26 Nd 492/2024-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Romana Šebka ve věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Alicí Zachariášovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Krymská 1056/5, proti žalované STIVALEN, s.r.o., se sídlem v Ostrově, Masarykova 775, IČO 25244043, o nahrazení projevu vůle, o námitce podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze uplatněné žalovanou v řízení o jejím odvolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2014, č. j. 41 Cm 35/2022-235, vedeném u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 9 Cmo 323/2024,
Soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Ing. Dušan Hrabánek, JUDr. Josef Holejšovský, Ph.D., a JUDr. František Švantner nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 9 Cmo 323/2024.
2023, č. j. 41 Cm 35/2022-194, řízení zastavil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Rozhodl tak, neboť žalobce vzal podáním ze dne 19. 6. 2023 žalobu zpět v celém rozsahu a důvody žalované, pro které nesouhlasila se zpětvzetím žaloby, neshledal vážnými.
3. K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 3. 2024, č. j. 9 Cmo 222/2023-206, usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I a změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I); současně rozhodl o povinnosti žalované nahradit České republice – Krajskému soudu v Plzni náklady vynaložené na zastoupení žalobce v odvolacím řízení ustanovenou zástupkyní s tím, že výši těchto nákladů stanoví soud prvního stupně samostatným usnesením (výrok II).
4. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 8. 2024, č. j. 41 Cm 35/2022-235, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit státu na jeho účet náhradu nákladů řízení ve výši 2 367,66 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
5. Proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni podala žalovaná odvolání a v rámci odvolacího řízní vznesla námitku podjatosti (č. l. 245) senátu 9 Cmo Vrchního soudu v Praze. Má za to, že soudci, „z jejichž činnosti vzešel úkon soudu nižšího stupně“ nemohou a nebudou „mít zájem na tom, aby svým rozhodnutím v prospěch žalované a byť v souladu s literou zákona fakticky potvrdili nesprávnost svého vlastního původního závěru“. Navrhla, aby soudkyně a soudci senátu 9 Cmo byli vyloučeni z projednání a rozhodnutí o jejím odvolání.
6. Věc byla proto předložena Nejvyššímu soudu, a to spolu s vyjádřením k námitce podjatosti dotčených soudců senátu 9 Cmo, kteří shodně uvedli, že nemají žádný poměr k věci ani k žádnému z účastníků ani jejich zástupcům.
7. Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
8. Podle § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
9. Podle § 15a odst. 1 věty první o. s. ř. mají účastníci právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. Podle odst. 3 tohoto ustanovení v námitce podjatosti musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému soudci (přísedícímu) směřuje, v čem je spatřován důvod pochybnosti o jeho nepodjatosti, popřípadě kdy se o něm účastník podávající námitku dozvěděl, a jakými důkazy může být prokázán.
10. Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 2000, pod číslem 33, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Odo 750/2001, uveřejněné v témže časopise, sešit č. 3, ročník 2002, pod číslem 48) soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdyby soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech. Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. V úvahu přichází také vztah ekonomické závislosti. 11. „Důvod“ pochybovat o nepodjatosti soudce ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř. je pak dán jen tehdy, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která, poměřeno „věcí“, „osobami účastníků“ nebo „osobami jejich zástupců“, vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti soudce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 29 Nd 414/2014).
12. V posuzovaném případě nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců Vrchního soudu v Praze JUDr. Ing. Dušana Hrabánka, JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D., a JUDr. Františka Švantnera. K věci ani k účastníkům (jak vyplývá z jejich vyjádření) nemají z hlediska ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. žádný vztah, který by mohl představovat důvod k jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci, a takový vztah nelze dovodit ani z údajů žalovanou uvedených v jejím podání. Žalovaná netvrdí žádné konkrétní skutečnosti, které by zakládaly podjatost uvedených soudců. Důvodem vyloučení soudce nemohou být ani úvahy o správnosti dosud vydaných rozhodnutí v téže či jiné soudem projednávané věci, neboť to výslovně vylučuje § 14 odst. 4 o. s. ř. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, uveřejněný pod č. 33/2000 v časopise Soudní judikatura).
13. Rozhodnutí o vyloučení soudce podle § 14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Vzhledem k tomu, že soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen z důvodů, které mu brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě, a protože v předmětné věci nebyly shledány důvody k vyloučení jmenovaných soudců z projednávání a rozhodnutí věci ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř., rozhodl Nejvyšší soud podle § 16 odst. 1 o. s. ř. tak, že soudci Vrchního soudu v Praze uvedení ve výroku tohoto usnesení, jimž podle rozvrhu práce přísluší ve věci rozhodnout, nejsou v souzené věci vyloučeni z jejího projednávání a rozhodnutí.
14. Žalovaná však namítá podjatost celého senátu 9 Cmo Vrchního soudu v Praze, tedy její výhrady směřují i vůči dalším soudcům Vrchního soudu v Praze, kteří podle rozvrhu práce nejsou určeni k rozhodování ve věci.
15. Požadavek, aby ve věci jednal a rozhodoval soudce, u něhož není důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, se z povahy věci může týkat jen soudců, kterým věc náleží podle pravidel stanovených v rozvrhu práce soudu. Z toho vyplývá, že námitku podjatosti lze uplatnit pouze ve vztahu k těm soudcům, kteří jsou povoláni ve věci rozhodovat, přičemž k námitce směřující proti jiným soudcům soud rozhodující o námitce podjatosti nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Nd 26/2005). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu