26 Cdo 914/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka
ve věci žalobců a) Ing. J. D., b) Z. D., a c) Doc. RNDr. J. H., zastoupených
advokátkou, proti žalované S. B., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 134/2000, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2004, č.
j. 19 Co 196/2004-205, ve znění opravného usnesení ze dne 25. února
2005, č.j. 19 Co 196/2004-216, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a
nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.365,- Kč k rukám
advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 1. 2004,
č.j. 54 C 134/2000-150, uložil žalované povinnost do 15 dnů od právní moci
rozsudku vyklidit byt druhé kategorie 3+1 s příslušenstvím, nacházející se ve
zvýšeném přízemí domu č. 39 na ulici A. v B. (dále jen „předmětný byt“);
současně rozhodl i o nákladech řízení. Soud prvního stupně na základě
provedených důkazů vzal za zjištěno, že J. B. (manžel žalované) v předmětném
bytě v den smrti své matky (nájemkyně předmětného bytu) nebydlel, a nežil s ní
tedy ve společné domácnosti. Péči pana B. o matku nevylučovali ani žalobci, což
dovozovali z frekvence jeho návštěv a pohybu jeho osobního vozu v okolí domu,
popírali však, že v předmětném bytě bydlel. Vzhledem k tomu, že důkazní břemeno
leželo na žalované straně, která jej neunesla, uzavřel soud prvního stupně, že
právo nájmu k předmětnému bytu nepřešlo ve smyslu § 706 obč. zák. na pana B.,
tudíž po jeho sňatku s žalovanou nemohl vzniknout ani společný nájem bytu
manžely. Proto bylo po smrti pana B. podle soudu prvního stupně vyloučeno, aby
se žalovaná stala výlučnou nájemkyní předmětného bytu.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze
dne 1. 12. 2004, č.j. 19 Co 196/2004-205, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o vyklizení potvrdil, v části týkající se nákladů řízení jej změnil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu provedl soud
prvního stupně v řízení všechny procesními stranami navržené důkazy a posoudil
je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v souladu s § 132 o.s.ř. Odvolací
soud nevyhověl návrhu na provedení dalších důkazů, protože podle něj navržení
svědci nemohli zpochybnit věrohodnost dříve slyšených svědků, jestliže měli
vypovídat o tom, že pan B. nebydlel v době smrti své matky v domě rodičů
žalované, a nešlo tak o důkaz přípustný podle § 205a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. I
kdyby však podle odvolacího soudu bylo možné připustit, že pan B. alespoň ke
dni smrti své matky v předmětném bytě bydlel, nestačila by ani tato okolnost k
tomu, aby bez dalšího došlo k přechodu nájmu ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák.
Nikdo ze slyšených svědků totiž nevypověděl nic konkrétního o způsobu soužití a
hospodaření pana B. a jeho matky. Z těchto důvodů odvolací soud uzavřel, že
žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v jeho
potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř. a v něm uplatněné dovolací důvody podřazuje ustanovením § 241a odst.
2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že
odvolací soud řešil pro své rozhodnutí významnou právní otázku v rozporu s
hmotným právem. V projednávané věci totiž nebylo pochyb o tom, že pan B. byl
synem zemřelé nájemkyně a neměl vlastní byt. V předmětném bytě vyrůstal s oběma
rodiči, po smrti otce zde bydlel se svojí matkou, přičemž za jejího života
neuzavřel manželství, nikdy se nezdržoval jinde a se zhoršujícím zdravotním
stavem byl objektivně nucen poskytovat matce potřebnou péči. Nelze tedy
poukázat na jedinou skutečnost, která by nasvědčovala vůli J. B. společnou
domácnost vedenou s jeho matkou opustit. Nemohl tak ani objektivně učinit,
neboť neměl žádnou jinou možnost bydlení. Z těchto důvodů odvolací soud
nesprávně uzavřel, že v daném případě nejsou splněny předpoklady stanovené v
§ 706 odst. 1 věty první obč. zák. pro přechod nájmu. Podle dovolatelky
odvolací soud dospěl k závěru, že J. B. nežil s matkou v den její smrti ve
společné domácnosti na základě toho, že udržoval známost se žalovanou. Odvolací
soud však tento skutkový závěr spíše „vyvodil“ než jej měl za prokázaný a tím
se dopustil vady řízení, neboť hodnotil důkaz v rozporu s postupem
předpokládaným § 132 o.s.ř. Dovolatelka rovněž zastává odlišnou interpretaci
ustanovení § 205a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť i v odvolacím řízení musí mít
účastník řízení možnost tvrdit a prokazovat vše, co je způsobilé objasnit
věrohodnost důkazních prostředků provedených soudem prvního stupně a vede k
objektivně správnému skutkovému zjištění. Uvedené procesní námitky však mají
podle dovolatelky doprovodný charakter, podstata spočívá v tom, že soudy obou
stupňů řešily přechod nájmu v rozporu s hmotným právem, a proto navrhuje, aby
Nejvyšší soud nejdříve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a poté
zrušil rozhodnutí obou soudů.
Podle vyjádření žalobců soudy obou stupňů zaměřily dokazování na
skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, neboť bylo podstatné objasnit stav
věci v době smrti matky J. B. a nikoli skutečnost, že společná domácnost J. B.
a jeho matky trvala z předchozích let. Žalobci navíc v řízení netvrdili, že J.
B. se do předmětného bytu spekulativně nastěhoval před smrtí své matky, ale až
následně. Z žádného z rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá, jak žalovaná v
dovolání tvrdí, že by soudy právní posouzení věci opřely o úvahu, že J. B.
bydlel v den smrti své matky v domě a v domácnosti žalované. Ani nebylo
prokázáno, že J. B. opustil společnou domácnost vedenou s matkou, naopak bylo
zjištěno, že v den její smrti s ní společnou domácnost v předmětném bytě
nesdílel. Proto pokud měli navrhovaní svědci vypovídat, že J. B. nikdy nebydlel
v domě rodičů žalované, nemohly se tyto důkazy, pokud jde o konfrontaci
věrohodnosti, vzájemně setkat, neboť k této skutečnosti dříve předvolaní
svědkové nevypovídali. Závěrem žalobci s pomocí odkazů na spisové přílohy
dokládají nepravdivost skutkových tvrzení dovolatelky. Protože podle žalobců
řešil odvolací soud právní otázku přechodu práva nájmu v souladu s § 706 odst.
1 obč. zák., není naplněno ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s odst.
3 o.s.ř., zakládající přípustnost dovolaní, které nezbývá než z tohoto důvodu
odmítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240
odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3
o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání
nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě
přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.), nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci
pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy
dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, které se odvolací soud
měl dopustit tím, že v řízení neprovedl nově navrhované důkazy pro jejich
nepřípustnost ve smyslu § 205a o.s.ř., nemůže tato námitka založit přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a Nejvyšší soud k ní proto
přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo.
V projednávané věci použila dovolatelka – posuzováno z obsahového hlediska –
rovněž dovolací důvod, jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma
soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá
skutková zjištění čerpaly (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelka však přehlíží,
že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice
napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak
pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/
o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a §
238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost
dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být
námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti
dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových
zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto
námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Nejvyšší soud konečně posoudil, zda dovolatelkou namítané právní posouzení
otázky přechodu nájmu bytu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. činí z napadeného
rozsudku rozhodnutí zásadního právního významu a zakládá tak přípustnost
dovolání.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice
správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z
podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a
povinnostech účastníků).
Pojem společné domácnosti u osob uvedených v citovaném ustanovení ve větě prvé
vykládá právní praxe (k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4.
1997, sp. zn. 2 Cdon 1826/96, ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000,
nebo ze dne 16. 9. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2603/2001) volněji než při výkladu
tohoto pojmu podle § 115 obč. zák. Nevyžaduje, aby tyto osoby společně
uhrazovaly náklady na své potřeby, neboť by to ve svých důsledcích znamenalo
ohrožení účelu tohoto ustanovení. Důsledně však platí, že musí jít o trvalé
společné soužití v bytě nájemce. Nestačí proto, aby tyto osoby nájemce občas
navštěvovaly, poskytovaly mu přechodnou nebo příležitostnou výpomoc v
domácnosti anebo aby byly v bytě nájemce pouze formálně hlášeny k trvalému
pobytu. Uvedené osoby se stanou nájemci, tvoří-li se zůstavitelem společnou
domácnost, byť i jen krátký čas, avšak dostatečně dlouhý pro závěr o spolužití
trvalé povahy. Soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně
zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasném úmyslu nájemce a osoby s ním v jeho
bytě žijící žít v trvalém životním společenství. Podle rozsudků Nejvyššího
soudu ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1447/97, nebo ze dne 20. 2. 2002,
sp. zn. 26 Cdo 463/2000, důkazní břemeno ohledně splnění podmínek přechodu
práva nájmu bytu tíží ve sporu toho, kdo jejich splnění tvrdí. Vzhledem k tomu,
že Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního
stupně a převzal i soud odvolací, neboť nové skutečnosti a důkazy nejsou v
dovolacím řízení přípustné (§ 241a odst. 4 o.s.ř.), nezbývá než uzavřít, že
odvolací soud posoudil otázku přechodu práva nájmu k bytu správně, tedy v
souladu s hmotným právem (§ 706 odst. 1 věty první obč. zák.) i ustálenou
judikaturou.
Zbývá dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na závěru, že J. B. nežil
s matkou v den její smrti ve společné domácnosti proto, že udržoval známost se
žalovanou. Je tudíž bez významu dovolací námitka, která směřuje proti takovému
neexistujícímu závěru.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Dovolací soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným
usnesením.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobcům. Tyto náklady
spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 7
písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), snížené o 50%
podle § 15, dále navýšené o 20% podle § 17 odst. 2 a poté znovu snížené o 50%
podle § 18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 3 x 75,- Kč paušální náhrady
výdajů ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. prosince 2005
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu