelze ani
přehlédnout, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě aplikace § 3
odst. 1 obč. zák. má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela
mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se
odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 1282/2013).
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237
o.s.ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se
souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu