26 Cdo 963/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) J. R. a b) Ing. E. R., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) B. P. a 2) T. P., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 235/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. března 2007, č. j. 35 Co 749/2006-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. února 2006, č. j. 20 C 235/2005-34, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobců z nájmu žalovaných k „bytu č. 4 o velikosti 1+3 druhé kategorie se základním příslušenstvím v domě č. 148 v ulici Klášterní v L. 5 – K.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobcům předat po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Po provedeném dokazování soud prvního stupně dovodil, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“), a to v podobě bytové potřeby syna žalobce. Protože současně dovodil, že nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.), k výpovědi z nájmu bytu přivolil. O bytové náhradě pro žalované rozhodl podle § 712 odst. 2 věty druhé obč. zák.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. března 2007, č. j. 35 Co 749/2006-57, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 711 odst. 1 písm. a/ a § 3 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Namítli v něm, že napadený rozsudek v rozporu s ustanovením § 157 odst. 1 o.s.ř. neobsahuje poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek, a o lhůtě a místu k jeho podání a dále ani poučení o možnosti výkonu rozhodnutí; za této situace nemůže být podle dovolatelů podkladem pro výkon rozhodnutí. Uvedli, že dovolání zvolili proto, že občanský soudní řád neumožňuje, aby napadený rozsudek byl v tomto směru opraven. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení
(§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.
Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení
(§ 240 odst. 1 o.s.ř.). Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (§ 240 odst. 2 o.s.ř.). Lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu
o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo
o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení (§ 240 odst. 3 o.s.ř.).
Při zkoumání otázky včasnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že v písemném vyhotovení napadeného rozsudku schází poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek (k náležitostem poučení v tomto případě srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a o lhůtě
a místu jeho podání (a dále také poučení o možnosti výkonu rozhodnutí), jak správně v dovolání namítli dovolatelé. Za této situace lze dovolání podat do čtyř měsíců od doručení napadeného rozhodnutí (§ 240 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Podali-li proto dovolatelé dovolání v uvedené čtyřměsíční lhůtě od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, jde o dovolání včasné.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci dovolatelé ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – použili dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (v podobě námitek, že napadený rozsudek v rozporu s ustanovením § 157 odst. 1 o.s.ř. neobsahuje poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek, a o lhůtě a místu k jeho podání a dále ani poučení o možnosti výkonu rozhodnutí, a že za této situace nemůže být podkladem pro výkon rozhodnutí). Dovolatelé však přehlédli, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn.
26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne
20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Nad rámec uvedeného však lze dodat, že občanský soudní řád v ustanovení
§ 157 odst. 1 (které je použitelné i v odvolacím řízení – § 211 o.s.ř.) stanoví, že mezi náležitosti rozsudku patří vedle dalších zde uvedených náležitostí rovněž poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek, a o lhůtě a místu jeho podání. Současně však s absencí takového poučení počítá a pro tento případ stanoví delší (čtyřměsíční) lhůtu pro podání dovolání (§ 240 odst. 3 věta druhá o.s.ř.) – v této situaci lze tedy dovolání podat do čtyř měsíců od doručení; jiné důsledky s tímto nedostatkem písemného vyhotovení rozsudku zákon nespojuje. Žádné důsledky nespojuje ani s absencí poučení o možnosti výkonu rozhodnutí.
Jestliže tedy dovolatelé ve skutečnosti v dovolání namítli existenci vad podle
§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., nemohou tyto námitky (a to i vzhledem k tomu, co je uvedeno v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí) v daném případě založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu