26 Cdo 881/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobců a) J. Š., b) V. S., a c) M. S., všech zastoupených
advokátkou, proti žalovaným 1) A. D., zastoupenému advokátem, a 2) D. D., o
určení, že povinnost vyklidit byt není podmíněna zajištěním bytové náhrady,
vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 15/2002, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 23. listopadu 2004, č.j. 22 Co 2332/2004-215, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze
dne 29. 7. 2004, č.j. 34 C 15/2002-188, (poté, co jeho předchozí zamítavý
rozsudek ze dne 26. 9. 2002, č.j. 34 C 15/2002-70, byl zrušen usnesením
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2003, č.j. 22 Co
2823/2002-87, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) zamítl žalobu na určení,
že oběma žalovaným uložená povinnost vyklidit byt č. 4 sestávající se z
kuchyně, třech pokojů a příslušenství, v domě č. 11 v Č. B. (dále jen
„předmětný byt“), není podmíněna zajištěním bytové náhrady přiznané rozsudkem
téhož soudu ze dne 27. 1. 1998, č.j. 22 C 71/97-31, a žalovaní jsou povinni jej
vyklidit a vyklizený předat všem žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku;
dále rozhodl i o nákladech řízení. Na základě provedeného dokazování měl soud
prvního stupně za prokázané, že žalovaný se po vypořádání zaniklého společného
jmění manželů (žalovaných) dohodou ze dne 31. 5. 2002 stal vlastníkem všech
nemovitostí a spoluvlastnických podílů k nemovitostem, mimo jiné i bytu č.
1509/2 v Č. B. (dále jen „byt v N. ulici“), který žalovaní nabyli kupní
smlouvou uzavřenou s R. D. dne 16. 5. 2000, jejíž právní účinky nastaly vkladem
do katastru nemovitostí ke dni 22. 5. 2000. Jmenovaný uzavřel s žalovanými
rovněž dne 28. 4. 2000 smlouvu o půjčce ve výši 400.000,- Kč, kterou jim
poskytl za účelem úhrady kupní ceny bytu v N. ulici, a dne 12. 7. 2000 smlouvu
o nájmu tohoto bytu na dobu 8 let s tím, že pohledávka žalovaných na nájem bude
započítávána na úhradu dluhu vzniklého z titulu půjčky. Podle soudu prvního
stupně v řízení nebylo prokázáno, že by uvedená smlouva o nájmu bytu v N. ulici
byla simulovaným právním úkonem, neboť žalobci ani přes poučení soudu nenavrhli
k prokázání takového tvrzení další potřebné důkazy. Soud prvního stupně po
provedení předem neoznámeného místního šetření v předmětném bytě za účelem
zjištění, zda jej i nadále užívá žalovaná se svým nezletilým synem, po
srovnání spotřeby dodávaných zdrojů energie do obou bytů a vyhodnocení dalších
skutečností dospěl k závěru, že žádný z žalovaných nedisponuje objektivní
možností uspokojit svoji bytovou potřebu jinak než užíváním předmětného bytu.
Podle soudu prvního stupně bylo pronajmutí bytu v N. ulici vedeno objektivními
okolnostmi, neboť bez poskytnuté půjčky a na ni navazující nájemní smlouvy,
kterou byla půjčka hrazena, by nedošlo ke koupi tohoto bytu. Vzhledem k tomu,
že byt v N. ulici je pronajat třetí osobě, není právně volný a žalovaní nemají
objektivní možnost jej užívat. Protože během řízení nevyšlo najevo, že by
žalovaní disponovali jiným vlastním bytem, nedošlo na jejich straně ke změně
poměrů, která by s ohledem na dobré mravy odůvodňovala rozhodnutí, že povinnost
k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady.
Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne
23. 11. 2004, č.j. 22 Co 2332/2004-215, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že povinnost žalovaných vyklidit předmětný byt již není nadále vázána na
zajištění bytové náhrady; dále rozhodl i o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud zejména zdůraznil, že žalovaní zakoupili byt v N. ulici teprve
poté, kdy jim byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit, byt v N. ulici
pronajali na dobu osmi let R. D. a současně s ním uzavřeli smlouvu o půjčce,
jejíž splácení bylo sjednáno formou započtení na nájem tohoto bytu. Při úvaze,
zda se jednalo o subjektivní nebo objektivní důvody, pro které žalovaní byt v
N. ulici neužívali, argumentujíce, že tento byt není právně volný, se odvolací
soud zabýval širšími souvislostmi. V tomto ohledu podle odvolacího soudu není
bez významu dohoda o vypořádání společného jmění manželů (žalovaných) ze dne
31. 5. 2002, jejíž obsah byl znovu k důkazu sdělen. Z uvedené dohody se podává,
že žalovaní za trvání manželství (od 14. 10. 1995 do 31. 5. 2002) nabyli
majetek, jehož hodnota přesahovala běžný standard. Za situace, kdy z této
dohody vyplývá, že majetek žalovaných se pohyboval v řádech milionů korun,
odvolací soud dovodil, že bylo v jejich možnostech koupit byt v N. ulici bez
přenechání jeho nájmu třetí osobě, aby získali právně volný byt. Za takového
stavu bylo podle odvolacího soudu na místě odepřít žalovaným právo na zajištění
náhradního bytu, neboť takový výkon práva by odporoval dobrým mravům.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož
prostřednictvím uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a), b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolatel namítá, že odvolací soud posoudil skutečnou
hodnotu majetku žalovaných pouze na základě dohody o vypořádání společného
jmění manželů a zcela pominul existenci jejich peněžitých závazků i dalšího
zatížení tohoto majetku. Za této situace měl odvolací soud žalované nejdříve
vyzvat k doplnění skutkových tvrzení ohledně jejich majetkových poměrů ve
smyslu § 118a o.s.ř., a teprve poté eventuálně přikročit ke změně rozhodnutí
soudu prvního stupně. Žalovaný dále uvádí, že žalovaná ještě před vydáním
napadeného rozhodnutí předmětný byt dobrovolně vyklidila, a proto měl odvolací
soud přezkoumat, zda je i nadále pasivně legitimována, případně měl k tomu
provést potřebné dokazování. Dovolatel současně zdůrazňuje, že soudy při
rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o vyklizení bytu
nepovažovaly majetkové poměry žalovaných za podstatné, neboť právo na přiměřený
náhradní byt není ze zákona závislé na majetkové situaci nájemce. Navíc z
dohody o vypořádání společného jmění manželů nelze zjistit majetkové možnosti
žalovaných v roce 2000. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel
především v závěru odvolacího soudu, že nájemce nemá právo na náhradní byt,
pokud je v jeho možnostech a schopnostech, zejména majetkových, získat vlastní
„právně“ volný byt. Bylo by proto podle dovolatele absurdní uvažovat za této
situace, že nájemce jedná v rozporu s dobrými mravy, pokud nepoužije svůj
majetek na zajištění náhradního bytu. Přestože dovolatel vlastní několik
bytových jednotek, jsou všechny obsazené nájemci. Sám dovolatel s novou rodinou
nemá žádnou jinou možnost bydlení. Ze všech těchto důvodů dovolatel navrhuje,
aby Nejvyšší soud nejdříve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a poté
jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
posoudil dovolání – v souladu s čl. II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle
ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též
jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas,
obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo
dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným
rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Z hlediska obsahového nejsou dovoláním uplatněny zmatečnostní vady dle § 229
odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., a jelikož tyto vady, k nimž
dovolací soud přihlíží, i pokud nebyly v dovolání uplatněny, ze spisu
nevyplývají, je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst.
3 o.s.ř.).
Námitka, že odvolací soud měl žalované vyzvat k doplnění skutkových tvrzení
ohledně jejich majetkových poměrů ve smyslu § 118a o.s.ř., by byla
podřaditelná dovolacímu důvodu vad, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a mohla by být shledána
důvodnou, pouze pokud by v důsledku nesplnění poučovací povinnosti soudem nebyl
postačujícím způsobem zjištěn skutkový stav věci potřebný pro její právní
posouzení. Stejně tak námitka, že důkaz dohodou o vypořádání společného jmění
žalovaných nevypovídá nic o majetkových poměrech žalovaných v r. 2000, jež by
byla podřaditelná dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o.s.ř., by mohla být
důvodnou, jen pokud by podrobnější zjištění o majetkových poměrech žalovaných v
r. 2000 mohla mít vliv na právní posouzení věci. V tomto smyslu je důvodnost
uvedených námitek podmíněna opodstatněností námitky nesprávného právního
posouzení, o níž bude pojednáno dále.
Námitka nedostatku pasivní legitimace druhé žalované je zjevně nepřiléhavá,
neboť se netýká vztahu mezi dovolatelem a žalobci a jako taková nemůže mít vliv
na posouzení věcné správnosti rozhodnutí napadeného rozhodnutí mezi těmito
subjekty. Jelikož žalovaní nejsou v postavení nerozlučných společníků (§ 91
odst. 2 o.s.ř.), nemůže dovolání prvního žalovaného jako (mimořádný) opravný
prostředek sloužit k nápravě případné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, jež
se týká pouze druhé žalované.
Dovolací soud tedy přikročil k přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska
dovolatelem uplatněné námitky nesprávného právního posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jímž dovolatel podrobil kritice právní závěr
odvolacího soudu, že v daném případě by odporovalo dobrým mravům trvat na
zajištění bytové náhrady žalovaným.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice
správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, vycházel odvolací soud z
právního názoru, že za předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon
práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce
vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), může soud –
podle § 80 písm. c) o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení
bytu není vázána na zajištění bytové náhrady. Uvedený právní názor odpovídá
konstantní judikatuře dovolacího soudu - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 45, dále např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 223/2001,
uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 195. Ustálená
judikatura též dovozuje, že i v případech, kdy zákon výslovně váže uložení
povinnosti vyklidit byt na zajištění bytové náhrady, lze uložit žalovanému
povinnost byt vyklidit bez zajištění náhrady tehdy, jestliže by podmínění
povinnosti byt vyklidit zajištěním bytové náhrady znamenalo výkon práva v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., typicky tehdy, když
žalovaný má jinou možnost bydlení (srov. rozsudek ze dne 21. 3. 2001, sp. zn.
26 Cdo 1660/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod
C 320).
Soudní praxe (srov. zejména rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996) je rovněž ustálena v názoru, že
rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák., je nutno – vzhledem k charakteru tohoto ustanovení jako právní normy
s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci
musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti na
straně žalobce, tak i na straně žalované. Odpovídající úsudek soudu tu musí být
podložen konkrétními skutkovými zjištěními, jež dovolují závěr, že výkon práva
skutečně v rozporu s dobrými mravy je.
Okolnost, že nájemce má dva (více) bytů je podle § 711 odst. 1 písm. g)
obč. zák. samostatným důvodem výpovědi z nájmu bytu (vyjma případu, že na něm
nelze spravedlivě požadovat, aby užíval jeden byt). Je-li takto postižitelné
právo nájmu, pak tím spíše by měla být takováto okolnost zohledněna v případě,
kdy jde toliko o právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady; jinak by
totiž osoba, jíž takovéto právo svědčí, měla více práv než nájemce bytu. Proto
také okolnost, že se osoba, jíž přísluší právo na bytovou náhradu, vzdala bez
vážného důvodu možnosti trvale uspokojit svoji bytovou potřebu v domě, jehož je
(spolu)vlastníkem, může být důvodem pro odepření tohoto práva (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1428/98,
uveřejněný pod č. 3 v časopise Soudní judikatura č. 1/2001).
V rozsudku ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, Nejvyšší soud dovodil, že
o „vlastní byt“ ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. jde tehdy, svědčí-li osobě
zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale
uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních
důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje. Uvedený závěr se obdobně
uplatňuje též při posouzení otázky, zda nájemce má dva (či více) bytů ve smyslu
§ 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5.
2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004). V naposledy citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud
též dovodil, že pro závěr o tom, že nájemce má dva či více bytů, postačí, pokud
v té době má objektivně existující trvalý právní titul bydlení, tj. např. mu
svědčí vlastnické, popřípadě spoluvlastnické právo k nemovitosti obsahující
byt, který sice není právně volný, ale nájemce měl anebo v dohledné době bude
mít možnost se užívání bytu ujmout, např. proto, že uplynula (uplyne) doba, na
níž byl nájem tohoto bytu sjednán. Tento závěr je též v souladu s právním
názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26
Cdo 2471/99, v němž dovolací soud dovodil, že na žalovaných (jimž byla dána
výpověď z nájmu bytu dle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) lze spravedlivě
požadovat, aby užívali pouze jeden byt, a to byt v nemovitosti vlastnicky
náležející první žalované, neboť měli objektivně možnost zajistit si v této
nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, a pokud tak neučinili (protože
přeměnili část nemovitosti na penzion, který provozují), nelze tuto skutečnost
zohlednit k tíži žalobce – vlastníka nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož
dostali žalovaní výpověď. S přihlédnutím k soudní praxí respektované zásadě
rovnováhy spravedlivého uspořádání vztahů mezi nájemcem a pronajímatelem (srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1439/2004, ze
dne 29. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1136/2003 a ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo
107/2004) dovolací soud již také dovodil, že pokud ti, jimž pravomocné
rozhodnutí ukládá vyklizení bytu po zajištění bytové náhrady, jsou vlastníky
domu, v němž by mohli uspokojovat svou bytovou potřebu, avšak nedostatek
finančních prostředků neumožňující jim zajistit řádnou údržbu domu je přiměje k
jeho prodeji, nelze při úvaze o tom, zda další trvání na zajištění bytové
náhrady není v rozporu s dobrými mravy, přehlédnout, že získali větší částku
peněz, a je nutno uvážit, zda by jim tato částka v daném místě a čase
umožňovala zajistit si jinou možnost bydlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 412/2005).
Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud se v dané věci ztotožňuje s právním
posouzením odvolacího soudu, pokud ten dovodil, že za zjištěného skutkového
stavu by trvání na zajištění bytové náhrady pro žalované bylo v rozporu s
dobrými mravy. Především je nutno zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu
není založeno (jak dovolatel mylně tvrdí) na právním názoru, že nájemce nemá
právo na zajištění bytové náhrady, pokud je v jeho schopnostech a možnostech
získat vlastní právně volný byt, nýbrž na názoru, že pokud nájemce poté, co mu
bylo uloženo vyklidit byt po zajištění bytové náhrady, získal objektivní
možnost uspokojit svou potřebu bydlení ve vlastním bytě, bylo by v rozporu s
dobrými mravy, aby trval na zajištění bytové náhrady. Rozhodnutí odvolacího
soudu tak není ani v rozporu s dovolateli vysloveným názorem, že právo na
přiměřený náhradní byt vyplývá ze zákona bez ohledu na majetkové poměry
nájemců. Dovolací soud v této souvislosti poznamenává, že pokud žalovaní
přenechali byt v N. ulici do nájmu R. D., nejde o skutečnost objektivní povahy
(která by jim objektivně, tj. nezávisle na jejich vůli, bránila tento byt
využít k bydlení), nýbrž nepochybně o skutečnost subjektivní, tj. výsledek
jejich vlastního rozhodnutí. Se zřetelem k uvedeným závěrům nepovažuje dovolací
soud za nutné, aby byly podrobněji zjišťovány majetkové poměry žalovaných v
době koupě bytu v Nové ulici, a proto neshledává důvodnou námitku, že odvolací
soud měl v tomto směru žalované poučit o povinnosti tvrzení a povinnosti
důkazní, ani námitku, že majetkové poměry žalovaných v rozhodné době nebyly
pouze z dohody o vypořádání společného jmění manželů v potřebném rozsahu
zjištěny.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že se dovolateli nepodařilo prostřednictvím
uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace úspěšně zpochybnit
správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Proto dovolání podle § 243b
odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zamítl, aniž nařizoval k projednání
dovolání jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Dovolací soud neshledal důvodným návrh na odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí a v souladu se svou ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným
usnesením.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a je
odůvodněn tím, že dovolatel, jehož dovolání bylo zamítnuto, a neměl tedy v
dovolacím řízení úspěch, by měl nahradit náklady dovolacího řízení protistraně
(žalobcům), jíž však podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. března 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu